Restituce a rehabilitace: nemožnost sčítání nároků
k zákonu č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb. (v textu též "zákon č. 217/1994 Sb.")
k zákonu č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (v textu též "zákon č. 261/2001 Sb.")
Nároky podle zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, a podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, nelze sčítat ani zaměňovat.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2003, čj. 5 A 548/2002-26)
Věc:
Mikuláš G. v P. proti České správě sociálního zabezpečení o poskytnutí jednorázové peněžní částky.
Žalovaná dne 25. 4. 2002 žalobci přiznala jednorázovou peněžní částku ve výši 46 000 Kč podle § 4 odst. 1 zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, a to jako občanu postiženému nacistickou perzekucí, neboť žalobce byl v období od 2. 10. 1941 do 30. 5. 1943 československým politickým vězněm.
V žalobě podané u Vrchního soudu v Praze označil žalobce rozhodnutí žalované za výsledek omylu. Nežádal totiž o příspěvek podle zákona č. 217/1994 Sb., ale podle zákona č. 261/2001 Sb., podle něhož by měl jako účastník národního boje za osvobození získat 128 000 Kč a se započítáním dalšího období, kdy byl československým partyzánem, dokonce 133 000 Kč. Za nejasné považuje žalobce rozdělení doby v rozhodnutí na 19 měsíců a další dobu od 2. 5. 1943 do 30. 5. 1943, tedy další měsíc. Proto žádá o přezkoumání rozhodnutí.
Žalovaná v písemném vyjádření poukázala na skutečnost, že nárok na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb. žalobce uplatnil již 14. 8. 1995, o žádosti však nemohlo být rozhodnuto dříve, neboť nárok nebyl doložen. Teprve z dokladů připojených k další žádosti podané podle zákona č. 261/2001 Sb. bylo doloženo i naplnění podmínek nároku podle zákona č. 217/1994 Sb. O další žádosti o přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. bylo rozhodnuto samostatně dne 14. 5. 2002, tedy až po podání této žaloby. Žalobce se podle osvědčení vydaného podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. účastnil národního boje za osvobození jednak jako československý politický vězeň (odškodněn napadeným rozhodnutím), jednak jako československý partyzán (odškodněn rozhodnutím ze dne 14. 5. 2002). Napadené rozhodnutí považuje žalovaná za správné a žalobu za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud ve věci, kterou od Vrchního soudu v Praze převzal k dokončení podle § 132 s. ř. s., rozhodl tak, že žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Z odůvodnění:
Podle § 2 zákona č. 217/1994 Sb. je postiženým občanem pro účely tohoto zákona občan, který byl československým politickým vězněm podle zvláštního zákona (§ 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb.); vzniká mu nárok podle § 3, a to ve výši uvedené v § 4 odst. 1 zákona; tedy nárok na jednorázovou peněžní částku ve výši 2300 Kč za každý i jen započatý měsíc; podle odst. 2 téhož ustanovení se přitom měsícem rozumí 30 kalendářních dnů.
K tomu ze spisu předloženého žalovanou vyplynulo, že žalobce požádal o poskytnutí jednorázové peněžní částky dne 14. 8. 1995, aniž ji konkretizoval a doložil potřebné doklady. Jednalo se však o žádost uplatněnou podle zákona č. 217/1994 Sb. Teprve z osvědčení vydaného dne 28. 2. 2002 podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, a předloženého k jiné žádosti u žalované rovněž uplatněné žalovaná zjistila, že žalobce byl v době od 2. 10. 1941 do 30. 5. 1943 československým politickým vězněm. Za tuto dobu byl v souladu se zákonem č. 217/1994 Sb. odškodněn napadeným rozhodnutím. Žalobcem nepochopené rozdělení doby má význam jen pro určení doby plných měsíců a posledního neúplného, což ovšem nemá praktický dopad, neboť i neúplný měsíc je odškodňován jako měsíc úplný. Způsob počítání měsíců přitom stanoví zákon a žalovaná podle něho postupovala.
Žalobce v žalobě zaměňuje dvě své podané žádosti o odškodnění, neboť podle dalšího spisu předloženého žalovanou podal dne 10. 4. 2002 žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. z titulu účasti na národním boji za osvobození jako československý partyzán v době od 1. 9. 1944 do 1. 2. 1945. To bylo doloženo osvědčením podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. a jednorázová peněžní částka byla přiznána rozhodnutím žalované ze dne 14. 5. 2002. V tomto řízení soudu nepřísluší posuzovat zákonnost tohoto dalšího rozhodnutí; žaloba byla podána před jeho vydáním a proti němu ani směřovat nemůže.
Žalobní námitky zjevně vycházejí ze záměny vztahu mezi podanou žádostí o odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. a rozhodnutím o odškodnění podle zákona č. 217/1994 Sb. na základě žádosti podané v r. 1995; žalobce byl přitom osobou oprávněnou podle obou právních předpisů. Přitom nároky podle obou předpisů nelze sčítat ani zaměňovat; každý z nich má jiné podmínky a jinou výši přiznávaných jednorázových částek.