Vydání 2/2017

Mezi účastníky řízení není sporu o skutkovém stavu, z něhož správní orgány při rozhodování ve správním řízení vycházely. Ve vztahu k otázce, zda byla naplněna skutková podstata správního deliktu, je rozhodující výlučně posouzení souladu dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů uzavřené mezi žalobcem a jeho zaměstnancem, pokud se zaměstnanec v čl. II. zavázal v případě skončení pracovního poměru zaplatit za nevratný výzbrojní materiál jeho zůstatkovou hodnotu, se zákonem. Městský soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, pokud odmítl posoudit přípustnost dané dohody z pohledu práva soukromého s odůvodněním, že takové posouzení nemá při rozhodování o správních deliktech místo. V souzeném případě naplnění skutkové podstaty vyžaduje nesplnění povinnosti zaměstnavatele při vzniku, změně či zániku pracovního nebo obdobného poměru, přitom jde zejména o povinnosti stanovené zákoníkem práce, tedy předpisem soukromoprávním. Pro pracovní právo platí obecné zásady soukromého práva, a tedy i obecná zásada, že "". Podle této zásady je veškeré chování osob, které není výslovně zakázáno či u kterého nelze zákaz dovodit z logiky konkrétní právní úpravy, v oblasti soukromého práva, právně dovoleným. Zároveň se v pracovním právu vychází ze zásady autonomie vůle jako obecného principu svobody jedince ve společnosti. Pokud by tak jednání žalobce v pozici zaměstnavatele bylo z pohledu práva soukromého shledáno v souladu se zákonem, nemohlo by v daném případě (s ohledem na formulaci skutkové podstaty v zákoně o inspekci práce) jít o jednání protiprávní, naplňující skutkovou podstatu správního deliktu.

Konfrontovat je pak nutné jednání žalobce i s dalšími zásadami vyjádřenými v pracovním právu. Při posuzování zákonnosti uzavřené dohody je nutné brát zřetel na ochrannou funkci pracovního práva, kdy zákon omezuje smluvní svobodu právní úpravou, jejímž cílem je ochrana zaměstnance jako slabší strany před absolutní smluvní svobodou. Ochrana práv zaměstnance se tak promítá v celé řadě ustanovení, zásadně je rozvedena právě v § 346b zákoníku práce. Zcela zásadní je pak povinnost zaměstnavatele nést riziko výkonu závislé práce a tomu odpovídající zákaz přenesení takového rizika na zaměstnance.

V žalovaném rozhodnutí posouzení skutkového stavu podle výše uvedených kriterií chybí, nicméně nečiní rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným. Žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které tvoří s žalovaným rozhodnutím jednotu (zásada jednoty správního řízení), zejména na stranu 5 a 6 správního rozhodnutí orgánu I. stupně. Úvaha správního orgánu I. stupně pak vystihuje podstatu dohody uzavřené mezi žalobcem a jeho zaměstnancem právě z pohledu výše uvedených kriterií. Soud se ztotožňuje se závěry správního orgánu I. stupně, pokud dohodu shledal odporující principům zákoníku práce, zároveň se správně vypořádal s argumentací žalobce poukazující na svobodný projev vůle zaměstnance při podpisu předmětné dohody. Městský soud se ztotožňuje se závěrem správního orgánu I. stupně, pokud dospěl k závěru, že dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů upravená v § 255 zákoníku práce směřuje ke zcela jinému cíli, než který je sledován dohodou uzavřenou mezi žalobcem a jeho zaměstnancem. K takovému závěru lze doplnit, že uzavřená dohoda obchází zákon, pokud je označována jako dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů, v každém případě je svým obsahem v rozporu se zákoníkem práce, neboť nepřípustně přenáší riziko výkonu závislé práce na zaměstnance. Takový právní úkon je úkonem absolutně neplatným podle § 39 občanského zákoníku z roku 1964 za použití § 18 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2011). Městský soud se ztotožňuje s tvrzením žalobce, že v rámci pracovněprávních vztahů lze uzavírat nepojmenované smlouvy, ty však nesmí odporovat obsahu či účelu zákoníku práce (viz § 18 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011). Posuzovaná dohoda zjevně v rozporu se zákoníkem práce je.

Jde-li o důkazy předložené žalobcem ve správním řízení - rozsudky civilních soudů, jimiž byla uložena v obdobných případech (bývalým) zaměstnancům žalobce povinnost zaplatit zaměstnavatelem požadovanou částku, pak správní orgány nesprávně odmítly žalobcem předložené důkazy hodnotit, přestože tyto rozsudky mohly obsahovat pro danou věc pohled práva civilního (jak je uvedeno výše). Předložené rozsudky však mohly být vztaženy výlučně k právnímu posouzení věci, nikoliv ke skutkovému stavu věci, který byly správní orgány povinny samostatně zjistit a právně posoudit. Vypořádání se s rozsudky při právním hodnocení věci bylo z pohledu splnění požadavku přesvědčivosti odůvodnění správního rozhodnutí vhodné, v daném případě však jejich odmítnutí nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, již jen proto, že skutkový stav musel být ve správním řízení zjištěn a právně hodnocen samostatně. V předložených soudních rozhodnutích pak nebyla otázka přenášení rizika výkonu závislé práce ze zaměstnavatele na zaměstnance řešena, rozsudky tak neposkytují argumentaci, se kterou by se měl žalovaný vypořádat. Městský soud zároveň konstatuje, že se s právním hodnocením skutkového stavu provedeným ve správním řízení ztotožňuje. V tomto ohledu lze pro úplnost konstatovat, že ani v usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 21. 4. 2016, čj. 104 C 2/2013-104, nebyla otázka přenosu rizika výkonu závislé práce řešena. Není správná argumentace žalobce, pokud tvrdil, že dohoda již nespadá do rámce pracovněprávních vtahů, neboť její účinnost je směřována až k okamžiku, kdy už pracovní poměr neexistoval. Dohoda byla uzavřena zjevně mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, týká se povinnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli, předmětem dohody byla úhrada pracovní výstroje zaměstnance. Zaměstnanci byla vzápětí po uzavření pracovní smlouvy (jako slabší smluvní straně) předložena dohoda, bez jejíhož podpisu by byl výkon práce zaměstnancem stěží představitelný. Jedná se tedy o pracovněprávní vztah zaměstnance a zaměstnavatele.

Městský soud se neztotožnil s tvrzením žalobce o nepodřaditelnosti jeho jednání pod skutkovou podstatu správního deliktu. Povinnost respektovat zákaz přenášení rizika z výkonu závislé práce na zaměstnance se uplatňuje již od vzniku pracovního poměru a trvá po celou dobu jeho existence. Tuto povinnost tedy musí zaměstnavatel plnit kdykoliv během existence pracovního poměru, nutně je spjata i se vznikem změnou či zánikem pracovního poměru. Jde tedy o povinnost, kterou má na mysli § 25 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce. V daném případě pak není pochyb o tom, že v předmětné dohodě byly dohodnuty povinnosti zaměstnance přímo v souvislosti s ukončením pracovního poměru, tedy žalobce fakticky při ukončení pracovního poměru se zaměstnancem porušil povinnost nepřenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance.