Vydání 10/2017

Číslo: 10/2017 · Ročník: XV

3621/2017

Právo na informace: zákonná výluka z práva na informace

Právo na informace: zákonná výluka z práva na informace
k § 10 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
Zákonná výluka z práva na poskytnutí informace zakotvená v § 10 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, dopadá i na takové informace o majetkových poměrech dotčené osoby, které se týkají jejího majetku či závazků nízké hodnoty.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, čj. 9 A 279/2014-48)
Věc:
Ing. Jitka S. proti České televizi o poskytnutí informací.
Generální ředitel České televize dne 4. 4. 2014 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí žalované ze dne 3. 3. 2014 o odmítnutí žádosti žalobkyně ze dne 12. 2. 2014 o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, v níž žádala o poskytnutí těchto informací:
1/ Kolik (počet) TV přijímačů přihlásil 27. 9. 2012 Z. D. na dvou adresách;
2/ Kolik (počet) TV přijímačů bylo přihlášeno dne 25. 9. 2012 společností GSI INVEST s. r. o., na dvou adresách.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací orgán konstatoval, že dne 17. 3. 2014 obdržela žalovaná odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí, kterým byla předmětná žádost odmítnuta dle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s § 10 téhož zákona. Prvostupňové rozhodnutí jako důvod odepření poskytnutí informace uvedlo ochranu důvěrnosti majetkových poměrů vymezenou v § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím. Důvod pro odepření informací uvedený v tomto ustanovení je
obligatorní
. To má za následek, že povinný subjekt (v tomto případě žalovaná) nesmí informace poskytnout, jestliže jsou zároveň splněny dva zákonné předpoklady: 1. jde o informace o majetkových poměrech a 2. tyto informace jsou získány na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění nebo sociálním zabezpečení. Žalobkyně v odvolání nesouhlasila s právním posouzením uvedeným v prvostupňovém rozhodnutí, podle něhož byla naplněna podmínka první, tedy že se jedná o informaci o majetkových poměrech. Namítala, že se nejedná o sdělení informace o majetkových poměrech poplatníka, jelikož "
pouhý počet (množství) blíže nespecifikovaného předmětu pro příjem televizního signálu, blíže nespecifikovaného stáří, bez udání ceny předmětu (např. hodnota TV přijímače může být již cca od 500 Kč do 800 000 Kč) nemůže podávat informaci o majetkových poměrech poplatníka
".
Odvolací orgán konstatoval, že zákon o svobodném přístupu k informacím ani zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ani žádný právní předpis žalované nestanoví povinnost zjišťovat, jaká byla pořizovací cena televizorů v době, kdy pan K. a společnost GSI INVEST s. r. o., televizní přijímače u žalované přihlásili. Žalovaná rovněž nemá povinnost činit odhady, ani se jinak vyjadřovat k hodnotě televizních přijímačů k tomuto datu nebo k datu podání odvolání. Žalobkyní poskytnutý odhad hodnoty TV přijímačů žalovaná vzala jako podklad k tvrzení, že průměrný TV přijímač není věcí zanedbatelné hodnoty. Není přitom podstatné, zda jej poplatník televizního poplatku vlastní, drží nebo užívá na základě jiného právního důvodu, neboť se lze důvodně domnívat, že mu v souvislosti s jeho vlastnictvím, držbou či užíváním vzniknou určité náklady (ať již ve formě zaplacení kupní ceny, nebo formou závazku k periodickému majetkovému plnění na základě smlouvy o nájmu či leasingové smlouvy). V této souvislosti odvolací orgán citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, čj. 5 As 53/2007-85, ze kterého podle něj vyplývá, že informací o majetkových poměrech fyzické a právnické osoby je nejen informace o majetkových právech dotčené osoby ve smyslu údaje o hodnotě TV přijímače, který vlastní, ale také informace o jejích pasivech. Informace o majetkových poměrech jsou tedy jak informace o závazcích vzniklých v souvislosti s držbou či užíváním přihlášených TV přijímačů, tak také informace o výši poplatků placených dle § 5 odst. 3 ve spojení s § 6 zákona č. 348/2005 Sb. V tomto ohledu nelze přisvědčit argumentu žalobkyně, že celková výše televizních poplatků za jeden měsíc rozhodně není částka, ze které by bylo možné cokoliv odvodit o výši nebo o poměru jejich majetků. Informace o počtu TV přijímačů, které se v provozovně pana Z. D. či v provozovně společnosti GSI INVEST s.r.o., nacházejí, je navíc hospodářsky cennou informací o tom, kolika televizory tito konkrétní poplatníci televizních poplatků vybavili svou provozovnu, která nepřímo vypovídá také o tom, kolik televizorů tyto subjekty dávají k dispozici k užívání svým klientům (hotelovým hostům). Ve spojení s veřejně přístupnou informací o účetních závěrkách obchodních společností (tedy i společnosti GSI INVEST s. r. o.), povinně zveřejňovanou ve sbírce listin obchodního rejstříku, lze porovnáním údaje z let předcházejících registraci poplatníka televizního poplatku a údajů z let následujících dovodit, jak vybavení provozovny TV přijímači ovlivnilo majetkové poměry poplatníka. Odvolací orgán na okraj dodal, že zatímco požadavek zveřejnění účetní závěrky obchodní společnosti má své jednoznačné opodstatnění spočívající např. v umožnění získání informace o solventnosti obchodního partnera, jeho bonitě nebo stabilitě jeho obchodního vedení (čímž je předávána také informace o tom, zda jedná s péčí řádného hospodáře), poskytnutí informace o jednotlivých závazcích subjektu nebo o dílčích aspektech movitého majetku sloužícího k podnikání nelze považovat za legální a legitimní zásah do majetkových poměrů fyzické nebo právnické osoby.
Ke druhé podmínce aplikace § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy že informace o majetkových poměrech poplatníka jsou získány na základě zákonů o daních, poplatních nebo zdravotním pojištění nebo sociálním zabezpečení, odvolací orgán uvedl, že naplnění tohoto zákonného požadavku bylo v prvostupňovém rozhodnutí řádně zdůvodněno. Jelikož se žalobkyně proti tomu v odvolání neohradila, má se za to, že s tímto zdůvodněním souhlasí a že naplnění druhé podmínky aplikace § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím je nesporné.
Odvolací orgán uzavřel, že jelikož byly naplněny všechny podmínky § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím, které stanoví
obligatorní
důvody odmítnutí žádosti o informace, žalovaná tyto údaje nesmí žalobkyni poskytnout.
V žalobě podané proti napadenému rozhodnutí žalobkyně zopakovala argumentaci, kterou uplatnila již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Uvedla, že nesouhlasí s aplikací § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť v daném případě se nejedná o sdělení informace o majetkových poměrech poplatníků. Pouhý počet blíže nespecifikovaných TV přijímačů bez udání jejich ceny, která se může pohybovat v rozmezí od 500 Kč do 800 000 Kč, dle názoru žalobkyně nemůže podávat informaci o majetkových poměrech poplatníka. Ani částky měsíčně hrazené za televizní přijímače při jejich stávající výši nemohou mít žádný vliv na výši majetku podnikatele Z. D. či společnost GSI INVEST s.r.o., což znamená, že informace o počtu TV přijímačů neposkytuje informaci o majetkových poměrech těchto poplatníků.
Žalobkyně dále namítla, že požadovaná informace je informací zveřejněnou samotnými osobami, kterých se poskytnutí informací týká. Takovou informaci je povinný subjekt povinen poskytnout, pokud na tom žadatel trvá (§ 6 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím). V daném případě se jedná o TV přijímače ve dvou hotelech. Oba hotely zveřejňují na svých i jiných webových stránkách a portálech, že všechny pokoje jsou vybaveny TV přijímači, jsou zde fotografie, jak tyto TV přijímače vypadají, kolik pokojů hotel má, někdy dokonce uvádějí i typ přijímače. Pokoje si lze osobně prohlédnout a podívat se, jak TV přijímače vypadají. Lze navštívit i jiné prostory, kde jsou TV přijímače umístěny, např. restaurace. TV přijímače jsou tam, kde je lidé mohou sledovat, a lze je tudíž vidět a bez problémů spočítat. Hotely jsou prostory, které jsou přístupné občanům. Informace o počtu TV přijímačů v obou hotelech je veřejně dostupná např. na stránkách www.hotelzlatahvezda.cz , www.booking.com, nebo www.hotely.cz, kde lze informaci o počtu TV přijímačů v jednotlivých hotelích snadno zjistit.
Žalobkyně měla za to, že poskytnutí požadované informace je ve veřejném zájmu. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 671/02, je žalovaná veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky. Proto je ve veřejném zájmu, aby byla kontrola nad těmito veřejnými finančními prostředky. Veřejný zájem spočívá mimo jiné i v kontrole toho, zda žalovaná má správné informace o počtu provozovaných TV přijímačů. Od toho se odvíjí výše veřejných prostředků, se kterými žalovaná hospodaří, a následně i výše TV poplatku nebo rozsah a kvalita veřejné služby poskytované žalovanou. Souhlas s právním názorem žalované by znamenal, že laická veřejnost by neměla žádnou možnost kontroly, zda nedochází k neoprávněnému osvobození od povinnosti platit televizní poplatek, čímž by byl vytvořen prostor pro podvod a korupci.
Žalobkyně je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím byla zkrácena na ústavně zaručeném právu na informace ve smyslu § 1 a § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím a čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Odmítnutím poskytnout informace byly ze strany žalované překročeny meze správního uvážení.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě setrvala na argumentaci uplatněné v napadeném rozhodnutí a k věci samé dále uvedla, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008 čj. 5 As 53/2007-85, lze za majetkové poměry fyzických a právnických osob považovat nejen aktiva, nýbrž i jejich pasiva.
Žalovaná poznamenala, že kontrolu správnosti údajů vedených v evidenci poplatníků provádějí její zaměstnanci, popř. jiné osoby k tomu oprávněné, a ke kontrole využívají všech možných zákonných prostředků. Při vymáhání televizních poplatků žalovaná uplatňuje rovný přístup vůči všem poplatníkům a vymáhá televizní poplatky od všech dlužníků, jakmile je zjistí. Nejinak tomu bylo i ve věci upozornění ze dne 15. 8. 2012, 7. 11. 2013 a 12. 12. 2013, kterými žalobkyně Českou televizi opakovaně informovala, že dotčené osoby se nezákonně vyhýbají placení televizních poplatků. O tom, že šetření proběhlo, byla žalobkyně informována dopisy ze dne 14. 2. 2013 a 30. 12. 2013. Žalobkyni bylo rovněž k její žádosti o informace ze dne 22. 1. 2014 sděleno, že u dotčených osob nedošlo k doúčtování dlužných poplatků ani zákonných přirážek, neboť nebyly naplněny podmínky § 9 odst. 1 zákona č. 348/2005 Sb. Podle sdělení příslušného pracovníka útvaru správy a vymáhání televizních poplatků, který obě hotelové provozovny dotčených osob navštívil, nebyla v žádné z těchto provozoven zjištěna přítomnost většího počtu televizních přijímačů, než které dotčené osoby přihlásily. Neplacení televizních poplatků ze strany dotčených osob přezkoumávala na základě trestního oznámení žalobkyně také Policie České republiky.
Kontrolu nad tím, jak žalovaná hospodaří s veřejnými prostředky, zajišťuje dle zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, průběžně Rada České televize a její dozorčí komise. Do působnosti Rady náleží mimo jiné také kontrola účelného a hospodárného využívání finančních zdrojů a majetku žalované podle schváleného rozpočtu, přičemž na zjištěné nedostatky Rada písemně upozorňuje generálního ředitele České televize. Poradním orgánem Rady ve věcech kontroly hospodaření je dle § 8a odst. 1 zákona č. 483/1991 Sb., dozorčí komise. Jejím úkolem je sledovat, zda jsou finanční zdroje a majetek žalované účelně a hospodárně využívány podle schváleného rozpočtu žalované v souladu s právními předpisy a s požadavky práva Evropských společenství. Údaje o výběru televizních poplatků jsou nadto obsaženy ve výroční zprávě o hospodaření, kterou Rada každoročně předkládá Poslanecké sněmovně. Výroční zprávy žalovaná též zveřejňuje na svých webových stránkách.
Žalobkyně v podání ze dne 27. 2. 2017 nově namítla, že žalovaná nezískává informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení. Televizní poplatky nejsou poplatky dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (jenž byl od 1. 1. 2011 nahrazen daňovým řádem), ale jedná se o jinou podobnou povinnou platbu. Důvodem je skutečnost, že televizní poplatky nejsou příjmem veřejného rozpočtu. V této souvislosti žalobkyně poukázala na článek publikovaný dne 1. 10. 2005 v časopise Daňový expert a citovala část týkající se skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 trestního zákona z roku 1961.
Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná je v kontrole správnosti přihlášených TV přijímačů velmi omezena. Nemůže sama fyzicky kontrolovat počet přihlášených TV přijímačů a podnikatelů v jejich provozovnách. Z důvodové zprávy k zákonu č. 348/2005 Sb. dle žalobkyně vyplývá, že zákon nepředpokládá vstup žalované do obydlí, sídel nebo provozoven poplatníků. Takové kontroly prováděné žalovanou jsou jen plýtváním veřejnými prostředky poplatníků. Důkazem toho je i zjištění policejního orgánu o počtu 25 TV přijímačů v hotelu Zlatá hvězda (pracovník žalované při kontrole zjistil jen 6 TV přijímačů).
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, čj. 5 As 53/2007-85, se týká zjišťování majetkových poměrů správcem daně pro potřeby daňového řízení, a proto jej nelze na danou věc aplikovat. Žalovaná není správcem daně a žádné daňové řízení nevede, a proto se ani nedozvídá žádné informace o poměrech daňových subjektů.
Ve vyjádření ze dne 20. 3. 2017 žalovaná konstatovala, že tvrzení obsažená v doplňujícím podání žalobkyně byla nepřípustně uplatněna až po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby. Skutečnost, že televizní poplatky nejsou poplatky dle daňového řádu, je podle žalované z hlediska možnosti aplikace § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím irelevantní.
Při ústním jednání před soudem konaném dne 22. 3. 2017 obě strany setrvaly na dosud uplatněných tvrzeních a procesních stanoviscích.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Námitka žalobkyně, že žalovaná na předmětnou žádost nesprávně aplikovala § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím, není opodstatněná. Informace, jejichž poskytnutí se žalobkyně předmětnou žádostí domáhala, jsou vskutku informacemi o majetkových poměrech dotčených osob - poplatníků televizního poplatku, kteří nejsou povinnými subjekty ve smyslu § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, přičemž se jedná o informace získané žalovanou na základě zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, jenž nepochybně patří mezi "
zákony o poplatcích
". Takovou informaci žalovaná podle § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím žadateli poskytnout nemůže a nesmí.
Předně je třeba uvést, že žalobkyní požadované informace nejsou zveřejněnými informacemi, na které by dopadal § 6 zákona o svobodném přístupu k informacím zakládající mj. oprávnění žadatele trvat na přímém poskytnutí již zveřejněné informace. Za zveřejněnou informaci se považují pouze ty informace, které podle § 5 zákona o svobodném přístupu k informacím zveřejňuje povinný subjekt. Žalovaná nicméně žalobkyní požadované informace o počtu TV přijímačů přihlášených v konkrétní den dvěma označenými poplatníky na adresách uvedených v žádosti nikdy nezveřejnila. K argumentaci žalobkyně, že požadované informace jsou informacemi, které jsou zveřejněny na nejrůznějších webových stránkách a portálech, soud uvádí, že obsah těchto webových stránek nelze přičítat žalované. Žalovanou nelze nutit k tomu, aby žalobkyni poskytla určité informace jen proto, že tyto informace zveřejnil někdo jiný. Žalovaná je povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím a při poskytování informací je povinna postupovat striktně podle tohoto zákona. Pokud jí § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnutí požadovaných informací zakazuje, nesmí je žalobkyni poskytnout, i kdyby takové informace skutečně někdo jiný zveřejnil. Městský soud pouze na okraj dodává, že lze důvodně pochybovat o tom, že na webových stránkách, na něž žalobkyně odkazuje (www.booking.com aj.), lze dohledat právě ty informace, jejichž poskytnutí se předmětnou žádostí domáhala, tj. informace o počtu TV přijímačů přihlášených v konkrétní den dvěma jí označenými poplatníky na adresách uvedených v žádosti.
Klíčovou námitkou žaloby je námitka zpochybňující závěr žalované, že údaj o tom, kolik TV přijímačů přihlásil konkrétní subjekt, je informací o majetkových poměrech tohoto subjektu. Soud má ve shodě s názorem žalované za to, že údaj o počtu TV přijímačů přihlášených konkrétním podnikatelem - fyzickou či právnickou osobou jakožto poplatníkem televizního poplatku, je údajem, který vypovídá o jeho majetkových poměrech, neboť z něj plyne, kolik movitých věcí - TV přijímačů - má daný podnikatel ve svém držení na určitém místě, ať již z titulu vlastnického práva, nájmu apod. Sama žalobkyně připouští, že TV přijímač má určitou hodnotu vyjádřitelnou penězi. Lze důvodně předpokládat, že TV přijímače užívané podnikateli v souvislosti s výkonem jejich podnikatelské činnosti nebudou mít hodnotu 500 Kč, což je spodní hranice žalobkyní uvedeného "
odhadu
" ceny, ale budou mít hodnotu mnohem vyšší. Žalobkyní požadovaný údaj o počtu přihlášených TV přijímačů tedy vypovídá o tom, jaké množství movitých věci (majetku) v podobě TV přijímačů má ten který podnikatelský subjekt, ať již z jakéhokoliv titulu, ve svém držení na určité adrese, a proto se nepochybně jedná o informaci vypovídající o majetkových poměrech dané osoby, bez ohledu na to, že z ní nevyplývá přesná hodnota přihlášených TV přijímačů.
Výklad pojmu "
majetkové poměry
" podal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, čj. 5 As 53/2007-85, v němž konstatoval, že "
při výkladu majetkových poměrů je nutno vyjít především z výše uvedených druhově vymezených zákonů, na jejich základě získávají povinné subjekty příslušné informace. Majetkové poměry fyzických osob a právnických osob tak tvoří zejména jejich příjmy, které mohou být peněžité, ale i naturální, vlastnictví bytů, nebytových prostor a jiných nemovitých věcí, peněžních prostředků, pohledávek, majetkových práv apod. Za majetkové poměry fyzických a právnických osob lze za daných okolností považovat nejen aktiva, nýbrž i jejich pasiva a je bez významu, zda jsou tyto závazky vůči soukromoprávnímu subjektu, či vůči státu
." Tento výklad lze vzhledem k jeho obecné platnosti vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud k němu dospěl ve věci, která se týkala daňového řízení, na jeho použitelnosti nic nemění.
Z uvedeného výkladu vyplývá, že informací o majetkových poměrech určité osoby jsou také údaje o jejích závazcích, a to jak vůči státu, tak také jiným soukromoprávním entitám. Takovým závazkem je i povinnost platit televizní poplatek podle zákona č. 348/2005 Sb. Poskytnutím informace o počtu přihlášených TV přijímačů by žalovaná
de facto
poskytla žalobkyni též informaci o konkrétní výši veřejnoprávního závazku spočívajícího v poplatkové povinnosti dotčených osob, kterou by s ohledem na pevnou měsíční výši televizního poplatku 135 Kč za jeden televizor (§ 6 zákona č. 348/2005 Sb.) bylo možno zjistit jednoduchým výpočtem.
Názor žalobkyně, že částky měsíčně hrazené za televizní přijímače nemohou mít při jejich stávající výši žádný vliv na výši majetku dotčených osob, nelze akceptovat. U fyzických osob - podnikatelů a právnických osob závisí celková výše poplatku na počtu přihlášených TV přijímačů. Při jejich větším množství (například v případě poplatníka provozujícího velký hotel) se již bude jednat o nezanedbatelnou částku. Podstatné ale je především to, že zákon nerozlišuje informace o majetkových poměrech podle jejich výše. Zákonná výluka zakotvená v § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím proto dopadá i na takové informace o majetkových poměrech dotčené osoby, které se týkají jejich majetku či závazků nízké hodnoty.
Z téhož důvodu je pro rozhodnutí soudu v dané věci nepodstatná skutečnost, že hodnota ostatního majetku dotčených osob, ať již se jedná o movitý majetek nacházející se na stejné adrese jako přihlášené TV přijímače, či o nemovitý majetek zapsaný ve veřejně dostupném registru (katastr nemovitostí), bude s největší pravděpodobností mnohem větší než hodnota přihlášených TV přijímačů či možná hodnota plateb spojených s jejich užíváním nebo pořízením. Zákon ostatně žalované neumožňuje zkoumat hodnotu ostatního majetku dotčených osob a poměřovat ji s hodnotou přihlášených TV přijímačů, s výší poplatkové povinnosti daného poplatníka či s možnou hodnotou plateb spojených s užíváním nebo pořízením TV přijímačů, nehledě k tomu, že žalovaná tyto údaje (s výjimkou výše poplatkové povinnosti) vůbec nemá k dispozici.
Na tomto místě soud považuje za vhodné poukázat na zřejmou paralelu s poskytováním informací o majetkových poměrech osob - daňových subjektů, které v průběhu daňového řízení získá správce daně na základě zákonů o daních. Žadatel o informaci nepochybně nemá právo na to, aby mu správce daně poskytl informaci, jakým konkrétním movitým majetkem, např. kolika automobily, při výkonu podnikatelské činnosti disponuje ten který daňový subjekt. Stejně tak se nemůže na správci daně s úspěchem domáhat poskytnutí informace o konkrétní výši daňové povinnosti určitého daňového subjektu, ať už je její výše jakákoliv (třeba i zanedbatelně nízká). Takové informace se totiž úzce týkají majetkových poměrů soukromých osob a správce daně je případným žadatelům neposkytne právě s odkazem na § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy z důvodu ochrany důvěrnosti majetkových poměrů osob, které nejsou povinnými subjekty. Informace, jejichž poskytnutí se žalobkyně domáhala předmětnou žádostí, mají obdobný charakter (počet automobilů - počet TV přijímačů; výše daňové povinnosti - výše televizního poplatku), a proto jí rovněž není možné tyto informace poskytnout.
Údaje z účetních závěrek, které mají obchodní společnosti, a tedy i společnost GSI INVEST s.r.o., ze zákona povinně zveřejňovat ve sbírkách listin rejstříkových soudů, jsou předně zcela jiného charakteru než informace, jejichž poskytnutí se žalobkyně domáhala na žalované předmětnou žádostí. Tyto údaje navíc zveřejňují, resp. mají zveřejňovat nikoliv povinné subjekty, ale samotné osoby soukromého práva, jichž se tyto údaje týkají. Z vypovídací hodnoty údajů z účetních závěrek proto nelze činit naprosto žádné závěry, jež by měly význam pro posouzení zákonnosti aplikace § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím na informace požadované žalobkyní v projednávané věci.
Ustanovení § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím zakazuje povinnému subjektu poskytnout jakékoliv informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, jež byly získány na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení. Výluka z práva na poskytnutí informací zakotvená v tomto ustanovení tedy nedopadá jen na informace o celkových majetkových poměrech dotčených osob, spočívajících v rozdílu mezi jejich celkovými příjmy a celkovými výdaji, ale též na informace o majetkových poměrech, které lze označit za dílčí. Stejně jako finanční úřad neposkytne případnému žadateli informaci o aktuálním stavu finančních prostředků na účtu daňového subjektu, která je také pouze dílčí informací o jeho majetkových poměrech, nemůže žalovaná poskytnout informaci o (všech) TV přihlášených přijímačích, které jsou v držení konkrétního poplatníka televizního poplatku.
Citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, čj. 3 Ads 33/2006-57, jehož se žalobkyně dovolává, je zjevně vytržená z kontextu. Věc, kterou Nejvyšší správní soud tímto rozsudkem řešil, se totiž týká zcela jiné problematiky, a sice poskytování informací o platbách poskytnutých zdravotní pojišťovnou jejím jednotlivým smluvním zdravotnickým zařízením.
Námitka, že zákon č. 348/2005 Sb. nelze považovat za zákon o poplatcích ve smyslu § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím, v žalobě vůbec nezazněla. Tuto námitku žalobkyně poprvé uplatnila až v doplňujícím podání ze dne 27. 2. 2017, tj. až po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby a případné rozšíření žalobních bodů (§ 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s.), a proto k ní soud nemohl při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí přihlížet.
Tato námitka by nebyla úspěšná ani v případě, že by ji žalobkyně uplatnila včas. Ustanovení § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím nevyžaduje, aby se jednalo výhradně o poplatky ukládané podle zákona o správě daní a poplatků či podle daňového řádu, ani z něj nelze dovodit, že se jedná pouze o ty poplatky, které jsou příjmem veřejného rozpočtu. Jediným požadavkem je, aby šlo o "
zákon o poplatcích
" a tuto charakteristiku zákon č. 348/2005 Sb. nepochybně splňuje, jak je patrné nejen z jeho názvu, tak i z předmětu úpravy, jímž jsou rozhlasové a televizní poplatky. Z těchto důvodů je pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí zcela irelevantní pasáž z článku publikovaného dne 1. 10. 2005 v časopise Daňový expert, která se zabývá skutkovou podstatou trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 trestního zákona z roku 1961, nehledě k tomu, že v době vydání napadeného rozhodnutí již byl tento trestní zákon několik let zrušen a nahrazen novou úpravou.
Neobstojí ani námitka, že ze strany žalované došlo k překročení mezí správního uvážení. Při aplikaci § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím k žádnému správnímu uvážení ze strany žalované nedochází. Dospěje-li žalovaná k závěru o nutnosti aplikace uvedeného ustanovení, nemá žádný zákonem vymezený prostor pro správní uvážení; jediným možným postupem, který v takovém případě přichází v úvahu, je to, že požadovanou informaci žadateli neposkytne.
To, že žalovaná je při kontrolách správnosti počtu přihlášených TV přijímačů zákonem omezena, nemá naprosto žádný vliv na povinnost žalované odmítnout poskytnutí takových informací, na které dopadá § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím. Totéž platí i pro subjektivní mínění žalobkyně o nízké efektivitě kontrol prováděných žalovanou za účelem ověření souladu přihlášených TV přijímačů se skutečným stavem.
Soud nevešel ani na námitky, v nichž žalobkyně poukazuje na existenci veřejného zájmu na kontrole nad hospodařením žalované. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v již zmíněném rozsudku ze dne 25. 6. 2008, čj. 5 As 53/2007-85, "
jakkoliv lze chápat pohnutky stěžovatele a jeho veřejný zájem na kontrole orgánů veřejné moci a jejich činnosti, nelze odhlédnout od faktu, že jím požadované informace se týkají majetkových poměrů a osobních údajů osob a jejich soukromoprávní charakter je tím důvodem, který jejich obecnému poskytování brání. Z tohoto důvodu ani nemůže existovat veřejný nárok na přístup k těmto informacím, byť jsou shromažďovány a uchovávány orgány veřejné moci
". Tento závěr je třeba vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Žalovaná sice není typickým představitelem veřejné moci, je však povinným subjektem, který na základě veřejnoprávního zákona o (rozhlasových a televizních) poplatcích při své činnosti získává informace o majetkových poměrech fyzických a právnických osob - poplatníků, které nejsou povinnými subjekty. Poskytnout takové informace žalobkyni jí zapovídá § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.