4621/2024
Právo na informace: omezení práva na informace; podmínky neposkytnutí informace vytvořené či získané v přímé souvislosti se soudním řízením
Právo na informace: omezení práva na informace; podmínky neposkytnutí informace vytvořené či získané v přímé souvislosti se soudním řízením
k § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (v textu jen „informační zákon“)
Smysl a účel výluky omezující poskytnutí informací podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, spočívá toliko v zajištění principu rovnosti zbraní v řízeních, kde je jedním z účastníků povinný subjekt. Pod tuto výluku tak nespadají veškeré informace, které se řízení jakkoli týkají (např. některé důkazní prostředky, které vznikly bez vazby na příslušné řízení, či informace o stavu správních řízení týkajících se činnosti povinného subjektu apod.), nýbrž pouze ty, u nichž si je povinný subjekt vědom alespoň potenciální možnosti jakéhokoli řízení, a pro tento případ si příslušnou informaci pořídí, přičemž jejím zveřejněním došlo k jeho znevýhodnění jako strany řízení (např. právní analýza či odborný znalecký posudek určitého problému pro případ, že by nastal určitý problém, který by mohl být důvodem soudního sporu, aniž by tento již reálně vznikl).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2024, čj. 10 As 79/2024-48)
Prejudikatura:
nálezy Ústavního soudu č. 30/1998 Sb. a č. 123/2010 Sb.Věc:
Ředitelství silnic a dálnic, s. p., proti Úřadu pro ochranu osobních údajů, za účasti Pobočného spolku Děti země – Klub za udržitelnou dopravu, o poskytnutí informace, o kasační stížnosti žalobce. Žalobce svým rozhodnutím odmítl žádost osoby zúčastněné na řízení (dále jen „žadatel“) o poskytnutí informací podle § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona, které se týkaly umístění, povolení, realizování a
kolaudace
objektů na dálnici D8 0805 Lovosice – Řehlovice. Žadatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 8. 2023 žalobcovo rozhodnutí zrušil a řízení zastavil. Dále žalobci přikázal požadované informace žadateli poskytnout ve lhůtě 15 dnů od oznámení rozhodnutí.Žalobce následně podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze. Namítal, že není povinen informace poskytnout, jelikož se jedná o informace nesporně související s probíhajícím soudním řízením. Poskytnutím by dle žalobce nebyla zachována rovnost zbraní a procesního postavení v soudním řízení, protože by protistrana na základě těchto informací mohla být ve sporu úspěšná. Zároveň žalobce vyslovil nesouhlas s výkladem a aplikací § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona. Rovněž namítal, že požadovanými informacemi nedisponuje a musel by je pro žadatele nově vytvořit. Žalovanému také vytkl, že si před rozhodnutím o vydání požadovaných informací neopatřil stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj, které je žalovaným v daném soudním řízení, v němž měly být informace poskytnuty.
Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, čj. 11 A 109/2023-89, zamítl. Spornou otázkou byl podle městského soudu výklad § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona, podle kterého
povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud byla vytvořena nebo získána v přímé souvislosti se soudním, rozhodčím, správním nebo obdobným řízením, a to i před jeho zahájením a její poskytnutí může ohrozit rovnost účastníků tohoto řízení
. Městský soud podotkl, že skutečnost, že předmětné informace splňují požadavek pro výluku daný výše citovaným ustanovením, dovozuje žalobce z toho, že jde o informace nesporně významné pro probíhající soudní řízení, souvisejí s ním a mohly by pozici žalobce v tomto řízení ohrozit, či snad zhoršit. Městský soud se v tomto případě ztotožnil s žalovaným, neboť podle jeho názoru výklad a argumentace žalobce neodpovídaly požadavku, aby informace byly vytvořeny nebo získány povinným subjektem v přímé souvislosti s řízením. Na otázku, zda o takové informace skutečně jde, žalobce neodpověděl. Městský soud tedy ve shodě s žalovaným nepovažoval informace sestávající z označení a názvů neumístěných, nepovolených, nedokončených a nezkolaudovaných staveb v rámci stavby dálnice D8 0805 Lovosice – Řehlovice za informace vytvořené nebo získané
v přímé souvislosti s předmětným soudním řízením. K této otázce městský soud také zdůraznil, že aby povinný subjekt mohl poskytnutí informace podle informačního zákona omezit, musí se nejprve vypořádat s tím, zda byla naplněna první zákonem stanovená podmínka, tedy bylo-li vytvoření nebo získání informace v přímé souvislosti s předmětným řízením. Tuto podmínku žalobce nesplnil, dalšími námitkami se proto městský soud zabýval už jen stručně.Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Nepovažoval totiž výklad § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona provedený městským soudem za odpovídající smyslu a účelu daného ustanovení. Městský soud tak odepřel stěžovateli možnost hájit v zahájeném soudním řízení své oprávněné zájmy, a tím fakticky zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel se domníval, že vzhledem k charakteru požadovaných informací bylo snahou žadatele získat důkazní materiál, kterým chtěl prokázat svá tvrzení v řízení. Tento důkazní materiál se snažil získat přímo od stěžovatele, který ale v řízení hájil odlišný zájem, a tedy nemohl být nucen poskytnout žadateli důkazní prostředky, které měly být zjevně použity k popření zájmu stěžovatele v soudním řízení. Výklad městského soudu byl podle stěžovatele příliš
restriktivní
, pokud městský soud trval na podmínce vytvoření nebo získání informace v přímé souvislosti s řízením. Podle stěžovatele bylo hlavní myšlenkou zákonodárce posílit procesní postavení povinných subjektů podle informačního zákona; svou povahou je § 11 odst. 1 písm. g) tohoto zákona staví na roveň účastníkům, kteří nejsou povinnými subjekty, a poskytuje jim ochranu za účelem zachování práva na spravedlivý proces a rovnosti zbraní v soudním řízení. Dále stěžovatel uvedl, že žadatelem požadované informace by musel prakticky vytvořit, což s ohledem na skutečnost, že tyto informace přímo souvisejí s probíhajícím soudním řízením, fakticky znamená, že je naplněna hypotéza § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona.Žalovaný ve svém vyjádření shodně s městským soudem uvedl, že stěžovatel odmítl žadateli poskytnout informace z důvodu výluky vymezené v § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona, aniž by prokázal, že tyto informace byly vytvořeny nebo získány v přímé souvislosti se soudním řízením. Žalovaný navíc dodal, že to byl sám stěžovatel, kdo ve věci uplatnil danou výluku, ačkoliv jejím základním předpokladem je, že povinný subjekt (stěžovatel) požadovanými informacemi disponuje, byť třeba jen ve zdrojové podobě. Žalovaný byl přesvědčen, že stěžovatel požadovanými informacemi v nějaké podobě disponovat musel, jelikož není vzhledem k rozsahu jeho působnosti možné, aby nespadaly do jeho základní agendy.
Žadatel se rovněž ztotožnil se závěry městského soudu. Stěžovatel kumulativně nesplnil oba požadavky stanovené v § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona, jelikož nedoložil přímou souvislost žádaných informací se soudním řízením. Podle žadatele tedy bylo zbytečné dále zkoumat splnění druhého požadavku, tedy že informace mohou ohrozit rovnost účastníků v řízení. Podle žadatele navíc stěžovatel nedoložil, kdy žádané informace vytvořil, ani je nepředložil v předchozích řízeních. Závěrem žadatel připomněl, že stěžovatel je státní institucí, která disponuje nemalými částkami z veřejných zdrojů; je proto zřejmé, že vždy musí vědět, v jakém stavu přípravy a výstavby jsou jeho stavební záměry, jelikož jde o informace, které mohou zajímat širokou veřejnost.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
[10] Hlavní spornou otázkou je výklad § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona. Stěžovatel podle tohoto ustanovení odmítl žadateli poskytnout informace proto, že přímo souvisejí s probíhajícím soudním řízením a jejich sdělení by mohlo ohrozit stěžovatelovo procesní postavení.
[11] Ačkoliv je stěžovatelova argumentace obsáhlá, nemůže ji Nejvyšší správní soud přisvědčit. Stěžovatel vznesl námitku proti restriktivnímu výkladu výše zmíněného ustanovení městským soudem; výklad stěžovatele je však v tomto ohledu naopak příliš extenzivní. (…)
[13] Stěžovatel ve vztahu k výkladu § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona uvádí, že není možné, aby soud vycházel pouze z prostého jazykového výkladu, který je rigidní a zcela míjí pravý účel a smysl daného ustanovení. V tomto kontextu cituje nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb. Tato argumentace je ale naprosto nepřiléhavá a vůbec nedopadá na výklad provedený městským soudem. Městský soud při výkladu výše citovaného ustanovení vycházel v prvé řadě z přímého znění daného ustanovení, jeho konkrétní výklad ale také opřel o důvodovou zprávu a konkrétní skutkové okolnosti.
[14] Naproti tomu právní výklad citovaného ustanovení provedený stěžovatelem odmítá brát v potaz jeho výslovné znění, jeho základní pravidla nerespektuje a vykládá je nepřiměřeně extenzivním způsobem. Nejvyšší správní soud se ve výkladu shoduje s městským soudem. Stěžovatel tvrdí, že informace, které po něm žadatel požadoval, mají přímou souvislost s řízením probíhajícím před Krajským soudem v Ústí nad Labem, a proto na ně dopadá zákonná výluka zakotvená v § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona. Tento výklad však zcela opomíjí první část zákonného pravidla. Informace, na kterou se výluka vztahuje, musela být
vytvořena nebo získána v přímé souvislosti se soudním
[…] řízením
, a je na správním orgánu, aby prokázal její původ. Pouhá souvislost informace se soudním řízením není pro uplatnění výluky dostačující, jelikož potom by toto pravidlo implicitně dopadalo na jakoukoliv informaci, která s řízením souvisí, a prakticky by subjektům povinným podle informačního zákona dávala právo neposkytovat žadatelům žádné informace.[15] Smysl a účel zákonné výluky stanovené v § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona vyjádřil zákonodárce v důvodové zprávě k novele. Zákonodárce zavedením tohoto institutu chce zajistit uplatňování principu rovnosti zbraní i v řízeních, kde je jedním z účastníků povinný subjekt. Velmi přesně (byť typově) však zákonodárce definuje, na jaké informace zákonná výluka dopadá. „
Musí se jednat o informace, které byly vytvořeny či získány v přímé souvislosti s daným řízením. Nepůjde tedy o veškeré informace, které se řízení jakkoli týkají (např. některé důkazní prostředky, které vznikly bez vazby na soudní řízení, typicky smlouvy, které byly sjednány a o jejichž plnění se následně vede soudní spor). Požadavek na ‚přímou souvislost‘ je třeba vnímat nikoli tak, že povinný subjekt si je vědom alespoň potencionální možnosti jakéhokoli řízení, a pro tento případ si příslušnou informaci pořídí. Příkladem může být právní analýza či odborný znalecký posudek určitého problému, který vznikl či by mohl vzniknout mezi povinným subjektem a jeho dodavatelem (může tedy jít i o ‚preventivní‘ analýzu rizik pro případ, že by nastal určitý problém, který by mohl být důvodem soudního sporu, aniž by tento již reálně vznikl). Naopak pod tento důvod nebudou podřaditelné informace, které se řízení ani potencionálně týkat nemohou (např. smlouva, která byla uzavřena mezi povinným subjektem a třetí osobou, při jejímž plnění následně došlo ke sporu, který může vyústit v soudní či rozhodčí řízení apod.)
.“ Ze znění důvodové zprávy je tedy zcela zřejmé, že výluka rozhodně nedopadá na informace „pouze“ související s řízením, ale jen na ty, které jsou zákonodárcem přesně vymezeny.[16] Jak je uvedeno v rozsudku městského soudu, stěžovatel v žalobě pouze ocitoval znění § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona a jako zdůvodnění toho, proč v daném případě uplatnil zákonnou výluku, uvedl, že „
požadované informace jsou informacemi nesporně významnými pro probíhající soudní řízení, tyto s nimi souvisí, a mohly by pozici povinného subjektu v tomto řízení ohrozit, či snad zhoršit
“. Stejnou argumentaci stěžovatel zopakoval i v kasační stížnosti, v níž ještě doplnil, že se žadatel zjevně snaží získat důkazní materiál pro to, aby svá tvrzení v řízení prokázal; stěžovatel však prý nemůže být nucen poskytovat protistraně důkazní prostředky, které by byly s to popřít jeho zájem. Poskytnutím by ztratil možnost účinně hájit svá práva, což je podle něj hlavní smysl zákonné výluky. Stejně jako městský soud, ani Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tímto výkladem. Předestřená argumentace naprosto míjí pravidla obsažená v zákonné úpravě i v důvodové zprávě a zcela účelově vytváří vlastní pravidlo. Informací charakterizovanou ve výše citovaném § 11 informačního zákona není jakákoliv informace, která se soudním řízením souvisí, jak se mylně domnívá stěžovatel; pouhá souvislost pro uplatnění výluky nestačí. Aby bylo možné hodnotit, zda poskytnutí informací může ohrozit postavení povinného subjektu v soudním řízení, musí se povinný subjekt (zde stěžovatel) nejprve vypořádat s charakterem a původem požadovaných informací a přesvědčivě prokázat, zda je opravdu nabyl v přímé souvislosti s řízením. To v tomto případě stěžovatel neučinil, a proto zákonnému požadavku nedostál.[17] Stěžovatel také namítal, že by požadované informace musel pro žadatele nově vytvořit. Jak ale uvedl již městský soud, jde o námitku, kterou stěžovatel vznesl poprvé až v žalobě, proto ji městský soud vypořádal velmi stručně. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu také souhlasí s názorem žalovaného, uvedeným ve jeho vyjádření. Aby mohl povinný subjekt (stěžovatel) zákonnou výluku podle informačního zákona uplatnit, musí požadovanými informacemi disponovat, a to alespoň ve zdrojové podobě. Ze správních spisů i z rozsudku městského soudu jednoznačně vyplývá, že požadované informace měl stěžovatel k dispozici, jelikož se bezprostředně vážou na jeho stavební činnost a s ní související řízení, která probíhají už více než dekádu. Nejvyšší správní soud považuje za důležité v tomto ohledu zdůraznit, že stěžovatel jako státní podnik hospodařící s finančními prostředky z veřejných rozpočtů musí být v tomto ohledu transparentní a být schopen poskytnout žadatelům informace o tom, jak s danými prostředky nakládá a v jakém stavu zrovna jsou jeho stavební záměry.
[18] Závěrem Nejvyšší správní soud považuje za nepřiléhavou i poznámku stěžovatele, která míří na zachování rovnosti zbraní v řízení. Poskytnutím informací o své činnosti stěžovatel neoslabí své procesní postavení a je mu zcela ponechána možnost efektivně hájit své zájmy. Jak stěžovatel trefně podotýká, požadované informace přímo souvisejí se zájmy široké veřejnosti, která má právo být o stěžovatelově činnosti informována. Vratká je v tomto směru i argumentace nálezem Ústavního soudu z 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10, č. 123/2010 Sb. Ten se totiž týkal jiné situace (to ostatně stěžovatel v bodě 27 kasační stížnosti připouští), a sice návrhu na zrušení části § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, přičemž jeho vyznění je v podstatě opačné, než jaké uvádí stěžovatel: šlo v něm naopak o rozšíření prostoru pro přístup k informacím, a to včetně nepravomocných rozsudků, což právě má přispět k rovnosti zbraní účastníků řízení.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.