Vydání 4/2004

O podané žalobě (opravném prostředku) rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. 8. 2003 tak, že ji zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že ve správním řízení, kterým je také řízení o udělení azylu, je úkolem správního orgánu úplně a přesně zjistit skutečný stav věci a za tím účelem si obstarat potřebné podklady pro rozhodnutí; přitom správní orgán není vázán jen návrhy účastníků. V řízení o azylu to pak znamená především povinnost správního orgánu zjistit přesně, spolehlivě a hodnověrně všechny subjektivní skutečnosti a důvody, které cizinec uvedl, ty pak posoudit na základě objektivně zjištěné situace v zemi původu cizince z hlediska zákonných ustanovení zákona o azylu; v odůvodnění rozhodnutí je pak povinností správního orgánu uvést skutečnosti, které byly podkladem rozhodnutí, a úvahy, kterými byl veden při hodnocení důkazů a použití právních předpisů. Krajský soud tak dospěl k závěru, že tyto zákonem uložené povinnosti správní orgán splnil, neboť navrhovatel nenamítal žádné konkrétní porušení. Jelikož žalobce uváděl možné komplikace po případném návratu do vlasti, prověřil soud i výrok žalovaného o neexistenci překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu, a protože žalobce ve správním řízení potvrdil, že si není vědom žádných obav při návratu do vlasti kromě složité ekonomické situace, a nevznesl žádné námitky proti závěru žalovaného, že nepatří do okruhu osob ohrožených skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování, soud výrok o neexistenci překážky vycestování shledal zákonným.

V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Namítl nezákonnost rozsudku soudu I. stupně s tím, že skutková podstata, ze které správní orgán při svém rozhodování vycházel, nemá oporu ve spisech; soud měl tedy napadené rozhodnutí zrušit. Dále namítl, že mu soud neustanovil tlumočníka. Odkázal na příslušná ustanovení občanského soudního řádu, z nichž plyne, že účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.

Kasační stížnost není důvodná.

Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že jsou jasně označeny důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění; skutkový stav byl zde přiléhavě právně posouzen. Závěr soudu, jakož i správního orgánu, o tom, že důvody pro poskytnutí azylu uplatňované stěžovatelem nejsou důvody zákonnými, je správný: poskytnutí azylu z ekonomických důvodů totiž zákon o azylu nepřipouští a námitku možné obavy o život při návratu do vlasti z důvodu předluženosti stěžovatele, která zahrnuje důvody ekonomické a obavy z určitých soukromých osob, v žádném případě nelze podřadit pod ustanovení § 12 – § 14 zákona o azylu, což řádně zdůvodnil jak žalovaný, tak i soud.

Vyhrožování ze strany soukromých osob, byť i případně ve stěžovateli vyvolávající obavu o život, nelze považovat za pronásledování tak, jak je má na mysli ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu i správního orgánu, že navrhovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o jeho vystavení pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu.

Proto žalovaný správní orgán i soud I. stupně postupovaly správně, když důvody uplatňované stěžovatelem neshledaly důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.

Ke stěžovatelově námitce, že řízení před soudem vykazovalo vážnou vadu, neboť soud neustanovil stěžovateli tlumočníka, Nejvyšší správní soud uvádí, že zásada rovnosti stran je jistě stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů. Soudní řád správní i občanský soudní řád stanoví výslovně rovnost účastníků řízení; pro soudy pak z toho plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné, možnosti k uplatňování jejich práv. Soudní řád správní neobsahuje sám striktní úpravu práva jednat před soudem ve své mateřštině, ta však plyne – jak uvedeno – z úpravy dané Ústavou a Listinou, a rovněž tak je nutno užít analogie úpravy občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 18 o. s. ř. mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv, přičemž účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak než znakovou řečí.

Krajský soud doručil stěžovateli poučení o právu vznést námitku podjatosti, poučení o účinnosti soudního řádu správního, výzvu k vyjádření, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, jakož i vyjádření žalovaného k žalobě. Protože ani žalovaný netrval na účasti na řízení a stěžovatel svoji vůli nevyjádřil, soud rozhodl o věci bez nařízení jednání (§ 51 s. ř. s.).

Soud při vydání svého rozsudku vycházel ze stěžovatelovy vůle jednoznačně projevené v žalobě a protože sám jednání nenařizoval, jednání před soudem se stěžovatelem neproběhlo. Krajský soud nebyl povinen ustanovit stěžovateli tlumočníka pro jednání v jeho mateřštině před soudem.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).