Vydání 5/2015

Rozhodnutím ze dne 14. 2. 2011 (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná uložila žalobci pokutu ve výši 100 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v § 5d odst. 3 zákona o regulaci reklamy ve spojení s § 1 odst. 8 a dále § 8a odst. 3 písm. f) a podle § 8a odst. 7 písm. a) téhož zákona, neboť zpracováním obchodního sdělení produktu Calibrum Activin (sponzor upoutávky, mutace 1), premiérově vysílaného dne 8. 2. 2010 v 19:58:48 na programu ČT1 a 20x reprízovaného na programech ČT1 a ČT2 do 28. 2. 2010, žalobce porušil povinnost, aby reklama, resp. sponzorský vzkaz, na doplněk stravy obsahovala zřetelný text . Uvedený text v předmětném obchodním sdělení zcela absentuje.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná nejprve stručně shrnula průběh řízení. Žalobce mj. namítal, že není zpracovatelem reklamy ve smyslu § 1 odst. 6 zákona o regulaci reklamy a že naplnění zákonné definice pojmu nemůže být bez bližšího odůvodnění a dokazování dovozováno pouze ze skutečnosti, že pro provozovatele vysílání připravil sponzorský vzkaz. Žalobce též poukazoval na odlišné vymezení pojmů reklama a sponzorský vzkaz v zákoně č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o provozování RTV“), a namítal, že veškeré povinnosti související s odvysíláním sponzorovaných pořadů jsou výhradně povinnostmi provozovatele vysílání. V rámci vlastního posouzení věci pak žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že zákon o regulaci reklamy primárně upravuje reklamu, avšak dle § 1 odst. 8 tohoto zákona se předmětný zákon vztahuje i na sponzorování, není-li stanoveno jinak. Zákonodárce zakotvením uvedeného ustanovení pamatoval právě na obdobné situace, tedy na to, aby ve sponzorských vzkazech nebyly obcházeny obsahové povinnosti, které zákon vymezuje pro reklamu. Zákon o provozování RTV, na který žalobce odkazuje, vymezuje určitá pravidla pro sponzorování pořadů, ale neupravuje samotný obsah sponzorských vzkazů z hlediska zákonnosti obsahu sdělení, tak jak to činí zákon o regulaci reklamy. Z hlediska předmětného řízení je proto zákon o provozování RTV irelevantní. Provozovatel sice odvysíláním sponzorského vzkazu ve spojitosti se sponzorovaným pořadem plní svou povinnost plynoucí pro něj ze zákona o provozování RTV, ale obsah tohoto obchodního sdělení je připravován dalšími osobami – zadavatelem, který je zpravidla totožný s osobou sponzora, a zpracovatelem, který dané obchodní sdělení audiovizuálně připravil pro účely odvysílání. Osobu zadavatele i zpracovatele provozovatel vysílání na vyžádání Rady vždy identifikuje, a to jak v případě reklamy, tak i v případě sponzorských vzkazů.

Přistoupením na interpretaci zákona o regulaci reklamy prezentovanou žalobcem by dle mínění žalované došlo k zásadním dopadům na spotřebitele, neboť sponzorské vzkazy by se staly platformou, v rámci níž by potenciálně mohlo docházet k neregulované komerční komunikaci. Například farmaceutické produkty by zde mohly být prezentovány, aniž by bylo uvedeno, zda se jedná o doplněk stravy nebo o léčivo, u léčiv by absentovaly výzvy k pročtení příbalové informace, rovněž by zde mohlo docházet k využívání nekalých obchodních praktik apod. Jinými slovy povinnosti plynoucí ze zákona o regulaci reklamy jakožto zákona veřejnoprávní povahy, který chrání spotřebitele, by byly v rámci sponzorských vzkazů úspěšně obcházeny, jelikož by neexistoval zadavatel a zpracovatel odpovědný a postižitelný za dané porušení zákona, a provozovatel – šiřitel by logicky s odkazem na zákon svou odpovědnost úspěšně vyloučil. Je tak nesporné, že i v případě sponzorských vzkazů je vždy identifikovatelná osoba zadavatele a zpracovatele, jak to předpokládá i § 1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy, když vztahuje povinnosti pro reklamu rovněž na sponzorování.

Dle zákona o regulaci reklamy jsou zodpovědnými subjekty za porušení zákona zadavatel, zpracovatel, případně šiřitel. Za porušení § 5d odst. 3 zákona o regulaci reklamy pak odpovídá zadavatel a zpracovatel (§ 8a). Šiřitel za obsah sponzorského vzkazu (reklamy) nezodpovídá. Zákon o regulaci reklamy nijak neupravuje postavení „“ či „“ sponzorských vzkazů, nijak je ani nedefinuje, avšak interpretací zákona lze dojít k závěru, že pokud se dle § 1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy předmětný zákon vztahuje i na sponzorování, není-li stanoveno jinak, pak i ustanovení upravující postavení (odpovědnost) zadavatele a zpracovatele reklamy se nutně vztahují ke sponzorskému vzkazu. V opačném případě by § 1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy byl nadbytečný a jeho aplikace nereálná.

V této souvislosti považovala žalovaná za nutné zdůraznit, že normy regulující reklamu obsahuje především zákon o regulaci reklamy, který ve svém § 1 odst. 2 chápe reklamu jako [jinou prezentaci] Zákonodárce si při tvorbě tohoto zákona plně uvědomil příbuznost a podobnost obou forem propagace podnikatele, neboť v § 1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy uvádí, že ustanovení tohoto zákona se vztahují na sponzorování, pokud není dále stanoveno jinak. Nejinak interpretuje tento zákon i stávající Nejvyššího správního soudu. Z rozsudku tohoto soudu ze dne 9. 11. 2006, čj. 7 As 81/2005-79, č. 1063/2007 Sb. NSS, se uvádí: Pakliže žalovaná posoudila předmětný sponzorský vzkaz dle zákona o regulaci reklamy, který primárně upravuje reklamu, avšak dle § 1 odst. 8 se vztahuje i na sponzorování, není-li stanoveno jinak, pak postupovala v souladu se zákonem i stávající judikaturou.

Dle výkladu Nejvyššího správního soudu lze ve sponzorském vzkazu aplikovat určité prvky reklamy, což plyne z rozsudku čj. 7 As 81/2005-79, v němž se uvádí, že “. Lze tak dojít k jednoznačnému závěru, že zákon o regulaci reklamy se nevztahuje výlučně na reklamu jako takovou, ale i na obsah sponzorského vzkazu. Interpretací zákona o regulaci reklamy ve spojení s judikaturou Nejvyššího správního soudu je tedy nutno dojít k závěru, že ustanovení tohoto zákona se vztahují i na sponzorské vzkazy. Pokud se určitá pravidla vztahují na reklamu, pak se nutně vztahují i na sponzorské vzkazy, pokud není stanoveno jinak. Z logiky věci pak vyplývá, že pokud určité subjekty odpovídají za obsah reklamy, pak nutně musí odpovídat za obsah sponzorského vzkazu z postavení zadavatele či zpracovatele.

Produkt Calibrum Activin je doplňkem stravy. Ve sponzorském vzkazu prezentujícím daný produkt měl být proto uveden zřetelný text . Tento zákonem stanovený text však v uvedeném sponzorském vzkazu zcela absentuje. Tím došlo k porušení § 5d odst. 3 zákona o regulaci reklamy ve spojení s § 1 odst. 8 a dále pak § 8a odst. 3 písm. f) a podle § 8a odst. 7 písm. a) téhož zákona, neboť zpracováním sponzorského vzkazu Calibrum Activin (sponzor upoutávky, mutace 1), premiérově vysílaného dne 8. 2. 2010 v 19:58:48 hodin na programu ČT1 a 20x reprízovaného na programech ČT1 a ČT2 do 28. 2. 2010, byla porušena povinnost, aby reklama, respektive sponzorský vzkaz, na doplněk stravy obsahovala zřetelný text „“. Žalovaná proto na základě shromážděných podkladů a provedeného dokazování dospěla k závěru, že žalobce zpracováním předmětného sponzorského vzkazu porušil podmínky stanovené pro reklamu na potraviny uvedené v § 5d odst. 3) zákona o regulaci reklamy, čímž se jako právnická osoba dopustil správního deliktu dle § 8a odst. 3 písm. f) téhož zákona, za který se ukládá pokuta dle § 8a odst. 7 písm. a) zákona o regulaci reklamy do 2 000 000 Kč. Za spáchání tohoto správního deliktu uložila žalovaná žalobci pokutu ve výši 100 000 Kč, když v souladu s 8b odst. 2 zákona o regulaci reklamy při určení výměry pokuty přihlédla k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán, a po vyhodnocení těchto kritérií uložila pokutu v dolní polovině zákonného rozmezí.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost. V žalobě předně namítl, že žalovaná nesprávně zjistila skutkový stav věci. Žalobce nebyl v řízení pasivně legitimován, tudíž nemohl být účastníkem správního řízení vedeného žalovanou. Nebyl totiž zpracovatelem sponzorského vzkazu ve smyslu § 1 odst. 6 zákona o regulaci reklamy, který zpracovatele reklamy jen pro účely zákona definuje jako . Žalobce sponzorský vzkaz nezhotovil, ale připravil pro provozovatele vysílání – Českou televizi, v jejímž redakčním čase došlo k odvysílání sponzorského vzkazu podle zákona o provozování RTV. Žalobce se tak jako zpracovatel v žádném případě nemohl dopustit porušení § 5d odst. 3 zákona o regulaci reklamy ve spojení s § 1 odst. 8 téhož zákona.

Žalobce dále namítl, že žalovaná věc nesprávně posoudila a postupovala v rozporu s právními předpisy. Sponzorský vzkaz, respektive sponzorování je samostatně, a to i vzhledem k odlišnosti formátu od reklamy ve smyslu zákona, definováno v § 2 odst. 1 písm. s) zákona o provozování RTV. Sponzorování je tak samostatný a na pojmu reklama ve smyslu zákona o regulaci reklamy nezávislý formát. Veškeré povinnosti související s odvysíláním sponzorovaných pořadů jsou jednoznačně a výhradně jen povinnostmi provozovatele vysílání, v jehož tzv. redakční části je oznámení o sponzorování pořadů uveřejněno. Uvedené jednoznačně dokládá mimo jiné jak označení § 53 zákona o provozování RTV: , tak i návětí § 53 odst. 4 téhož zákona: .

Žalovaná tedy rozhodla nesprávně, pokud tvrdila, že provozovatel vysílání vystupuje jako šiřitel, který není ze zákona odpovědný za šíření sponzorského vzkazu. , na který žalovaná v napadeném rozhodnutí poukazuje, není dle žalobce v tomto případě . Navíc v průběhu řízení žalobce ve svém vyjádření odkazoval na judikaturu pozdější, a to na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, čj. 7 As 53/2009-89, č. 2045/2010 Sb. NSS, ve kterém se uvádí: . Podle § 2 odst. 1 písm. s) zákona o provozování RTV se sponzorováním I ze samotné judikatury tedy vyplývá, že sponzorský vzkaz (sponzorování) není reklamou, ale samostatným, na reklamě zcela nezávislým formátem, při jehož uveřejnění leží veškeré zákonné povinnosti na straně provozovatele vysílání.

Žalobce rovněž namítl, že žalovaná postupovala v rozporu s ustanoveními správního řádu, neboť výše uvedené v rámci svého rozhodnutí nezohlednila a neuvedla ani důkazy, ze kterých dospěla k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Porušila tak jednu z hlavních zásad správního řízení, a to zásadu materiální pravdy, která je upravena v § 3 správního řádu. Zmíněné ustanovení ukládá správnímu orgánu postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozhodnutí správního orgánu by tedy mělo být v souladu se zákonem, což se v tomto případě nestalo. Na tomto místě žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, čj. 4 Azs 55/2003-51, č. 638/2005 Sb. NSS, v němž byl zaujat názor, že „[r]

Žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedla k námitce žalobce, že nebyl zpracovatelem sponzorského vzkazu ve smyslu § 1 odst. 6 zákona o regulaci reklamy, protože sponzorský vzkaz nezhotovil, ale připravil pro provozovatele vysílání – Českou televizi, že provozovatel sice odvysíláním sponzorského vzkazu ve spojitostí se sponzorovaným pořadem plní svou povinnost plynoucí mu ze zákona o provozování RTV, ale obsah tohoto obchodního sdělení je připravován dalšími osobami – zpracovatelem, který dané obchodní sdělení audiovizuálně připravil pro účely odvysílání. Osobu zadavatele i zpracovatele provozovatel vysílání na vyžádání žalované vždy identifikuje, a to jak v případě reklamy, tak i sponzorských vzkazů. Dle zákona o regulaci reklamy jsou odpovědnými subjekty za porušení zákona zadavatel, zpracovatel, případně šiřitel. Za porušení § 5d odst. 3 zákona o regulaci reklamy pak odpovídá výlučně zadavatel a zpracovatel (§ 8a). Šiřitel za obsah sponzorského vzkazu (reklamy) podle zákona o regulaci reklamy neodpovídá.

Zákon o regulaci reklamy nijak neupravuje postavení či sponzorských vzkazů, nijak je ani nedefinuje, avšak interpretací zákona lze dojít k závěru, že pokud se dle § 1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy předmětný zákon vztahuje i na sponzorování, není-li stanoveno jinak, pak i ustanovení upravující postavení (odpovědnost) zadavatele a zpracovatele reklamy se nutně vztahují ke sponzorskému vzkazu. V opačném případě by zmíněné ustanovení bylo nadbytečné a jeho aplikace nereálná. Pokud jde o právní posouzení odpovědnosti zpracovatele za obsah sponzorského vzkazu dle zákona o regulaci reklamy, žalovaná ve vyjádření k žalobě dále argumentovala zcela shodně jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

K námitce žalobce stran nedostatečného zjištění skutkového stavu věci žalovaná poznamenala, že žalobce neuvádí, které důkazy údajně nebyly zohledněny. Napadenému rozhodnutí předcházelo řádné šetření včetně dokazování zhlédnutím obrazově-zvukového záznamu, který jednoznačně prokázal, že ze strany žalobce došlo k porušení příslušných ustanovení zákona.

V replice k vyjádření žalované žalobce konstatoval, že žalovaná ve svém vyjádření sama připouští, že zákon o regulaci reklamy nedefinuje pojem zadavatele a zpracovatele sponzorského vzkazu. V zákoně o regulaci reklamy dokonce ani není definován správní delikt v oblasti sponzorských vzkazů, a není tedy možné stanovit sankci za porušení zákona o regulaci reklamy, neboť taková sankce není tímto zákonem definována. Vzhledem k tomu, že žalovaná sankcionuje neplnění povinností, které zákon neukládá, mohlo dojít k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

K argumentaci žalované, že žalobce nespecifikoval důkazy, které údajně nebyly zohledněny, žalobce v replice podotkl, že v rámci řízení opakovaně uváděl, že důkaz v podobě sdělení České televize k žádosti o sdělení zadavatele sponzorského vzkazu ze dne 13. 08. 2010, ke kterému žalovaná přihlížela a který tvořil jeden z významných podkladů pro rozhodnutí ve věci, byl zcela irelevantní. Česká televize či společnost Media Master, s. r. o., která byla ve sdělení zmiňována, nemůže disponovat informacemi, v jakém rozsahu se žalobce na přípravě sponzorského vzkazu podílel. Tento důkaz nelze považovat za naplnění povinnosti správního orgánu podle § 3 správního řádu, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť žalobce v průběhu řízení prokázal, že není zpracovatelem sponzorského vzkazu ve smyslu § 1 odst. 6 zákona o regulaci reklamy.

Při ústním jednání před soudem účastníci řízení žádné další argumenty podstatné pro rozhodnutí ve věci samé neuvedli.

Městský soud v Praze rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.