Vydání 10/2017

Generální ředitel České televize dne 4. 4. 2014 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí žalované ze dne 3. 3. 2014 o odmítnutí žádosti žalobkyně ze dne 12. 2. 2014 o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, v níž žádala o poskytnutí těchto informací:

1/ Kolik (počet) TV přijímačů přihlásil 27. 9. 2012 Z. D. na dvou adresách;

2/ Kolik (počet) TV přijímačů bylo přihlášeno dne 25. 9. 2012 společností GSI INVEST s. r. o., na dvou adresách.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací orgán konstatoval, že dne 17. 3. 2014 obdržela žalovaná odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí, kterým byla předmětná žádost odmítnuta dle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s § 10 téhož zákona. Prvostupňové rozhodnutí jako důvod odepření poskytnutí informace uvedlo ochranu důvěrnosti majetkových poměrů vymezenou v § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím. Důvod pro odepření informací uvedený v tomto ustanovení je . To má za následek, že povinný subjekt (v tomto případě žalovaná) nesmí informace poskytnout, jestliže jsou zároveň splněny dva zákonné předpoklady: 1. jde o informace o majetkových poměrech a 2. tyto informace jsou získány na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění nebo sociálním zabezpečení. Žalobkyně v odvolání nesouhlasila s právním posouzením uvedeným v prvostupňovém rozhodnutí, podle něhož byla naplněna podmínka první, tedy že se jedná o informaci o majetkových poměrech. Namítala, že se nejedná o sdělení informace o majetkových poměrech poplatníka, jelikož "".

Odvolací orgán konstatoval, že zákon o svobodném přístupu k informacím ani zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ani žádný právní předpis žalované nestanoví povinnost zjišťovat, jaká byla pořizovací cena televizorů v době, kdy pan K. a společnost GSI INVEST s. r. o., televizní přijímače u žalované přihlásili. Žalovaná rovněž nemá povinnost činit odhady, ani se jinak vyjadřovat k hodnotě televizních přijímačů k tomuto datu nebo k datu podání odvolání. Žalobkyní poskytnutý odhad hodnoty TV přijímačů žalovaná vzala jako podklad k tvrzení, že průměrný TV přijímač není věcí zanedbatelné hodnoty. Není přitom podstatné, zda jej poplatník televizního poplatku vlastní, drží nebo užívá na základě jiného právního důvodu, neboť se lze důvodně domnívat, že mu v souvislosti s jeho vlastnictvím, držbou či užíváním vzniknou určité náklady (ať již ve formě zaplacení kupní ceny, nebo formou závazku k periodickému majetkovému plnění na základě smlouvy o nájmu či leasingové smlouvy). V této souvislosti odvolací orgán citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, čj. 5 As 53/2007-85, ze kterého podle něj vyplývá, že informací o majetkových poměrech fyzické a právnické osoby je nejen informace o majetkových právech dotčené osoby ve smyslu údaje o hodnotě TV přijímače, který vlastní, ale také informace o jejích pasivech. Informace o majetkových poměrech jsou tedy jak informace o závazcích vzniklých v souvislosti s držbou či užíváním přihlášených TV přijímačů, tak také informace o výši poplatků placených dle § 5 odst. 3 ve spojení s § 6 zákona č. 348/2005 Sb. V tomto ohledu nelze přisvědčit argumentu žalobkyně, že celková výše televizních poplatků za jeden měsíc rozhodně není částka, ze které by bylo možné cokoliv odvodit o výši nebo o poměru jejich majetků. Informace o počtu TV přijímačů, které se v provozovně pana Z. D. či v provozovně společnosti GSI INVEST s.r.o., nacházejí, je navíc hospodářsky cennou informací o tom, kolika televizory tito konkrétní poplatníci televizních poplatků vybavili svou provozovnu, která nepřímo vypovídá také o tom, kolik televizorů tyto subjekty dávají k dispozici k užívání svým klientům (hotelovým hostům). Ve spojení s veřejně přístupnou informací o účetních závěrkách obchodních společností (tedy i společnosti GSI INVEST s. r. o.), povinně zveřejňovanou ve sbírce listin obchodního rejstříku, lze porovnáním údaje z let předcházejících registraci poplatníka televizního poplatku a údajů z let následujících dovodit, jak vybavení provozovny TV přijímači ovlivnilo majetkové poměry poplatníka. Odvolací orgán na okraj dodal, že zatímco požadavek zveřejnění účetní závěrky obchodní společnosti má své jednoznačné opodstatnění spočívající např. v umožnění získání informace o solventnosti obchodního partnera, jeho bonitě nebo stabilitě jeho obchodního vedení (čímž je předávána také informace o tom, zda jedná s péčí řádného hospodáře), poskytnutí informace o jednotlivých závazcích subjektu nebo o dílčích aspektech movitého majetku sloužícího k podnikání nelze považovat za legální a legitimní zásah do majetkových poměrů fyzické nebo právnické osoby.

Ke druhé podmínce aplikace § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy že informace o majetkových poměrech poplatníka jsou získány na základě zákonů o daních, poplatních nebo zdravotním pojištění nebo sociálním zabezpečení, odvolací orgán uvedl, že naplnění tohoto zákonného požadavku bylo v prvostupňovém rozhodnutí řádně zdůvodněno. Jelikož se žalobkyně proti tomu v odvolání neohradila, má se za to, že s tímto zdůvodněním souhlasí a že naplnění druhé podmínky aplikace § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím je nesporné.

Odvolací orgán uzavřel, že jelikož byly naplněny všechny podmínky § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím, které stanoví důvody odmítnutí žádosti o informace, žalovaná tyto údaje nesmí žalobkyni poskytnout.

V žalobě podané proti napadenému rozhodnutí žalobkyně zopakovala argumentaci, kterou uplatnila již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Uvedla, že nesouhlasí s aplikací § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť v daném případě se nejedná o sdělení informace o majetkových poměrech poplatníků. Pouhý počet blíže nespecifikovaných TV přijímačů bez udání jejich ceny, která se může pohybovat v rozmezí od 500 Kč do 800 000 Kč, dle názoru žalobkyně nemůže podávat informaci o majetkových poměrech poplatníka. Ani částky měsíčně hrazené za televizní přijímače při jejich stávající výši nemohou mít žádný vliv na výši majetku podnikatele Z. D. či společnost GSI INVEST s.r.o., což znamená, že informace o počtu TV přijímačů neposkytuje informaci o majetkových poměrech těchto poplatníků.

Žalobkyně dále namítla, že požadovaná informace je informací zveřejněnou samotnými osobami, kterých se poskytnutí informací týká. Takovou informaci je povinný subjekt povinen poskytnout, pokud na tom žadatel trvá (§ 6 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím). V daném případě se jedná o TV přijímače ve dvou hotelech. Oba hotely zveřejňují na svých i jiných webových stránkách a portálech, že všechny pokoje jsou vybaveny TV přijímači, jsou zde fotografie, jak tyto TV přijímače vypadají, kolik pokojů hotel má, někdy dokonce uvádějí i typ přijímače. Pokoje si lze osobně prohlédnout a podívat se, jak TV přijímače vypadají. Lze navštívit i jiné prostory, kde jsou TV přijímače umístěny, např. restaurace. TV přijímače jsou tam, kde je lidé mohou sledovat, a lze je tudíž vidět a bez problémů spočítat. Hotely jsou prostory, které jsou přístupné občanům. Informace o počtu TV přijímačů v obou hotelech je veřejně dostupná např. na stránkách www.hotelzlatahvezda.cz , www.booking.com, nebo www.hotely.cz, kde lze informaci o počtu TV přijímačů v jednotlivých hotelích snadno zjistit.

Žalobkyně měla za to, že poskytnutí požadované informace je ve veřejném zájmu. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 671/02, je žalovaná veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky. Proto je ve veřejném zájmu, aby byla kontrola nad těmito veřejnými finančními prostředky. Veřejný zájem spočívá mimo jiné i v kontrole toho, zda žalovaná má správné informace o počtu provozovaných TV přijímačů. Od toho se odvíjí výše veřejných prostředků, se kterými žalovaná hospodaří, a následně i výše TV poplatku nebo rozsah a kvalita veřejné služby poskytované žalovanou. Souhlas s právním názorem žalované by znamenal, že laická veřejnost by neměla žádnou možnost kontroly, zda nedochází k neoprávněnému osvobození od povinnosti platit televizní poplatek, čímž by byl vytvořen prostor pro podvod a korupci.

Žalobkyně je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím byla zkrácena na ústavně zaručeném právu na informace ve smyslu § 1 a § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím a čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Odmítnutím poskytnout informace byly ze strany žalované překročeny meze správního uvážení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě setrvala na argumentaci uplatněné v napadeném rozhodnutí a k věci samé dále uvedla, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008 čj. 5 As 53/2007-85, lze za majetkové poměry fyzických a právnických osob považovat nejen aktiva, nýbrž i jejich pasiva.

Žalovaná poznamenala, že kontrolu správnosti údajů vedených v evidenci poplatníků provádějí její zaměstnanci, popř. jiné osoby k tomu oprávněné, a ke kontrole využívají všech možných zákonných prostředků. Při vymáhání televizních poplatků žalovaná uplatňuje rovný přístup vůči všem poplatníkům a vymáhá televizní poplatky od všech dlužníků, jakmile je zjistí. Nejinak tomu bylo i ve věci upozornění ze dne 15. 8. 2012, 7. 11. 2013 a 12. 12. 2013, kterými žalobkyně Českou televizi opakovaně informovala, že dotčené osoby se nezákonně vyhýbají placení televizních poplatků. O tom, že šetření proběhlo, byla žalobkyně informována dopisy ze dne 14. 2. 2013 a 30. 12. 2013. Žalobkyni bylo rovněž k její žádosti o informace ze dne 22. 1. 2014 sděleno, že u dotčených osob nedošlo k doúčtování dlužných poplatků ani zákonných přirážek, neboť nebyly naplněny podmínky § 9 odst. 1 zákona č. 348/2005 Sb. Podle sdělení příslušného pracovníka útvaru správy a vymáhání televizních poplatků, který obě hotelové provozovny dotčených osob navštívil, nebyla v žádné z těchto provozoven zjištěna přítomnost většího počtu televizních přijímačů, než které dotčené osoby přihlásily. Neplacení televizních poplatků ze strany dotčených osob přezkoumávala na základě trestního oznámení žalobkyně také Policie České republiky.

Kontrolu nad tím, jak žalovaná hospodaří s veřejnými prostředky, zajišťuje dle zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, průběžně Rada České televize a její dozorčí komise. Do působnosti Rady náleží mimo jiné také kontrola účelného a hospodárného využívání finančních zdrojů a majetku žalované podle schváleného rozpočtu, přičemž na zjištěné nedostatky Rada písemně upozorňuje generálního ředitele České televize. Poradním orgánem Rady ve věcech kontroly hospodaření je dle § 8a odst. 1 zákona č. 483/1991 Sb., dozorčí komise. Jejím úkolem je sledovat, zda jsou finanční zdroje a majetek žalované účelně a hospodárně využívány podle schváleného rozpočtu žalované v souladu s právními předpisy a s požadavky práva Evropských společenství. Údaje o výběru televizních poplatků jsou nadto obsaženy ve výroční zprávě o hospodaření, kterou Rada každoročně předkládá Poslanecké sněmovně. Výroční zprávy žalovaná též zveřejňuje na svých webových stránkách.

Žalobkyně v podání ze dne 27. 2. 2017 nově namítla, že žalovaná nezískává informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení. Televizní poplatky nejsou poplatky dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (jenž byl od 1. 1. 2011 nahrazen daňovým řádem), ale jedná se o jinou podobnou povinnou platbu. Důvodem je skutečnost, že televizní poplatky nejsou příjmem veřejného rozpočtu. V této souvislosti žalobkyně poukázala na článek publikovaný dne 1. 10. 2005 v časopise Daňový expert a citovala část týkající se skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 trestního zákona z roku 1961.

Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná je v kontrole správnosti přihlášených TV přijímačů velmi omezena. Nemůže sama fyzicky kontrolovat počet přihlášených TV přijímačů a podnikatelů v jejich provozovnách. Z důvodové zprávy k zákonu č. 348/2005 Sb. dle žalobkyně vyplývá, že zákon nepředpokládá vstup žalované do obydlí, sídel nebo provozoven poplatníků. Takové kontroly prováděné žalovanou jsou jen plýtváním veřejnými prostředky poplatníků. Důkazem toho je i zjištění policejního orgánu o počtu 25 TV přijímačů v hotelu Zlatá hvězda (pracovník žalované při kontrole zjistil jen 6 TV přijímačů).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, čj. 5 As 53/2007-85, se týká zjišťování majetkových poměrů správcem daně pro potřeby daňového řízení, a proto jej nelze na danou věc aplikovat. Žalovaná není správcem daně a žádné daňové řízení nevede, a proto se ani nedozvídá žádné informace o poměrech daňových subjektů.

Ve vyjádření ze dne 20. 3. 2017 žalovaná konstatovala, že tvrzení obsažená v doplňujícím podání žalobkyně byla nepřípustně uplatněna až po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby. Skutečnost, že televizní poplatky nejsou poplatky dle daňového řádu, je podle žalované z hlediska možnosti aplikace § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím irelevantní.

Při ústním jednání před soudem konaném dne 22. 3. 2017 obě strany setrvaly na dosud uplatněných tvrzeních a procesních stanoviscích.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.