Vydání 6/2004

Ze správního spisu žalované, který si soud opatřil, vyplývá, že žalobce svou žádost o odškodnění podal u Okresní správy sociálního zabezpečení v Bruntálu v říjnu 2001. Uvedl v ní, že o odškodnění žádá jako politický vězeň, rehabilitovaný podle připojeného usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 8. 1991 podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Z tohoto usnesení, a také z připojeného potvrzení bývalého Sboru nápravné výchovy ze dne 8. 12. 1992, je zřejmé, že žalobce byl odsouzen Lidovým soudem v Opavě dne 26. 4. 1960 pro trestný čin poškozování provozu podle § 135 tr. zák. z roku 1950 a trestný čin krádeže podle § 247 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně. Rehabilitační soud svým usnesením vyslovil, že trestný čin poškozování provozu podléhá rehabilitaci podle § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a rozsudek lidového soudu byl proto ze zákona zrušen; současně vyslovil podle téhož ustanovení rehabilitačního zákona, že za trestný čin krádeže, na který se rehabilitace nevztahovala, se stanoví přiměřený trest, a to trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Usnesení rehabilitačního soudu nabylo právní moci 3. 9. 1991.

Podle potvrzení Sboru nápravné výchovy odpykal žalobce celý původně uložený trest (25. 5. 1960 až 25. 5. 1961).

Žalobce v řízení u správního soudu namítl, že se nikdy žádné krádeže nedopustil a měla mu být rehabilitována celá doba věznění, totiž jeden rok; proto mu mělo být přiznáno odškodnění nikoli za osm měsíců, ale ve vyšší výměře, za jeden rok.

S touto žalobní námitkou se v řízení před správním soudem ztotožnit nelze.

Žalobce požádal o odškodnění podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. jako politický vězeň. Podle tohoto ustanovení a podle § 5 odst. 2 a 4 náleží za dobu věznění delší než jeden rok odškodnění ve výši 120 000 Kč; za dobu kratší než jeden rok, ale trvající aspoň tři měsíce, náleží odškodnění ve výši 60 000 Kč. Podle § 4 odst. 4 téhož zákona se při částečné změně odsuzujícího soudního rozhodnutí počítá jen rozdíl mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a stanoveným přiměřeným trestem nově uloženým v rehabilitačním řízení. Protože žalobce vykonal trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, ale v rehabilitačním řízení mu byl stanoven přiměřený trest v trvání čtyř měsíců za trestný čin, který nebyl rehabilitačním zákonem dotčen, lze pro odškodnění započítat pouze dobu osmi měsíců; žalobci tak náleží odškodnění ve výši 60 000 Kč. Tato částka mu také byla v souladu se zákonem přiznána. Rozhodnutí žalované je proto zákonné.

K obsahu žaloby je třeba dále uvést, že úkolem správního soudu je posoudit, zda správní úřad při svém rozhodování neporušil zákon. Správní soud (ale ani správní orgán) nemá zákonnou pravomoc rehabilitačního soudu nebo trestního soudu, a nesmí proto posuzovat otázku, zda byl spáchán trestný čin, případně kdo jej spáchal. Rozhodnutím jiného soudu, který takovou pravomoc má, je správní soud vázán (§ 52 odst. 2 s. ř. s.); ve stejném smyslu je vázán také správní orgán (§ 40 odst. 2 správního řádu).

Nejvyšší správní soud se proto nemohl otázkou, zda se žalobce trestného činu krádeže dopustil nebo ne, vůbec zabývat, protože by tím překročil pravomoc, která je mu podle zákona dána. Musel proto přestat na tom, že žalovaná rozhodla o žádosti věcně správně.