Vydání 4/2004

Stěžejní žalobní námitkou je vada řízení spočívající v nepřesně a neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a dále zpochybnění tvrzení, že osoby, které obchodní společnost teoreticky či prakticky školí, musí být zaměstnány v pracovním poměru (v tom spatřuje žalobce porušení ústavního principu obsaženého v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Pokuta byla žalobci uložena za porušení § 19 odst. 3 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti; toto ustanovení podmiňuje možnost zaměstnavatele získat na volné pracovní místo pracovníka ze zahraničí jednak tím, že nelze na takové místo přijmout českého státního občana, jednak tím, že zaměstnavatel disponuje povolením úřadu práce získat na volné místo zaměstnance ze zahraničí. Naplnění skutkové podstaty deliktu tedy vyžaduje splnění dvou podmínek: jednak musí dojít k faktickému obsazení volného pracovního místa cizincem, jednak musí chybět povolení úřadu práce získat na toto volné místo zaměstnance ze zahraničí.

Okruh skutečností, který byl zjištěn ve správním řízení vedeném v projednávané věci, však k závěru o tom, že byl spáchán takový delikt, nepostačuje.

Žalobce v průběhu správního řízení poukazoval na to, že cizince nezaměstnával, tvrdil, že jim poskytl předem dohodnuté a plánované zaškolení pro práci s materiálem zahraniční značky, završené zkouškami, přičemž nabídl k důkazu fotodokumentaci i další písemné podklady. Toto tvrzení mohlo být účelové, bylo však na správních orgánech, aby cestou dokazování a hodnocení důkazů takové žalobcovy námitky vyvrátily. Rozhodující přitom byly skutečnosti podporující nebo vyvracející to, zda mezi žalobcem a cizinci existoval faktický nebo právní vztah, který by bylo možno označit jako zaměstnávání. Důkazy v tomto směru provedené pro posouzení této otázky však nepostačují a nelze z nich učinit jednoznačný závěr: žalobce je stavebně obchodní společností s předmětem podnikání (ke dni rozhodnutí žalovaného) izolatérství, zednictví, stavebně montážní práce, kamnářství, malířství a natěračství, provádění staveb. Správní řízení především vůbec neodpovědělo na otázku, jaký byl předmět zakázky, na níž měli cizinci pracovat (zmínky o stavbě vily Ing. M. v L. jsou kusé a nic neříkající), o jaké práce vlastně šlo (správní spis nedává v tomto ohledu vůbec odpověď, omezuje se na konstatování, že cizinci byli na stavbě „zjištěni“), zda šlo o práce, které lze podřadit pod termín „volná pracovní místa“ (o tom, zda společnost s ručením omezeným K. hlásila volná pracovní místa a v jaké kvalifikační struktuře, správní spis nic nedokládá), kteří cizinci na blíže nespecifikované stavbě vily vlastně pracovali a co tam fakticky dělali, když údajně dva byli na stavbě a další dva v sídle společnosti (co bylo předmětem činnosti dvou osob, které nebyly přistiženy na stavbě a zdržovaly se v sídle společnosti, správní spisy nevypovídají), zda cizinci pracovali přímo na zakázce společnosti, tedy zda šlo o úkoly vyplývající z předmětu činnosti, nebo snad byli školeni jinak (jinou formou, nikoliv na zakázce společnosti). Skutečnost, že činnost dvou cizinců řídil zaměstnanec žalobce, že cizincům byly přidělovány pracovní pomůcky a že měli ze strany žalobce zařízeno ubytování, bez dalšího neznamená, že žalobce cizince zaměstnával. Soud totiž shledává za určitých okolností, zejména v souvislosti s rozšiřováním portfolia jednotlivých aktivit již existujících podnikatelských subjektů nebo v rámci kroků bezprostředně směřujících ke vzniku nového podnikatelského subjektu, jako možné sjednání takového obchodního závazkového vztahu, jenž by upravoval proces získávání zcela specifických odborných znalostí či schopností nezbytných pro řádný výkon nově zamýšlené činnosti formou školení či jiné odborné přípravy – typicky se tak může dít například ve vztazích realizovaných v souvislosti se zahájením spolupráce na principu franšízy. Z tohoto hlediska se správní orgány žalobcovým postavením vůbec nezaobíraly a neučinily žádný krok ke zjištění skutečností rozhodných pro závěry, zda a nakolik (na jakém právním podkladu) měl žalobce provádět zaškolování se stavebními materiály S.

To, zda jde o zastřený pracovněprávní vztah, musí správní orgán prokázat – jak výše uvedeno – cestou předvídanou v ustanoveních § 32, § 33 a § 34 správního řádu. V tomto ohledu je také liché přesvědčení žalovaného, že žalobce neprokázal své tvrzení o povaze svého vztahu k cizincům vykonávajícím práce na stavbě vily Ing. M. v L, neboť to není ve správním řízení žalobcovou rolí. Je úlohou správního orgánu vyvrátit takové tvrzení v řízení, které má inkviziční povahu. Pokud správní orgány nevyzvaly žalobce k předložení důkazů, které nabízel, ba ani nevyslechly cizince, kteří se žalobcem spolupracovali, ani samotného žalobce, vyšly jako z podkladu pro rozhodnutí pouze z jediného zápisu pořízeného se žalobcovým zaměstnancem, který jen potvrdil, že dva cizinci (výjimečně čtyři) na stavbě pracovali a on jim ukazoval, jak se s příslušnými technologiemi pracuje, a jejich výkon kontroloval. Nevypořádaly se přitom ve svých rozhodnutích s odmítnutím navrhovaných důkazů, odepřely tímto postupem žalobci právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a porušily ustanovení § 3 odst. 4, § 32, § 33 a § 46 správního řádu. Správní orgán je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, účastník řízení má právo navrhovat důkazy a jejich doplnění, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí i ke způsobu jejich zjištění, přičemž správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy tak, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. O nedostatečnosti skutkových zjištění svědčí například i to, že správní orgány se spokojily pouze s vysvětlením jediného cizince podaného Policii České Republiky, ačkoliv kladly žalobci za vinu, že zaměstnával cizince čtyři.

O tom, že ze správního řízení vůbec nevyplynulo, co pro společnost s ručením omezeným K. dělali ti, kteří nebyli zastiženi na stavbě vily Ing. M., nýbrž v sídle společnosti s ručením omezeným K., bylo pojednáno výše.

Skutečnost, že cizinci neměli uděleno povolení k zaměstnání podle § 2a či § 2b zákona o zaměstnanosti, má pro skutkovou podstatu § 19 odst. 3 tohoto zákona pouze nepřímý vliv, neboť jde o normy s odlišným okruhem adresátů (zahraniční zaměstnanci, zaměstnavatelé).

Soud k žalobcově námitce porušení článku 2 Listiny základních práv a svobod uvádí, že teprve zhodnocení úplně zjištěného skutkového stavu umožní vyslovit právní závěry ve věci samé; pokud by však bylo zjištěno, že žalobce měl takové právní postavení, že mohl nebo dokonce musel provádět teoretickou přípravu pro práci s určitými druhy specifických materiálů zahraniční provenience zakončenou zkouškami a vydáním osvědčení o absolvování takové přípravy a složení zkoušky, nebo že provádění takové činnosti je s ohledem na oblast, v níž podniká, zcela legitimní a pro jeho další činnost nezbytné, a šlo by přitom o činnost nárazovou a výjimečnou, předem zřetelně zaměřenou na rozšíření portfolia jeho podnikatelských aktivit, pak soud nevidí právního důvodu k tomu, aby žalobce se zájemci o získání takového osvědčení, zvláště za situace, kdy předpokládá s takovými zájemci do budoucna uzavření obchodního závazkového vztahu, pro jehož vznik je získání takového osvědčení nezbytnou podmínkou, uzavíral pracovní poměr. Při opačném výkladu by totiž takovou činnost mohl realizovat jen za předpokladu, že má volná místa v příslušné kvalifikační skladbě a – pokud by šlo o zájemce z ciziny – že na takové místo není vhodný uchazeč z České republiky. Takovýto přístup by mohl být neodůvodněně omezující v případě podnikatelských záměrů sledujících expanzi, jak výše uvedeno, například formou franšízy. Takovou povinnost nelze dovodit ani z § 1 odst. 6 zákona o zaměstnanosti ani z § 19 odst. 3 tohoto zákona.