Vydání 4/2004

Žalobce v žádosti požadoval poskytnutí jednorázové částky za dobu od 7. 5. 1944 do 6. 12. 1944, kdy byl v zajateckém táboře v Donbasu na Ukrajině. Žalovaná žádost zamítla s odůvodněním, že za pojem „odvlečení“ ve smyslu zákona č. 172/2002 Sb. nelze považovat zajetí příslušníka německého Wehrmachtu a jeho umístění v zajateckém táboře na území tehdejšího Sovětského svazu.

Žalobce v opravném prostředku (i v přílohách žádosti) argumentoval tím, že jako občan Československa v době začátku války byl ještě nezletilý. Tzv. „Volkslistu“ podepsal jeho otec pod nátlakem a na základě toho byl žalobce povolán do Wehrmachtu a nasazen ve Francii. V dubnu 1943 žalobce nabyl plnoletosti, požádal o uvolnění z Wehrmachtu a byl proto „odvelen – odvlečen“ na východní frontu do tzv. „Strafkompanie“. Zde byl zajat u Kyjeva a umístěn v zajateckém táboře ve zmíněné době, přičemž těžce pracoval v Donbasu. V zajateckém táboře se přihlásil do československých ozbrojených sil, byl do zahraniční armády přijat a účastnil se s ní bojů (podle potvrzení Vojenského archivu v Trnavě se účastnil mj. bojů o Duklu a byl zde raněn).

Dále žalobce poukázal na to, že zákon č. 172/2002 Sb. neobsahuje výklad pojmu „odvlečení“, a tvrdí, že ustanovení § 1 tohoto zákona se vztahuje i na něj.

Žalovaná navrhla žalobu zamítnout a v detailním vyjádření se postavila na stanovisko, že smyslem zákona č. 172/2002 Sb. nebylo poskytnout jednorázové částky válečným zajatcům německé branné moci, kteří byli na území bývalého SSSR zajati při bojových operacích nebo v souvislosti s nimi a umístěni v zajateckých táborech. To dokládala rozsáhlou citací z důvodové zprávy k zákonu.

S tímto stanoviskem žalované se ztotožnil i soud; lze na ně proto odkázat. Smyslem zákona č. 172/2002 Sb. bylo poskytnout jednorázovou peněžní částku osobám, na kterých se provinil bývalý československý režim tím, že jim neposkytl ochranu před zvůlí sovětské moci (kontrarozvědky), která svévolně a v rozporu s právními předpisy Československa zatýkala a deportovala československé občany za činnost, ve které byl spatřován rozpor se zájmy Sovětského svazu; nešlo však o činnost, jejímž předmětem by byly válečné operace německé branné moci v době II. světové války, resp. bojová činnost německých vojáků. Zpravidla takto byli odvlečeni bývalí ruští emigranti, kteří získali čs. občanství. Mnozí z nich tu vystudovali, úspěšně se integrovali do života společnosti a založili tu smíšené rodiny. Mezi odvlečenými byli ale také lidé, kteří neměli žádný osobní vztah k Rusku – čs. občané české národnosti. Byli to představitelé různých konzervativně liberálních proudů československého meziválečného politického života, zejména na venkově (agrárníci), českoslovenští legionáři, kteří se po I. světové válce vraceli přes Rusko a zasáhli tam do vývoje událostí, či bývalí vězni nacistických koncentračních táborů.

Dovolává-li se žalobce toho, že pojem „odvlečení“ není zákonem blíže vymezen, lze tomu sice přisvědčit, ale žalobce pro sebe z toho nemůže vytěžit příznivější rozhodnutí. Ve shodě s žalovanou i soud vykládá pojem „odvlečení“ jako násilné protiprávní přinucení osoby opustit svou vlast nebo určité území. Žalobce však musel nastoupit službu v německých ozbrojených silách v důsledku německého vojenského zákonodárství a v důsledku téhož zákonodárství a působením německé moci byl později převelen (lze připustit, že se tak stalo za trest pro jeho odpor proti Němcům) do trestného útvaru, operujícího na východní frontě. Pokud zde ale padl do zajetí sovětského vojska a byl umístěn v zajateckém táboře (přestože režim takového tábora mohl být a zřejmě také byl podobný režimu tábora nucené práce), nelze takovou událost považovat za odvlečení, ale za důsledek uplatnění předpisů mezinárodního válečného práva.

Proto se Nejvyšší správní soud neztotožnil s názorem, že by žalovaná vyložila zákon nesprávně a svým rozhodnutím jej porušila. Žalobu proto posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).