Vydání 3/2004

Ještě předtím, než Nejvyšší správní soud přistoupí k meritornímu projednání a rozhodnutí kasační stížnosti, je povinen přezkoumat splnění všech zákonem stanovených procesních náležitostí a podmínek. V daném případě se musel vypořádat s otázkou dodržení lhůty k podání kasační stížnosti, a to již z toho důvodu, že městský soud označil (§ 108 odst. 1 s. ř. s.) kasační stížnost za opožděnou.

Ze soudního spisu je zřejmé, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2002 bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 1. 2003. Jeho součástí bylo též poučení o tom, že proti tomuto usnesení je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze. Stěžovatelka podala odvolání k poštovní přepravě dne 1. 2. 2003 (tedy v zachované lhůtě 15 dnů), nicméně městský soud s tímto odvoláním správně nakládal - s ohledem na nabytí účinnosti soudního řádu správního dne 1. 1. 2003 - již jako s kasační stížností.

Nejvyšší správní soud shledal, že na danou věc nedopadají přechodná ustanovení obsažená v § 129 a násl. s. ř. s. V tomto případě se totiž jedná o značně specifickou situaci, kdy napadené usnesení sice bylo vydáno ještě před účinností soudního řádu správního, a proto správně obsahovalo poučení o opravném prostředku dle občanského soudního řádu, avšak bylo stěžovatelce doručeno až po nabytí účinnosti soudního řádu správního. Přezkum napadeného usnesení tedy již není možno provést podle dřívější úpravy, obsažené v občanském soudním řádu, nýbrž je nutno postupovat podle soudního řádu správního, který však ve svých přechodných ustanoveních na tuto situaci výslovně nepamatuje.

Za těchto okolností Nejvyšší správní soud vycházel z ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), z něhož v tomto případě především vyplývá, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Pokud by proto Nejvyšší správní soud za této značně specifické procesní situace shledal podanou kasační stížnost opožděnou, zjevně by svým postupem znemožnil přístup stěžovatelky k soudu (), a dopustil by se tak protiústavnosti v uvedeném smyslu. Nejvyšší správní soud, který je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, proto vycházel z toho, že v souzené věci je na místě přímá aplikace ustanovení ústavního pořádku - v tomto případě čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se "každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu". Jinak řečeno, Nejvyšší správní soud musel nastalou procesní situaci, blíže speciálně neupravenou běžným zákonem, vyřešit tak, aby postupoval ústavně konformně - tedy aby umožnil přístup stěžovatelky k soudnímu přezkumu uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Z uvedeného principu vázanosti soudce zákonem totiž nepochybně vyplývá i vázanost zákonem ústavním () a za situace, kdy ústavní norma není blíže dostatečně provedena předpisem jednoduchého práva, resp. kdy aplikací jednoduchého práva dojde ke zjevnému porušení ústavní normy a řešení této s ohledem na povahu dané věci nespočívá ani v postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR (tzn. v předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení dotčeného zákona), je jediným ústavně konformním východiskem přímá aplikace ústavní normy. Proto Nejvyšší správní soud v souzené věci (obdobně viz např. usnesení ze dne 10. 7. 2003, čj. 2 Ads 22/2003-49), veden citovaným příkazem ústavodárce, vycházel z obecného principu úpravy přechodných ustanovení soudního řádu správního, podle nějž nemá být účastník zkrácen na svých procesních právech, která mu zajišťovala stará právní úprava; tato procesní práva se pouze přizpůsobí procesní úpravě nové, tj. úpravě soudního řádu správního. Účastník, který mohl podle staré právní úpravy podat odvolání, může na základě tohoto principu podat kasační stížnost, a to ve lhůtě, kterou stará právní úprava stanovila pro podání odvolání.

Veden těmito úvahami posoudil Nejvyšší správní soud odvolání stěžovatelky jako včas podanou kasační stížnost a přistoupil k jejímu meritornímu projednání a rozhodnutí.

Podle ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti. V souzené věci stěžovatelka uplatnila kasační důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost usnesení městského soudu o odmítnutí návrhu.

Ze soudního spisu je zřejmé, že na stejné adrese jako stěžovatelka skutečně bydlí i její matka, která se rovněž jmenuje Věra R. Této skutečnosti si byl městský soud evidentně vědom, neboť např. pozvánku k ústnímu jednání zaslal oběma jmenovaným, přičemž je na doručence rozlišil uvedením roku narození. Při doručování uvedeného rozsudku však již městský soud jakoukoliv další bližší specifikaci adresátky neprovedl, takže jako adresátka rozsudku byla uvedena pouze "Věra R.". Nelze proto vyloučit, že rozsudek skutečně převzala matka stěžovatelky, jak stěžovatelka tvrdí v kasační stížnosti. Za těchto okolností proto Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedený rozsudek nebyl stěžovatelce řádně doručen ve smyslu ustanovení § 46 o. s. ř., a nemohl tedy ani nabýt právní moci (§ 159 o. s. ř.). Odvolání stěžovatelky podané proti tomuto rozsudku proto nemohlo být považováno za opožděné.

Městský soud v Praze je v dalším řízení vázán shora vysloveným právním názorem (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), a je proto povinen stěžovatelce řádně doručit uvedený rozsudek ze dne 8. 10. 2002.

Nejvyšší správní soud sice napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil, nicméně - s ohledem na shora uvedené - mu věc nemohl vrátit k dalšímu řízení, v němž by městský soud současně s novým rozhodováním ve věci rozhodl i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). Proto o náhradě nákladů řízení rozhodl sám Nejvyšší správní soud, a to tak, že ve smyslu ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s. z důvodů hodných zvláštního zřetele nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení, přestože měla ve věci plný úspěch. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje Nejvyšší správní soud v tom, že účastníkem řízení, který by měl stěžovatelce nahradit náklady řízení před soudem, je Česká správa sociálního zabezpečení; je však zřejmé, že k pochybení došlo toliko ze strany Městského soudu v Praze, přičemž se jednalo výhradně o pochybení procesněprávní a nikoliv povahy hmotněprávní. Protože přiznání nákladů řízení by mělo reflektovat vztah mezi úspěšností jednoho účastníka řízení na straně jedné a pochybením jiného účastníka na straně druhé, k čemuž však v daném případě zjevně nedošlo, Nejvyšší správní soud stěžovatelce náklady řízení o kasační stížnosti nepřiznal; žalovaná právo na náhradu nákladů řízení v tomto řízení nemá (§ 60 odst. 2 s. ř. s.).