Vydání 6/2004

Stěžovatel uplatnil stížnostní důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; namítal nedostatek důvodů napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Zároveň však Nejvyšší správní soud konstatuje, že obsah kasační stížnosti směřuje rovněž k uplatnění důvodu zakotveného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatel brojí proti nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Protože Nejvyšší správní soud posuzuje každé podání podle jeho obsahu, a nikoliv podle formy, zabýval se v dalším existencí obou citovaných stížnostních důvodů.

Je nutno předeslat, že v posuzovaném případě soud nemůže kvalifikovaně posoudit námitky uvedené v kasační stížnosti, aniž by nejprve vyložil, za jakých podmínek lze určité chování kvalifikovat jako chování zakládající veřejné pohoršení ve smyslu § 47 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť právě otázka, jaké jednání je a jaké není veřejným pohoršením ve smyslu zákona o přestupcích, tvoří v daném případě těžiště sporu mezi žalobcem a stěžovatelem.

Předmětné ustanovení zákona o přestupcích stanoví, že se přestupku dopustí „ten, kdo vzbudí veřejné pohoršení“. Při jeho výkladu je nutno vyjít z odlišností práva, mravnosti (jako normativního systému určujícího, co společnost či její členové považují za „správné“ a nepohoršující) a svědomí (možno říci spíše morálky), použít tedy rozlišení uváděné žalobcem v jeho odvolání ze dne 12. 2. 2002, a upřesnit, že sankcionování jednání vzbuzujícího veřejné pohoršení představuje jeden z bodů, v nichž se zvláštním způsobem stýká mravnost s právem, jakkoliv jsou jinak nezávislými normativními systémy budovanými na zcela odlišných základech a principech. Žalobce v tomto bodě nemá pravdu, jestliže soudí, že pokud nějaké jednání není přímo a výslovně zakázáno zákonem, nelze subjekty práva v takovém jednání omezovat. Skutečnost, že k omezení jednání stačí zvláštním způsobem kvalifikovaný rozpor s mravností, ostatně potvrdil i Ústavní soud ve svém usnesení I. ÚS 393/98 ze dne 5. 11. 1998 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 12, C. H. Beck 1999, s. 499 – 500). Sankcionováno ovšem nemůže být samozřejmě jakékoli jednání jsoucí v rozporu s mravností, už proto, že oba tyto normativní systémy disponují jinými sankčními mechanismy, ale právě a pouze jednání jsoucí v tomto rozporu kvalifikovaným způsobem. Zákon tak nemusí zakazovat konkrétní jednání, ale může založit právě tuto kvalifikovanost rozporu tím, že nemravné jednání prohlásí v některých souvislostech za nezákonné.

Aby se posuzované jednání dostalo do tohoto „kvalifikovaného rozporu s mravností“, musí dle názoru Nejvyššího správního soudu v případě přestupku veřejného pohoršení současně naplnit trojici znaků: musí být spácháno veřejně; musí subjektivně pohoršovat zpravidla (ne však nutně vždy) více než dvě osoby, které budou tomuto jednání obvykle přítomny současně (k tomuto závěru vede použité ustanovení § 89 odst. 4 trestního zákoníku definující takto znak veřejnosti); a musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shodne v daném čase a místě konsenzem (tedy přesvědčivou většinou, nikoli nutně jednohlasně). Přitom již v rozsudku Nejvyššího vojenského soudu ze dne 29. 12. 1922, sp. zn. P-485/22, se tehdejší odklonila od přísnějšího názoru, že pro splnění přestupku (v dané době přečinu) veřejného pohoršení nestačí pouhá způsobilost veřejně pohoršit, nýbrž musí k tomuto pohoršení skutečně dojít.

Fakt, že byl naplněn znak prvý, není mezi stěžovatelem a žalobcem sporný, neboť i žalobce uznal, že byť se při spáchání předmětného skutku nacházel na svém soukromém pozemku, jednalo se o místo lehce pozorovatelné z míst veřejně přístupných.

Naplnění druhého znaku už ovšem správní orgán, jak soud zjistil ze spisu, nezjistil dostatečně a tato skutečnost byla také jedním z důvodů, proč byla obě napadená rozhodnutí rozsudkem Městského soudu v Praze zrušena. Stěžovatel totiž nemá pravdu, namítá-li v kasační stížnosti, že pohnutky oznamovatelek byly pro posouzení žalobcova přestupku nepodstatné. Naopak je třeba dát za pravdu Městskému soudu v Praze, který stěžovateli toto neposouzení vytkl, neboť motivace oznamovatelek rozhoduje v daném případě o tom, zda bylo jejich oznámení zapříčiněno vskutku tím, že byly pohoršeny žalobcovou nahotou, a byl tedy splněn tento druhý znak přestupku; nebo zda se jednalo o výraz jejich zášti k žalobci, jak žalobce setrvale tvrdí. Naplnění formálních znaků přestupku jistě není dostatečným důvodem pro to, aby se právo – v daném případě zákon o přestupcích – stalo nástrojem šikanování, jehož hrozbu lze dovodit ze žalobcových vyjádření. Stěžovatelova námitka o tom, že měly být a byly přezkoumány pouze žalobcovy pohnutky, tak neobstojí, neboť je pro zjištění naplnění skutkové podstaty veřejného pohoršení podstatnější určit, zda byly oznamovatelky vskutku pohoršeny – a byť se jedná o subjektivní pocit, samotné jejich tvrzení zde jistě není dostatečné – než určit, jaké byly žalobcovy motivace. Co se týče důležitosti zjištění žalobcova úmyslu a motivací, sám stěžovatel nezpochybňuje, že k naplnění skutkové podstaty veřejného pohoršení postačuje nedbalost, jak vyplývá z § 3 zákona o přestupcích; žalobcův úmysl, a tím méně jeho motivace – jako duševní stav skrytější a niternější – je tak v daném případě nerozhodný pro určení, zda k naplnění dané skutkové podstaty došlo, a je smysluplné jej zjišťovat teprve pro účely konkrétní výše postihu, pokud by bylo rozhodnuto, že přestupek spáchán byl.

Nejsložitější otázkou pak jistě je, zda byl v posuzovaném případě naplněn znak třetí, jejž správní orgán I. stupně označoval jako rozpor s „obecně uznávanými ustálenými mravními zvyklostmi“ a stěžovatel poté jako „objektivní pohoršlivost“. Kromě pocitu mravnosti jako vnitřní záležitosti každého člena společnosti totiž jistě existuje jistý obsah pravidel, na němž se v daném místě a čase shodne společnost jako celek, byť obvykle ne všemi svými členy, ale většinou. Na tato pravidla se v českém právu odkazuje častěji, ať už jsou označována jako mravnost či dobré mravy (§ 3 občanského zákoníku, § 44 obchodního zákoníku aj.). Pokud by tento třetí znak nebyl splněn, bylo by žalobcovo jednání obdobné tomu, které uvádí sám žalobce příkladmo ve své žalobě: takovým jednáním, jež často pohoršuje konkrétní jedince, není však v rozporu s tímto celospolečenským konsenzem mravnosti, je například pojídání masa, kouření na veřejnosti či oblékání se do „kůže mrtvých zvířat“. Tím, kdo v konkrétním případě posoudí, zda jednání, které pohoršilo požadované množství osob, je zároveň v rozporu s tímto konsenzem, je správní orgán. Ten ovšem – vykonávaje své pravomoci rozhodováním konkrétních pracovníků – neprovádí toto posouzení pohledem jejich vlastního pocitu mravnosti, ale pohledem své povědomosti o tomto společenském konsenzu: tudíž ani takový správní orgán, který je sám zapřisáhlým vegetariánem, nemůže pod § 47 odst. 1 písm. c) podřadit nahlášené veřejné pojídání masa, ale musí vyslovit, že takové jednání není v rozporu s celospolečenským konsenzem mravnosti. Pokud se správnímu orgánu nezdaří takto odhlédnout od vlastního pocitu mravnosti, může to vést až k excesu (libovůli).

V posuzovaném případě je možné posouzení splnění tohoto třetího kritéria formulovat jako otázku, zda bylo prokázáno, že postižené žalobcovo jednání – tedy částečné obnažení jeho těla, včetně partií, jež obvykle zůstávají a na veřejnosti mají zůstat zahaleny – bylo či nebylo skutečně pohoršující pohledem současné společnosti. Vzhledem k tomu, že k této otázce zaujal stěžovatel jiné stanovisko než Městský soud v Praze, byť oba tento postoj vyjádřili spíše skrytě, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než se k této otázce vyjádřit, neboť dle jeho názoru tvoří skutečné jádro sporu mezi účastníky řízení a vychází z něj také zásadní část námitek obsažených v kasační stížnosti.

Jsou-li zvážena podstatná hlediska, která mohou vést k prokázání toho, zda žalobcovo jednání bylo v rozporu s obecným pocitem mravnosti, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než vyslovit, že nikoli. K tomuto závěru je soud veden úvahou, že veřejné sebeobnažování může být jistě pohoršující, je-li spojeno s kontextem sexuálním; může být rovněž pohoršující, pokud upozorňuje na nějakou tělesnou abnormalitu; či v některých dalších souvislostech včetně té, kdy je sebeobnažení motivováno právě snahou pohoršit (například manifestační sebeobnažení z recese, protestu či z důvodu sázky). Pokud ovšem k obnažení dochází bez těchto souvislostí a má spíše povahu nechtěného (neboť úmysl nebyl žalobci z důvodů uvedených výše nijak prokazován a on sám uváděl pohnutky zdravotní) důsledku nedostatečného oblečení, jako je tomu v tomto případě, je takové jednání jistě méně pohoršlivé než například využívání výrazněji obnažených těl v některých reklamách či audiovizuálních dílech obecně, v rámci různých happeningů a manifestací či na nudistických plážích mnohdy pozorovatelných z veřejných prostranství, a tedy také veřejně přístupných zrakem. V souvislosti s touto širokou přístupností nahoty v médiích či na veřejnosti probíhá sice setrvale veřejná diskuse o její mravnosti či nemravnosti, i to však svědčí o tom, že pohoršující povaha nahoty lidského těla je v rámci soudobé společnosti spíše otázkou diskuse než otázkou všeobecného odmítání nutného pro shledání veřejného pohoršení.

Je nicméně třeba připomenout, že se jedná o stanovisko podmíněné zemí – jiný pohled by byl jistě zaujat v jiném kulturním prostředí – a časem [pro ilustraci změn ve vnímání pojmu mravnosti zde lze například uvést rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 1935 (Boh. A 11944/35), kde bylo shledáno, že veřejné pohoršení vzbuzuje „zejména společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech - vyjímaje táboření rodinné - pobíhání v nedostatečném úboru, zvláště v úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu nemravného...“].

Těmito závěry o tom, zda žalobcovým jednáním byla naplněna skutková podstata přestupku veřejného pohoršení, přitom Nejvyšší správní soud jistě nepřejímá v rozporu s pravomocemi sobě vlastními roli správních orgánů, tedy žalovaného a orgánu I. stupně, v rozhodnutí ve věci samé. Smyslem těchto závěrů je naopak objasnit, že z trojice základních znaků skutkové podstaty veřejného pohoršení se správní orgán I. stupně a následně i žalovaný zabývali pouze znakem prvním, dva následující pak chybně vzali jako dané. Pokud tedy Městský soud v Praze kvůli stěžovatelovu nedostatečnému zkoumání splnění těchto dvou dalších znaků zrušil žalobou napadená rozhodnutí, postupoval v souladu s právem, a kasační stížnost je tak třeba posoudit v námitkách směřujících proti tomuto postupu – tedy k námitkám, že se Městský soud v Praze údajně zaměřil na jiné znaky přestupku a na jiné skutečnosti, než na které se při svém přezkumu zaměřit měl – jako nedůvodnou.