Vydání 10/2026

[17] Jádrem této věci je otázka, zda pro posouzení splnění podmínky nezletilosti je rozhodný právní a skutkový stav v době vydání správního rozhodnutí, jak uzavřely správní orgány a krajský soud, či den podání žádosti, jak tvrdí stěžovatelka. Ve vztahu k ní krajský soud postupoval v souladu s jím citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, čj. 1 Azs 397/2017-31, body 16-19. Za obdobného skutkového stavu [nesplnění podmínky nezletilosti podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců kvůli postupu správních orgánů] následoval Nejvyšší správní soud tento právní názor i v rozsudcích ze dne 27. 1. 2021, čj. 7 Azs 133/2020-29, body 15-17, ze dne 4. 2. 2021, čj. 1 Azs 500/2020-24, bod 23, ze dne 1. 12. 2021, čj. 6 Azs 398/2020-34, bod 15, či ze dne 3. 10. 2023, čj. 2 Azs 248/2023-30, bod 12.

[18] Ačkoli se tedy jedná o otázku, která je judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena, nelze pominout, že ta je v rozporu s judikaturou Soudního dvora, jež je pro tuto věc (jak bude vysvětleno níže) závazná. Kasační stížnost je tedy přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon od výše citované judikatury a aplikovat namísto ní závěry Soudního dvora vyslovené v rozsudku ze dne 16. 7. 2020, , spojené věci C-133/19, C-136/19 a C-137/19.

[19] Kasační stížnost je důvodná.

[20] Podle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii [p].

[21] Ze zásady loajality zakotvené v čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii vyplývá členským státům povinnost interpretovat národní právo spadající do působnosti práva Evropské unie v souladu s evropským právem tak, aby zajistily jeho plnou účinnost (tzv. princip ). Podle rozsudku velkého senátu Soudního dvora ze dne 5. 10. 2004, , spojené věci C-397/01 až C-403/01, bodů 115-116, „[a][rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 2. 1999, C-131/97], body 49 a 50-“

[22] Stěžovatelka žádala o povolení k trvalému pobytu na základě § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, podle kterého [p]-Pro posouzení v tomto řízení sporné otázky je zásadní, zda citované ustanovení spadá do působnosti práva Evropské unie, konkrétně směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny (dále jen „směrnice 2003/86“), které se týká výše jmenovaný rozsudek ve věci . Za tím účelem je třeba nejprve zodpovědět, zda se jedná o transpoziční ustanovení ke směrnici 2003/86 (III. A.), a následně, zda skutečnost, že § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců představuje příznivější ustanovení oproti minimálnímu standardu, jej nevyjímá z rozsahu režimu směrnice 2003/86 (III. B.). Po vyřešení nastíněné problematiky Nejvyšší správní soud posoudí dopady rozsudku ve věci na posuzovanou věc (III. C.).

[23] Podle čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace. Podle rozsudku velkého senátu Soudního dvora ze dne 30. 1. 2024, C-560/20, bodu 41, ustanovení směrnice 2003/86 musí být vykládána a uplatňována ve světle čl. 7 a čl. 24 odst. 2 a 3 Listiny základních práv Evropské unie, jak ostatně vyplývá ze znění bodu 2 odůvodnění a čl. 5 odst. 5 této směrnice, které ukládají členským státům povinnost posuzovat žádosti o sloučení rodiny v zájmu dotyčných dětí a s cílem podporovat rodinný život.

[24] Předobraz § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců byl do českého právního řádu poprvé vložen již při první novelizaci zákona o pobytu cizinců zákonem č. 140/2001 Sb., který do § 65 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, v tehdy platném znění, přidal pod písm. d) další důvod pro udělení povolení k pobytu bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území, a to pokud je žadatel ů. Následně byl tento důvod zákonem č. 161/2006 Sb. přesunut do § 66 odst. 1 písm. d) a s účinností od 1. 8. 2018 byla zákonem č. 222/2017 Sb. vypuštěna možnost aplikovat citované ustanovení na již zletilé, nýbrž nezaopatřené dítě.

[25] Podle obecné části důvodové zprávy k zákonu č. 140/2001 Sb. „-“ Důvodová zpráva dále obsahuje výčet právních předpisů práva Evropské unie, které sice „,“ ale již byly „“. Z řady z nich pak vychází směrnice 2003/86, která na základě rozhodnutí Evropské rady z Tampere v roce 1999 dosavadní roztříštěné evropské předpisy týkající se slučování rodin sjednocuje do jednoho komplexního harmonizačního předpisu (bod 3 preambule směrnice 2003/86 a pro přehled předchozích unijních předpisů týkajících se slučování rodin viz Explanatory Komise ze dne 1. 12. 1999 k návrhu směrnice 2003/86, část pátá, str. 6). Ve zvláštní části pak důvodová zpráva k zákonu č. 140/2001 Sb. k přijetí § 65 odst. 1 písm. d) uvádí: „čekací lhůty‘“

[26] Je zřejmé, že v době transpozice směrnice 2003/86 zákonem č. 428/2005 Sb., kterým byl zaveden zvýhodňující režim za účelem slučování rodin i pro cizince s povolením k dlouhodobému pobytu v délce nejméně 1 roku (viz § 42a a § 42b zákona o pobytu cizinců), už bylo posuzované zákonné ustanovení součástí právního řádu České republiky. Z popsaného legislativního vývoje a z příslušných důvodových zpráv ovšem vyplývá, že již od počátku mělo svůj původ v právu Evropské unie (tehdy Evropského společenství). Skutečnost, že zákonné ustanovení bylo součástí právního řádu již před nabytím účinnosti harmonizačního předpisu, nevylučuje, že se jedná o transpoziční ustanovení, pokud lze z příslušného unijního předpisu dovodit, že vnitrostátní ustanovení spadá do jeho působnosti. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 29. 4. 2004, C-371/02, bodu 13, má-li národní soud vykládat vnitrostátní právo spadající do působnosti směrnice, ať už dané ustanovení bylo přijato před či po této směrnici, platí, že by tak měl činit co nejvíce je to možné ve světle textu a účelu směrnice za účelem dosažení cíle sledovaného směrnicí. To platí bez ohledu na jiný výklad vyplývající z důvodové zprávy k tomuto vnitrostátnímu ustanovení.

[27] Z uvedeného vyplývá, že pravidlo § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců bylo do právního řádu vloženo s odkazem na unijní předpisy týkající se slučování rodin již před přijetím směrnice 2003/86, což nicméně v obecné rovině nevylučuje, že má být vykládáno v souladu s touto směrnicí. Stěžejní je, zda spadá do působnosti směrnice 2003/86, či nikoli.

[28] Při posouzení, zda je dané vnitrostátní pravidlo transpozicí unijního práva, lze aplikovat kritéria vytvořená Soudním dvorem při výkladu pojmu „provádění unijního práva“ obsaženého v čl. 51 Listiny základních práv Evropské unie. Původním cílem sice bylo stanovit rozsah základních práv vyplývajících z Listiny základních práv Evropské unie, nicméně tato kritéria jsou použitelná i při obecném stanovení rozsahu unijního práva. V rozsudku ze dne 8. 11. 2012, C-40/11, bodu 79, Soudní dvůr určil, že je třeba mimo jiné ověřit, zda má dotčená vnitrostátní právní úprava za cíl provádět ustanovení unijního práva, jakou má tato právní úprava povahu a zda sleduje jiné cíle, než které zahrnuje unijní právo, i když může toto právo nepřímo ovlivnit, a zda existuje zvláštní ustanovení unijního práva v této oblasti nebo způsobilé ji ovlivnit (tato kritéria posléze potvrdil Soudní dvůr mimo jiné v rozsudcích ze dne 6. 3. 2014, , C-206/13, bod 25, a ze dne 10. 7. 2014, , C-198/13, bod 37).

[29] Cílem § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců je dle Nejvyššího správního soudu bezpochyby podpoření sloučení rodin [viz výše uvedené odkazy důvodové zprávy na unijní předpisy týkající se slučování rodin a citované odůvodnění § 65 odst. 1 písm. d) ve zvláštní části důvodové zprávy]. Stejný cíl sleduje i směrnice 2003/86 (viz zejména body 4, 6 a 9 preambule). Vnitrostátní ustanovení, ač u něj není zjevné, zda představuje cílenou transpozici směrnice 2003/86, sleduje dosažení stejného cíle jako směrnice, objektivně tedy provádí její ustanovení.

[30] Kritérium povahy právní úpravy aplikoval Soudní dvůr ve věci, bodu 39, ve kterém dospěl k závěru, že vnitrostátní úprava měla jinou povahu než úprava ve směrnici, neboť vnitrostátní úprava spočívala v právu zaměstnavatele požádat španělský stát o odškodnění újmy vzniklé z důvodu „abnormálního fungování“ soudní správy, kdežto směrnice cílila na uznání pohledávky zaměstnance vyplývající z jeho pracovních poměrů, která existuje vůči jeho zaměstnavateli. Tímto prizmatem, tedy zjednodušeně řečeno optikou, jak daná ustanovení fakticky fungují, dospívá Nejvyšší správní soud k závěru, že § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců má stejnou právní povahu jako ustanovení směrnice 2003/86, neboť oba právní předpisy upravují povolení k pobytu. Pro cizince je tedy důsledkem splnění všech podmínek stanovených v těchto předpisech udělení pobytového oprávnění.

[31] Dle Nejvyššího správního soudu zároveň nelze dospět k závěru, že by § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců (vedle zjevného záměru podpořit slučování rodin, k němuž směřují jak vnitrostátní předpis, tak i směrnice) sledoval ještě další cíle, odlišné od těch, k nimž míří unijní úprava. Zvláštní pravidla unijního práva v této oblasti představují právě ustanovení směrnice 2003/86.

[32] Podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2003/86 . Do působnosti směrnice naopak podle čl. 3 odst. 2 nespadají žadatelé o přiznání právního postavení uprchlíka či osoby pobývající na území na základě dočasné ochrany či jiné formy ochrany. Ačkoli čl. 3 odst. 1 směrnice 2003/86 pracuje pouze s výhledem na zisk práva trvalého pobytu, nelze tuto podmínku číst jako vyloučení možnosti získat povolení k trvalému pobytu přímo vnitrostátním ustanovením transponovaným z této směrnice. S přihlédnutím k odst. 2 je nutno odst. 1 vykládat tak, že jeho cílem je zajistit odpovídající standard pobytového oprávnění pro osoby usilující o sloučení rodiny. Záměrem bylo zabránit uplatnění např. pouze jednorázového povolení bez vyhlídky na pokračování pobytu, nikoli povolení s ještě pevnějšími vazbami na členský stát.

[33] Aplikace směrnice na trvalé pobyty tedy spíše podporuje záměr unijního zákonodárce. Takový výklad je v souladu i s níže vyloženou legální definicí pojmu „povolení k pobytu“, která se negativně vymezuje pouze ve vztahu k některým formám krátkodobých pobytových titulů. Z uvedených ustanovení proto Nejvyšší správní soud dovozuje, že i cizinci s povolením k trvalému pobytu spadají pod definici osoby usilující o sloučení s rodinou podle čl. 3 směrnice 2003/86, a mají tedy právo na sloučení s rodinou dle garancí zakotvených v této směrnici.

[34] Závěr, že směrnice 2003/86 se vztahuje i na držitele trvalého pobytu, lze rovněž dovodit z definice pojmu „povolení k pobytu“ v čl. 2 písm. e) směrnice 2003/86, podle které se jedná o povolení vydané orgány členského státu, které státního příslušníka třetí země opravňuje k pobytu na jeho území v souladu s čl. 1 odst. 2 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 1030/2002, kterým se stanoví jednotný vzor povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí (nařízení č. 1030/2002). Podle čl. 1 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1030/2002 se „povolením k pobytu“ rozumí každé oprávnění vydané orgány členského státu, které dovoluje státnímu příslušníkovi třetí země oprávněně pobývat na jeho území, s výjimkou i) víz, ii) povolení vydaných na dobu posuzování žádosti o azyl, žádosti o povolení k pobytu nebo o jeho prodloužení, iia) povolení vydaných za výjimečných okolností s cílem prodloužit oprávněný pobyt na dobu nejvýše jednoho měsíce, iii) povolení pro pobyt, jehož délka nesmí překročit šest měsíců, vydaných členskými státy, v nichž se neuplatňuje článek 21 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích.

[35] Tato definice v nařízení č. 1030/2002 bezpochyby zahrnuje i povolení k trvalému pobytu. Skutečnost, že unijní zákonodárce se rozhodl odkázat na takto široké vymezení namísto definice vlastní, třeba i výrazně užší, naznačuje, že jeho cílem vůbec nebylo navázat směrnici toliko na dlouhodobé pobyty, se kterými sice směrnice pracuje, ale jako s minimálními požadavky pro členské státy. Na takovém závěru nic nemění ani skutečnost, že v unijním právu je harmonizována úprava povolení k trvalému pobytu ve směrnici Rady 2003/109/ES, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, neboť tato směrnice se problematikou slučování rodin nezabývá, naopak v čl. 16 odst. 5 odkazuje právě na směrnici 2003/86.

[36] Posuzované ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců se dále dotýká čl. 13 odst. 2 směrnice 2003/86, který požaduje po členských státech vydání povolení k pobytu na dobu minimálně jednoho roku, nikoli rovnou trvalého pobytu. Toto ustanovení je však třeba vykládat v souvislosti s čl. 3 odst. 5 směrnice 2003/86, dle kterého členské státy mohou přijmout nebo zachovat příznivější ustanovení. Odborná literatura takový druh směrnice považuje za směrnice s tzv. minimální harmonizací. V takových případech je pro členské státy jednodušší se od znění směrnice odchýlit. Je to dokonce součást neodmyslitelně spjatá s povahou takového druhu směrnic, že členské státy přijmou nebo ponechají vnitrostátní pravidla, která jdou nad rámec toho, co směrnice požaduje. Jasné je toliko, že členské státy nemohou vnitrostátní právní úpravou jít pod standard zavedený takovou směrnicí (Woods, L.; Watson, P. . Oxford: Oxford University Press, 2014, str. 348). Ustanovení čl. 13 odst. 2 směrnice 2003/86 tedy představuje minimální standard, od kterého se Česká republika adekvátně vzhledem k povaze směrnice odchýlila a přijala v souladu se smyslem směrnice ustanovení, které se více přibližuje cílům směrnice a umožňuje dosáhnout sloučení rodin ve vyšším standardu.

[37] Ve vztahu k ustanovením směrnic představujícím minimální harmonizaci vyvstává otázka, zda „příznivější“ vnitrostátní ustanovení stále spadají do režimu směrnice, a tedy i působnosti unijního práva, či nikoli. Podle judikatury Soudního dvora, pokud unijní právní úprava dává členským státům možnost volby mezi několika způsoby uplatnění, členské státy při výkonu své diskreční pravomoci, která je nedílnou součástí režimu zavedeného tímto aktem, spadají do působnosti unijního práva a jsou povinny dodržovat jeho obecné zásady [rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 19. 11. 2019, , spojené věcí C-609/17 a C-610/17, bod 50].

[38] V posuzované věci směrnice 2003/86 přiznává v čl. 13 odst. 2 (ve spojení s čl. 3 odst. 5) členským státům diskreční pravomoc rozhodnout, jaký typ povolení pobytu přizná rodinnému příslušníkovi osoby usilující o sloučení s rodinou. Přiznáním práva trvalého pobytu nezletilému dítěti cizince pobývajícího na území České republiky na základě trvalého pobytu za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců se tedy česká právní úprava nedostává mimo rámec režimu směrnice.

[39] K uvedenému je třeba doplnit, že v posuzované věci se nejedná o „ústavní minimální harmonizaci“ vyplývající přímo ze Smluv tak, jak tomu je například v oblasti sociální politiky, kde mají členské státy (zejména na základě čl. 153 odst. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie) značnou regulatorní autonomii, při jejímž využití se nacházejí mimo rámec unijního práva [srov. již citovaný rozsudek velkého senátu Soudního dvora ve věci , body 47 až 49; Tecqmenne, M. Minimum Harmonisation and Fundamental Rights: A Test Case for the Identification of the Scope of EU Law in Situations Involving National Discretion? , 2020, č. 16, str. 503]. V odpovídajícím čl. 79 Smlouvy o fungování Evropské unie, vztahujícím se ke společné přistěhovalecké politice, obdobná úprava jako v čl. 153 odst. 4 téže smlouvy totiž absentuje.

[40] Lze tedy shrnout, že § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců představuje tzv. neminimalistickou transpozici čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/86, tedy příznivější ustanovení, které však stále spadá do rámce režimu stanoveného touto směrnicí. Jinými slovy, zákonodárce nebyl podle čl. 13 odst. 2 směrnice 2003/86 povinen přiznat nezletilým dětem cizinců, jež mají na území České republiky povolen trvalý pobyt, bez dalšího trvalý pobyt (stačil by dlouhodobý pobyt ve smyslu § 42a zákona o pobytu cizinců). Pokud tak však učinil, je třeba při aplikaci § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců v souladu s principy loajální spolupráce a následovat závazný výklad směrnice ze strany Soudního dvora (k obdobnému závěru, byť bez bližšího odůvodnění, ostatně dospěl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 9. 8. 2024, čj. 5 Azs 98/2024-32, bodě 19).

[41] Soudní dvůr se v rozsudku ve věci zabýval výkladem čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2003/86, podle kterého členské státy povolí vstup a pobyt nezletilých dětí osoby usilující o sloučení rodiny včetně dětí osvojených, pokud má osoba usilující o sloučení rodiny děti v opatrování a děti jsou na ní závislé.

[42] Soudní dvůr konstatoval, že čl. 4 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2003/86 sice uvádí, že nezletilé děti musí být pod věkovou hranicí zletilosti stanovenou právem dotyčného členského státu, avšak neupřesňuje okamžik, který je třeba vzít v úvahu za účelem určení, zda je tato podmínka splněna, ani v posledně uvedeném ohledu neodkazuje na právo členských států. Podle Soudního dvora je sice v souladu s uvedeným ustanovením ponecháno na uvážení členských států, aby stanovily v právních předpisech věkovou hranici zletilosti, nelze jim naproti tomu přiznat žádný prostor pro uvážení, pokud jde o stanovení okamžiku, který je třeba vzít v úvahu za účelem posouzení věku žadatele pro účely čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2003/86 (věc , body 28 a 29). Výklad unijního práva je třeba provést s přihlédnutím zejména ke kontextu ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (bod 30 a tam uvedená ).

[43] Podle Soudního dvora Příslušné vnitrostátní správní a soudní orgány by nebyly vedeny k tomu, aby přednostně a dostatečně rychle vyřizovaly žádosti nezletilých tak, aby byla zohledněna jejich zranitelnost, a mohly by tak jednat způsobem, který by ohrožoval práva těchto nezletilých na sloučení rodiny (věc , body 36 a 37).

[44] Rovněž by takový výklad neumožňoval zaručit v souladu se zásadami rovného zacházení a právní jistoty ani stejné a předvídatelné zacházení se všemi žadateli, kteří se chronologicky nacházejí ve stejné situaci, jelikož úspěch žádosti o sloučení rodiny by závisel hlavně na okolnostech přičitatelných vnitrostátním správním nebo soudním orgánům, zejména na tom, jak rychle je žádost vyřizována nebo je rozhodnuto o žalobě podané proti rozhodnutí o zamítnutí takové žádosti, a nikoli na okolnostech přičitatelných žadateli. Kromě toho by uvedený výklad v rozsahu, v němž by měl za následek, že by právo na sloučení rodiny záviselo na nahodilých a nepředvídatelných okolnostech, které jsou zcela přičitatelné příslušným vnitrostátním správním a soudním orgánům dotyčného členského státu, mohl vést k významným rozdílům při vyřizování žádostí o sloučení rodiny mezi členskými státy i v rámci jediného členského státu (věc , body 42 až 43).

[45] Ustanovení čl. 4 odst. 1 první pododstavec písm. c) směrnice 2003/86 tedy musí být vykládáno v tom smyslu, že „“ (věc , bod 47). Závěry rozsudku ve věci Belgický stát Soudní dvůr potvrdil také v rozsudku ve věci , body 35 a 36 (a tam citovaná )

[46] Ačkoli případ stěžovatelky spadá pod čl. 4 odst. 1 první pododstavec písm. b) směrnice 2003/86 [a nikoli písm. c) téhož článku, jehož výkladu se věnoval Soudní dvůr ve věci ], nepředstavuje tato odlišnost důvod pro předložení nové předběžné otázky či snad pro odlišné právní posouzení. Jak ve věci , bodech 30 a 31, připomněl Soudní dvůr, ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, je třeba zpravidla vykládat autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii, přičemž tento výklad je třeba provést s přihlédnutím zejména ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou. Cílem obou dotčených ustanovení, tedy čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce písm. b) i písm. c) směrnice 2003/86, je umožnit naplnění práva na sloučení rodiny prostřednictvím povolení vstupu a pobytu nezletilým dětem, a pravidla pro splnění hmotněprávní podmínky nezletilosti dítěte je proto třeba v obou ustanoveních vykládat stejně. Závěry Soudního dvora na tento případ lze aplikovat a jedná se o .

[47] Optikou závěrů přijatých v rozsudku Soudního dvora ve věci nemůže napadený rozsudek, rozhodnutí správních orgánů, ani výše citovaná Nejvyššího správního soudu k výkladu splnění podmínky nezletilosti obstát. Klíčové pro posouzení splnění podmínky nezletilosti v § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců je totiž datum podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, nikoli datum rozhodnutí správního orgánu.

[48] Přestože Nejvyšší správní soud shledal důvod odchýlit se od své judikatury, s ohledem na rozsudek Soudního dvora ve věci nepředložil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Jak již rozšířený senát vyslovil, jestliže spornou právní otázku už závazně vyřešil Soudní dvůr nebo Ústavní soud, mohl by rozšířený senát svým rozhodnutím sjednotit odlišné právní názory Nejvyššího správního soudu jen formálně. Za takové situace proto není vůbec příslušný (usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 7. 2009, čj. 2 As 35/2008-56, č. 1948/2009 Sb. NSS).

[49] Je nesporné, že stěžovatelka podala žádost podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců v okamžiku, kdy splňovala podmínku nezletilosti. Správní orgány však dospěly k závěru, že její žádosti nelze vyhovět, neboť již tuto podmínku nesplňuje (v okamžiku rozhodnutí o žádosti již nezletilá nebyla). Krajský soud tento závěr aproboval. Již jen z toho důvodu je napadený rozsudek nezákonný. Nic na tom nemění ani předestřená možnost požádat o změnu žádosti, neboť podmínky takové změny představují toliko korektiv před případným zásahem do soukromého a rodinného života, tedy výjimku z obecného pravidla (ohledně data posouzení věku žadatele). Podle Soudního dvora však členským státům nepřísluší stanovit ve vnitrostátní úpravě okamžik rozhodný pro určení věku žadatele odlišně od okamžiku podání žádosti. Vzhledem k tomuto závěru již nebylo namístě posuzovat ostatní kasační námitky.