Vydání 11/2019

[10] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda má na soudní přezkum napadeného rozhodnutí o prodloužení zajištění vliv skutečnost, že rozhodnutí o zajištění, které napadenému rozhodnutí předcházelo, bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost kvůli nesrozumitelnosti, která spočívala v uvedení odlišné délky doby zajištění ve výroku a v odůvodnění.

[11] Napadené rozhodnutí ve svém výroku stanoví, že žalovaný stěžovateli „“ V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvádí, že zajišťovací lhůta bude trvat do 29. 9. 2018.

[12] Nejvyšší správní soud považuje s ohledem na povahu rozhodnutí o zajištění a napadeného rozhodnutí, tj. rozhodnutí o prodloužení zajištění, za nezbytné vyjádřit se k otázce, zda a za jakých okolností mají vady rozhodnutí o zajištění vliv na rozhodnutí o prodloužení zajištění, jež na (prvotní) rozhodnutí o zajištění obsahově navazuje. Posouzení této právní otázky je totiž v této věci podstatné pro určení, zda je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

[13] Podle § 124 odst. 3 věta třetí a násl. zákona o pobytu cizinců, „[j]“

[14] Jak vyplývá z citovaného ustanovení a jak ustanovení interpretuje i ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, „[r]“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, čj. 1 As 90/2011-124, č. 2936/2013 Sb. NSS). To však nelze chápat zjednodušeně ve smyslu, že rozhodnutí o prodloužení zajištění následuje bez dalšího právní osud rozhodnutí o zajištění jemu předcházející. Jak však dále Nejvyšší správní soud uvádí, krajské soudy v několika případech dospěly k opačnému závěru při posouzení zajištění a jeho prodloužení podle § 129 odst. 1 a odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení upravuje zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu obdobně jako § 124 zákona o pobytu cizinců.

[15] Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 11. 1. 2016, čj. 4 A 108/2015-36, na str. 4 uvedl, že „“

[16] Obdobně se vyjádřil i Krajský soud v Brně, který s odkazem na shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ve svém rozsudku ze dne 13. 7. 2016, čj. 32 A 40/2016-19, na str. 6 uvedl, že „“

[17] Městský soud tento výklad právní otázky znovu zopakoval a dále rozvedl ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2018, čj. 13 A 4/2018-41, týkajícím se dvou na sebe navazujících rozhodnutí o prodloužení zajištění, bod 8–10, takto: „“

[18] S citovanými závěry krajských soudů se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.

[19] Ve výše citovaném rozsudku čj. 1 As 90/2011-124 Nejvyšší správní soud v souvislosti s požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění judikoval, že „[c]“. Konstatoval tedy, že v tomto smyslu je rozhodnutí o prodloužení zajištění rozhodnutím obsahově navazujícím na rozhodnutí o zajištění. Zdůraznil však také, že takto lze k odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění přistoupit, jen pokud nedojde ke změně skutkových okolností. „“

[20] Tento výklad potvrdil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2017, čj. 1 Azs 94/2017-26: „[…] [z]“ Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že „[z]“

[21] Z judikatury Nejvyššího správního soudu lze tedy dovodit, že rozhodnutí o prodloužení zajištění, ve kterém žalovaný rozhoduje o dalším trvání zajištění, není pouze rozhodnutím, které „“, jak uvádí krajské soudy. I v případě rozhodnutí o prodloužení zajištění je žalovaný povinen vypořádat se s otázkou, zda podmínky zajištění cizince dle § 124 zákona o pobytu cizinců trvají. Ačkoliv není v souladu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 90/2011-124 nezbytně nutné „“, jelikož „[c]“, a tudíž „“, je nutné se zabývat posouzením, zda nedošlo ke změně skutkových okolností, které by byly pro posouzení trvání důvodů zajištění, uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců či pro možnost realizovat správní vyhoštění. Ostatně povinnost „“, má žalovaný podle § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců „“, nikoliv pouze v okamžiku, kdy se o zajištění rozhoduje. Podle § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců „“. Trváním důvodů zajištění by se proto měl žalovaný zabývat i při rozhodování o prodloužení zajištění.

[22] Lze tak uzavřít, že rozhodnutí o prodloužení zajištění je v určitém ohledu rozhodnutím obsahově navazujícím na rozhodnutí o zajištění. Avšak to, zda v přezkumu samo o sobě nezávisle na předcházejícím rozhodnutí o zajištění obstojí, či zda bude následovat právní osud předcházejícího rozhodnutí o zajištění, závisí na konkrétních okolnostech případu, zejména na důvodech, pro které je rozhodnutí o zajištění zrušeno, a na tom, do jaké míry se žalovaný v rozhodnutí o prodloužení zajištění zabýval otázkou, zda jsou podmínky pro zajištění cizince i nadále splněny. Rozhodujícím důvodem pro zrušení rozhodnutí o prodloužení zajištění soudem proto bez dalšího nemůže být skutečnost, že bylo zrušeno rozhodnutí o zajištění cizince. Nejvyšší správní soud dodává, že rozhodnutí o zajištění nelze v žádném případě označit za rozhodnutí podkladové pro rozhodnutí o prodloužení zajištění.

[23] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, jaký důsledek má zrušení rozhodnutí o zajištění pro jeho faktické ukončení. Podle § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců „[…]“. Zásadní ovšem je, zda má rozhodnutí v daný okamžik právní účinky. Ty zanikají po uplynutí doby, na kterou se cizinec zajišťuje. Zrušení rozhodnutí o zajištění v okamžiku, kdy již nemá žádné právní účinky, jelikož stanovená doba zajištění uplynula, proto nezakládá povinnost žalovaného bez dalšího zajištění ukončit a cizince propustit, pokud jeho zajištění trvá na základě pravomocného rozhodnutí o prodloužení zajištění. Další postup závisí na konkrétních okolnostech případu, zejména na důvodech, pro které je rozhodnutí o zajištění zrušeno, a na tom, do jaké míry se žalovaný v rozhodnutí o prodloužení zajištění zabýval otázkou, zda jsou podmínky pro zajištění cizince i nadále splněny.

[24] Touto otázkou se podrobně zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 9. 2017, čj. 2 Azs 236/2017-36, v němž posuzoval, zda došlo k nezákonnému zásahu žalovaného spočívajícím v pokračování zajištění i přesto, že jedno z rozhodnutí, na základě kterých byl zajištěn, bylo zrušeno správním soudem. Cizinec byl v uvedené věci zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a zároveň podle § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. V obou případech v trvání do 17. 1. 2017. Cizinec argumentoval, že žalovaný je povinen ho propustit vždy po vyhlášení rozsudku, kterým bylo zrušeno alespoň jedno z rozhodnutí, na jejichž základě je cizinec žalovaným kontinuálně omezován na osobní svobodě. Nejvyšší správní soud argumentaci cizince nepřisvědčil a konstatoval, že „“ Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „[i]“. Nejvyšší správní soud dále odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2015, čj. 44 A 41/2015-16, podle něhož „[…]“ Podle Nejvyššího správního soudu tak logickým argumentem „“ (od většího k menšímu) lze bezpečně dospět k závěru, že musí-li být k ukončení zajištění zrušeno rozhodnutí v celém rozsahu, tedy ohledně všech uplatněných důvodů zajištění, musí tomu tak být i v případě, kdy by tyto důvody byly uplatněny v několika různých rozhodnutích o zajištění. Rozhodnutí o zajištění z důvodu dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu však zrušeno nebylo, a ani nemohlo být, neboť rozhodnutí nebylo v daném řízení předmětem soudního přezkumu. V nepropuštění ze zajištění v návaznosti na zrušení druhého rozhodnutí o zajištění soudem nelze shledat nezákonný zásah.

[25] I přesto, že se citovaný rozsudek čj. 2 Azs 236/2017-36 týká zajištění cizince podle zákona o azylu, závěry v něm uvedené lze aplikovat i na zajištění podle § 124 zákona o pobytu cizinců. Zásadní rozdíl je však v nyní posuzovaném případě nutno spatřovat v povaze rozhodnutí. V citovaném případě se jedná o na sobě nezávislá rozhodnutí o zajištění účinná v téže době, založená na základě odlišných důvodů. V případě stěžovatele je předmětem úvah souvislost rozhodnutí o zajištění a rozhodnutí o prodloužení zajištění, které na ně obsahově navazuje. Z citovaného rozsudku čj. 2 Azs 236/2017-36 však lze pro nyní posuzovaný případ dovodit, že esenciální pro posouzení, zda rozhodnutí o prodloužení zajištění samo o sobě obstojí, budou důvody, pro které bylo rozhodnutí o zajištění shledáno vadným. Bude-li se tento nedostatek týkat důvodů, na nichž výhradně a bez jakékoliv změny skutkových okolností stojí i rozhodnutí o prodloužení zajištění, bude i toto rozhodnutí o prodloužení zajištění stiženo vadou. O tom bude nutno rozhodnout v rámci samostatného soudního přezkumu ve správním soudnictví s ohledem na okolnosti dané v době, kdy o prodloužení zajištění bylo rozhodováno.

[26] Je ovšem nutno zdůraznit, že do té doby, než správní soud rozhodne, stále platí pravidlo, že žalovaný je po celou dobu zajištění povinen zkoumat, zda důvody zajištění trvají (§ 126 zákona o pobytu cizinců). Je rovněž povinen zajištění ukončit bez zbytečného odkladu po zániku důvodu pro zajištění [§ 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců].

[27] Jestliže v soudním přezkumu rozhodnutí o zajištění vyjde najevo, že podmínky pro zajištění cizince přestaly v jeho průběhu existovat, či vůbec nikdy nebyly naplněny, žalovaný je podle § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců povinen ukončit bez zbytečného odkladu jeho zajištění trvající na základě rozhodnutí o prodloužení zajištění, které se opírá o zcela totožné důvody bez jakékoliv změny skutkových okolností. To platí i přesto, že navazující rozhodnutí o prodloužení zajištění je dosud účinné a pravomocné. Bezodkladné ukončení zajištění v důsledku zániku důvodu je v takovém případě právním institutem, který zaručuje, že nebude nepřiměřeným způsobem zasaženo do práva na osobní svobodu cizince. Tento postup odpovídá i dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle níž je „“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, čj. 9 As 111/2012-34).

[28] Může ale nastat i situace, kdy ačkoliv rozhodnutí o zajištění je shledáno nezákonným, rozhodnutí o prodloužení zajištění, které bylo vydáno na základě týchž důvodů, a to ještě v době před samotným soudním přezkumem rozhodnutí o zajištění, nebude trpět stejnou vadou. K tomu může dojít tak, že v době, kdy bylo o prodloužení zajištění rozhodováno, již podmínky pro zajištění byly splněny, na rozdíl od doby, kdy se poprvé rozhodovalo o zajištění.

[29] Nejvyšší správní soud uzavírá, že obě popsané situace je třeba odlišovat a v každém konkrétním případě je nutno posoudit, jaký následek zrušení rozhodnutí o zajištění bude mít.

[30] Nutno je také zdůraznit, že podle § 129a zákona o pobytu cizinců je cizinec oprávněn podat žalovanému žádost o propuštění ze zařízení, ve které uvede veškeré rozhodné skutečnosti, kterých se dovolává. Policie zkoumá, zda trvají důvody, pro které byl cizinec zajištěn, popřípadě pro které byla doba zajištění prodloužena. O žádosti žalovaný rozhodne bez zbytečného odkladu. Proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení je cizinec oprávněn podat žalobu ve správním soudnictví. I tento institut cizinci zaručuje ochranu jeho práv a žalovaného zavazuje, aby se otázkou trvání důvodů pro zajištění zabýval.

[31] Dále je třeba se pozastavit ještě u jednoho aspektu, který se objevuje ve výše uvedených rozhodnutích krajských soudů, s nímž Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Ta uvádějí, že „“

[32] Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. „“.

[33] V rozsudku ze dne 31. 7. 2013, čj. 1 As 71/2012-46, se Nejvyšší správní soud zabýval přezkumem rozhodnutí o prodloužení zajištění, kdy cizinec namítal, že žalovaná nedostatečně zjistila skutkový stav věci a nezohlednila jeho komplikovaný zdravotní stav. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že v této věci správní soudy „“ A dále zhodnotil, že „“ Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by se v případě přezkumu rozhodnutí o prodloužení zajištění měla uplatnit výjimka z obecného pravidla podle § 75 odst. 1 s. ř. s.

[34] Odkazují-li krajské soudy na judikaturu Nejvyššího správního soudu a přitom uvádějí, že „“ lze s nimi souhlasit. Tyto výjimky se však týkají zcela odlišných situací (v podrobnostech viz rozsudek ze dne 4. 2. 2013, čj. 8 Azs 27/2012-65, z důvodu možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; rozsudek ze dne 29. 11. 2012, čj. 7 As 144/2012-53, kvůli čl. 95 odst. 1 Ústavy v případech nezákonného územního plánu; rozsudek ze dne 15. 9. 2011, čj. 4 Ads 35/2011-75, týkající se rozhodnutí o odnětí dávky sociální péče a o nepřiznání příspěvku na živobytí; či rozsudek ze dne 14. 9. 2011, čj. 9 Afs 28/2011-181, týkající se zpochybnění existence exekučního titulu při přezkumu rozhodnutí vydaných v exekučním řízení). Výjimku z obecného pravidla podle § 75 odst. 1 s. ř. s. je nutno náležitě odůvodnit, a to existencí důvodu, který je srovnatelný s těmi výše uvedenými. Porušení zákonného pravidla představujícího jednu ze základních zásad soudního přezkumu správních rozhodnutí bez existence některého z oněch výjimečných důvodů zakládá nezákonnost rozhodnutí krajského soudu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2011, čj. 6 Ads 122/2010-178; či ze dne 30. 9. 2008, čj. 8 Afs 32/2008-59).

[35] V případě nyní posuzovaném Nejvyšší správní soud shledal, že ačkoliv bylo rozhodnutí o zajištění, na něž napadené rozhodnutí odkazuje, zrušeno pro nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelné délky trvání doby zajištění, nejsou ve vztahu k napadenému rozhodnutí dány tytéž důvody nepřezkoumatelnosti. Lhůta, na kterou se zajištění stěžovatele prodlužuje, není nesrozumitelná. Jakkoliv nebylo možné podle rozhodnutí o zajištění stanovit, kdy lhůta k zajištění uplyne, jelikož žalovaný rozporuplně ve výroku uváděl 70 dní, kdežto v odůvodnění 60 dní, je z napadeného rozhodnutí zřejmé a srozumitelné, že prodloužená lhůta zajištění skončí 29. 9. 2018 a bude trvat 40 dnů. Není tedy pochyb, že první den prodloužené lhůty bude den 20. 8. 2018. Žádné další okolnosti uvedené v napadeném rozhodnutí s tímto nejsou v rozporu.

[36] Nelze proto dospět k závěru, že by v tomto případě napadené rozhodnutí bez dalšího následovalo osud rozhodnutí o zajištění, a muselo být soudem zrušeno. Napadené rozhodnutí netrpí vadou, pro niž bylo zrušeno rozhodnutí o zajištění. Pokud jde o odůvodnění trvání důvodů pro zajištění v napadeném rozhodnutí, Nejvyšší správní soud se touto otázkou zabývá níže v bodě [45].

[37] Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jelikož žalovaný dostatečně neodůvodnil, jaké jednotlivé kroky byly učiněny pro realizaci vyhoštění. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem byly kroky podnikány, čeho se podařilo dosáhnout, co je ještě třeba zařídit, a nejasně byly uvedeny i okolnosti, pro které byla realizace vyhoštění naplánována ke dni 17. 9. 2018.

[38] Podle § 124 odst. 3 věty třetí a násl. zákona o pobytu cizinců citovaného v bodě [13] je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, je-li to nezbytné k pokračování v přípravě realizace správního vyhoštění.

[39] Podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení svobody. Dále lze dobu nad tento limit prodlužovat při splnění podmínek podle § 125 odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců.

[40] K problematice nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů lze s ohledem na ustálenou judikaturu správních soudů konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, které skutečnosti vzal správní orgán za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/1992-23, publikovaný ve Správním právu pod č. 27/1994, nebo nověji rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008-71). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být ovšem vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-76, č. 1566/2008 Sb. NSS).

[41] Při posuzování nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí lze nepochybně vycházet také z judikatury Nejvyššího správního soudu vztahující se k otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí. V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, zdejší soud uvedl, že „[n]“

[42] Harmonogram konkrétních kroků, které správní orgán v řízení o správním vyhoštění cizince činí, je na úvaze správního orgánu, nicméně aby zajištění cizince bylo oprávněné, musí být řízení o vyhoštění vedeno s náležitou pečlivostí, aktivně a svědomitě. Aplikace správního uvážení při rozhodování o prodloužení doby zajištění musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil či nepřekročil jeho meze. V řízení o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby zajištění tak soudy ve správním soudnictví hodnotí postup policie v řízení o správním vyhoštění a zkoumají, zda uvážení správního orgánu o prodloužení doby zajištění nevybočuje ze zákonem stanovených mezí, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a není svévolné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2011, čj. 1 As 119/2011-39). Odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění musí obsahovat především úvahu, jaké kroky směřující k vyhoštění správní orgán dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat. Předpokladem prodloužení zajištění je také skutečnost, že vyhoštění bude alespoň potenciálně možné. Proto musí správní orgán podrobněji uvážit zejména o skutečnostech, které vyšly najevo v průběhu jeho činnosti směřující k vyhoštění cizince a které by mohly zakládat důvodnou obavu, že účelu zajištění nebude možné dosáhnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2013, čj. 7 As 139/2012-59).

[43] Podle již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, čj. 1 As 90/2011-124, je rozhodnutí o prodloužení zajištění dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění, co se týče požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel byl s předchozím rozhodnutím o zajištění i s obsahem spisového materiálu detailně seznámen, proto nebylo třeba okolnosti týkající se vydání rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení zajištění detailně znovu popisovat a postačovalo stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení a uvedení důvodů, pro které byl cizinec původně zajištěn. Ze spisového materiálu nikterak nevyplývalo, že by došlo ke změně skutkových okolností, a proto důvody pro prodloužení zajištění, jak byly popsány v rozhodnutí o zajištění, trvaly. Postačovalo tedy na ně v odůvodnění v podrobnostech odkázat a nebylo nutno opětovně zevrubně popisovat důvody dle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které správní orgán přiměly k tak zásadnímu opatření, jakým je zajištění cizince.

[44] O to podrobněji však je třeba v rozhodnutí o prodloužení zajištění nutné uvést, z jakých důvodů nepostačuje původně stanovená lhůta pro zajištění cizince a z jakých důvodů bylo nutné trvání zajištění prodloužit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, čj. 1 As 71/2012-46).

[45] Uvedené požadavky žalovaný v napadeném rozhodnutí naplnil. Popsal, že v době výkonu rozhodnutí o zajištění neustále zkoumal, zda důvody k zajištění stěžovatele trvaly. Podle evidence v informačním systému smluvních států byl stěžovateli zakázán vstup do schengenského prostoru, jelikož je osobou nežádoucí, či představuje bezpečnostní riziko. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel stále odmítá dobrovolný návrat do země původu a nejsou ze spisu známy žádné okolnosti, které by odůvodňovaly uložení zvláštních opatření za účelem vyhoštění podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Neshledal žádné důvody, pro které by nebylo možné vyhoštění realizovat. Žalovaný dále na straně 4 až 5 napadeného rozhodnutí popsal, jak probíhá příprava realizace vyhoštění, na koho se obrátil, s kým komunikoval a jaké nezbytné kroky je třeba ještě podniknout. Spisový materiál pak obsahuje podrobnou dokumentaci veškeré komunikace. V neposlední řadě žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů je realizace správního vyhoštění předběžně naplánována na 17. 9. 2018. Dále se vyjádřil i ke svému uvážení, že z procesní opatrnosti, vzhledem k zásadě hospodárnosti řízení, ponechal prostor pro administrativní průtahy a dobu zajištění prodloužil do 29. 9. 2018, což je při složitosti a nákladnosti procesu přípravy realizace vyhoštění do Kamerunu zcela opodstatněné a racionální. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s posouzením krajského soudu, že žalovaný srozumitelně a zřetelně formuloval úvahy, kterými se řídil při prodloužení zajištění žalobce, a prodloužení předběžného termínu o 12 dnů náležitě odůvodnil. S ohledem na shora uvedené tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je tak zcela přezkoumatelné a netrpí nedostatkem důvodů. Námitka stěžovatele tedy není důvodná.