3373/2016
Pracovní právo: bezpečnost práce; opatření proti opakování pracovních úrazů
Pracovní právo: bezpečnost práce; opatření proti opakování pracovních úrazů
k § 30 odst. 1 písm. o) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce
Povinnost podle § 30 odst. 1 písm. o) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, podle něhož „[p]
rávnická osoba se dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že nepřijme opatření proti opakování pracovních úrazů
“, nemůže být vnímána absolutně, neboť z povahy věci se při řadě činností nelze určitým rizikům zcela vyhnout a úplně a nadobro je vyloučit, leda za cenu zcela neúměrných nákladů či omezení dané činnosti. Po zaměstnavateli je tak třeba v tomto směru vyžadovat „jen
“ vynaložení veškerého úsilí, které lze vzhledem k poměrům rozumně požadovat. Rozhodné pro posouzení, zda své povinnosti dostál, bude zvážení konkrétní povahy rizik, jež danou činnost provází, jejich možných následků, pravděpodobnosti, že nastanou, a dostupnosti a nákladnosti prostředků, jak je eliminovat
či minimalizovat.(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2015, čj. 2 As 123/2015-35)
Věc:
Akciová společnostŽalobkyně provozuje kovárnu mj. s protiběžným, vzduchem ovládaným bucharem typu B#&234;ché 35 (se jmenovitou energií 35 metrtun), na němž provádí tzv. zápustkové kování. Spočívá v tom, že tvářený kov ohřátý na kovací teplotu je úderem bucharu vtlačen do formy (zápustky), pomocí níž je kovový polotovar vytvarován do požadovaného tvaru. Zápustky, které žalobkyně používá, jsou dvojdílné, skládající se z horní a dolní zápustky. K tomu, aby oba díly zápustky na sebe úderem bucharu správně dosedly, slouží vodicí kolíky.
V předmětném případě při zápustkovém kování víka ojnice (kovové součástky o čisté hmotnosti 426 kg a hmotnosti polotovaru, z níž je vykována, něco nad 500 kg) byly použity dva vodicí kolíky umístěné diagonálně v rozích zhruba čtvercové zápustky a upevněné v horní zápustce zalisováním v otvorech v této zápustce. Kolíky měly dosednout do příslušných dvou vodicích otvorů v dolní zápustce. Kování probíhalo za kovací teploty 1 150 až 800 °C. Na jeden výkovek bylo potřeba asi 45 pracovních úderů bucharu, přičemž obvykle 8 úderů bylo třeba k tomu, aby se vodicí kolíky v horní zápustce dostaly do úrovně vodicích otvorů v dolní zápustce.
Dne 23. 7. 2011 kolem 1:00 hod. (tj. při noční směně) došlo k tomu, že jeden z vodicích kolíků se odlomil a jeho část o délce necelých 220 mm a průměru cca 147 mm a váze kolem 25 kg odlétla od bucharu. Při kování buchar obsluhuje řidič bucharu, dva pomocníci a řidič manipulátoru. Manipulátor je, zjednodušeně řečeno, motorové vozítko určené k převážení polotovarů mezi karuselovou pecí, v níž probíhá ohřev polotovaru na kovací teplotu, hydraulickým lisem, kde je polotovar napěchován (hrubě vytvarován) na předepsaný rozměr pro vložení do předehřáté zápustky upevněné na bucharu, a samotným bucharem (zmíněnou zápustkou, do níž je polotovar manipulátorem vložen). Manipulátor je řízen řidičem sedícím na něm. Manipulátor má ochranný kryt tvořený bezpečnostním sklem a před započetím kování odjede od bucharu zhruba na vzdálenost 5 metrů a postaví se v takovém směru, aby se ochranný kryt (sklo) nacházel na dráze mezi bucharem a řidičem manipulátoru tak, aby mohl plnit svoji ochrannou funkci (být zábranou proti části materiálu či přístroje, která by při kování od bucharu odlétla). Kování je zaznamenáváno průmyslovou kamerou. Z jejích záběrů je patrné, že zhruba tři nebo čtyři údery bucharu před dokončením výkovku se jeden z vodicích kolíků zápustky od ní oddělil a odlétl směrem k manipulátoru. Prorazil ochranný kryt manipulátoru a zasáhl řidiče manipulátoru pana H. do horní části hrudníku, krku a dolní části hlavy. Úder pana H. vymrštil ze sedačky manipulátoru na zem za manipulátor. Krátce nato ostatní členové obsluhy bucharu zjistili, k čemu došlo, a byla zavolána lékařská záchranná služba. Pan H. na následky zranění zemřel.
Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj (dále jen „oblastní inspektorát“) ze dne 19. 3. 2012 byla žalobkyně uznána vinnou mj. ze spáchání správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. o) zákona o inspekci práce porušením § 105 odst. 5 zákoníku práce z roku 2006. Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 16. 7. 2012. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Plzni, již soud zamítl rozsudkem ze dne 30. 3. 2015, čj. 30 A 35/2014-75.
V otázce naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 30 odst. 1 písm. o) zákona o inspekci práce se krajský soud plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením skutkového stavu správními orgány. Porušení § 105 odst. 5 zákoníku práce z roku 2006 shledal krajský soud v nepřijetí účinných a rizikům adekvátních opatření schopných zamezit vzniku pracovních úrazů. S odkazem na pracovní úrazy vzniklé na pracovišti žalobkyně z totožné příčiny v minulosti odmítl krajský soud argument žalobkyně, že se v případě odlétnutí části zařízení jedná o .
vis maior
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla výše uvedený rozsudek kasační stížností. Obecně vzato se domnívala, že krajský soud mimo jiné nesprávně posoudil otázky hmotněprávní (naplnění zákonných znaků např. uvedeného správního deliktu) a že v důsledku nesprávných úvah v rozporu se zákonem zamítl její žalobu namísto toho, aby žalobou napadené správní rozhodnutí jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil.
V souvislosti se správním deliktem podle § 30 odst. 1 písm. o) zákona o inspekci práce stěžovatelka uvedla, že se domnívá, že se nedopustila správního deliktu spočívajícího v nepřijetí
opatření proti opakování pracovních úrazů
. Její jednání mělo spočívat v tom, že po pracovním úrazu zaměstnance Luďka T. ze dne 2. 1. 2008 v přijatých opatřeních z větší části pouze prověřovala stávající stav zařízení a přijatá opatření nezabránila opakování podobného, ale smrtelného úrazu z identických příčin.Stěžovatelka namítala, že po prvním pracovním úrazu ze dne 2. 1. 2008, kdy došlo k vylétnutí vodicího kolíku z protiběžného bucharu B#&234;ché 35, který zranil zaměstnance Luďka T., přijala celkem sedm různých opatření proti opakování pracovního úrazu:
– Vydala „
Opatření po úrazu pana T. ze dne 2. 1. 2008 na BECHÉ
“.– U všech manipulátorů (celkem 4 stroje) došlo k nahrazení původního skleněného krytu řidiče novým typem bezpečnostního skla CONNEX. Vzhledem k tomu, že původní tenčí sklo náraz zadrželo a kolík pouze spadl na podlahu manipulátoru, bylo toto opatření považováno ze strany stěžovatelky za zcela dostatečné z hlediska ochrany zdraví a života zaměstnanců obsluhujících manipulátory.
– Ve dnech 5.–6. 1. 2008 byly přesměrovány průmyslové kamery, které byly původně určeny ke sledování vjezdů a vchodů do budovy a skladů, na kovářská pracoviště, a zavedena důsledná a stálá kontrola dodržování stanovených předpisů bezpečnosti práce i takto, tedy kamerovým systémem. I díky tomuto opatření bylo zjištěno a potvrzeno, že se situace s odletujícími částmi poškozeného zařízení po 2. 1. 2008 neopakovala a byly pouze zjišťovány „
prasklé
“ nebo „uražené
“ kolíky v souladu s výkazy práce kovářské čety, nikoli tedy předměty odletující.– Nařídila zaměstnancům (s platností od ledna 2008) zapisovat do výkazů práce veškeré poruchy stroje, manipulátorů a zápustky včetně kolíků, které se porušily.
– Kolíky začala umisťovat do horní poloviny zápustky v co největším počtu případů (tj. u všech zápustek, u kterých je to technicky možné), a to bez ohledu na vyšší finanční náročnost tohoto postupu, neboť zjistila, že takto (a nikoli v dolní polovině zápustky) umístěné kolíky mají vyšší výdrž.
– Od roku 2008 na protiběžných bucharech B#&234;ché nainstalovala měření počtu úderů, aby mohla kontrolovat kadenci úderů, tj. rychlost kování (rychlost opakování úderů). Bylo totiž zjištěno, že vysoká kadence úderů, tj. krátká prodleva mezi jednotlivými údery, má negativní vliv jak na stroj, tak na životnost vodicích kolíků, a z tohoto důvodu byla nařízena delší prodleva mezi jednotlivými údery.
– Již v roce 2008 oslovila současné výrobce protiběžných bucharů s dotazem na možnost dodatečného zakrytování bucharů, avšak s negativním výsledkem.
Stěžovatelka nesouhlasila se žalovaným, že přijatá opatření nelze považovat za účinná, neboť nebyla objektivně schopna odstranit ani
eliminovat
riziko odlétnutí části poškozeného zařízení, ani zajistit bezpečnost zaměstnanců pracujících na daném pracovišti. Poukázala na to, že po zavedení uvedených opatření klesl počet ulomených/uražených kolíků o téměř 98 % (porovnání měsíců 1–3/2008 s rokem 2010), resp. o téměř 91 % (porovnání měsíců 1–3/2008 s rokem 2011). Rovněž za celou dobu od úrazu ze dne 2. 1. 2008 až do 22. 7. 2011 nebyl hlášen jediný případ odletující části poškozeného zařízení. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem žalovaného, že pracovnímu úrazu ze dne 23. 7. 2011 bylo možné zabránit či jej eliminovat
co do následků, neboť okolnosti případu co do razance vymrštěného kolíku byly zcela odlišné než u úrazu ze dne 2. 1. 2008.Podle stěžovatelky žalovaný zaujal značně extenzivní výklad § 30 odst. 1 písm. o) zákona o inspekci práce („
nepřijme opatření proti opakování pracovních úrazů
“) i § 105 odst. 5 zákoníku práce z roku 2006 („[z]aměstnavatel je povinen přijímat opatření proti opakování pracovních úrazů
“). Stěžovatelka má za to, že ve skutečnosti jí není vytýkáno, že nepřijala opatření proti opakování pracovních úrazů, nýbrž že přijatá opatření byla nedostatečná a neúčinná (bez ohledu na to, že ani tento závěr není podle jejího mínění správný s ohledem na pokles ulomených/uražených kolíků o téměř 98 %). Z jazykového výkladu předmětných ustanovení podle stěžovatelky vyplývá, že opatření se pojí k opakování totožné nebo alespoň podobné situace, jejímž následkem je pracovní úraz, a dále též nepředstavují z hlediska teleologického objektivní odpovědnost zabránit jakémukoliv opakování pracovního úrazu, neboť jsou logicky limitovány informacemi a možnostmi stěžovatelky coby zaměstnavatele při předcházení daným situacím. Stěžovatelka zdůraznila, že opatření proti opakování pracovních úrazů přijímala v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měla v době přijímání těchto opatření k dispozici. Podle ní nebylo možné predikovat situaci (razanci vylétnuvšího kolíku), která nastala dne 23. 7. 2011, a tedy ani neúčinnost přijatých opatření v této situaci, neboť do 23. 7. 2011 si nikdo nedovedl představit možnou razanci vylétnuvšího kolíku a její možné důsledky. Proto míní, že se výše uvedeného správního deliktu nedopustila.Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(...)
IV.5 K námitce nespáchání deliktu podle § 30 odst. 1 písm. o) zákona o inspekci práce
[44] Dle § 30 odst. 1 písm. o) zákona o inspekci práce „[p]
rávnická osoba se dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že nepřijme opatření proti opakování pracovních úrazů
“. S tím související § 105 odst. 5 zákoníku práce z roku 2006 stanoví, že „[z]aměstnavatel je povinen přijímat opatření proti opakování pracovních úrazů
“.[45] Povinnost podle citovaných ustanovení spočívala v tom, že stěžovatelka měla přijmout opatření, která by vedla k tomu, aby se pracovní úrazy toho typu, jež se v minulosti u stěžovatelky staly, u ní nadále již neopakovaly. I zde, podobně jako v případě povinnosti podle § 30 odst. 1 písm. e) zákona o inspekci práce, je zřejmé, že uvedená povinnost nemůže být vnímána absolutně, neboť z povahy věci se při řadě činností nelze určitým rizikům zcela vyhnout a úplně a nadobro je vyloučit, leda za cenu zcela neúměrných nákladů či omezení dané činnosti. Po zaměstnavateli je tak třeba v tomto směru vyžadovat „
jen
“ vynaložení veškerého úsilí, které lze vzhledem k poměrům rozumně požadovat. Rozhodné pro posouzení, zda své povinnosti dostál, bude i zde zvážení konkrétní povahy rizik, jež danou činnost provází, jejich možných následků, pravděpodobnosti, že nastanou, a dostupnosti a nákladnosti prostředků, jak je eliminovat
či minimalizovat.[46] Stěžovatelčino deliktní jednání mělo podle správního rozhodnutí I. stupně spočívat v tom, že nepřijala dostatečná opatření proti opakování pracovních úrazů, neboť po pracovním úrazu zaměstnance Luďka T. ze dne 2. 1. 2008 v přijatých opatřeních z větší části pouze prověřovala stávající stav zařízení a jí přijatá opatření nezabránila opakování podobného, avšak smrtelného úrazu z identických příčin.
[47] Při posouzení, zda byl uvedený závěr správních orgánů, aprobovaný i krajským soudem, správný, je třeba v první řadě podotknout, že povinnost podle § 30 odst. 1 písm. o) zákona o inspekci práce, jakož i povinnost podle § 105 odst. 5 zákoníku práce z roku 2006, jsou svou povahou blízké odpovědnosti za výsledek. Zjednodušeně řečeno je na zaměstnavateli, aby v konkrétních podmínkách svého provozu a činností, které jsou v něm vykonávány, uskutečnil takové úpravy pracovního prostředí, pracovních postupů, metod, užití ochranných pomůcek, kontrolních mechanismů aj., aby se úraz určitého typu, k němuž v minulosti došlo, už pokud možno neopakoval nebo jeho pravděpodobnost byla co možná nejvíce snížena (srov. též § 102 odst. 3 a odst. 4 zákoníku práce z roku 2006). Je zřejmé, že prostředky a úsilí vynaložené na eliminaci či snížení pravděpodobnosti opakování úrazu mají být úměrné potenciálním následkům úrazu.
[48] V první řadě tedy zaměstnavatel musí při analýze úrazu, který se stal, důkladně prozkoumat jeho příčiny a usoudit, zda závažnost konkrétního následku, k němuž došlo, je spíše typická, spíše menší než typická, anebo spíše větší než typická ve vztahu k fyzikálnímu či jinému procesu, jenž je příčinou úrazu. Z toho by měla vyplynout představa o tom, jaký nejzávažnější následek je rozumně předvídatelný pro případ, že by se úraz podobného typu (tj. založený na podobném fyzikálním či jiném procesu) opakoval. Představa o rozumně předvídatelném nejzávažnějším následku pak má být základem pro zkoumání a výběr opatření k eliminaci či minimalizaci pravděpodobnosti opakování úrazu.
[49] Je zřejmé, že po pracovním úrazu pana T. v roce 2008 si stěžovatelka uvedené otázky poctivě kladla a snažila se na ně podle svého tehdejšího nejlepšího vědomí a svědomí najít seriózní odpovědi. Bohužel si však tehdy nedokázala představit (mimo jiné i proto, že k fatálnímu následku až do úrazu pana H. nedošlo), že vodicí kolík zápustky může být z bucharu vymrštěn takovou silou, že prorazí i bezpečnostní sklo, které nainstalovala na manipulátor a o němž byla přesvědčena na základě minulých zkušeností, že by odlétnuvší kolík mělo zadržet. Stěžovatelčina představa o nejzávažnějším rozumně představitelném následku tedy nebyla přesná; nedokázala dostatečně presumovat souhru „
nešťastných náhod
“ spočívajících v tom, že vodicí kolík bude vymrštěn z bucharu velkou silou a současně odlétne takovým směrem, že zasáhne bezpečnostní sklo krytu manipulátoru tak, že je prorazí, a i po proražení bude mít dostatečnou sílu k natolik rozsáhlé destrukci takových části těla řidiče manipulátoru, že to povede k jeho smrti. Stručně řečeno, stěžovatelka byla nedostatečně imaginativní ohledně možných nejčernějších scénářů.[50] Její opatření směřovala za prvé k tomu, aby se četnost odlomení vodicích kolíků zápustky snížila; to se jí nepochybně povedlo, a to dosti významným způsobem. Opatření k tomu učiněná, spočívající především v úpravě postupů při kování, není třeba v podrobnostech hodnotit, neboť o nich samotných není mezi stranami sporu. Samotná úprava postupů při kování však pravděpodobnost odlétnutí kolíků zcela nevyloučila, pouze výrazně snížila. Úplné vyloučení toho, že kolík odlétne do prostoru, kde může zasáhnout nějaké zaměstnance, považovala stěžovatelka za prakticky nedosažitelné, neboť shledala, že není reálně schopna si opatřit kryt bucharu, který by kolíky zachytil, jelikož jej žádný z výrobců bucharů nevyrábí.
[51] Dále její opatření směřovala k tomu, aby byl řidič manipulátoru ochráněn v případě, že by přesto k odlétnutí vodicího kolíku došlo. Opatření, která přijala, byla však příliš v zajetí jejích tehdejších, a jak se později ukázalo, nedostatečných představ o tom, jaké nejhorší možné následky může odlétnutý kolík způsobit. Stěžovatelčiny představy se v tomto smyslu nepochybně odvíjely od jejích minulých zkušeností, zejména pak od toho, jaký následek způsobil pracovní úraz, který utrpěl pan T. v roce 2008. U něho došlo k tomu, že odlétnuvší kolík prorazil ochranné sklo manipulátoru (tehdy ještě ne bezpečnostní, nýbrž obyčejné) a pohmoždilo panu T. nohu. Stěžovatelka vycházela z toho, že v případě opakování podobného odlétnutí kolíku bude kinetická energie letícího kolíku nanejvýš obdobná té, kterou měl kolík, jenž zranil pana T. Proto použila opatření spočívající v zesílení přímé ochrany řidiče manipulátoru instalací bezpečnostního skla na kryt manipulátoru. Pokud by vskutku kinetická energie kolíku v případě pana H. byla stejná jako v případě pana T., zřejmě by bezpečnostní sklo svoji funkci splnilo a ke zranění pana H. by nedošlo, anebo by došlo, avšak jeho následky by nebyly fatální.
[52] Příslušným pracovníkům stěžovatelky lze stěží vyčítat uvedený nedostatek představivosti ohledně nejčernějších možných scénářů, a tedy jim nelze klást za vinu (ve smyslu vědomé či nevědomé nedbalosti), že fatální shodu okolností, k níž došlo v případě pana H., nepředvídali. Na základě zkušeností, které – včetně případu pana T. – měli, se snažili
eliminovat
taková rizika, jaká si s ohledem na tyto zkušenosti dokázali představit. Nicméně, jak již bylo řečeno, odpovědnost stěžovatelky podle § 30 odst. 1 písm. o) zákona o inspekci práce je svou povahou blízká odpovědnosti za výsledek; následek, k němuž došlo u pana H., byl představitelný, i když v souhře všech nepříznivých okolností značně nepravděpodobný, a tedy bylo možno jej identifikovat jako možný a snažit se hledat prostředky k jeho eliminaci. Stěžovatelka je také nakonec (ve světle zkušenosti, kterou učinila v případě pana H.) nalezla, a sice v tom, že nyní při kování řidič manipulátoru a ani další osoby nejsou přítomny v zóně vymezené poblíž bucharu, kde by je mohl odlétnutý kolík zasáhnout. Je tedy zřejmé, že opatření, které by mělo pracovní úrazy toho typu, jaký utrpěli pánové T. a H., eliminovat
, objektivně existovalo, jen nebylo stěžovatelkou identifikováno a aplikováno. Proto, vzhledem k zásadně objektivní povaze odpovědnosti podle shora citovaného ustanovení, lze souhlasit se správními orgány i krajským soudem, že stěžovatelka se správního deliktu podle tohoto ustanovení dopustila.[53] Stížní námitka tedy není důvodná. (...)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.