3624/2017
Právo na informace: lhůta k poskytnutí informace, úhrada nákladů
Právo na informace: lhůta k poskytnutí informace, úhrada nákladů
k § 14 odst. 5 písm. d) a § 17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ve znění účinném do 9. 9. 2015
Marným uplynutím patnáctidenní lhůty k poskytnutí informace dle § 14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, nezaniká povinnému oprávnění požadovat úhradu nákladů spojených s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli dle § 17 odst. 3 tohoto zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, čj. 7 As 300/2016-21)
Prejudikatura:
č. 1034/2007 Sb. NSS, č. 1392/2007 Sb. NSS a č. 1879/2009 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 30/1998 Sb. a č. 108/1998 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 365/97).Věc:
Lukáš K. proti Městskému soudu v Praze o poskytnutí informací, o kasační stížnosti žalobce.Žalobce se žádostmi o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím domáhal po žalovaném za a) sdělení, na kterých vysokých školách získali vzdělání soudci rozhodující věc vedenou pod sp. zn. 9 A 167/2012; za b) poskytnutí seznamu řízení zahájených u žalovaného v letech 2012 a 2013, a to v rozdělení podle jednotlivých senátů vzestupně dle data zahájení řízení či data nápadu senátu. Ke každému řízení požadoval uvedení spisové značky, data zahájení řízení či data nápadu senátu, označení účastníků řízení a skutečnosti, zda a příp. kdy bylo řízení ukončeno. Dále požádal o sdělení, která z těchto řízení byla vyřizována v přednostním režimu dle § 56 s. ř. s.
K požadavku a) žalovaný poskytl informace o vzdělání dvou soudců příslušného senátu a v případě soudkyně Mgr. Bašné odkázal žalobce na Obvodní soud pro Prahu 8, který disponuje jejím personálním spisem. K požadavku b) žalovaný vyzval žalobce dne 22. 10. 2014 k úhradě 36 870 Kč za mimořádně rozsáhlé vyhledávání údajů, neboť nápad v požadovaných agendách činil 30 347 věcí.
Žalobce podal stížnost proti požadavku úhrady za poskytnutí informací a na postup při vyřizování žádosti. Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutím ze dne 13. 3. 2015 uložilo žalovanému dle § 16a odst. 6 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, aby do 15 dnů vyřídil žalobcovu žádost v části týkající se vzdělání Mgr. Bašné a ve zbytku postup žalovaného potvrdilo.
Žalovaný sdělením ze dne 19. 5. 2015 poskytl žalobci informaci o vzdělání Mgr. Bašné. Rozhodnutím ze dne 3. 6. 2015 odložil žádost žalobce o poskytnutí informací dle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím z důvodu, že žalobce nezaplatil předepsanou částku ve lhůtě 60 dnů.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2015 žalobou u Městského soudu v Praze. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 8. 2015, čj. Nad 236/2015-20, postoupil věc Krajskému soudu v Praze. Krajský soud rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, čj. 45 A 32/2015-45, žalobu zamítl.
K námitce, dle které byla žalobci oznámena úhrada nákladů až po lhůtě stanovené pro rozhodnutí o žádosti, pročež mu vznikl nárok na bezplatné poskytnutí informací dle § 17 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, krajský soud uvedl, že poskytnutí informací lze vázat na zaplacení úhrady i po uplynutí lhůty pro vyřízení informace. Úhradu nelze požadovat po poskytnutí informací, a to proto, aby si žadatel mohl rozmyslet, zda chce obdržet informace i za tuto cenu. Pojem "
před poskytnutím informace
" užitý v § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím je dle krajského soudu třeba chápat ve smyslu "před faktickým poskytnutím informace
", nikoliv "před uplynutím zákonné lhůty pro poskytnutí informace
".Žalobce by se svou argumentací dle krajského soudu nicméně neuspěl, ani pokud by právo povinného subjektu požadovat úhradu bylo vázáno na jeho uplatnění ve lhůtě 15 dnů od podání žádosti. Běh lhůt a doručování při oznámení výše úhrady není zákonem o svobodném přístupu k informacím upraven a použití správního řádu je výslovně vyloučeno v jeho § 20 odst. 4. Pravidla počítání času v případě, že právní předpis tato pravidla neupravuje, byla stanovena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Krajský soud z něj dovodil, že je třeba postupovat podle obecných pravidel pro počítání času. Mezi ně patří, že připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší pracovní den. V dané věci ke skutečnosti určující počátek lhůty došlo doručením doplnění žádosti žalovanému dne 10. 10. 2014. Posledním dnem patnáctidenní lhůty pro poskytnutí informace bylo pondělí 27. 10. 2014, neboť 25. 10. 2014 byla sobota. Krajský soud shledal taktéž za zřejmé, že se jedná o lhůtu procesněprávní. Oznámení bylo předáno k poštovní přepravě dne 22. 10. 2014, tedy včas. Na dodržení lhůty by nemělo vliv ani tvrzení žalobce, že k předání došlo až dne 27. 10. 2014, neboť i takto by byla lhůta dodržena.
Rozsudek krajského soudu žalobce (stěžovatel) napadl kasační stížností.
Stěžovatel odmítl závěr krajského soudu, že je možné požadovat úhradu za poskytnutí informací i po uplynutí patnáctidenní lhůty pro vyřízení žádosti. Namítal, že pokud by povinný subjekt mohl po uplynutí této lhůty požadovat úhradu za poskytnutí informací, které již měl poskytnout, mohl by prodlužovat délku řízení a vyhýbat se odpovědnosti za nečinnost. Krajský soud opomněl, že požadavek k úhradě nákladů existoval i před odstraněním
fikce
negativního rozhodnutí.Krajský soud dle stěžovatele pominul závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, čj. 2 Ans 13/2012-14, na který stěžovatel upozorňoval, a naopak vyšel z judikatury vztahující se ke znění zákona před odstraněním
fikce
odmítnutí žádosti a netýkající se lhůty k oznámení požadavku úhrady nákladů. Stěžovatel v žalobě objasnil, z jakého důvodu se na danou věc nevztahuje usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009, čj. 4 As 55/2007-84, č. 1879/2009 Sb. NSS, a proč jsou tam uvedené závěry nesprávné. Krajský soud se uvedenou argumentací nezabýval a pouze uvedl, že toto rozhodnutí lze v dané věci aplikovat. Stejně tak se nevypořádal s žalobní argumentací plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2007, čj. 2 As 88/2006-56.Stěžovatel namítal, že po uplynutí lhůty pro poskytnutí informací je povinný subjekt povinen informace poskytnout, nehledě na pozdější požadavek úhrady nákladů. Za "
oznámení žadateli
" považuje okamžik, v němž měl objektivně možnost se s předepsáním úhrady seznámit. Marným uplynutím lhůty dle § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím mu vznikl nárok na poskytnutí požadovaných informací. Požadavek na úhradu nákladů, který byl žalobci oznámen dne 29. 10. 2014, nemá dle stěžovatele na povinnost poskytnout informace žádný vliv, jelikož nedošlo k přerušení běhu lhůty na poskytnutí informací.Za situace, kdy je použití správního řádu pro vyřizování žádosti vyloučeno, vzniká zde právní mezera, kterou je nutné překlenout pomocí obecných pravidel upravených v občanském zákoníku. Běh lhůty dle § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím se přerušuje okamžikem, kdy má žadatel objektivně možnost se s oznámením seznámit ve smyslu § 570 a násl. občanského zákoníku. Oznámení o uložení zásilky bylo do poštovní schránky stěžovatele vhozeno až po marném uplynutí lhůty dle § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím. Písemnost ze dne 22. 10. 2014 obsahující požadavek k úhradě nákladů byla odeslána dne 27. 10. 2014, jak je zřejmé z podacího razítka, nikoli dne 22. 10. 2014, jak je nesprávně uvedeno v rozhodnutí nadřízeného orgánu, neboť se jedná o datum vyhotovení písemnosti. Nesprávný je podle stěžovatele rovněž závěr, že § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím je ohledně okamžiku účinnosti právního jednání třeba vykládat ve spojení s § 14 odst. 5 písm. d) téhož zákona. Z § 17 odst. 3 a 4 zákona lze toliko dovodit, že výše nákladů musí být ve lhůtě dle § 14 odst. 5 písm. d) zákona oznámena, nikoli jaký je okamžik oznámení. Usnesení rozšířeného senátu čj. 4 As 55/2007-84 je v tomto směru nesprávné a nelze jej ani použít v posuzovaném případě, protože zákon v rozhodném znění neupravoval fikci negativního rozhodnutí. Obstát nemůže ani argument krajského soudu, že po povinném subjektu nelze spravedlivě požadovat, aby informace v zákonné lhůtě rovněž doručil. Stěžovateli nebylo jasné, proč krajský soud považoval patnáctidenní lhůtu, kterou lze navíc prodloužit o dalších deset dnů, za krátkou, a dále, z čeho dovodil, že dodržení lhůty při doručování je závislé na konání třetího subjektu. Je na povinném subjektu, jak si s doručujícím orgánem ošetří rychlost doručování. Pokud by byl uvedený názor správný, pak by ani žadatel nemohl vědět, kdy končí lhůta k úhradě nákladů dle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský soud podle stěžovatele přehlédl i to, že zákon o svobodném přístupu k informacím se týká ústavně zaručeného práva na přístup k informacím, a každé omezení tohoto práva musí být vykládáno restriktivně. Extenzivní výklad § 17 daného zákona, dle kterého lze požadovat také úhradu za zpracování informací, je v rozporu s ústavním pořádkem.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
V.
(...) [27] Stěžovatel se domnívá, že mu marným uplynutím patnáctidenní lhůty k vydání rozhodnutí dle § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud nebyla žádost o informace podle § 15 téhož zákona odmítnuta, vzniká právo, aby byly informace poskytnuty, a povinný ztrácí uplynutím této lhůty právo požadovat úhradu nákladů.
[28] Podmínky pro předepsání úhrady za poskytnutí informací, včetně podmínek pro odložení žádosti pro nezaplacení úhrady, vymezuje § 17 zákona o svobodném přístupu k informacím. V případě, že požadované informace vyžadují mimořádně rozsáhlé vyhledání ze strany povinného subjektu, je povinný subjekt s ohledem na § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím oprávněn žadatele písemně vyzvat k úhradě spojené s poskytnutím informace. Nesplní-li povinný subjekt vůči žadateli oznamovací povinnost podle odstavce 3, ztrácí nárok na úhradu nákladů (§ 17 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím). Zaplacení předepsané částky ve lhůtě šedesáti dnů je zákonnou podmínkou poskytnutí informace. Nezaplatí-li žadatel, povinný subjekt žádost odloží (§ 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím).
[29] Z § 17 odst. 3 a odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím plyne, že bude-li povinný subjekt požadovat úhradu, musí tak pod sankcí zániku práva na úhradu nákladů učinit před samotným poskytnutím informace. Uvedená zákonná konstrukce byla zvolena pro to, aby se žadatel mohl rozhodnout, zda na poskytnutí informace trvá i přes předepsanou částku, anebo zda od své žádosti upustí, zpravidla faktickým nezaplacením. Z těchto ustanovení ovšem nelze bez dalšího postavit na jisto, zda povinný subjekt může úhradu částky předepsat kdykoliv před faktickým poskytnutím informace, nebo toliko v zákonné lhůtě pro poskytnutí informace.
[30] Komentářová literatura vychází z toho, že požadované informace mají být poskytnuty v patnáctidenní lhůtě dle § 14 odst. 5 písm. d) a svazuje oprávnění povinného požadovat úhradu nákladů za poskytnutí informace s touto patnáctidenní lhůtou (srov. Furek, A.; Rothanzl, L.; Jirovec, T.
Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář.
1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016). Přiklání se k názoru, že o žádosti má být povinným rozhodnuto v zákonné lhůtě od podání žádosti resp. od jejího případného doplnění.[31] Tomuto názoru je třeba přisvědčit, pokud zdůrazňuje, že informace mají být poskytovány nejpozději v zákonem stanovených lhůtách od podání žádosti, resp. od jejího doplnění, nebo má být řádným procesním způsobem rozhodnuto, že informace poskytnuty nebudou a proč. Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu však právní úprava účinná v době podání a vyřízení žádosti o informace neumožňuje vyslovit stěžovatelem zastávaný názor, že marným uplynutím patnáctidenní lhůty dle § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím automaticky zaniká oprávnění povinného požadovat úhradu shora uvedených nákladů a povinný je povinen informace poskytnout bez této úhrady.
[32] Stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně hovoří v souvislosti se lhůtou v § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím o nároku na vyřízení žádosti o poskytnutí informace, avšak současně též o nároku na poskytnutí informace, tedy o nároku na to, aby bylo jeho žádosti vyhověno. Tyto pojmy je třeba rozlišovat. Nárok na řádné procesní vyřízení žádosti o informace v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím má stěžovatel bezpochyby bez ohledu na to, zda již uplynula lhůta dle § 14 odst. 5 písm. d).
[33] Bylo třeba posoudit, jaké důsledky má uplynutí lhůty přímo pro povinnost povinného poskytnout informace. Ustanovení § 14 odst. 5 písm. d) nelze interpretovat v naprostém protikladu k právní úpravě účinné do 22. 3. 2006, která s neposkytnutím informací v zákonné lhůtě spolu s nerozhodnutím o nevyhovění žádosti spojovala fikci vydání zamítavého rozhodnutí (§ 15 odst. 4). Novelou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb. byla dosavadní
prekluzivní lhůta
k rozhodnutí o žádosti uvedená v § 15 odst. 4 nahrazena lhůtou v § 14 odst. 5 písm. d), která již však prekluzivní účinky nemá a je třeba ji považovat za lhůtu pořádkovou.[34] Zákon o svobodném přístupu k informacím počítá v § 16a odst. 1 písm. b) s tím, že žadatel, kterému po uplynutí lhůty podle § 14 odst. 5 písm. d) nebo § 14 odst. 7 nebyla poskytnuta informace nebo předložena konečná licenční nabídka a nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti, může podat stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace. Ustanovení § 16a odst. 6 pak předepisuje, jak nadřízený orgán může o stížnosti v takovém případě rozhodnout. Pokud povinný rozhodne o žádosti sice po marném uplynutí patnáctidenní lhůty, ale před postupem vyhrazeným nadřízenému orgánu v § 16a odst. 6, je třeba, aby nadřízený orgán postupoval podle skutkového stavu v době vlastního rozhodování, obdobně jako soud v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 a násl. s. ř. s., a aby žadatel o informaci na tuto změnu adekvátně procesně reagoval.
[35] Jestliže nemá marné uplynutí lhůty za následek fikci vydání rozhodnutí o poskytnutí informace, nelze spojení " jiný závěr, než že je třeba tento pojem vztahovat k faktickému poskytnutí informace, nikoli ke lhůtě, ve které má být informace poskytnuta. Tím spíše, pokud § 17 odst. 4 výslovně podmiňuje právo povinného na náhradu těchto nákladů splněním oznamovací povinnosti. Pokud by zákonodárce zamýšlel vázat oprávnění požadovat po žadateli úhradu nákladů na dodržení shora specifikované lhůty, zřetelně by to vyjádřil. Učinil tak např. v § 14 odst. 7, kde v souvislosti s prodloužením lhůty k poskytnutí informace užívá spojení "
před poskytnutím informace
" užité v § 17 odst. 3 větě první vyložit tak, že by marným uplynutím lhůty byla informace poskytnuta a již neplatí, že dosud poskytnuta nebyla. Zákon o svobodném přístupu k informacím neumožňuje de lege lata
před uplynutím lhůty pro poskytnutí informace
".[36] Právní názor zastávaný v kasační stížnosti by mohl vést v některých případech k obstrukčnímu přístupu žadatelů o informace. Jakkoli se Nejvyšší správní soud nedomnívá, že by nyní šlo o takový případ, nelze vyloučit, že by někteří žadatelé mohli záměrně požadovat informace, jejichž opatření by bylo natolik náročné, že by nebylo lze ve stanovené lhůtě byť jen vyčíslit předpokládanou výši souvisejících nákladů. Důsledkem nedodržení lhůty by pak bylo i v těchto případech oprávnění žadatele požadovat takové informace zcela bez úhrady nákladů, neboť právo na ně by povinnému marným uplynutím lhůty zaniklo.
[37] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda lhůta pro předepsání úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací je hmotněprávní či procesněprávní povahy. Zda tedy postačí, pokud byla informace v poslední den lhůty odeslána povinným subjektem, nebo zda je nutné, aby v poslední den lhůty již byla informace žadateli doručena, resp. aby byla v jeho dispozici (např. uložena k vyzvednutí na poště či vhozena do poštovní schránky).
[38] Lhůtou je časový úsek, ve kterém může být nárok (subjektivní právo) uplatněn u příslušného subjektu. Jejím smyslem obecně je snížení neurčitosti při uplatňování práv, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, popřípadě urychlení procesu rozhodování. Zákonné vymezení časového intervalu pro uplatnění práv může dopadat jak do hmotných, tak i procesních subjektivních práv. Lhůta hmotněprávní se primárně vztahuje k uplatnění hmotného práva, přičemž je třeba, aby příslušný úkon (písemnost) byl před uplynutím lhůty skutečně doručen, tedy došel do dispozice adresáta, a ten se s ním mohl seznámit. K zachování lhůt procesních, které jsou charakteristické pro řízení před správními orgány, naopak postačí, pokud je úkon v poslední den lhůty adresátovi odeslán prostřednictvím držitele poštovní licence (srov. Dvořák, J.; Švestka, J.; Zuklínová, M. a kol.
Občanské právo hmotné, Svazek 1, Díl první: Obecná část.
Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 205-206).[39] Nejvyšší správní soud nemá pochyb, že zákon o svobodném přístupu k informacím je v posuzované části normou procesněprávní. Charakter lhůty pro oznámení předepsání úhrady je třeba současně odvíjet od posuzování charakteru lhůty pro vydání rozhodnutí o poskytnutí či odepření poskytnutí informací dle § 14 odst. 5 písm. d) zákona. Právě povahou tohoto úkonu se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení čj. 4 As 55/2007-84. V něm vyložil, že povinný subjekt poskytl včas požadované informace, pokud příslušné písemnosti určené žadateli předal ve stanovené patnáctidenní lhůtě alespoň k doručení žadateli.
[40] Stěžovatel opakovaně upozorňoval, že se uvedený závěr rozšířeného senátu vztahuje na znění zákona o svobodném přístupu k informacím před novelou č. 61/2006 Sb., tedy při existenci institutu
fikce
negativního rozhodnutí. Není však důvod se od shora uvedeného závěru odchýlit i ve vztahu k nyní platnému znění zákona. Rozhodnutí rozšířeného senátu se týkalo předchozí právní úpravy, kdy institut fikce
vydání negativního rozhodnutí přinášel značné aplikační komplikace. To však na druhou stranu neznamená, že obecné závěry rozšířeného senátu k charakteru lhůt nelze vztáhnout na stávající právní úpravu. Stanovená patnáctidenní lhůta pro vyřízení žádosti, byť s odlišnými procesními výstupy, zůstala v obou zněních zákona zachována. Rozšířený senát jednoznačně určil, že informace byly poskytnuty v zákonem stanovené lhůtě, pokud byly nejpozději v poslední den lhůty v písemné podobě alespoň předány k doručení. Nevyplývá-li to výslovně z textu zákona, nelze na jednotlivé instituty pohlížet izolovaně, ale vždy tak, aby tvořily jednotný logicky nerozporný celek.[41] K uvedenému lze doplnit, že pokud by byla předmětné lhůtě přisouzena hmotněprávní povaha, čehož se domáhal stěžovatel, nebyla by patnáctidenní, ale zpravidla kratší, protože by povinný subjekt vždy musel zohlednit dobu na doručování výzvy k úhradě a ta by se pak lišila od toho, zda by povinný orgán doručoval prostřednictvím datové schránky, elektronicky, osobně, pomocí poskytovatele poštovních služeb, a také by mohlo být ovlivněno konáním osoby, které je doručováno. Ostatně i rozšířený senát v citovaném usnesení výslovně uvedl, že po povinném subjektu nelze spravedlivě žádat, aby kromě odeslání informací tyto v zákonné lhůtě i doručil, neboť samotný akt doručení je již vázán na skutečnosti objektivně časově neurčitelné, počínáním povinného neovlivnitelné a často i závislé na konání osoby, které je doručováno.
[42] V posuzované věci započala lhůta pro poskytnutí informací běžet následujícího dne po 10. 10. 2014, tedy po dni, kdy bylo žalovanému doručeno upřesnění informací, které stěžovatel požadoval. Krajský soud správně poukázal na skutečnost, že Ústavní soud zařadil pravidla počítání času mezi obecné právní principy (viz nálezy ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., nebo ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 365/97, č. 108/1998 Sb. ÚS). Posun posledního dne lhůty na nejbližší pracovní den, v případě lhůt hmotněprávních i procesněprávních tak představuje obecný právní princip, jenž se uplatňuje v celém právním řádu, není-li zákonem stanoveno jinak. Jelikož v posuzované věci připadl poslední den lhůty na sobotu dne 25. 10. 2014, došlo k posunu posledního dne lhůty na pondělí 27. 10. 2014.
[43] Jak tvrdil i stěžovatel v žalobě a kasační stížnosti, právě v tento den předal žalovaný coby povinný subjekt k přepravě výzvu k úhradě nákladů. Nejvyšší správní soud neopominul, že mezi krajským soudem a stěžovatelem není shoda, zda bylo sdělení požadované částky odesláno dne 22. 10. 2014 nebo až 27. 10. 2014. Podstatné v tomto směru je však to, že při aprobování závěru krajského soudu o procesněprávní povaze lhůty k oznámení úhrady byla lhůta zachována v případě odeslání sdělení jak dne 22. 10. 2014, tak i 27. 10. 2014.
[44] Důvodnost kasační stížnosti nemůže založit ani argumentace judikaturou, na níž odkazoval stěžovatel. V rozsudku ze dne 22. 8. 2007, čj. 2 As 88/2006-56, č. 1392/2007 Sb. NSS, a to s odkazem na rozsudek ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005-53, č. 1034/2007 Sb. NSS, se Nejvyšší správní soud zabýval vztahem soukromého a veřejného práva. Tam vyslovené závěry však nemají bezprostřední dopad na posuzování povahy lhůt k předepsání úhrady nákladů, neboť se týkaly skutkově i právně zcela odlišné věci. Soud v něm vyložil, že teorie veřejného práva jako zvláštního práva k obecnému právu soukromému umožňuje subsidiárně použít i ve veřejném právu normy práva soukromého tam, kde veřejnoprávní úprava chybí, či je kusá a kde nelze dospět k rozumnému závěru, že absence či kusost úpravy má svůj účel. Uvedená teorie je zastávána i v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, pro její aplikaci však nebyl v projednávané věci dán prostor. Pro účely posuzované věci je třeba vyjít především z toho, že pomocí
analogie legis
lze užít samotné znění zákona o svobodném přístupu k informacím [§ 14 odst. 5 písm. d)] a související judikatury k němu.[45] Na danou věc pak nelze bez dalšího aplikovat ani závěry plynoucí z rozsudku ze dne 15. 11. 2012, čj. 2 Ans 13/2012-14, v němž Nejvyšší správní soud shledal, že uplatněním požadavku na úhradu nákladů přestává běžet lhůta k poskytnutí informací. Není možné, aby povinný subjekt musel informaci poskytnout ještě před tím, než mu jsou náklady uhrazeny. V nyní posuzované věci ale povinný subjekt nebyl nečinný, ale ve lhůtě, kterou zákon stanoví pro poskytnutí informace, stěžovatele vyzval k uhrazení nákladů, přičemž tak v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím učinil před poskytnutím informací. (...)
[57] Úspěšnou nemůže být ani argumentace stran nepřípustně extenzivního výkladu § 17 zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel nesouhlasí s tím, aby mu byla předepsána úhrada také za zpracování informací, neboť dle § 17 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím lze zpoplatnit toliko jejich vyhledávání. Žalovaný správní orgán ve sdělení o předepsání úhrady ze dne 22. 10. 2014 uvedl, že se v případě žádaných informací jedná o mimořádně rozsáhlé vyhledávání a zpracování údajů. Nejvyšší správní soud má z textu daného sdělení za to, že žalovaný uvedeným chtěl říci primárně to, že stěžovatelova žádost představuje mimořádně rozsáhlé vyhledávání, neboť žalovaný bude muset vyhledat a následně zpracovat velký objem údajů.
[58] Nadto lze opětovně poukázat na komentář k zákonu o svobodném přístupu k informacím, podle kterého zpřístupnění informace v sobě zahrnuje nejen její poskytnutí (zpracování odpovědi na žádost), ale též i vyhledání. K poskytnutí informace nemusí stačit pouhé mechanické vyhledání a shromáždění údajů, které má povinný subjekt přímo k dispozici, ale někdy je třeba tyto údaje dále zpracovat nad rámec prostého "
vtělení
" do odpovědi na žádost a uzpůsobit je žadatelovým požadavkům. Krajským soudem vyslovený závěr koresponduje i s čl. 6 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru, neboť ten výslovně připouští možnost vyžadovat úhradu nákladů vzniklých při shromažďování, vytváření, reprodukci a šíření dokumentů. Také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 10. 2004, čj. 6 A 83/2001-39, č. 651/2005 Sb. NSS, vyložil, že do nákladů za vyhledání informace je třeba započítat i náklady spojené se zpracováním informace, neboť pouhé vyhledání informace bez jejího přenosu např. v písemné podobě na žadatele by pro žadatele nemělo žádný praktický význam.Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.