Vydání 7/2005

Krajský soud se v napadeném rozsudku zabýval námitkou nesprávného právního posouzení věci a nedostatečného zjištění skutkového stavu. Na základě provedeného dokazování dospěl krajský soud k závěru, že správní orgán I. stupně i žalovaný zjistili úplný skutkový stav. Ačkoliv krajský soud oproti nim dospěl k závěru, že stěžovatel v dané situaci přednost neměl, kvalifikoval stěžovatelovo zaviněné jednání jako přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, tedy dle stejného ustanovení jako žalovaný.

Právní závěry správních orgánů nejsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel dne 4. 4. 2002 podal vysvětlení na Okresním ředitelství Policie České republiky – Dopravním inspektorátu v Šumperku a mimo jiné tam uvedl: „(další účastník nehody, pozn. soudu)“. V protokolu o ústním jednání na Okresním úřadu Šumperk, referátu dopravy, dne 4. 6. 2002 stěžovatel setrval na své výpovědi ze dne 4. 4. 2002 a dále uvedl, že . Další účastník nehody Miroslav S. dne 4. 4. 2002 v protokolu o podání vysvětlení mimo jiné uvedl: „“. Rychlost vozidel, která se střetla a která řídili účastníci dopravní nehody, tj. stěžovatel a Miroslav S., v době střetu nebyla zjištěna. Stěžovatelovo tvrzení, že druhý účastník dopravní nehody Miroslav S. v době střetu jel nepřiměřenou rychlostí, nebylo prokázáno. Pro posouzení skutkové podstaty dopravního přestupku, kterého se dopustil stěžovatel, je bez významu, zda se dopravního přestupku dopustil i další účastník dopravní nehody (Boh. A 10717/33). Podstatné a rozhodující v této právní věci je, zda se stěžovatel dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, v daném případě podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, konkrétně porušením § 24 odst. 2 a 3 zákona č. 361/2000 Sb. Podle citovaných ustanovení nesmí řidič při couvání ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit bezpečné otáčení nebo couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby.

Při posuzování, zda se stěžovatel dopustil přestupku, vycházel žalovaný (i správní orgán I. stupně) a krajský soud z tohoto skutkového stavu, který stěžovatel nezpochybnil (avšak zpochybnil jeho právní hodnocení): dne 3. 4. 2002 kolem 15:50 hodin řídil stěžovatel osobní automobil Škoda 125 L v obci B. S tímto automobilem couval z ulice Příční do ulice Krátké. Křižovatka těchto ulic ve tvaru T (ulice Příční ústí do ulice Krátké) nebyla rozlišena dopravním značením. Ve stejnou dobu řídil Miroslav S. osobní automobil Škoda 105 L a jel s ním v obci B. po ulici Krátké ve směru ke křižovatce ulic Krátká a Příční, přičemž ulice Příční se nacházela vpravo ve směru jeho jízdy. Ke střetu obou vozidel došlo v křižovatce. Postavení automobilů po nehodě zůstalo, podle obou účastníků nehody, stejné a zachycuje ho plánek dopravní nehody, který je obsahem spisu Policie České republiky, Okresního ředitelství DI – dopravní nehody Šumperk, stejně tak jako fotografie zachycující postavení obou automobilů po nehodě.

Stěžovatel vytýká žalovanému i krajskému soudu, že z uvedeného skutkového stavu vyvodili nesprávný právní závěr, že stěžovatel porušil § 24 odst. 2 a 3 zákona č. 361/2000 Sb., a tím se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Žalobce má za to, že při couvání v obci B. z ulice Příční na ulici Krátkou, tedy v křižovatce těchto ulic nerozlišené dopravními značkami, přijížděl do křižovatky zprava ve směru jízdy dalšího účastníka dopravní nehody Miroslava S., a že tedy měl přednost v jízdě před vozidlem řízeným Miroslavem S., přičemž Miroslav S. pravidlo o přednosti v jízdě automobilu přijíždějícímu zprava nedodržel. Toto stěžovatelovo přesvědčení však není v souladu se zákonem č. 361/2000 Sb.

Zákon č. 361/2000 Sb. upravuje práva a povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích podle zvláštního právního předpisu, pravidla provozu na pozemních komunikacích... V části první hlavě II dílu 3 upravuje pravidla provozu na pozemních komunikacích, v oddílu 1 jízdu vozidly a v § 13 – § 24 jízdu ve zvláštních případech. V § 22 upravuje jízdu křižovatkou a z odstavce druhého tohoto ustanovení vyvozuje stěžovatel svou přednost v jízdě při couvání z ulice Příční do ulice Krátké, tedy do křižovatky těchto ulic neoznačených dopravními značkami, do níž couval vpravo ve směru jízdy řidiče Miroslava S. V § 24 upravuje citovaný zákon otáčení a couvání. V odstavci druhém stanoví, že při couvání řidič nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Pro účely tohoto zákona znamená „nesmět ohrozit“ povinnost řidiče počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemích komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí [§ 2 písm. l) citovaného zákona]. Protože stěžovatel do křižovatky couval, nelze jeho jízdu couváním posuzovat pravidly stanovenými zákonem v § 22, ale pravidly stanovenými v § 24, a to v odstavcích druhém až čtvrtém. Při couvání do křižovatky neměl stěžovatel přednost v jízdě, ale naopak nesměl ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, tedy ani vozidlo řízené řidičem Miroslavem S. přijíždějící po ulici Krátké ke křižovatce ulic Příční a Krátké. Pravidla provozu na pozemních komunikacích tedy stěžovatel při couvání nedodržel, ačkoliv je tato povinnost stanovena v § 4 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. Dalšího účastníka silničního provozu Miroslava S. ohrozil. Pokud stěžovatel namítá, že jel jen velmi pomalou rychlostí při couvání do křižovatky, pak to zřejmě v situaci na vozovce nestačilo, neboť přijíždějící vozidlo řízené Miroslavem S. neviděl a jak sám připustil, přijíždějící vozidlo nemohl možná vidět přes roh domu č. p. 405, který se nachází vpravo (ve směru jeho jízdy couváním). Stěžovatel sice v protokolu o podání vysvětlení dne 4. 4. 2002 před Policií České republiky, dopravním inspektorátem v Šumperku prohlásil, že to nebylo poprvé, co takto vyjížděl, a že dle jeho úsudku nebylo zapotřebí zabezpečit couvání na ulici Krátkou pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby; jak je však patrné, marně se spoléhal na to, že při couvání nikoho neohrozí. V obydlené části obce zastavěné domy nelze vyloučit pohyb osob a automobilů ve vozovce. Neměl-li stěžovatel dostatečný rozhled při couvání pro polohu domu č. p. 405, bylo jeho povinností zajistit couvání do křižovatky pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Stěžovatel tak skutečně porušil i § 24 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., protože si přes nedostatečný rozhled nezajistil couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby.