Ejk 50/2004
Pobyt cizinců: kompetenční výluka
k § 171 písm. c) a § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění zákona č. 140/2001 Sb. (v textu též „zákon o pobytu cizinců“)
Výluka ze soudního přezkumu uvedená v § 171 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, není protiústavní ani v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, neboť správní vyhoštění ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je zákonné, sledující legitimní cíl a nezbytné v demokratické společnosti. Posouzení přiměřenosti tohoto zásahu s ohledem na změny skutkového stavu lze ostatně dosáhnout v rámci jiných institutů, např. odstranění tvrdosti správního vyhoštění (§ 122 tohoto zákona), popř. cestou mimořádných opravných prostředků (§ 65 správního řádu ve spojení s § 168 citovaného zákona).
(Podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2004, čj. 10 Ca 206/2003-37)
Prejudikatura
srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Daliová proti Francii
(Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 2/1998, str. 44)
Věc:
Nataliya I. (Ukrajina) proti Policii České republiky – Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie o správní vyhoštění.
Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, Referát cizinecké a pohraniční policie Chotěbuz, svým rozhodnutím ze dne 13. 5. 2003 žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců uložil správní vyhoštění z přechodného pobytu na území České republiky s dobou platnosti na tři roky. Správní orgán to odůvodnil neoprávněným pobytem žalobkyně na území ČR. Po uplynutí platnosti víza, které ji k pobytu v ČR opravňovalo, totiž žalobkyně nevycestovala a svůj další pobyt zde nezlegalizovala.
Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala. V odvolání uvedla, že pobývá ve městě K. u sestry, která je provdaná za občana ČR, a že jí pomáhá s dítětem, v čemž jí vyhoštění brání. Je přitom jediným rodinným příslušníkem, který může sestru takto navštěvovat. Uvedla dále, že zde měla příležitostnou nelegální práci, přičemž prodloužení doby pobytu jí měli zařídit klienti v souvislosti s prací.
Rozhodnutím ze dne 5. 8. 2003 žalovaný odvolání zamítl s odůvodněním, že žalobkyně se po dobu téměř dvou let zdržovala na území České republiky neoprávněně, a to vědomě, a že zde rovněž neoprávněně pracovala. Žalovaný proto nepovažoval namítané rodinné vazby za důvod pro změnu napadeného rozhodnutí a zásah do těchto vazeb za nepřiměřený vzhledem k závažnosti protiprávního jednání.
Žalobkyně v žalobě směřující proti tomuto rozhodnutí žalovaného namítala, že dne 21. 5. 2003 uzavřela sňatek s Martinem K., občanem ČR, který žije a pracuje ve městě K. Žalobkyně dále uvedla, že s ním čeká dítě, a dovolávala se proto práva na sloučení rodiny a práva na společnou výchovu dětí, jak je zaručuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, a čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně se však v žalobě nevěnovala otázce, zda žalovanému oznámila změnu skutečnosti rozhodné pro posouzení přiměřenosti tohoto zásahu, tj. uzavření manželství a očekávání narození dítěte s občanem České republiky.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě jednak namítl, že žaloba byla podána opožděně, tedy po lhůtě deseti dnů stanovené v § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a jednak poukázal na ustanovení § 171 písm. c) téhož zákona, podle něhož je rozhodnutí o správním vyhoštění vyloučeno z přezkoumání soudem, pokud důvodem pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění byla skutečnost, že se cizinec před zahájením správního řízení zdržoval na území ČR neoprávněně.
Městský soud v Praze žalobu odmítl.
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze se předně musel zabývat otázkou, zda napadené rozhodnutí není z kognice soudu vyloučeno. Podle § 68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, domáhá-li se žalobce přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Podle § 171 písm. c) zákona o pobytu cizinců jsou z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se před zahájením řízení o tomto vyhoštění zdržoval cizinec na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak soud usnesením odmítne návrh, který je nepřípustný.
Soud vzhledem k vlastnímu vyjádření žalobkyně považoval za nepochybné, že se žalobkyně před zahájením řízení o vyhoštění zdržovala na území České republiky neoprávněně a že si musela být protiprávnosti svého konání vědoma. Je tedy zřejmé, že podle již citovaného § 171 písm. c) zákona o pobytu cizinců je žalobou napadené rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím orgánu I. stupně z přezkumu vyloučeno, a proto soudu nezbylo než žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout. Soud navíc dodal, že kdyby nebylo uvedené výluky, bylo by nutno považovat žalobu za opožděnou, neboť zákon o pobytu cizinců stanoví k podání žaloby kratší než dvouměsíční lhůtu (§ 172 tohoto zákona).
Výluku ze soudního přezkumu uvedenou v ustanovení § 171 písm. c) zákona o pobytu cizinců nepovažuje soud za protiústavní, resp. v rozporu s čl. 32 Listiny základních práv a svobod ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Správní vyhoštění ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je zákonné, sledující legitimní cíl a nezbytné v demokratické společnosti. Posouzení přiměřenosti tohoto zásahu s ohledem na uzavření manželství a očekávání narození dítěte s občanem České republiky, tj. posouzení nastalé změny skutkového stavu, je možno opětovně dosáhnout pomocí institutů, které zákon o pobytu cizinců zná, a to v rámci tzv. odstranění tvrdosti správního vyhoštění dle § 122 zákona o pobytu cizinců, popř. cestou mimořádných opravných prostředků, neboť ve smyslu § 168 a násl. téhož zákona se na toto řízení, až na uvedené odchylky, vztahuje správní řád. Uvedené instituty jsou s to naplnit požadavky čl. 9 a 10 Úmluvy o právech dítěte, a to počínaje právem na pravidelný styk s dítětem až po právo na opětné spojení rodiny.