Vydání 1/2003

Žalovaná ve vyjádření namítla, že žalobkyně není osobou uvedenou v § 2 odst. 2 zákona, a zákon se proto na ni nevztahuje, neboť manželství žalobkyně a Huberta R. zaniklo rozvodem a žalobkyně se nemohla stát vdovou po Hubertu R. Nárok na peněžní částku jí proto nemohl vzniknout. Navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí jako věcně správné a zákonu odpovídající potvrdil.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že žalobě (opravnému prostředku) žalobkyně nelze vyhovět.

Zákon č. 261/2001 Sb. se podle ustanovení § 2 odst. 1 vztahuje též na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "politický vězeň"). Podle odst. 2 téhož ustanovení se zákon rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po osobách uvedených v odst. 1, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění či vzniklo během jejich věznění a jejichž manžel kdykoliv později zemřel; stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, pokud jsou občany České republiky, kteří uzavřeli nové manželství. Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. jsou účastníci národního boje za osvobození, jejich vdovy nebo vdovci a děti podle ustanovení § 1 odst. 2 anebo političtí vězni a jejich vdovy a vdovci podle ustanovení § 2 odst. 2 oprávněnými osobami (dále jen "oprávněná osoba"), které mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky. Peněžní částka činí pro politického vězně při věznění delším než 1 rok částku 120 000 Kč, přičemž za každý další měsíc věznění se výše jednorázové peněžní částky zvyšuje o 1000 Kč. Při věznění kratším než 1 rok, trvajícím však alespoň 3 měsíce, činí částka 60 000 Kč. Výše jednorázové peněžní částky pro vdovu nebo vdovce po politickém vězni činí vždy její polovinu (ustanovení § 5 odst. 2, 4, 7 zákona č. 261/2001 Sb.).

Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel správní orgán v napadeném rozhodnutí a která ani žalobkyně nezpochybňuje, je žalobkyně občankou České republiky, která požádala o poskytnutí jednorázové peněžní částky jako vdova po politickém vězni Hubertu R., zemřelém dne 29. 3. 2001. Podle xerokopie oddacího listu bylo manželství žalobkyně uzavřeno dne 14. 7. 1947. Podle údajů uvedených v žádosti byl manžel žalobkyně vězněn od 26. 2. 1954 do 10. 5. 1960 a rozhodnutí o jeho věznění bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 7. 1990. Podle potvrzení matriky Městské části Praha 1 bylo manželství žalobkyně rozvedeno pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 1965 (v matrice vyznačeno 12. 5. 1965). Podle úmrtního listu ze dne 11. 4. 2001 byla jako pozůstalá manželka po zemřelém uvedena nikoli žalobkyně, ale Božena R., rozená Š.

Z uvedeného je patrno, že pan Hubert R. byl politickým vězněm ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. a dále že v době jeho věznění byla žalobkyně jeho manželkou; přesto jí však nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky nevznikl. Zákon totiž jako jednu z nezbytných podmínek přepokládá trvání manželství až do úmrtí politického vězně, neboť pouze v takovém případě může pozůstalý manžel nabýt statusu vdovy či vdovce. Manželství žalobkyně však bylo rozvedeno v r. 1965. Žalobkyně se tedy v důsledku úmrtí bývalého manžela v roce 2001 nemohla stát jeho vdovou, ostatně z úmrtního listu je patrné, že jeho manželkou v té době byla jiná žena; ta se tedy stala jeho vdovou.

Žalobkyně ani netvrdí, že je vdovou po Hubertu R., poukazuje však na to, že její manželství trvalo po celou dobu věznění a dovozuje, že jí nárok na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. z tohoto důvodu vznikl. V tomto směru je však nutno poukázat na to, že zákon nečiní z vymezení podmínek nároku žádné výjimky a odškodnění poskytuje jen v případech, kdy se jedná o vdovy a vdovce po politických vězních.

Soud nezpochybňuje, že žalobkyně jako manželka politického vězně v době jeho věznění s ním prožívané útrapy sdílela. Nicméně striktní vymezení podmínek nároků zákonem, bez toho, že by bylo do zákona vloženo jakékoliv zmírňovací právo (odstranění tvrdosti zákona), neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci přiznat žalobkyni právo, pokud splnění podmínek nároku neprokázala. Soudu v žádném případě nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem vázán.

Protože Nejvyšší správní soud postup správního orgánu neshledal nezákonným, žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.