129/2004
Restituce a rehabilitace a nároky sirotků po politickém vězni
Restituce a rehabilitace: nároky sirotků po politickém vězni
k § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (v textu též "zákon č. 261/2001 Sb.")
Děti politických vězňů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. nejsou oprávněnými osobami majícími nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Zákonná úprava, která je do okruhu oprávněných osob nezahrnula, nezakládá neústavní nerovnost.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2003, čj. 5 A 558/2002-17)
Věc:
Bohumír P. ve V. proti České správě sociálního zabezpečení o jednorázovou peněžní částku.Žalovaná dne 17. 7. 2002 zamítla žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. s odůvodněním, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky mu nevznikl, protože zákon se nevztahuje na sirotky politických vězňů (vězněných mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990).
V opravném prostředku, podaném dne 10. 9. 2002 u Vrchního soudu v Praze, žalobce vyslovil přesvědčení, že zákon č. 261/2001 Sb. se musí vztahovat i na něho, protože není možné, aby nepamatoval na oběti, které značně trpěly se svými rodiči a příbuznými v důsledku hrubého pošlapávání práv člověka v padesátých letech minulého století.
Žalovaná v písemném vyjádření ze dne 5. 9. 2002 navrhla potvrzení svého rozhodnutí.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalobce podal žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. dne 27. 5. 2002 u Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáru nad Sázavou, a to jako sirotek po účastníku národního boje za osvobození - otci Josefu P., zemřelém dne 15. 8. 1983, který byl vězněn jako politický vězeň od 25. 10. 1954 do 25. 4. 1957 a dále byl zadržován v pracovním táboře na Slovensku od 1. 12. 1953 do 1. 6. 1954.
Nejvyšší správní soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Z odůvodnění:
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se tento zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "politický vězeň"). Podle odstavce druhého citovaného ustanovení se zákon rovněž vztahuje na vdovu a vdovce po osobách uvedených v odst. 1, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění či vzniklo během věznění a jejichž manžel kdykoliv později zemřel; stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, pokud jsou občany České republiky, kteří uzavřeli nové manželství. Politický vězeň, vdovy a vdovci podle § 2 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. jsou oprávněnými osobami, které mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.
Děti politických vězňů vymezených v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. však nejsou oprávněnými osobami majícími nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle citovaného zákona. Soudce je při rozhodování vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy). K takovému postupu neshledal soud důvody. Zákon č. 261/2001 Sb. (stejně jako např. zákon č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce) je předpis restitučního charakteru a musel použít nějaké kritérium pro vymezení osobního rozsahu zákona, tedy pro určení subjektů oprávněných obdržet určité plnění. Zákonodárce do výčtu oprávněných subjektů zahrnul osoby, které byly přímo vězněny mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno. Mezi oprávněné subjekty zahrnul i vdovy a vdovce po osobách vězněných, kteří jsou občany České republiky a jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění či vzniklo během věznění a jejichž manžel kdykoliv později zemřel. Stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, pokud jsou občany České republiky, kteří uzavřeli nové manželství. Pokud takto zákon vymezuje okruh oprávněných osob a nerozšířil jej ještě o další subjekty, např. děti, nelze v této skutečnosti spatřovat nerovnost spočívající v tom, že zákon neposkytl stejnou výhodu (finanční zadostiučinění) všem osobám, které v důsledku věznění občanů uvedených v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. strádaly. V tomto směru vychází soud i z judikatury Ústavního soudu k zákonu č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce (např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 47/95, uveřejněný pod č. 122/1996 Sb. - nelze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu, stejné podmínky nároku).
(ale)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.