Vydání 5/2018

(…) Z rozhodnutí I. stupně krajskému soudu vyplývá, že žádosti žalobkyně nebylo vyhověno právě z důvodu rozporu jeho záměru provozovat stanici technické kontroly se způsobem a rozsahem pokrytí správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly (§ 54 odst. 3 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích). (…)

Správní orgán I. stupně posoudil způsob a rozsah pokrytí správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly podle právní úpravy účinné ke dni podání žádosti (17. 12. 2014) i podle právní úpravy účinné ke dni vydání rozhodnutí I. stupně (rozhodnutí bylo vypraveno dne 10. 2. 2015). V nyní posuzované věci je podle krajského soudu rozhodný právní stav ke dni vydání rozhodnutí. V rozhodné právní úpravě (zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích) byla s účinností od 1. 1. 2015 odstraněna věta druhá § 54 odst. 3, podle které na udělení oprávnění nevzniká právní nárok. Právní úprava účinná po 1. 1. 2015 byla pro žalobkyni podle krajského soudu jistě příznivější, neboť při splnění všech zákonných podmínek neměl (nemá) správní orgán možnost zamítnout žádost o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly pouze na základě správního uvážení (krajský soud by to však nakonec výkladem dovozoval i ve vztahu k právní úpravě účinné před 1. 1. 2015, pro rozhodování v nyní posuzované věci to nicméně není podstatné). Pokud jde o otázku samotného způsobu a rozsahu pokrytí správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly, jež byla pro zamítnutí žádosti žalobkyně podstatná, pak byla podle rozhodnutí I. stupně kapacitní potřeba technických prohlídek ve správním obvodu Brno-město překročena o více než 99 % [§ 16 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 302/2001 Sb., o technických prohlídkách a měření emisí vozidel (dále jen „prováděcí vyhláška“)] a rozdíl mezi kapacitní potřebou (100 081 technických prohlídek za rok) a součtem teoretických kapacit (190 000 technických prohlídek za rok) ve správním obvodu Brno-město byl menší než 60 % [§ 16 odst. 2 písm. b) prováděcí vyhlášky]. K porovnání provozních kapacit provozovaných technických stanic a teoretické kapacity nově uvažované stanice technické kontroly ve vztahu k součtu skutečně využitých kapacit provozovaných stanic technické kontroly v okresu [§ 16 odst. 2 písm. c) prováděcí vyhlášky] správní orgán I. stupně uvedl, že tento výpočet nebyl proveden z důvodu nadbytečnosti a neefektivnosti zjišťování provozních kapacit stanic technické kontroly.

Krajskému soudu tedy z rozhodnutí I. stupně plyne, že správní orgán I. stupně při posuzování žádosti žalobkyně podle právní úpravy účinné ke dni vydání rozhodnutí nezjišťoval provozní a skutečně využité kapacity provozovaných stanic technické kontroly. Podle správního orgánu I. stupně nebyly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o oprávnění k provozování stanice technické kontroly již ve vztahu ke kapacitní potřebě technických prohlídek příslušného druhu vozidel a teoretických kapacit stávajících stanic technické kontroly a teoretické kapacity nově uvažované stanice technické kontroly. Z rozhodnutí I. stupně dále krajskému soudu plyne, že správní orgán nedoplnil podklady pro vydání rozhodnutí o všechny podklady, které požadovala žalobkyně v podání ze dne 20. 1. 2015, neboť získání těchto podkladů by bylo „operativního“. Podle krajského soudu tedy správní orgán I. stupně vcelku srozumitelně uvedl důvody, pro které návrhům žalobkyně na doplnění podkladů rozhodnutí nevyhověl. Správnost (zákonnost) tohoto postupu již souvisí s posouzením věci po stránce práva hmotného. (…)

Správní orgán I. stupně i žalovaný vycházeli při úvahách o teoretické kapacitě stanic technické kontroly z údajů o stanicích technické kontroly dle registru stanic technické kontroly. Ze samotných podkladů k výpočtu pokrytí je patrné, že správní orgán I. stupně do výpočtu teoretické kapacity STK v území Brno-město zahrnul nejen stanice technické kontroly, které byly ke dni vydání rozhodnutí provozovány (37.10, 37.15, 37.22, 37.54, 37.56, 37.57, 37.61, 37.69, 37.70), nýbrž také ty stanice technické kontroly, jejichž provozovatelé sice získali povolení k jejich provozování, ale k samotnému zahájení činnosti stanic technické kontroly dosud nedošlo.

Podle § 56 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích musí provozovatel stanice technické kontroly zahájit provoz stanice technické kontroly do 24 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly. „.“

Teoreticky tedy může nastat situace, kdy na posuzovaném území budou do výpočtu teoretických kapacit zahrnuty všechny stanice technické kontroly, jejichž provozovatelé disponují povolením k jejich provozování, přestože ve skutečnosti bude provozovaných stanic technické kontroly podstatně méně. Právě uvedený důsledek může na jedné straně relativizovat správnost výpočtu teoretické kapacity na základě údajů o všech stanicích technické kontroly, jejichž provozovatelé disponují platným povolením k jejich provozování, byť by stanici technické kontroly neprovozovali, na straně druhé je však krajský soud názoru, že takový způsob výpočtu se jeví logickým proto, že vylučuje, aby povolení k provozování stanic technické kontroly bylo do doby, než všechny povolené stanice technické kontroly budou provozovány, vydáno tolik, že by výsledná kapacita všech nakonec provozovaných stanic technické kontroly výrazně přesahovala reálné potřeby. Tím by rozhodování o žádostech na základě posuzování souladu či rozporu záměru provozovat stanici technické kontroly se způsobem a rozsahem pokrytí správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly mohlo zcela postrádat smyslu. Proto krajský soud považuje postup správního orgánu I. stupně i žalovaného, kteří vycházeli při úvahách o teoretické kapacitě stanic technické kontroly z údajů o stanicích technické kontroly, jejichž provozovatelé disponují platným povolením k jejich provozování, za zákonný.

Zároveň je však namístě zohlednit i ty stanice technické kontroly, které ke dni vydání rozhodnutí I. stupně nebyly provozovány, přestože od vydání oprávnění k jejich provozování bez zjevného důvodu uplynula již nepřiměřeně dlouhá doba a lhůta k zahájení provozu stanice technické kontroly byla prodlužována. K této otázce krajský soud u jednání doplnil dokazování, jež bylo vedeno ve správním řízení, o seznam stanic technické kontroly s uděleným oprávněním ke dni vydání rozhodnutí I. stupně (9. 2. 2015), o seznam provozovaných stanic technické kontroly ke dni vydání rozhodnutí I. stupně (9. 2. 2015) a aktuální seznam provozovaných stanic technické kontroly s údaji o datu oddělení oprávnění a datu udělení osvědčení. Z toho krajskému soudu vyplynulo, že ke dni vydání rozhodnutí I. stupně (9. 2. 2015) jedinou stanicí technické kontroly v území Brno-město, která disponovala oprávněním k provozování (ze dne 26. 3. 2014), ale nebyla provozována, byla stanice technické kontroly 37.72. Ke dni vydání rozhodnutí I. stupně lhůta dle § 56 odst. 2 zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích pro tuto stanici technické kontroly neuplynula. Tato stanice technické kontroly zahájila provoz (bylo jí vydáno osvědčení) až dne 29. 6. 2016. Ke dni vyhotovení napadeného rozhodnutí (6. 6. 2016) již tedy stanici technické kontroly 37.72 dvouletá lhůta dle § 56 odst. 2 zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích uplynula a správní orgán I. stupně tuto lhůtu musel prodloužit.

Při výpočtu teoretické kapacity stanic technické kontroly žalovaný ani správní orgán I. stupně nijak nezjišťovali, zda jsou provozovatelé stanic technické kontroly důvodně dlouhodobě nečinní, což by výpočet teoretické kapacity stanic technické kontroly na základě údajů o stanicích technické kontroly, jejichž provozovatelé disponují platným povolením k jejich provozování, mohlo zpochybňovat. Úvaha správního orgánu I. stupně i žalovaného v tomto směru sice zcela chybí, této úvahy však byl schopen krajský soud na základě doplněného dokazování v řízení před soudem. Je tedy namístě uzavřít, že nebyla zjištěna žádná mimořádná okolnost spočívající v dlouhodobé nečinnosti provozovatelů stanic technické kontroly mezi udělením oprávnění k provozování stanice technické kontroly a udělením osvědčení k provozování stanice technické kontroly, jež by mohla správnost způsobu výpočtu teoretické kapacity stanic technické kontroly na základě údajů o stanicích technické kontroly, jejichž provozovatelé disponují platným povolením k jejich provozování, k tíži žalobkyně (tedy k jeho újmě) zpochybňovat.

Nadto, i kdyby do výpočtu teoretických kapacit stanic technické kontroly měly být započítány pouze ty stanice technické kontroly, které byly ke dni vydání rozhodnutí I. stupně provozovány, na správnosti závěrů správního orgánu I. stupně a žalovaného by to nic nezměnilo. Z podkladů k výpočtu pokrytí je totiž zřejmé, že součet teoretických kapacit stanic technické kontroly, které byly ke dni vydání rozhodnutí I. stupně - dle podkladů založených ve správním spise – provozovány, byl roven počtu 140 000 technických prohlídek za rok – 37.10 12 500 TPr/rok, 37.15 12 500 TPr/rok, 37.22 12 500 TPr/rok, 37.54 TPr/rok 37 500, 37.56 12 500 TPr/rok, 37.57 20 000 TPr/rok, 37.61 12 500 TPr/rok, 37.69 10 000 TPr/rok, 37.70 10 000 TPr/rok. Teoretická kapacita stanice technické kontroly 37.72, která nebyla ke dni vydání rozhodnutí I. stupně provozována, byla rovna počtu 50 000 TPr/rok. Hodnota kapacitní potřeby okresu Brno-město zjištěná správním orgánem I. stupně (100 081) by v takovém případě zůstala neměnná, neboť tato hodnota nebyla závislá na počtu provozovaných stanic technické kontroly (příloha 19 odst. 1 prováděcí vyhlášky). Součet (150 000 TPr/rok) teoretických kapacit provozovaných stanic technické kontroly (140 000 TPr/rok) a teoretické kapacity nově uvažované stanice technické kontroly (10 000 TPr/rok) by o 49,8 % přesahoval kapacitní potřeby okresu (100 081) ve smyslu § 16a odst. 2 písm. a) prováděcí vyhlášky. I po dosazení hodnoty teoretických kapacit provozovaných stanic technické kontroly by tedy byl překročen rozsah pokrytí správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly, neboť součet teoretických kapacit provozovaných stanic technické kontroly včetně zamýšlené stanice technické kontroly může přesahovat kapacitní potřeby okresu nejvýše o 20 % kapacitní potřeby okresu. Obdobně i při zohlednění teoretických kapacit pouze provozovaných stanic technické kontroly tvořil rozdíl (-39 919) mezi kapacitní potřebou technických prohlídek příslušného druhu vozidel (100 081) a teoretickými kapacitami provozovaných stanic technické kontroly (140 000 TPr/rok) podle § 16a odst. 2 písm. b) prováděcí vyhlášky méně než 60 % (6 000) teoretické kapacity nově uvažované kontrolní linky stanice technické kontroly. Rozsah pokrytí správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly by tak byl rovněž překročen.

Potud tedy krajský soud považuje postup správního orgánu I. stupně a žalovaného, po doplnění úvah na základě nezjištění existence dlouhodobé nečinnosti provozovatelů stanic technické kontroly mezi udělením oprávnění k provozování stanice technické kontroly a udělením osvědčení k provozování stanice technické kontroly, za zákonný.

Skutečnost, že způsob výpočtu překročení teoretických kapacit stanic technické kontroly byl zákonný (správný), však ještě k závěru, že napadené rozhodnutí obstojí, nepostačuje. Z jednotlivých podání žalobkyně učiněných v průběhu správního řízení je totiž patrné, že žalobkyně konzistentně zpochybňovala výchozí údaje o kapacitách stávajících stanic technické kontroly, totéž činila i v žalobě; na jednání před krajským soudem žalobkyně uvedla, že má o tom, že nebylo postupováno podle § 89 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Podle žalobkyně tedy správní orgán I. stupně ani žalovaný nerozhodovali na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu ohledně „“ údajů týkajících se provozovaných stanic technické kontroly, to žalobkyně namítala již v průběhu správního řízení před správním orgánem I. stupně i žalovaným, jak je patrné z odvolání ze dne 22. 2. 2015 v části 03.03., 03.04. a 03.05. či již z návrhu na doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí ze dne 9. 2. 2015.

Krajský soud se proto musel zabývat otázkou navazující na posouzení způsobu výpočtu teoretických kapacit stanic technické kontroly, a sice zda žalovaný a správní orgán I. stupně vycházeli ze správných (a správním spisem řádně doložených) údajů o počtu provozovaných stanic technické kontroly.

Podle § 89 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích „[p].“ Zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích nabyl účinnosti dne 1. 7. 2001. Podle § 80 odst. 2 písm. n) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích vede registr stanic technické kontroly Ministerstvo dopravy, byť o udělení, změně a odnětí oprávnění k provozování stanice technické kontroly dle § 80 odst. 3 písm. a) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích s účinností od 1. 5. 2004 rozhoduje krajský úřad. Do 31. 12. 2002 to byl okresní úřad a do 30. 4. 2004 obec s rozšířenou působností.

Po uplynutí jednoroční lhůty ode dne nabytí účinnosti zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích tedy mohla ve vztahu k tehdy provozovaným stanicím technické kontroly nastat situace, kdy provozovatel stanice technické kontroly nesdělil příslušnému okresnímu úřadu údaje a nedoložil doklady vyžadované pro udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly (tedy nevyvinul ve vztahu k příslušnému správnímu orgánu alespoň minimální procesní aktivitu předpokládanou § 89 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích). V takovém případě po uplynutí jednoroční lhůty provozovatel pozbyl oprávnění k provozování stanice technické kontroly.

Za situace, kdy je zákonem limitován počet stanic technické kontroly a z provedeného dokazování před krajským soudem je patrné, že k „“ stanic technické kontroly téměř nedochází, se krajskému soudu jeví požadavek žalobkyně na založení podkladů prokazujících splnění podmínek dle § 89 odst. 2 zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích jako legitimní. Nebylo-li by totiž prokázáno, že „“ údaje týkající se provozovaných stanic technické kontroly zahrnují pouze takové stanice technické kontroly, jejichž provozovatelé nepozbyli oprávnění k provozování stanice technické kontroly (§ 89 odst. 2 zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích), nemohly by takové „“ údaje obstát.

Krajský soud přitom právě skutečnost, že „“ údaje týkající se provozovaných stanic technické kontroly zahrnují pouze takové stanice technické kontroly, jejichž provozovatelé nepozbyli oprávnění k provozování stanice technické kontroly, za prokázanou (obsahem správního spisu doloženou) nepokládá. Jestliže správní orgán I. stupně a žalovaný vycházeli při svém rozhodování pouze z formálně vedené evidence stanic technické kontroly bez toho, že by z jakéhokoli podkladu rozhodnutí plynulo, že kdykoli v minulosti proběhla kontrola, zda oprávnění k provozování stanic technické kontroly provozovaných před nabytím účinnosti zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (z provedeného dokazování plyne, že se jedná o stanice technické kontroly 37.10, 37.15 a 37.16, jimž bylo oprávnění uděleno dne 21. 6. 1996, dne 19. 2. 1996 a dne 17. 7. 1996) nezanikla podle § 89 odst. 2 zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, přestože se žalobkyně konzistentně domáhala založení dokladů prokazujících právě splnění povinností dle § 89 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, pak podle krajského soudu nelze mít za to, že správní rozhodnutí I. stupně i žalovaného vychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu ohledně „“ údajů týkajících se kapacit (oprávněně) provozovaných stanic technické kontroly.

Tento nedostatek, jenž se reálně může týkat tří stanic technické kontroly (37.10, 37.15 a 37.16) z aktuálně dvanácti provozovaných (nepočítá-li krajský soud jednu neveřejnou policejní 97.01), nelze pokládat za marginálii, jež by „“ údaje, a tím i konečný výsledek kapacit (oprávněně) provozovaných stanic technické kontroly, nemohla nikterak ovlivnit. Krajský soud tu totiž nutně musí vycházet z toho, že podle článku 26 Listiny základních práv a svobod má každý právo svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Výkon určitých povolání nebo činností může být zákonem omezen. Zákonná regulace počtu stanic technické kontroly nepochybně představuje výrazné omezení práva podnikat. Pak je podle krajského soudu namístě, aby správní orgány řádně vedly evidenci provozovaných stanic technické kontroly, mimo jiné evidovaly doklady o splnění povinností dle přechodných ustanovení zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, a měly tak najisto postaveno, že stávající stanice technické kontroly, jež naplňují kapacitu, vykonávají svoji činnost oprávněně, a omezení práva podnikat v oblasti provozování stanic technické kontroly opíraly o dostatečné a věrohodné údaje založené na kapacitě výlučně oprávněně provozovaných stanic technické kontroly.

Správním spisem neprochází žádný podklad, který by prokazoval splnění povinností provozovatelů stanic technické kontroly provozovaných (s udělením oprávnění) před nabytím účinnosti zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích ve smyslu jeho přechodných ustanovení (§ 89 odst. 2). Ani žalovaný v řízení před krajským soudem nic v tomto směru nebyl schopen doložit. Pak podle krajského soudu nelze mít postaveno najisto, že počty stanic technické kontroly (a navazující údaje o jejich teoretických kapacitách), ze kterých vycházel žalovaný i správní orgán I. stupně, odpovídají skutečnosti, neboť u tří stanic technické kontroly mohlo dojít k zániku oprávnění k jejich provozování dle § 89 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.

Krajský soud tedy dává z právě uvedeného důvodu žalobkyni za pravdu, že žalovaný vycházel z údajů o počtu provozovaných stanic technické kontroly, které nemají oporu ve správním spisu. Žaloba je tedy důvodná a krajský soud napadené rozhodnutí i přes doplnění dokazování u jednání soudu podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude na žalovaném, aby podklad svého rozhodnutí doplnil o podklady prokazující splnění povinností dotčenými provozovateli stanic technické kontroly dle § 89 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, a aby tak při rozhodování o žádosti žalobkyně vycházel z kapacitních údajů týkajících se oprávněně provozovaných stanic technické kontroly. Teprve pak bude možno učinit si úsudek o souladu či rozporu záměru žalobkyně provozovat stanici technické kontroly se způsobem a rozsahem pokrytí správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly (§ 54 odst. 3 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích). Osud rozhodnutí I. stupně závisí na úvahách žalovaného.