Vydání 4/2025

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2025, čj. 5 As 200/2024-35)

Věc se týkala řízení o žalobě vlastníka vozidla na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 s. ř. s., který spočíval v tvrzeném trvajícím zajištění jeho vozidla Policií České republiky (dále jen „policie“) z důvodu nesložení řidičem podezřelým ze spáchání přestupku podle zákona o silničním provozu. Jednalo se o to, zda je soud v řízení o takto vymezené zápůrčí zásahové žalobě oprávněn posuzovat zákonnost zajištění vozidla podle § 124 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 124a odst. 1 zákona o silničním provozu v době, kdy je policie provedla jeho odtažením, nebo zda byl tento faktický úkon policie samostatným jednorázovým zásahem, před nímž se měl vlastník vozidla bránit zásahovou žalobou.

Žalobce je vlastníkem a provozovatelem vozidla tov. zn. Renault Laguna Grandtour, státní poznávací značky X (dále jen „vozidlo“), které využívá při svém podnikání. Dne 12. 6. 2023 v 7:21 hodin, kdy toto vozidlo projíždělo silnicí nacházející se v městysu Svitávka (ve směru jízdy Boskovice – Míchov), jej policejní hlídka podrobila silniční kontrole. Vozidlo řídil M. S. (dále jen „řidič“), u něhož byla orientačním vyšetřením na přítomnost návykových látek zjištěna přítomnost látky amfetamin/metamfetamin. Řidič nepředložil řidičský průkaz, načež policejní hlídka z nahlédnutí do registru řidičů zjistila, že dne 4. 6. 2022 pozbyl řidičské oprávnění. Z úředního záznamu policie o kontrole řidiče vyplývá, že jeho chování bylo odmítavé, na místě nespolupracoval a hrozilo, že by se mohl vyhýbat správnímu řízení. Policie mu proto uložila, aby složil kauci ve výši 50 000 Kč podle § 124a odst. 1 zákona o silničním provozu. Protože řidič kauci na místě nesložil, policejní hlídka podle § 124c odst. 1 písm. a) téhož zákona zajistila vozidlo jeho odtažením na odstavné parkoviště.

Městský úřad Boskovice (dále jen „městský úřad“) příkazem ze dne 19. 7. 2023 uznal řidiče vinným spácháním přestupků podle § 125c odst. 1 písm. d) a § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu a uložil mu pokutu ve výši 40 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 20 měsíců. Příkaz nabyl právní moci dne 9. 8. 2023. Řidič ve stanovené lhůtě 30 dnů pokutu neuhradil.

Dopisem ze dne 6. 8. 2023 požádal žalobce žalovaného o sdělení informací o zajištěném vozidle. Žalovaný mu přípisem ze dne 21. 8. 2023 sdělil okolnosti zajištění vozidla a ve věci jeho navrácení jej odkázal na městský úřad, jemuž bylo přestupkové jednání řidiče postoupeno. Dopisem ze dne 16. 10. 2023 žalobce požádal žalovaného o poskytnutí záznamu o dopravním přestupku s pokynem k odtažení vozidla a současně žádal o prověření postupu policie, která zajistila jeho majetek, aniž by jej o tom vyrozuměla. Žalovaný prostřednictvím ředitele územního odboru Blansko přípisem ze dne 8. 11. 2023 žalobci sdělil, že postup policie byl v souladu s právními předpisy a judikaturou Nejvyššího správního soudu a odkázal jej na možnost bránit se proti postupu policie zásahovou žalobou. Potvrzení o zajištění vozidla, které žalobci zaslal městský úřad, mu bylo doručeno dne 6. 12. 2023.

Žalobce podal dne 2. 2. 2024 k poštovní přepravě žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, jejíž návrh zprvu formuloval tak, aby Krajský soud v Brně rozhodl, že „“ a že žalovanému se „“, a „“. Pro případ, že krajský soud shledá zásah nezákonným až okamžikem, kdy odpadl důvod k zajištění vozidla pro naplnění účelu správního řízení, měl krajský soud rozhodnout, že „“.

Zákonné důvody pro zajištění vozidla podle žalobce nebyly naplněny. Především nebyla splněna podmínka podle § 124a odst. 1 zákona o silničním provozu spočívající v důvodném podezření, že se bude řidič vyhýbat řízení o přestupku. Stejně tak v něm nebyl zmíněn ani druhý možný důvod pro uložení , že vymáhání pokuty by bylo spojeno s nepřiměřenými náklady. Policie uložila kauci v nepřiměřené a neodůvodněné výši. I kdyby však uvedený zásah nebyl nezákonný od samotného počátku, stal by se nezákonným nejpozději okamžikem projednání přestupku. Bylo-li vozidlo zajištěno proto, aby se řidič nevyhýbal přestupkovému řízení, a toto řízení již proběhlo, neexistoval žádný důvod pro další zadržování vozidla. Žalobce neměl reálnou možnost ovlivnit jednání řidiče ani nebyl o zajištění vozidla nijak informován, přestože byl jediným postiženým.

Ještě předtím, než krajský soud rozhodl o žalobě, vyzval žalobce usnesením ze dne 13. 2. 2024, čj. 31 A 7/2024-25, k odstranění vady návrhu spočívající v neurčitém a vnitřně rozporném petitu tak, že rozliší mezi jednotlivými typy zásahů a přiřadí k nim a konkrétní žalobní návrh. Z rozhodné právní úpravy obsažené v § 124c odst. 1 a 4 zákona o silničním provozu ve znění účinném do 31. 12. 2023 (po novele tohoto zákona provedené zákonem č. 271/2023 Sb. se dřívější § 124c odst. 4 označuje jako odstavec 5) podle krajského soudu vyplývalo, že žalovaný mohl do práv žalobce zasáhnout dvěma způsoby. Prvním možným zásahem bylo „zajištění“ vozidla, které má povahu jednorázového zásahu, který již netrvá. Žalobce mohl požadovat pouze to, aby krajský soud jeho nezákonnost deklaroval. Druhým možným zásahem bylo následné „zadržování“ vozidla, které mělo povahu trvajícího zásahu. Žalobce se mohl zápůrčí zásahovou žalobou především domáhat odstranění závadného stavu. V původním žalobním návrhu nicméně směšoval formy ochrany proti těmto zásahům a nelogicky je vázal užitím eventuálního petitu, ačkoli šlo o dva relativně nezávislé nároky.

K výzvě krajského soudu žalobce v podání ze dne 25. 2. 2024 upřesnil, že navrhuje, aby uvedený soud rozhodl, že „[…] “ (navrhovaný výrok I), „[…]“ (navrhovaný výrok II) a „ […] “ (navrhovaný výrok III).

Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, čj. 31 A 7/2024-70, odmítl v části, v níž se žalobce domáhal určení nezákonnosti zajištění vozidla dne 12. 6. 2023 (výrok I), ve zbývající části týkající se zadržování vozidla ji zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Samotné „zajištění“ vozidla policií mělo podle jeho názoru povahu jednorázového zásahu a bylo nutné je odlišit od následného „zadržování“ vozidla policií, které mělo povahu zásahu trvajícího. Krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2019, čj. 10 As 355/2017-101, č. 3923/2019 Sb. NSS, který v návaznosti na zrušující nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1568/18, č. 96/2019 Sb. ÚS, takto odlišil jednorázový zásah spočívající ve výběru policií podle § 124a zákona o silničním provozu na straně jedné a zákonnost jejího následného zadržování správním orgánem příslušným k vedení řízení o přestupku na straně druhé. Žalobce se o okolnostech zásahu spočívajícího v zajištění vozidla dozvěděl nejpozději z přípisu žalované ze dne 21. 8. 2023. Z tvrzení účastníků ani z předložených listin krajský soud nezjistil, kdy byl tento přípis žalobci doručen, z jeho dopisu ze dne 16. 10. 2023 však bylo zjevné, že tímto přípisem disponoval. Nejpozději tohoto dne tak žalobci musela začít plynout subjektivní dvouměsíční lhůta k podání žaloby, která marně uplynula dne 18. 12. 2023. Žalobce podal žalobu k poštovní přepravě až dne 2. 2. 2024, pročež byla tato žaloba v části týkající se zajištění vozidla opožděná.

Ve vztahu k tvrzenému trvajícímu zásahu spočívajícímu v dalším „zadržování“ vozidla byla žaloba přípustná a podána včas. Krajský soud uvedl, že s ohledem na odmítnutí žaloby v části týkající se „zajištění“ vozidla se nemohl zabývat většinou žalobních námitek, které se týkaly zákonnosti tohoto jednorázového zásahu. Předmětem soudního přezkumu tak nemohly být právní otázky, zda byly dány zákonné důvody pro uložení a následné zajištění vozidla, zda byl postup policie přiměřený a zda byla přiměřená výše uložené . Nemohl tak přezkoumat, zda byl postup žalovaného v souladu s § 124c odst. 1 písm. a) ve spojení s § 124a odst. 1 zákona o silničním provozu. Posuzovat mohl pouze splnění podmínek pro vrácení vozidla, které byly upraveny v § 124c odst. 5 téhož zákona. Žalobce v této souvislosti namítal pouze to, že po projednání přestupku řidiče již není dán důvod pro další zadržování vozidla.

Současná (a pro věc rozhodná) právní úprava rozšiřuje důvody pro uložení o důvodné podezření, že by potenciální vymáhání uložené pokuty bylo spojeno s nepřiměřenými náklady, případně by nebylo možné vůbec, a stanoví jednoznačné podmínky, za nichž může být zajištěné vozidlo uvolněno ze zajištění podle § 124c odst. 5 zákona o silničním provozu. Z § 124a odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že má zajišťovat nejen řádný průběh přestupkového řízení, ale může sloužit i jako prostředek k snazšímu vymáhání povinnosti uhradit pokutu uloženou v přestupkovém řízení řidiči. Policejní hlídka sice odůvodnila uložení existencí důvodného podezření, že se řidič bude vyhýbat řízení o přestupku, avšak § 124c odst. 5 zákona o silničním provozu ve vztahu k podmínkám pro ukončení zajištění vozidla nerozlišuje, z jakého primárního důvodu byla řidiči uložena. I když byla uložena pro důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat řízení o přestupku, vozidlo lze ze zajištění uvolnit pouze tehdy, pokud bude zaplacena jemu uložená pokuta a náklady přestupkového řízení, nebo bude naplněn jiný zákonný důvod (v posuzované věci připadalo v úvahu složení ). Stávající znění zákona o silničním provozu pojímá zajištění vozidla nejen jako prostředek k zajištění průběhu přestupkového řízení (k tomu směřuje ukončení zajištění z důvodu složení ), ale i jako motivační nástroj k zaplacení správního trestu pokuty a nákladů přestupkového řízení.

Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž uvedl, že krajský soud měl nesprávně posoudit povahu zásahu, který rozdělil na dvě samostatné události (zajištění vozidla a jeho následné zadržování). Stěžovatel nesouhlasil s nedostatečně odůvodněným závěrem, že zajištění vozidla bylo jednorázovým zásahem. Podle jeho názoru jde o součást jednoho trvajícího zásahu, při němž bylo vozidlo odtaženo a nadále je zadržováno. Poukaz krajského soudu na judikaturu týkající se není vhodný, neboť a odtah vozidla mají odlišné právní účinky a účely.

Krajský soud měl porušit základní právo stěžovatele na spravedlivý proces i jeho základní právo vlastnit majetek tím, že jej donutil změnit žalobní návrh, ačkoli bylo možné v souladu s výše uvedenou judikaturou rozhodnout o původním návrhu. Krajský soud sice připustil v ústním odůvodnění rozsudku pochybnosti o zákonnosti postupu žalovaného, následně však žalobu v této části odmítl pro opožděnost. Tím legitimizoval nezákonný zásah, který stále trvá, což odporuje principům právního státu a činí ochranu stěžovatele před tímto zásahem iluzorní.

Odmítnutí části žaloby stěžovatele pro opožděnost, aniž by byl stěžovatel upozorněn na tento právní názor krajského soudu, bylo překvapivé a nezákonné. Krajský soud měl v souladu s právním názorem vysloveným v nálezech Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, N 94/89 SbNU 387, a ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18, N 147/95 SbNU 272, povinnost seznámit stěžovatele se svým právním názorem o opožděnosti podané žaloby. Stěžovatel zdůraznil, že očekával projednání žaloby. V reakci na výzvu krajského soudu totiž upravil žalobní a tím splnil požadavky, které krajský soud původně formuloval ve své výzvě.

Pochybení se krajský soud dopustil i chybným stanovením počátku běhu lhůty pro podání žaloby. Přípis žalovaného ze dne 16. 10. 2023 obsahoval pouze základní informaci o zajištění vozidla, to ale nebyly dostatečné údaje k tomu, aby na jejich základě mohl stěžovatel řádně formulovat žalobu. Zásadní informace, které jsou nezbytné k posouzení nezákonnosti zásahu, získal až doručením záznamu o zadržení vozidla dne 6. 12. 2023, a tedy subjektivní lhůta začala běžet až od tohoto okamžiku. Při výkladu zákonných lhůt byl krajský soud povinen volit takový výklad, který je vstřícnější k možnosti uplatnění práva účastníka řízení na spravedlivý proces.

Tím, že krajský soud částečně odmítl žalobu, se vyhnul meritornímu posouzení klíčových námitek, které upozorňovaly na nezákonnost postupu žalovaného. Podle stěžovatele nebyl důvod žalobu odmítnout a krajský soud měl posoudit i další žalobní námitky, nejen jedinou, která směřovala k dovození, že zadržování vozidla stěžovatele se rovněž mohlo stát nezákonným v průběhu času poté, co následkem ukončení správního řízení odpadl důvod k jeho zajištění. Tato žalobní námitka s namítaným nezákonným zásahem souvisela pouze okrajově. Mezitím se intenzita zásahu časem zvyšuje, což vede k finančním a materiálním ztrátám, včetně rostoucího poplatku za umístění vozidla na odstavném parkovišti.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud stanovil počátek lhůty pro podání žaloby vstřícně ve prospěch stěžovatele, neboť vycházel z jeho přípisu ze dne 16. 10. 2023, ačkoli stěžovatel měl dostatečné informace již po doručení přípisu ze dne 21. 8. 2023. Argumentaci stěžovatele ohledně jeho neznalosti osudu vozidla považoval žalovaný za nevěrohodnou vzhledem k jeho odpovědnosti za svůj majetek. K požadavku na vrácení vozidla nepředložil stěžovatel v kasační stížnosti žádnou argumentaci.

Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.