Vydání 4/2004

Žalobce namítl nedostatečné skutkové zjištění ze strany zdravotnického zařízení, neboť zdravotnická dokumentace neobsahuje rentgenový snímek ramene v bolestivé poloze; vytkl žalovanému nesprávné právní posouzení věci, neboť nařízení vlády č. 290/1995 Sb. nerozlišuje v kapitole II. položce č. 9 – která se na nemoc, jíž žalobce trpí, vztahuje – stupně poškození, přičemž žalovaný odůvodnil své rozhodnutí právě skutečností, že žalobcovo onemocnění nedosahuje stupně poškození III., který považuje pro závěr, zda jde o nemoc z povolání, za určující.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 6. 6. 2003 k vytýkanému nedostatečnému skutkovému zjištění uvedl, že na výsledek celkového vyšetření by požadované rentgenové vyšetření „v bolestivé poloze“ nemělo vliv, neboť rentgenologicky byl žalobce vyšetřen v dostatečném rozsahu. Po právní stránce přednesl, že nařízení vlády č. 290/1995 Sb. ve své příloze „Seznam nemocí z povolání“ (kapitola II. položka č. 9) neuvádí určitý rozsah artrotického poškození kloubů nutný pro přiznání nemoci z povolání, ale dle obecně uznávaných pravidel se posuzuje jako klinicky průkazný pro přiznání onemocnění spadajících do kapitoly II. položky č. 9 až III. stupeň artrotického poškození kloubů, který je potvrzen objektivními lékařskými vyšetřovacími metodami, neboť při tomto stupni dochází k výraznému omezení pracovní schopnosti. Seznam nemocí z povolání uvádí vyjádření v numerických hodnotách pouze u těch položek, jejichž jednoznačnost je prověřena dlouhodobým sledováním, ze kterého vyplývají jednoznačné hodnotící závěry. V ostatních případech byla k zajištění jednotnosti posudkových kritérií přijata koncepce zpracování standardů. Žalovaný poukazuje na charakter posudkové činnosti, který neumožňuje uzákonit stupnici pro posuzování onemocnění a tu pak bez dalšího aplikovat. Žalovaný dále namítl, že rozhodnutím nebyl žalobce zkrácen na svých právech; pro legitimaci k žalobě nepostačí případné zkrácení právem chráněných zájmů.

Ze správních spisů soud zjistil, že Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (Klinika pracovního lékařství) vydala dne 21. 1. 2002 posudek, kterým vyslovila závěr, že žalobcovo onemocnění nemá charakter nemoci z povolání, a stanovila diagnózu. Tento posudek dne 19. 2. 2002 přezkoumala ředitelka zmíněné nemocnice (k žalobcově návrhu ze dne 23. 1. 2002), přičemž se ztotožnila se závěry Kliniky pracovního lékařství. Dne 28. 2. 2002 byl proto návrh na přezkoumání posudku kliniky postoupen jako odvolání Ministerstvu zdravotnictví.

Ministerstvo zdravotnictví dne 24. 5. 2002 potvrdilo napadený posudek a odvolání zamítlo. Vodůvodnění rozhodnutí poukázalo na skutečnost, že k uznání nemoci z povolání je nezbytné prokázat, že byly splněny podmínky vzniku nemoci z povolání podle seznamu nemocí z povolání a že onemocnění je současně uvedeno v tomto seznamu a dosahuje stanoveného stupně. U žalobce tyto podmínky naplněny nebyly; onemocnění zejména nedosahuje stupně poškození požadovaného pro uznání nemoci z povolání.

O věci soud uvážil: před tím, než přistoupí k posouzení merita věci, je soud povinen zjistit, zda jsou splněny podmínky řízení, zda jeho rozhodování nebrání překážka nebo překážka , zda se nejedná o návrh opožděný, předčasný či nepřípustný; zjistí-li soud některou z těchto překážek posouzení věci samé a jde o překážku neodstranitelnou, žalobu podle § 46 s. ř. s. odmítne.

Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. má žalobní legitimaci ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti; tyto úkony označuje soudní řád správní jako „rozhodnutí“. Žaloba je nepřípustná podle § 68 písm. e) s. ř. s., domáhá-li se žalobce přezkoumání rozhodnutí, které je podle tohoto nebo zvláštního zákona z přezkumu vyloučeno. Ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s. vylučuje ze soudního přezkumu úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími, a podle písm. d) takové úkony, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud samy o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.

Nemocí z povolání je podle § 190 odst. 3 zákoníku práce nemoc uvedená v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikla za podmínek tam uvedených. Právním předpisem, který obsahuje seznam nemocí z povolání, je nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Posouzení, zda určitá choroba, kterou postižená osoba trpí, je nemocí z povolání, je svěřeno na základě § 16 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, vybraným zdravotnickým zařízením (vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají).

Na postup při uznávání nemocí z povolání se užije § 77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Ve věci se jedná o posudkový závěr zdravotnického zařízení, potvrzený Ministerstvem zdravotnictví, o zdravotním stavu žalobcově; pak o závěr, že nemoc, kterou trpí, není nemocí z povolání. Jeho vydáním však nedošlo k zásahu do jeho subjektivních oprávnění nebo povinností ve smyslu § 77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném v době vydání posudkového závěru, a § 65 odst. 1 s. ř. s. (ani ve smyslu § 244 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002).

Je totiž zcela na vůli žalobce, bude-li se domáhat – a to případně i soudní cestou – svých práv vyplývajících z předpisů pracovněprávních, popřípadě náležejících mu podle předpisů o důchodovém pojištění. Rozhodnutím žalovaného tedy nemohl být žalobce ukrácen ve svých právech; jinou věcí je, že napadený posudkový závěr se nepochybně týká žalobcova zájmu – právem chráněným zájmům však soudní ochrana poskytována není. Navíc soudní řád správní vylučuje [§ 70 písm. d)] ze soudního přezkumu rozhodnutí, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu, ledaže by zvláštní zákon výslovně zakotvil povinnost soudu i takové rozhodnutí přezkoumat. Taková úprava však pro oblast posuzování a uznávání nemocí z povolání přijata nebyla. Rozhodnutí o tom, zda určitá choroba je nemocí z povolání, je nepochybně rozhodnutím, které závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu. Otázky odborné (medicínské) vysoce převažují nad otázkami právními.

Poněvadž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalobce se domáhá přezkoumání úkonu správního orgánu, kterým nemohlo dojít ke zkrácení jeho veřejných subjektivních práv, ale ani práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (ostatně v žalobě nijak nespecifikovaných), odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu jako nepřípustnou za současného užití § 68 písm. e) a § 70 písm. a) a d) s. ř. s. Soud pouze pro úplnost poukazuje na obdobné závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 233/01, a s nimiž se zcela ztotožňuje.^*)