Vydání 2/2017

Kontrolou odvodu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období od 1. 11. 2008 do 31. 7. 2011 bylo zjištěno, že žalobkyně nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjem pana Tetsuyi N., který činil v měsících leden až květen 2010 částku 1 710 048 Kč, čímž vznikl nedoplatek na pojistném ve výši 537 723 Kč. V měsíci květnu 2010 jmenovaný zaměstnanec dosáhl maximálního vyměřovacího základu stanoveného pro rok 2010 a v souladu s § 15a zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, (dále jen "zákon o pojistném") nebylo předepsáno pojistné z částky, která přesahuje tento maximální vyměřovací základ. Jmenovanému zaměstnanci byla na období od 17. 8. 2010 do 31. 5. 2014 udělena výjimka podle čl. 10 Smlouvy mezi Českou republikou a Japonskem o sociálním zabezpečení (č. 41/2009 Sb. m. s.), která vstoupila v platnost dne 1. 6. 2009 (dále jen "smlouva"). Dále bylo zjištěno, že žalobkyně nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjem pana Hideakiho C., který činil v měsících říjen 2010 až červen 2011 částku 3 400 774 Kč, čímž vznikl nedoplatek na pojistném ve výši 1 071 248 Kč. V měsíci červnu 2011 jmenovaný zaměstnanec dosáhl maximálního vyměřovacího základu stanoveného pro rok 2011 a v souladu s § 15a zákona o pojistném nebylo předepsáno pojistné z částky, která přesahuje tento maximální vyměřovací základ. Jmenovanému zaměstnanci nebyla podle shora uvedené smlouvy povolena výjimka z příslušnosti k právním předpisům České republiky.

Jmenovaní jsou státními občany Japonska a v daném období trval jejich pracovně právní vztah k japonskému zaměstnavateli Bank of Tokyo-Mitsubishi UFJ Ltd.; v České republice vykonávali práci na základě pracovně právního vztahu sjednaného s žalobkyní, a to dle českých právních předpisů; proto správní orgán I. stupně nepodřadil jejich právní režim pod čl. 7 odst. 1 smlouvy týkající se vyslání, jelikož nesplňují základní podmínku, a to výkon práce přímo pro japonského zaměstnavatele.

V žalobě proti rozhodnutí žalované, která platební výměr správního orgánu I. stupně potvrdila, žalobkyně namítla, že nebylo objasněno, proč není možné na případy jmenovaných zaměstnanců aplikovat čl. 7 odst. 1 smlouvy a musí jim být udělena výjimka podle čl. 10 smlouvy; tento výklad nesdílí a namítá nesprávné posouzení právní otázky spočívající v tom, že žalovaná při svém rozhodování nesprávně vykládá smlouvu, konkrétně její článek 7 odst. 1. Dle názoru žalobkyně splňují jmenovaní všechny předpoklady stanovené ve smlouvě pro institut vyslání dle čl. 7 odst. 1 smlouvy, neboť jsou japonskými státními občany podléhajícími právním předpisům Japonska; jsou stále zaměstnáni na území Japonska zaměstnavatelem, který má sídlo na území Japonska (Bank of Tokyo-Mitsubishi UFJ Ltd., 7-1 Marunouchi 2-chome, Chiyoda-ku, Tokyo 100-8388, Japonsko); tento pracovní poměr nebyl zrušen a stále trvá, a je jim z tohoto titulu japonským zaměstnavatelem vyplácen plat; japonský zaměstnavatel přechodně vyslal oba jmenované zaměstnance na území České republiky, aby pro něho vykonávali práci (byť prostřednictvím organizační složky), s tím, že očekávaná doba tohoto vyslání nepřekročila či nepřekročí pět let; japonský zaměstnavatel určil povahu práce obou jmenovaných zaměstnanců v uvedené organizační složce; oba zaměstnanci řádně doložili potvrzení o příslušnosti k právním předpisům týkající se japonského veřejného důchodového systému pro osoby pracující v České republice - formulář J/CZ 101 (dále jen "potvrzení o vyslání"); v případě pana Tetsuyi N. má toto platnost od 1. 6. 2009 do 31. 5. 2014 a u pana Hideakiho C. má platnost od 12. 9. 2010 do 11. 9. 2015; předložená potvrzení o vyslání dokládají, že zaměstnanci podléhají právním předpisům japonského veřejného důchodového a zdravotního pojištění a jsou vyňati z povinného pojištění v České republice; tato byla vydána příslušnou japonskou institucí pojištění zodpovědnou za realizaci systému pojištění Japonska ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. d) smlouvy. Žalobkyně uvedla, že česká strana, potažmo žalovaná, navzdory legitimnímu očekávání japonské strany zaujala příliš výklad čl. 7 odst. 1 smlouvy, který odporuje cílům samotné smlouvy.

Žalovaná dle žalobkyně nikdy nepovažovala potvrzení o vyslání za platná, z čehož je zřejmé, že je nesprávně přesvědčena o tom, že je jejím výhradním právem posoudit, zda potvrzení o vyslání podle čl. 7 odst. 1 smlouvy odpovídá právním a skutkovým podmínkám zakotveným v tomto ustanovení smlouvy. Takový přístup je dle názoru žalobkyně v rozporu se stanoviskem, které zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 3. 2010, čj. 6 Ads 93/2006-106, č. 2060/2010 Sb. NSS, dle kterého "".

Za nepřezkoumatelné označila žalobkyně tvrzení, že japonská strana uznala, že podmínky vyslání nebyly v případě jmenovaných zaměstnanců splněny, a doručila v únoru 2010 žalované žádosti o výjimky podle čl. 10 smlouvy s tím, že japonskou stranou byl přijat vstřícný krok české strany spočívající v nepožadování vystavení nových formulářů J/CZ 101. Zároveň žalobkyně k tomuto tvrzení uvádí, že z něho vůbec nelze seznat, zda japonská strana (tj. japonská instituce pojištění) zrušila či změnila původně vydaná potvrzení o vyslání předložená jmenovanými zaměstnanci, a k jakému okamžiku a z jakého důvodu. Zároveň dodává, že jí nebylo sděleno, zda o uvedeném postupu byly informovány dotčené osoby, tj. především osoby dokládající potvrzení o vyslání. I bez ohledu na uvedené však podle názoru žalobkyně nelze za situace, kdy existují uvedená potvrzení o vyslání dle čl. 7 odst. 1 smlouvy, ani případné doručení žádostí japonské strany o výjimku dle čl. 10 smlouvy, toto jednání a udělení výjimek považovat za akt zrušení či změny již vydaných potvrzení. Žalovaná při hodnocení skutkových okolností zcela přehlédla skutečnost, zda vysílající zaměstnavatel a jeho dceřiná společnost, organizační složka či jiný subjekt v rámci koncernu tvoří hospodářský celek - podnik; poukázala na konstantní judikaturu Soudního dvora EU, podle níž představuje pojem podnik jakoukoli entitu vykonávající hospodářskou činnost, bez ohledu na její právní postavení a způsob jejího financování. Pojem podnik musí být podle Soudního dvora EU chápán jako hospodářská jednotka, třebaže se z právního hlediska tato hospodářská jednotka skládá z několika fyzických nebo právnických osob (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 1. 7. 2010, , C - 407/08 P).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, čj. 12 Ad 6/2012-48, zrušil rozhodnutí žalované a současně zrušil i platební výměr správního orgánu I. stupně. Dospěl k závěru, že správní orgány pochybily, pokud potvrzení o vyslání zaměstnanců Tetsuyi N. a Hideakiho C. neuznaly a následně žalobkyni uložily uhradit dluh na pojistném v úhrnné výši 1 839 734 Kč. Dle názoru městského soudu žalobkyně nebyla povinna v období leden až květen 2010, resp. říjen 2010 až červen 2011 platit pojistné za uvedené pracovníky, jelikož pro zmíněná období existovala u obou zaměstnanců japonským nositelem penzijního pojištění vystavená platná a nijak nepozměněná potvrzení o vyslání. Městský soud poukázal na čl. 7 odst. 1 smlouvy, podle kterého, je-li zaměstnanec, který podléhá právním předpisům smluvního státu a je zaměstnán na území tohoto smluvního státu zaměstnavatelem se sídlem na tomto území, vyslán tímto zaměstnavatelem z tohoto území na území druhého smluvního státu, aby tam pro něho vykonával práci, bude tento zaměstnanec podléhat pouze právním předpisům prvního smluvního státu tak, jako by tento zaměstnanec pracoval na území prvního smluvního státu, za předpokladu, že očekávaná doba takového vyslání nepřesahuje pět let. Poukázal na to, že vyslání představuje výjimku z pravidla stanoveného čl. 6 smlouvy, podle něhož se pojišťovací povinnost řídí právními předpisy toho státu, na jehož území je výdělečná činnost vykonávána. Jde o tradiční způsob koordinace sociálního zabezpečení mezi ČR a dalšími státy, jehož smyslem je zachovat pojištění v místě původního výkonu výdělečné činnosti, jestliže jde o přechodný výkon práce na území druhého smluvního státu. Vyslání se osvědčuje potvrzením vydaným dle čl. 3 odst. 1 Správního ujednání k provádění smlouvy; ten mimo jiné stanoví, že pokud se na zaměstnance vztahují právní předpisy smluvního státu podle čl. 7 odst. 1, 2, 4 nebo 5, styčné místo tohoto smluvního státu vystaví na žádost zaměstnance a jeho zaměstnavatele potvrzení uvádějící, že se na takového zaměstnance vztahují právní předpisy tohoto smluvního státu, s vyznačením doby platnosti takového potvrzení. Potvrzení na formuláři J/CZ 101 prokazuje, že zaměstnaná osoba je vyňata z právních předpisů o povinném pojištění druhého smluvního státu. V této souvislosti městský soud stran povahy potvrzení odkázal na žalobcem zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze čj. 6 Ads 93/2006-106 v obdobné věci týkající se vyslání na základě Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Švýcarskem: ""

Městský soud poukázal na to, že o tom, kdo je a kdo není vyslán, tedy fakticky nerozhoduje stát, na jehož území zaměstnanec směřuje, ale tento má pouze možnost vyslání toliko zpochybnit a dosáhnout změny či zrušení potvrzení, které vyslání osvědčuje. V projednávané věci soud z obsahu správního spisu zjistil, že česká strana záhy po vstupu smlouvy v platnost zpochybnila 470 potvrzení vydaných japonskou stranou na formuláři J/CZ 101. Tyto doklady nebyly českými orgány přijaty v důsledku rozdílného výkladu čl. 7 odst. 1 smlouvy. Obě strany se dohodly, že jediný způsob, jak se s touto nepříznivou situací vypořádat, by bylo udělení výjimky podle čl. 10 smlouvy všem dotčeným zaměstnancům. Tuto dohodu však česká strana neakceptovala bezvýhradně a souhlasila s udělením výjimky dle čl. 10 s tím, že v některých případech nebude výjimka platit na celé požadované období. Japonské zaměstnance následně rozčlenila do 3 různých skupin. První tvořili zaměstnanci, kteří buď byli účastni pojištění v českém systému sociálního zabezpečení a jejich účast na pojištění byla ukončena před 1. 6. 2009, kdy smlouva vstoupila v platnost, a dále zaměstnanci, kteří nikdy nebyli registrováni v českém systému sociálního zabezpečení; těmto byla udělena výjimka na celé požadované období. Druhá skupina sestávala ze zaměstnanců, jež byli účastni pojištění v českém systému sociálního zabezpečení po 1. 6. 2009 a jejich účast na pojištění již skončila; jim byla výjimka udělena ode dne, který následoval po dni ukončení jejich pojistného vztahu. Třetí skupinou byli zaměstnanci, kteří byli účastníky českého systému sociálního zabezpečení, a dosud nebyla ukončena jejich účast na něm; u nich se počítalo s udělením výjimky ode dne, který následoval po dni budoucího ukončení jejich pojistného vztahu. Městský soud konstatoval, že do právního postavení žalobkyně zmíněný dohadovací proces zasáhl tak, že jeden její zaměstnanec (Hiroto U.) byl zahrnut do první skupiny, které ČSSZ udělila výjimku na celé požadované období, a jeden do skupiny třetí (Tetsuya N.). Ten byl odhlášen z účasti na českém systému sociálního zabezpečení ke dni 16. 8. 2010 a výjimka mu tudíž byla udělena na období až ode dne 17. 8. 2010 do 31. 5. 2014. Zbývající zaměstnanec žalobkyně (Hideaki C.), jehož příjem za období říjen 2010 až červen 2011 měl být zahrnut do vyměřovacího základu, na seznamu 470 japonských zaměstnanců nefiguroval. Jeho potvrzení o vyslání bylo totiž japonskými orgány vystaveno až 25. 8. 2010, tj. po vstupu smlouvy v platnost. Jak vyplývá z platebního výměru ze dne 19. 3. 2012, správní orgány vycházely ze závěru, že je dané potvrzení o vyslání chybné, a proto nelze na jeho postavení aplikovat čl. 7 odst. 1 smlouvy.

Městský soud nepřisvědčil námitce rozdílného přístupu žalované k jednotlivým zaměstnancům žalobkyně. Její postup, resp. postup správního orgánu I. stupně, měl evidentní důvody, které byly objasněny; správní rozhodnutí tak nelze označit za nepřezkoumatelná. Městský soud poukázal na záznam z jednání české a japonské k vybraným otázkám týkajícím se smlouvy, které se uskutečnilo ve dnech 28. a 29. 11. 2011 v Praze, z něhož vyplývá, že se nepodařilo dosáhnout jednotného výkladu čl. 7 odst. 1 smlouvy. Vyplývá to mj. z následující pasáže uvedené v záznamu pod bodem 3: "" Jestliže ani na konci roku 2011 nebyla dosažena shoda ohledně sporného čl. 7 odst. 1 týkajícího se vyslání, nebylo dle městského soudu možné, aby české orgány zaujímaly toliko výklad, na jehož základě zpochybňovaly potvrzení o vyslání vydaná japonskou stranou v průběhu roku 2010 poté, co byl dohadovacím procesem řešen jen osud dříve vydaných 470 potvrzení o vyslání. Městský soud souhlasil s žalobkyní, že takový postoj českých orgánů je v rozporu se stanoviskem, které ve výše citovaném judikátu zaujal Nejvyšší správní soud, dle kterého je třeba presumovat správnost osvědčení o vyslání, a to až do doby, kdy je orgán, který byl oprávněn je vydat, nezmění či nezruší. S existencí potvrzení o vyslání se přitom orgány sociálního zabezpečení vyrovnaly zcela nedostatečně a podle všeho popřely jeho správnost, aniž by jim takový postup příslušel.

Městský soud nepřisvědčil žalované ani ohledně dohody mezi ČR a Japonskem, pokud jde o 470 vydaných potvrzení osvědčujících vyslání. Dle názoru soudu by o dohodě snad bylo možné hovořit za předpokladu, že by česká strana přijala návrh japonské bezvýhradně; k tomu však nedošlo a jednostranným "" ČSSZ došlo k přijetí dohody pouze pro určitou skupinu japonských zaměstnanců, zatímco na jiné byl i přes potvrzení o jejich příslušnosti k japonskému veřejnému důchodovému systému aplikován také český systém sociálního zabezpečení. Také záznam z jednání české a japonské ze dnů 28. a 29. 11. 2011 dle soudu dokládá, že japonskou stranou nebyla předpokládána "" v podobě, ke které ve výsledku v udělování výjimek dle čl. 10 smlouvy došlo z vůle české strany. Jelikož spisový materiál nijak neprokazuje, že by japonská strana 470 osvědčení změnila či zrušila, jejich správnost nemohla být dle městského soudu českými orgány ani přes přetrvávající názor o jejich nesprávnosti zpochybněna; to navíc tím způsobem, že osvědčení byla nově posuzována jako žádosti dle čl. 10 smlouvy, a to ještě v trojím různém režimu. Ten, jak ze správního spisu vyplývá, vycházel z dohody Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva práce a sociálních věcí, která trojí režim japonských zaměstnanců v ČR zdůvodňovala tak, že odpadne potřeba komplikovaného zkoumání, zda byla z českého pojištění poskytnuta dávka, v kladném případě pak její zúčtování s pojistným, a zejména povinnost vracet odvedené pojistné s tím, že zdravotní pojišťovny inkasovaly pojistné v dobré víře a nebylo by vůči nim spravedlivé požadovat vrácení pojistného. Dle názoru soudu tento postup nebyl v souladu se smlouvou a především pak jejími čl. 7, 10 a 26, neboť fakticky nebylo dosaženo dohody dle čl. 10 smlouvy. Pakliže s tím japonská strana nesouhlasila, nepříslušelo českým orgánům zpochybňovat potvrzení o vyslání dle čl. 7 odst. 1 smlouvy na formuláři J/CZ 101, a nepodařilo-li se dosáhnout vyřešení sporu, bylo na místě presumovat správnost všech 470 potvrzení vydaných japonskou stranou. Osvědčení o tom, že zaměstnanec zůstává podřízen právním předpisům "" státu, je jednostranným aktem nositele pojištění pro určené období. Městský soud v tomto kontextu odkázal rovněž na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 93/2006-106: "[srov. rozhodnutí ze dne 30. 3. 2000, , C-178/97, Recueil, s. I-02005, ze dne 10. 2. 2000, , C-202/97, Recueil, s. I-00883, a ze dne 26. 1. 2006, , C-2/05, Recueil, s. I-01079]" (...)

Na základě důvodů výše uvedených městský soud zrušil rozhodnutí žalované a současně s ním i platební výměr správního orgánu I. stupně.

Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, ve které tvrdila, že spornou otázkou je výklad čl. 7 odst. 1 smlouvy. Pokud městský soud dovodil, že potvrzení o příslušnosti k právním předpisům vystavená japonskou stranou jsou pro české instituce závazná, dokud nejsou japonským nositelem pojištění pozměněna či odvolána, poukazuje stěžovatelka na to, že jak již bylo doloženo, krátce po vstupu smlouvy v účinnost, jakmile vyšlo najevo, že japonská strana vystavuje potvrzení o příslušnosti i pracovníkům, kteří uzavírají na území ČR místní pracovní smlouvu s přijímacím zaměstnavatelem, se česká strana s tímto problémem obrátila na japonskou stranu a usilovala o dohodu v náhledu na tuto otázku, a to jak na úrovni nositelů pojištění, tak na úrovni příslušných ministerstev. Česká strana nejenže tedy sporná potvrzení o příslušnosti k právním předpisům zpochybnila, ale zároveň japonskou stranu upozornila na systematický rozpor v chápání čl. 7 odst. 1 smlouvy a obě strany vyvinuly úsilí k urovnání vzniklých sporných situací, byť se v konečném důsledku nepodařilo rozdílná stanoviska sjednotit. Dle stěžovatelky se jedná o věc zcela odlišnou od věci čj. 6 Ads 93/2006-106, na kterou odkazoval městský soud. Poukázala na to, že česká i japonská strana vedly ve sporu ohledně výkladu čl. 7 odst. 1 smlouvy četnou korespondenci a jednání, nebyly však schopny v rámci stávajícího textu smlouvy dosáhnout kompromisního řešení. Obě strany tak setrvaly na svých stanoviscích. Česká strana nicméně prostřednictvím aplikace čl. 10 smlouvy svolila, v zájmu ochrany právní jistoty dotčených subjektů, aby skupina 470 japonských vyslaných pracovníků působících v ČR bezprostředně po sjednání smlouvy byla zproštěna povinné účasti v českém systému sociálního zabezpečení, pokud tito pracovníci mohli po vstupu smlouvy v účinnost v dobré víře předpokládat, že budou podléhat pouze japonským právním předpisům.

Dle stěžovatelky nelze setrvávat na absolutní povinnosti přijímacího státu, aby akceptoval a považoval za závazná veškerá potvrzení o vyslání vystavená japonskou stranou na základě čl. 7 odst. 1 smlouvy včetně těch, která se týkají sporné právní otázky výkladu vyslání pracovníků s uzavřenou místní pracovní smlouvou. Je naopak nutno zohlednit, že sporná potvrzení byla českou stranou zpochybněna a bylo vynaloženo veškeré úsilí o vyřešení rozdílných výkladů vyslání, avšak bezúspěšně. V tomto ohledu stěžovatelka zdůraznila, že závaznost potvrzení o příslušnosti k právním předpisům je nutno vykládat odlišně v kontextu dvoustranných smluv o sociálním zabezpečení od obdobného principu v kontextu práva EU (tj. v rámci nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení). Režim téměř bezvýhradné závaznosti potvrzení o příslušnosti k právním předpisům EU se totiž opírá o řadu instrumentů specifických pro unijní integraci, pro které ale neexistuje protipól v bilaterálních smlouvách o sociálním zabezpečení. Právě na těchto specifických instrumentech stojí Soudního dvora EU týkající se závaznosti potvrzení o příslušnosti k právním předpisům (viz rozsudek Soudního dvora EU ve věci , C-2/05, na který odkázal městský soud). Jedná se zejména o zásadu loajální spolupráce dříve stanovenou v čl. 10 Smlouvy o ES, možnost dotčených institucí se v případě sporu obrátit na Správní komisi pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení, a konečně v krajním případě možnost přijímacího státu zahájit řízení pro nesplnění povinnosti na základě čl. 227 Smlouvy o ES (nyní čl. 259 Smlouvy o fungování EU) za účelem umožnit Soudnímu dvoru přezkoumat v souvislosti s takovou žalobou otázku právních předpisů použitelných ve sporných případech. Stěžovatelka zde poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 9. 9. 2015 ve spojených věcech C-72/14 a C-197/14, podle kterého princip závaznosti uplatňovaný na základě unijního práva, resp. nařízení o koordinaci sociálního zabezpečení, nelze vztahovat na potvrzení o příslušnosti k právním předpisům vystavených na jiném mezinárodněprávním základě (v uvedené věci šlo o dohodu o sociální zabezpečení lodníků na Rýně - viz níže).

Stěžovatelka měla za to, že na situaci, která je předmětem sporu, nelze - pokud jde o závaznost vystavených japonských potvrzení o příslušnosti k právním předpisům - analogicky vztáhnout režim unijního práva ani rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 93/2006-106, jak učinil městský soud. Pokud by totiž česká strana byla nucena i přes veškeré úsilí a jednání s japonskou stranou směřující k vyjasnění sporné otázky vyslání bezpodmínečně uznávat v minulosti i do budoucna veškerá vystavená japonská potvrzení o příslušnosti k právním předpisům, ztratila by jakoukoli kontrolu, pokud jde o vysílání pracovníků z japonské strany na české území a jejich účast na pojištění, a byla by zcela vydána libovůli japonských institucí vystavujících potvrzení o příslušnosti k japonským předpisům. To by v důsledku vedlo ke ztrátě možnosti revidovat do budoucna způsob aplikace dané dvoustranné smlouvy legislativní či jinou dohodou mezi smluvními stranami, neboť japonská strana by k řešení sporné otázky postrádala jakoukoli motivaci. Tím by byly narušeny principy mezinárodního práva, jako je zásada svrchované rovnosti a nezávislosti států. Prakticky jediné "" opatření, které by české straně zbývalo, by bylo vypovězení samotné smlouvy, což by ale bylo zcela neproporcionální řešení výkladové rozepře ohledně jejího jednoho ustanovení. Stěžovatelka proto považuje svůj postup za legitimní a přiměřený, neboť vyplývá z českého výkladu čl. 7 odst. 1 smlouvy, který je konzistentní s přístupem ke všem ostatním dvoustranným dohodám. Skutečnost, že ve výsledku podléhá výdělečná činnost dotčených pracovníků dvojímu pojištění (v japonském i českém systému sociálního zabezpečení), nelze jednoznačně klást za vinu pouze české straně, která setrvala na svém výkladu, ale přinejmenším stejný podíl nese i japonská strana, která rovněž mohla dvojímu pojištění zabránit tím, že by akceptovala užší výklad čl. 7 odst. 1 smlouvy a účast dotčených osob výlučně v českém systému sociálního zabezpečení. Nelze ani pominout, že základní pravidlo určování příslušnosti k právním předpisům dle hlavy II smlouvy stanoví čl. 6 tak, že osoba zaměstnaná na území smluvního státu podléhá právním předpisům tohoto státu () a institut vyslání upravený v čl. 7 odst. 1 smlouvy je pouze výjimkou z tohoto pravidla, přičemž obecně by měl být větší důraz kladen na obecné pravidlo nežli na výjimku.

Stěžovatelka dále konstatovala, že městský soud v zásadě ponechal stranou meritum a prvopočátek sporu, tj. zda se čl. 7 odst. 1 smlouvy vztahuje či nevztahuje na pracovníky vyslané z Japonska, kteří uzavřou na území České republiky s přijímacím zaměstnavatelem pracovní poměr. Rozhodnutí městského soudu je založeno výlučně na formálním principu závaznosti vystavených potvrzení o příslušnosti k právním předpisům. K tomu stěžovatelka uvádí, že metody výkladu mezinárodních smluv upravuje Vídeňská úmluva o smluvním právu vyhlášená pod č. 15/1988 Sb., konkrétně čl. 31 a čl. 32. Ty odkazují jednak na obvyklý význam, který je výrazům ve smlouvě přikládán v jejich celkové souvislosti, a jednak na doplňkové prostředky výkladu zahrnující přípravné materiály ke smlouvě. Pokud jde o samotnou spornou otázku, zda uzavření pracovní smlouvy se zaměstnavatelem, u kterého vyslaný pracovník působí na území přijímacího státu, je pro posouzení klíčová dikce čl. 7 odst. 1 smlouvy: "" smlouva tedy stejně jako řada dalších mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení sjednaných Českou republikou a stejně jako právo EU v oblasti koordinace sociálního zabezpečení (viz čl. 12 nařízení č. 883/2004) vyžaduje jako jednu z podmínek vyslání tzv. organickou vazbu, neboli přímý vztah mezi vysílajícím zaměstnavatelem a vyslaným pracovníkem (požadavek na organický vztah potvrzen rozsudkem Soudního dvora EU ve věci , C-2/05, bod 19). Podrobnější výklad této podmínky je obsažen v tzv. Praktickém průvodci použitelnými právními předpisy v Evropské unii, Evropském hospodářském prostoru a ve Švýcarsku, přijatém Správní komisí pro koordinaci sociálního zabezpečení, kde jsou mimo jiné uvedeny tyto zásady: pravomoc ukončit pracovní smlouvu (propuštění) musí mít výhradně vysílající podnik, vysílající podnik si musí zachovat pravomoc stanovit povahu práce vykonávané vyslaným pracovníkem, pravomoc uložit zaměstnanci disciplinární opatření má vysílající podnik. Samotné sjednání pracovní smlouvy ve druhém státě nemusí sice ve všech případech znamenat přerušení přímého vztahu mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem, avšak ve většině případů je při sjednání pracovní smlouvy ve státě vyslání obtížné splnit výše uvedené podmínky, zejm. pokud jde o pracovněprávní oblast; a to bez ohledu na skutečnost, že mezi mateřskou firmou a pracovníkem nadále určitý vztah trvá.

Česká administrativa stejným způsobem přistupuje i k výkladu vyslání na základě dvoustranných mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení, neboť nevidí žádný rozumný důvod pro to, aby bylo vysílací ustanovení ve dvoustranné smlouvě vykládáno odlišně od obdobného ustanovení v právu EU. Pokud by mezi smluvními stranami vyvstala vůle se od tohoto konceptu vyslání odchýlit, je to samozřejmě možné, nicméně v takovém případě musí být odchylný koncept vyslání výslovně zakotvený ve smlouvě (viz např. odchylná vysílací ustanovení ve smlouvách s USA, Indií, Austrálií). Na to ovšem česká strana během jednání o smlouvě japonskou stranu výslovně upozornila a dokonce jí navrhla, aby do čl. 7 bylo vloženo ustanovení, které by umožňovalo vyslání mezi mateřskou společností a její dceřinou společností či pobočkou bez ohledu na to, se kterým z těchto subjektů má vyslaný pracovník uzavřen pracovní poměr; japonská strana, ačkoli původně zařazení tohoto doplnění čl. 7 zvažovala, jej nakonec odmítla, a to přes vysvětlení české strany, že v takovém případě nebude moci japonské pracovníky, kteří v rámci uzavřeného pracovního poměru v ČR budou v přímém vztahu k českému zaměstnavateli (byť by se jednalo o dceřinou společnost japonské firmy), považovat za vyslané a jejich podřízení se pouze japonským právním předpisům by bylo možno řešit pouze cestou výjimek (čl. 10 smlouvy), které však vyžadují v každém jednotlivém případě souhlas obou nositelů pojištění.

Za výše uvedených okolností nelze dle stěžovatelky dojít k jinému závěru, než že stávající čl. 7 odst. 1 smlouvy, zejména s přihlédnutím k dikci "", a při absenci rozšiřujícího ustanovení ohledně mateřských a dceřiných společností a poboček, je nutno vykládat jako vyžadující podmínku organické/přímé vazby mezi vysílajícím podnikem a jeho vysílaným zaměstnancem. Přitom sjednání plnohodnotné pracovní smlouvy ve smyslu českého zákoníku práce mezi vyslaným pracovníkem a podnikem na území přijímacího státu, ke kterému je vyslán, existenci takové organické/přímé vazby výzvě zpochybňuje.

Žalobkyně považovala rozsudek městského soudu za správný; dle jejího názoru stěžovatelka nepředložila žádné argumenty, které by byly způsobilé rozsudek zvrátit. Stěžovatelka se pokouší prokazovat, že výklad čl. 7 smlouvy je nejednotný, a především se mylně domnívá, že městský soud údajně nevzal v potaz skutečnost, že stěžovatelka zpochybnila 470 pracovních potvrzení vydaných japonskou stranou na formuláři J/CZ 101. Toto tvrzení stěžovatelky však nemá v napadeném rozsudku oporu, nýbrž je tomu právě naopak. Městský soud tuto skutečnost v úvahu vzal, neboť výslovně uvádí: "" Pro městský soud však i při vědomí této skutečnosti byla při jeho úvahách klíčová jiná zjištění, která stěžovatelka opomíjí; obě strany se dohodly, že jediný způsob, jak se s touto nepříznivou situací vypořádat, by bylo udělení výjimky podle čl. 10 smlouvy všem dotčeným zaměstnancům; následně tuto dohodu česká strana neakceptovala bezvýhradně a souhlasila s udělením výjimky dle čl. 10 smlouvy s tím, že v některých případech nebude výjimka platit na celé požadované období a japonské zaměstnance následně rozčlenila do 3 různých skupin.

Městský soud se v této souvislosti správně odvolává na ve spise založený záznam z jednání české a japonské k vybraným otázkám týkajícím se smlouvy, které se uskutečnilo dne 28. a 29. 11. 2011 v Praze, a zcela správně z tohoto záznamu usuzuje, že se ani tehdy nepodařilo dosáhnout jednotného výkladu čl. 7 odst. 1 smlouvy. Tyto skutečnosti ostatně nyní potvrzuje i stěžovatelka v kasační stížnosti, když poukazuje na to, že ve sporu o výklad čl. 7 odst. 1 smlouvy setrvaly obě strany na svých rozdílných stanoviscích. Ze závěrů městského soudu dle žalobkyně správně vyplývá, že stěžovatelka měla vzít v potaz skutečnost, že: 1) japonská strana stále setrvávala na širším výkladu, tedy že čl. 7 smlouvy lze aplikovat také na jednatele, členy statutárních orgánů či vedoucí organizačních složek japonských společností zapsaných v českém obchodním rejstříku, byť uzavřeli pracovní smlouvy s organizační složkou, 2) japonská strana považovala japonskou stranou vydaná potvrzení o příslušnosti k právním předpisům týkající se japonského veřejného důchodového systému pro osoby pracující v České republice - formulář J/CZ 101 (Tetsuya N., Hideaki C.) za platná a neviděla důvodu pro jejich změnu či zrušení, důvěru v jejich platnost měli i jmenovaní.

Městský soud dle žalobkyně správně konstatoval, že veškeré spory týkající se výkladu smlouvy se řeší jednáním mezi úřady smluvních států k tomu příslušnými, tedy nikoli jednostranně, jak se domnívá stěžovatelka. Pro takový postup jí nedává oporu ani Vídeňská úmluva, které se dovolává. Stěžovatelce možná připadá, že formulace čl. 7 použitá v anglickém znění smlouvy nevzbuzuje žádné výkladové pochybnosti, ale právě v tomto ohledu se mýlí, protože toto přesvědčení sdílí pouze stěžovatelka, nikoli japonská strana. V souladu se svou správní praxí naopak japonská strana smlouvu uzavírala s jiným očekáváním, zejm. co se týká výkladu čl. 7. Lze doložit, že japonská strana uzavřela obdobné smlouvy v oblasti sociálního zabezpečení s řadou dalších států. V těchto smlouvách je v anglické verzi prakticky stejný text, jako je ve smlouvě, a přesto, v žádném jiném státě, pokud je žalobkyni známo, nemusela její mateřská firma Bank of Tokyo-Mitsubishi UFJ Ltd. ohledně svých vyslaných japonských zaměstnanců řešit obdobný problém jako se stěžovatelkou. Vzhledem k tomu je zřejmé, že stejný význam (výklad) sporného článku zaujímá nejen japonská strana, ale i další dotčené subjekty, a proto výklad textu, který stěžovatelka provádí a který jí připadá obvyklý, ve skutečnosti obvyklým a všeobecně přijímaným výkladem není. Příkladem uvádí žalobkyně anglické verze smluv mezi Japonskem a Nizozemím, Japonskem a Belgií, Japonskem a USA, Japonskem a Indií, Japonskem a Švýcarskem, a poukazuje na to, že žádná z uvedených smluv neobsahuje text, který (jak stěžovatelka uvádí v kasační stížnosti) následně, tedy po uzavření smlouvy, japonské straně česká strana navrhovala doplnit do smlouvy: ""

Stěžovatelka je dle žalobkyně ve své argumentaci značně nekonzistentní, když nejdříve tvrdí, že v dané věci nelze aplikovat platné předpisy v EU, na straně druhé se právě předpisů platných v rámci EU dovolává. Tvrzení stěžovatelky, že nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 893/2006-106 s tím, že režim bezvýhradné závaznosti potvrzení o příslušnosti k právním předpisům v právu EU lze aplikovat pouze v oblasti států Evropské unie, nemá dle žalobkyně mezinárodně smluvní ani zákonnou oporu a oporu nemá ani v rozsudku Soudního dvora EU ve věci C - 2/05. Žalobkyni není zřejmé, proč se citovaného rozsudku SD EU stěžovatelka v souvislosti se závazností potvrzení dovolává, když v rozsudku nikde není výslovně řečeno, že by se jeho závěry nemohly aplikovat i v jiných případech, a takový závěr z něj nelze dovodit ani nepřímo.

Za neadekvátní považuje žalobkyně rovněž odvolání na rozsudek Soudního dvora EU ve spojených věcech C-72/14 a C-197/14 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce), neboť aplikace citovaného rozsudku je nepřípadná z toho důvodu, že v něm řešená věc měla zcela odlišný skutkový základ: žádným úřadem dotčeného státu nebyla zpochybňována příslušnost k předpisům sociálního zabezpečení, a nebylo mezi nimi sporu o tom, že na dotčeného pracovníka (kormidelníka na motorovém plavidle) se vztahuje Dohoda o sociálním zabezpečení lodníků na Rýně přijatá mezivládní konferencí pověřenou revizí dohody ze dne 13. 2. 1961 o sociálním zabezpečení lodníků na Rýně, podepsaná v Ženevě dne 30. 11. 1979. V uvedeném případě dokonce i příslušná instituce Lucemburského velkovévodství, která vydala potvrzení, V projednávané věci však japonská strana vydala skutečné osvědčení, o jehož správnosti a platnosti byla přesvědčena.

Žalobkyně trvá na tom, že Tetsuya N. a Hideaki C. všechny předpoklady stanovené ve smlouvě pro institut vyslání dle čl. 7 odst. 1 smlouvy splnili, neboť: jsou japonskými státními občany podléhajícími právním předpisům Japonska, jsou stále zaměstnáni na území Japonska zaměstnavatelem, který má sídlo na území Japonska, a to Bank of Tokyo-Mitsubishi UFJ Ltd., tento pracovní poměr nebyl zrušen a stále trvá, a je jim z tohoto titulu japonským zaměstnavatelem vyplácen plat, japonský zaměstnavatel přechodně vyslal oba jmenované zaměstnance na území České republiky, aby pro něho vykonávali práci [byť prostřednictvím organizační složky společnosti Bank of Tokyo-Mitsubishi UFJ (Holland) N.V. Amsterdam], s tím, že očekávaná doba tohoto vyslání nepřekročila či nepřekročí 5 let, japonský zaměstnavatel určil povahu práce jmenovaných v uvedené organizační složce a oba jmenovaní řádně doložili potvrzení o příslušnosti k právní předpisům týkajícím se japonského veřejného důchodového systému pro osoby pracující v České republice - formulář J/CZ 101. V případě pana Tetsuya N. má toto potvrzení platnost od 1. 6. 2009 do 31. 5. 2014, v případě pana Hideaki C. od 12. 9. 2010 do 11. 9. 2015, předložená potvrzení dokládají, že jmenované osoby podléhají právním předpisům japonského veřejného důchodového a zdravotního pojištění a jsou vyňaty z povinného pojištění v České republice, předložená potvrzení byla vydána příslušnou japonskou institucí pojištění zodpovědnou za realizaci systému pojištění Japonska ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. d) smlouvy.

Dle žalobkyně jsou tak naplněny současně i všechny nosné materiální znaky toho, že v projednávané věci se jedná o institut vyslání, jak od počátku žalobkyně tvrdí. Výklad čl. 7 odst. 1 smlouvy zaujatý stěžovatelkou je dle žalobkyně nesprávný, neboť na splnění podmínek pro vyslání nahlíží právě a pouze jedinou triviální a čistě formální optikou toho, že ""

Stěžovatelka k vyjádření žalobkyně podala repliku, ve které poukázala na odlišnost situace řešené v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 93/2006-106, na němž založil argumentaci městský soud, zejména poukázala na fakt, že ve věci nyní projednávané česká strana vyvinula maximální úsilí o dosažení dohody s japonskými úřady, avšak bezúspěšně. Opětovně poukázala na to, že při jednáních o aplikaci čl. 7 odst. 1 smlouvy zaujímala česká strana vstřícný postoj - to, že japonská strana nebyla ochotna k úpravě smlouvy přistoupit, nelze přičítat k tíži české straně a nelze dovozovat, že namísto toho byla česká strana povinna přijmout extenzivní výklad č. 7 odst. 1 uplatňovaný japonskou stranou a akceptovat veškerá takto vystavená potvrzení o příslušnosti k japonským předpisům. Stěžovatelka se ohrazuje proti tvrzení žalobkyně, že v restriktivním výkladu čl. 7 smlouvy by měla být česká strana v mezinárodním kontextu osamocena. Ministerstvo práce a sociálních věcí již v roce 2011 kontaktovalo své protějšky v některých evropských státech, které mají s Japonskem rovněž uzavřenou smlouvu o sociálním zabezpečení. Z jejich odpovědí vyplynulo, že některé státy (např. Německo a Belgie) zcela sdílí náhled na věc jako česká strana, tzn. uzavření pracovní smlouvy s místním zaměstnavatelem na tutéž činnost, jež je předmětem vyslání, vylučuje uplatnění ustanovení o vyslání. Jiné státy v takové situaci provádějí detailní přezkum a posuzují zachování dostatečné vazby pracovníka na vysílajícího zaměstnavatele, s přihlédnutím k reálné dělbě kompetencí ve vztahu k zaměstnanci mezi místním a vysílajícím zaměstnavatelem. Dále stěžovatelka poukazuje na některé další rozdíly v uzavřených smlouvách mezi Japonskem a ostatními státy oproti formulaci užité v česko-japonské smlouvě.

Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje s odkazem na instituty existující v rámci EU (nezávislý soudní orgán poskytující závazný výklad unijního práva, zásada loajální spolupráce členských států, svoboda volného pohybu pracovníků, Správní komise zajišťující jednotný výklad koordinačních nařízení v oblasti sociálního zabezpečení) na to, že nelze porovnávat princip závaznosti potvrzení o příslušnosti k právním předpisům v rámci EU a mimo ni, resp. v případě dvoustranných smluv. V této souvislosti se opětovně dovolává rozsudku Soudního dvora EU ve spojených věcech C-72/14 a C-197/14, v němž Soudní dvůr konstatoval, že jeho ustálená týkající se závaznosti potvrzení o příslušnosti k právním předpisům se týká situací, kdy bylo osvědčení E 101 vydáno pracovníkům, na něž se vztahuje hlava II nařízení Rady č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství. Protože v daném případě byla příslušnost k právním předpisům určena nikoliv na základě nařízení č. 1408/71, ale na základě ustanovení dohod o sociálním zabezpečení lodníků na Rýně, došel Soudní dvůr k závěru, že takto vystavená osvědčení proto nemohou mít účinky jako osvědčení E 101 ani nemohou být závazná pro instituce jiných členských států, než je stát, jehož instituce takové osvědčení vydala. Stejně tak ani japonští pracovníci, kterých se řízení týká, neměli vystaveno potvrzení o příslušnosti k právním předpisům dle unijních nařízení o koordinaci sociálního zabezpečení, ale podle smlouvy. Dovozovat tedy pro potvrzení vystavené na základě smlouvy stejný závazný účinek, jaký vyplývá z unijního práva, by vyžadovalo přesvědčivé odůvodnění analogie mezi úpravou a jejím kontextem ve smlouvě a v právu EU, tu ale dle stěžovatelky dovodit nelze; v tom spatřuje pochybení městského soudu. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na případnou studii uvedenou ve výkladovém instrumentu schváleném Správní komisí pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení Praktický průvodce použitelnými právními předpisy v Evropské unii, Evropském hospodářském prostoru a ve Švýcarsku na s. 10 [].

Stěžovatelka poukazuje na obecné pravidlo pojištění ve státě výkonu činnosti (), výjimky z něho je přitom třeba vykládat restriktivně, nikoli extenzivním způsobem, jak učinil městský soud.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.