Vydání 12/2004

Stěžovatel nepopírá, že se dopustil přestupku podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích. V kasační stížnosti tak v podstatě toliko polemizuje se závěrem správních orgánů, že je v daném přestupkovém jednání recidivistou, a napadá z toho plynoucí úsudek, že mu měla být uložena sankce v horní hranici příslušné zákonné sazby. Nejvyšší správní soud se proto v projednávané věci zabýval tím, zda správní řízení, v němž byla uložena pokuta při horní hranici sazby, proběhlo v souladu se zákonem (resp. zda krajský soud tuto otázku správně přezkoumal).

Aplikované ustanovení § 30 odst. 1 písm. i) bodu 2 zákona o přestupcích dopadá na případy, kdy se osoba odmítne při výkonu činnosti, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví lidí anebo poškodit majetek (tedy například při řízení motorového vozidla), podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněna alkoholem, v případě, že dechová zkouška na tuto látku byla pozitivní. Za toto jednání je podle odst. 2 téhož ustanovení možno uložit pokutu do 15 000 Kč a zákaz činnosti do dvou let. Sankci uloženou stěžovateli je proto skutečně nutno pokládat za sankci uloženou v horní hranici této sazby.

Žalovaný v rozhodnutí uvedl, že při stanovení výše sankce přihlédl správní orgán I. stupně k tomu, že se stěžovatel dopustil přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi opakovaně. Stěžovatel naopak namítá, že jej nelze považovat za "recidivistu", respektive že se v jeho případě nejedná o "speciální recidivu", ale o "recidivu obecnou". Vzhledem k tomu, že zákon o přestupcích nezná pojem "recidiva" v jakékoliv podobě, bylo nejprve třeba zjistit, zda a jakým způsobem mohl správní orgán I. stupně - jednal-li v souladu s článkem 2 odst. 3 Ústavy v mezích a způsoby, které stanoví zákon - přihlédnout k faktu, že stěžovatel již dvakrát řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu a byl za to potrestán.

Při ukládání sankcí za přestupky se správní orgán má řídit ustanovením § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, podle nějž se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne "k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení". Z těch aspektů, které postihující orgán může na základě citovaného taxativního výčtu brát při určování výše postihu v úvahu, lze předchozí spáchání obdobného přestupku podřadit "přihlédnutí k osobě pachatele", jakkoliv se stěžovatel domnívá, že k jeho předchozím problémům s alkoholem bylo přihlíženo z titulu obsaženého ve spojení "zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení". Tato úvaha je však dána nepochopením vymezení této později uvedené okolnosti, jež nemá sloužit jako okolnost přitěžující, nýbrž jako okolnost zmírňující sankci v přestupkovém řízení tak, že trestající orgán přihlédne k tomu, že pachatel přestupku byl již dříve postižen za týž skutek (nikoli za předchozí spáchání skutku téže skutkové podstaty) jinou formou - formou disciplinárního řízení - a byl tedy již zčásti nebo zcela potrestán jiným způsobem (viz např. Z. Červený, V. Šlauf: Přestupkové právo. 10. vydání. Linde 2003, str. 32 - 33). Přihlížení k předchozím stěžovatelovým přestupkům bylo tedy ve smyslu předmětného ustanovení nesporně a jedině přihlížením "k jeho osobě". Z takto obecného vymezení plyne, že správní orgán přihlédne k osobě pachatele jako celku; nemusí se proto omezovat toliko na zjišťování toho, zda se pachatel v minulosti dopustil zcela identického přestupku, ale může vzít v úvahu i okolnost, zda se pachatel dopustil přestupků pouze obdobných. Stěžovatelova dichotomie uváděná v kasační stížnosti, rozlišující mezi "speciální recidivou" a "obecnou recidivou", tak není pohledem přestupkového řízení nijak opřena o text zákona a ani Nejvyšší správní soud k ní nemůže přihlížet.

Domnívá-li se stěžovatel, že při stanovení výše sankce lze přihlížet pouze k tomu, zda byl již dříve postihován za zcela identický přestupek, je taková úvaha nesprávná i srovnáním s požadavky, jež na recidivu klade trestní řízení. Ani v tomto řízení totiž není recidiva jako přitěžující okolnost omezena pouze na spáchání zcela identického trestného činu, nýbrž jako přitěžující okolnost slouží v souladu s ustanovením § 41 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, předchozí spáchání širší taxativně vymezené množiny zvlášť závažných úmyslných trestných činů. Pokud tedy v případě trestního řízení přihlíží trestní soud ke spáchání nejen identického, ale i jiného šířeji taxativně vymezeného trestného činu, domnívá se Nejvyšší správní soud, že nelze na přestupkové řízení v tomto směru klást vyšší procesní nároky než na řízení trestní a omezovat úvahu správního orgánu pouze na přihlédnutí k předchozímu spáchání totožného přestupku. Úsudek správního orgánu o tom, zda a v jaké míře má být dříve spáchaný přestupek či přestupky promítnuty coby přitěžující okolnost do výše a tíživosti sankce ukládané za přestupek nyní postihovaný, tak není omezen na pouhou shodnost těchto přestupků, ale je dán úvahou správního orgánu o intenzitě jejich vzájemné souvislosti a o tom, nakolik se předchozí spáchaný přestupek promítl do "osobnosti pachatele" ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Z toho samozřejmě nelze na druhé straně vyvodit, že by správní orgán mohl chápat jako přitěžující okolnost jakýkoli jiný přestupek či dokonce jakékoli jiné jednání pachatele, bez ohledu na vztah tohoto jednání k přestupku nyní postihovanému, jakkoli by pouhý jazykový výklad této části § 12 odst. 1 zákona o přestupcích otvíral k takovému závěru cestu; takový přístup by mohl být až libovůlí správního orgánu, k níž se Nejvyšší správní soud dostatečně vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004 (nepublikováno), kde k omezení volnosti úvah správního orgánu v mezích správního uvážení uvedl: "Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu."

V případě nyní posuzovaném je ovšem nesporné, že přestupek, za nějž byl stěžovatel postihnut v nyní zkoumaném případu, a přestupky, za něž byl postihován v letech 1992 a 1998, mají těsnou souvislost a jejich spáchání vypovídá dostatečně o tom, že stěžovatelův vztah k řízení motorových vozidel pod vlivem alkoholu je nanejvýš problematický a že tyto problémy nejsou ojedinělé. Není přitom - vzhledem k tomu, že se nejedná o postih za zcela identickou skutkovou podstatu - vůbec rozhodné, že současná úprava přestupku podle § 30 odst. 1 písm. i) bodu 2 zákona o přestupcích byla zakotvena až novelou tohoto zákona pod č. 62/2002 Sb., účinnou od 1. 4. 2002, takže za předchozí přestupky v dopravě - vymezené navíc mírně odlišnými skutkovými podstatami - byl stěžovatel postihován podle jiné zákonné úpravy.

Soud rovněž akceptuje právní názor žalovaného v tom směru, že jednání podle § 30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích je ještě závažnější a společensky nebezpečnější než jednání podle písm. h) téhož ustanovení dopadající i na řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu. Tuto skutečnost ostatně zákonodárce reflektoval i ve vyšší sazbě postihu za jednání podle zmíněného písm. i). Nad tento rámec soud dodává, že přestupek podle písm. i) citovaného ustanovení je z hlediska výše sankce postaven naroveň přestupku podle písm. ch), podle něhož se přestupku dopustí ten, kdo ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky, vykonává činnost uvedenou v písm. g). Je tak zřejmé, že zákonodárce vycházel z důvodného předpokladu, že u osob, které se odmítají podrobit lékařskému vyšetření podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích, je s největší pravděpodobností splněna skutková podstata podle písmene h) nebo ch) citovaného zákona, a zároveň se tyto osoby dopouštějí procesně závadného jednání, neboť svým neodůvodněným odmítnutím podrobit se příslušnému vyšetření zabraňují správnímu orgánu, aby spáchání přestupku podle písmene h) nebo ch) postavil důkazně najisto.

Lze tedy uzavřít, že potrestání stěžovatele v horní hranici sazby stanovené u daného přestupku bylo plně zdůvodněno tím, že jej jeho osobnost (a pravděpodobně i pohnutky k odepření podrobit se lékařskému vyšetření) kvalifikuje na řidiče majícího závažné problémy s "alkoholem za volantem", ať už se tyto problémy projevují prokázaným řízením pod vlivem alkoholu v předchozích letech nebo odpíráním spolupráce při zjišťování, zda se stěžovatel tohoto přestupku nedopustil znovu.

Nejvyšší správní soud proto v projednávaném případě neshledal, že by byla předmětná ustanovení zákona o přestupcích aplikována způsobem, který by bylo možno označit za nesprávné posouzení právní otázky soudem, jež stěžovatel namítá v kasační stížnosti.

Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).