Vydání 5/2004

Neposkytnutí požadovaných informací odůvodnila žalovaná tím, že podle správního řádu, který je zákonem speciálním k zákonu č. 106/1999 Sb., nelze poskytnout informace, které jsou obsahem správního spisu, nikomu jinému než účastníkovi řízení. Jiné osobě lze povolit nahlédnutí do spisu, jen pokud prokáže odůvodněnost svého požadavku. Žalobce nebyl účastníkem řízení ani neprokázal odůvodněnost svého požadavku. Podle žalované jsou pracovníci Komise pro cenné papíry vázáni povinností mlčenlivosti podle § 26 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry, a tuto mlčenlivost nelze prolomit v zájmu svobodného přístupu k informacím, neboť jinak by došlo k ohrožení fungování státního dozoru na finančním trhu, a tím k ohrožení finančního trhu vůbec, jakož i k neodůvodněným zásahům do osobnostních práv těch, s nimiž se řízení vede nebo kteří v řízení vystupují např. v roli poškozených. Žalovaná se dále odvolala na právo Evropských společenství (zejména směrnici č. 85/611/EHS) s tím, že tato právní úprava neumožňuje, aby orgány státního dozoru nad kapitálovým trhem a finančními institucemi poskytovaly osobám soukromého práva jakékoliv informace ze správních spisů nebo konkrétní informace ze své činnosti. Žalovaná také upozornila na to, že právo na informace má sloužit pouze k realizaci práv politických (nikoliv jiných práv) a že v tomto případě se žalobce nesnažil realizovat svá politická práva; meze svého práva tedy překročil a na poskytnutí informací i z tohoto důvodu nemá nárok.

Z obsahu správního spisu má Nejvyšší správní soud za prokázané, že žalobce požádal podle zák. č. 106/1999 Sb. dne 26. 2. 2002 o poskytnutí informací, které jsou obsahem správního spisu vedeného v řízení s akciovou společností H., v likvidaci, ve věci zákazu veškerých převodů registrovaných cenných papírů této společnosti. Komise pro cenné papíry jako povinný subjekt podle § 2 citovaného zákona přidělila žalobcově žádosti číslo jednací, nicméně v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě [§ 14 odst. 3 písm. c) citovaného zákona] žalobci informace neposkytla a ani nevydala rozhodnutí. Proti fiktivnímu rozhodnutí žalované o odepření informací ve smyslu ustanovení § 15 odst. 4 citovaného zákona podal žalobce dne 19. 3. 2002 rozklad, jímž se domáhal změny napadeného rozhodnutí. Žalovaná o podaném rozkladu v zákonné lhůtě nerozhodla; dnem 6. 5. 2002, tj. marným uplynutím lhůty k rozhodnutí o rozkladu, jejíž počátek byl odvozen ode dne doručení rozkladu, nastala tedy ve smyslu ustanovení § 16 odst. 3 a 5 zákona č. 106/1999 Sb. , že žalovaná rozklad zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila.

Vzhledem k tomu, že v daném případě byly v obou stupních správního řízení splněny zákonné podmínky ve smyslu ustanovení § 15 odst. 4 a § 16 odst. 3 a 5 zák. č. 106/1999 Sb. pro vydání fiktivních rozhodnutí, která však neobsahují (a ani obsahovat nemohou) odůvodnění, musel by Nejvyšší správní soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí konstruovat za použití obsahu vyjádření žalované důvody pro odepření informací, jež měl vyjádřit správní orgán sám. Pro takový postup nemá soud oporu v soudním řádu správním: zasahoval by tak totiž do pravomoci správního úřadu způsobem vymykajícím se principům soudní kontroly zákonnosti. Takový postup by rovněž mohl mít nepříznivý dopad v praxi, neboť povinné subjekty by informace podle zák. č. 106/1999 Sb. neposkytovaly ani by nerozhodovaly o odepření informací, a ponechávaly by tak rozhodovací činnost na soudu. Takový stav jistě není žádoucí a zákonodárce jej nepochybně nezamýšlel. Protože s ohledem na charakter napadeného rozhodnutí nejsou známy důvody, které vedly žalovanou k zamítnutí rozkladu a potvrzení napadeného rozhodnutí, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí, jehož vydání i existence je nastolena právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Protože předmětem soudního přezkumu je napadené rozhodnutí, nemohl Nejvyšší správní soud přihlížet k obsáhle rozvedeným důvodům žalované, které uvedla až ve svém vyjádření k žalobě.

Návrh žalované na přerušení řízení a předložení otázky ústavnosti zákona č. 106/1999 Sb. k posouzení Ústavnímu soudu neshledal Nejvyšší správní soud důvodným.