Vydání 6/2004

Nejvyšší správní soud v souzené věci vycházel především z čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. jsou povinnými ty subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Působnost Ministerstva spravedlnosti vymezuje zejména ustanovení § 11 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, a to tak, že ministerstvo je ústřední orgán státní správy pro soudy a státní zastupitelství, vystavuje právní posudky k úvěrovým a garančním dohodám, v nichž je smluvní stranou Česká republika, je ústředním orgánem státní správy pro vězeňství a pro probaci a mediaci a zastupuje Českou republiku při vyřizování stížností na porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a koordinuje provádění rozhodnutí příslušných mezinárodních orgánů.

V daném případě se žalobce domáhal poskytnutí fotokopie dopisu, zaslaného ministrem spravedlnosti senátoru Ing. Janu F. jako odpověď na přípis jmenovaného. Jinak řečeno, z podnětu žalobce jmenovaný senátor oslovil ministra spravedlnosti, a na základě jeho přípisu odpověděl žalobci na jeho podnět. Přitom je zřejmé, že senátor postupoval dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, podle něhož je senátor oprávněn požadovat od členů vlády, vedoucích správních úřadů a orgánů územní samosprávy informace a vysvětlení potřebná pro výkon své funkce. Pokud proto ministr spravedlnosti senátorovi na jeho žádost poskytl potřebné vysvětlení, byla tato informace okamžikem předání senátorovi již v dispozici tohoto senátora, a záleželo proto výhradně pouze na něm, jak s touto informací naloží. Jestliže tedy žalobce adresoval konkrétní podnět senátorovi, měl právě od tohoto senátora získat informaci o tom, jak s tímto podnětem bylo naloženo.

V souzené věci se totiž ve skutečnosti jednalo o realizaci dvou vztahů. První z nich představuje vztah mezi žalobcem a jmenovaným senátorem a jeho podstata spočívá v tom, že žalobce „svého“ senátora požádal o pomoc ve své věci. Tento vztah není právně upravený, což je logickým vyústěním skutečnosti, že ústavní systém České republiky vychází z principu reprezentativního, a nikoliv imperativního mandátu poslanců a senátorů (čl. 26 Ústavy ČR) a že poslanec a senátor vykonávají v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (čl. 23 odst. 3 Ústavy ČR). Senátor proto nebyl touto podanou neformální žádostí jakkoliv vázán a nebyl ani povinen žádným způsobem ji vyřídit. Za účelem odpovědi na přípis žalobce senátor Ing. Jan F. – jako podkladový materiál - využil možnosti, kterou mu skýtá citované ustanovení zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, a požádal ministra spravedlnosti (člena vlády) o příslušnou informaci, kterou také obdržel. V tomto – v pořadí druhém – vztahu však ministr spravedlnosti nevystupoval jako vedoucí příslušného resortu, nýbrž jako člen vlády, a jeho postavení je proto možno charakterizovat jako postavení ústavního činitele se všemi z toho vyplývajícími důsledky (zejména odpovědnostními).

Jestliže tedy koncepce zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je založena na principu, že příslušné informace poskytují státní orgány, přičemž se jedná o informace týkající se jejich působnosti, nezbývá v souzené věci než konstatovat, že předmětný dopis ministra spravedlnosti senátoru Ing. Janu F. ze shora uvedených důvodů není možno charakterizovat jako informaci o činnosti ministerstva vztahující se k jeho působnosti. Proto žalobce na poskytnutí požadované informace podle citovaného zákona právo neměl a žalovaný tedy rozhodl v souladu se zákonem, když tuto informaci žalobci neposkytl.