Vydání 9/2026

[11] Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel byl aktivně legitimován k podání návrhu i nyní posuzované kasační stížnosti. Stěžovatel je spolkem, jehož účelem je podle stanov mimo jiné „“ a „“. Řada členů stěžovatele přitom dlouhodobě vlastní pozemky, které přímo sousedí s dotčenou plochou Z.99, případně se nachází v její těsné blízkosti. Je zde tak zřejmé místní i časové sepětí. Těmto vlastníkům nelze klást k tíži, že se rozhodli prosazovat své zájmy jednotně skrze osobu stěžovatele (srov. nález ÚS ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, č. 111/2014 Sb. ÚS, body 25–27).

[12] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, jenž namítá, že napadený rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud reagoval na veškeré návrhové body. Konkrétně krajský soud neshledal porušení § 52 starého stavebního zákona spočívající v přípravě návrhu změny č. 7 pro opakované veřejné projednání (body 67, 70). V bodech 72 až 75 se zabýval poukazem na náležitosti grafické části územního plánu ve smyslu § 13 odst. 2 vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, a dopadem jeho porušení do práv stěžovatele. Možnost účasti osadního výboru v procesu přijímání (změny) územního plánu krajský soud vysvětlil v bodě 89. Současné napadení změny regulačního plánu Smrkovice II a s tím související námitky jsou zohledněny v bodech 5 a 86 až 88. Některé námitky jsou vypořádány stručněji, avšak to nic nemění na skutečnosti, že jejich vypořádání napadený rozsudek obsahuje, a to z pohledu Nejvyššího správního soudu dostatečně. Nejvyšší správní soud dodává, že použití tzv. pětistupňového algoritmu pro přezkum opatření obecné povahy není pro správní soudy povinné (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 12. 2023, čj. 9 Ao 37/2021-57, č. 4562/2024 Sb. NSS, bod 28).

[13] Byť žádná ze stran řízení u Nejvyššího správního soudu nebrojila proti přípustnosti návrhu na zrušení změny č. 7, Nejvyšší správní soud považuje za podstatné se k této otázce vyjádřit. Dospěl totiž k odlišnému názoru než krajský soud.

[14] Podle § 103 o. s. ř. ve spojení s § 64 a § 120 s. ř. s. platí, že soud kdykoli za řízení zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení. Mezi podmínky řízení spadá i přípustnost návrhu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 12. 2008, čj. 8 Aps 6/2007-247, č. 1773/2009 Sb. NSS, či rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2012, čj. 2 As 45/2011-64, a ze dne 22. 1. 2026, čj. 10 As 161/2025-110, bod 11).

[15] Odpůrce postupoval při přijímání a vydání změny č. 7 podle starého stavebního zákona. Stěžovatel nepodal proti změně týkající se plochy Z.99 žádné námitky či připomínky (tvrzené námitky a připomínky, které stěžovatel uplatnil v procesu přijímání změny regulačního plánu Smrkovice II, samozřejmě nejsou v tomto řízení nijak ).

[16] Řízení u krajského soudu bylo zahájeno 14. 5. 2025, tedy za účinnosti nového stavebního zákona (k tomu viz bod [21] níže). Podle § 328 uvedeného zákona se tak řídí novou právní úpravou. Nový stavební zákon přitom stanovil v § 307 odst. 2 speciální případ nepřípustnosti návrhu na zrušení opatření obecné povahy: .

[17] Citované ustanovení překonává dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž navrhovatel mohl v řízení u správního soudu (s určitými omezeními) podat návrh na zrušení opatření obecné povahy, i přestože byl v procesu pořizování opatření pasivní a nepodal žádné námitky ani připomínky (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2010, čj. 1 Ao 2/2010-116, č. 2215/2011 Sb. NSS, body 25–32, nebo rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2014, čj. 6 Aos 3/2013-29, body 10–18).

[18] Vyvstává tak otázka, zda v případě opatření obecné povahy fakticky vydaného podle původní právní úpravy, jako tomu bylo v této věci, vzniklo navrhovateli právo podat návrh na zrušení opatření obecné povahy za podmínek stanovených dosavadní právní úpravou, anebo je jeho návrh s ohledem na znění § 307 odst. 2 nového stavebního zákona nepřípustný.

[19] Této otázce se věnoval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 9. 2024, čj. 41 A 18/2024-101. V bodě 58 tohoto rozsudku dospěl k závěru, že „ opatřením obecné povahyv řízení o vydání opatření obecné povahy“

[20] Z citovaného textu plyne, že § 307 odst. 2 nového stavebního zákona se užije pouze tehdy, jestliže úkon (resp. lépe řečeno „fáze“), během něhož bylo možné vznést důvody proti opatření obecné povahy, proběhl již po účinnosti nového stavebního zákona. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje a v tomto rozsudku z něj vychází. Závěr odpovídá systematice a účelu přechodných ustanovení nového stavebního zákona (k tomu viz níže). Současně v něm nelze spatřovat nepřiměřený zásah do právní jistoty navrhovatele. Byl-li § 307 odst. 2 nového stavebního zákona účinný v době, kdy navrhovatel mohl uplatnit důvody proti opatření obecné povahy, měl si být vědom, že pokud tak neučiní, nebude se moci domáhat soudní ochrany, nepůjde-li o výjimky v tomto ustanovení uvedené (srov. nález ÚS ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24, bod 17). Shodný přístup přitom Nejvyšší správní soud zaujal již při výkladu § 307 odst. 1 nového stavebního zákona² (rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2025, čj. 7 As 320/2024-47, č. 4679/2025 Sb. NSS, bod 33). Nejvyšší správní soud i krajský soud v rozsudku čj. 41 A 18/2024-101 odkázaly na podporu své argumentace na závěr Ústavního soudu v nálezu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09, č. 131/2009 Sb. ÚS, podle kterého „ “.

[21] Ve věcech týkajících se územního plánování přitom nastala účinnost nového stavebního zákona dne 1. 7. 2024 (§ 334a odst. 1 tohoto zákona). Veřejné projednání návrhu změny č. 7 bylo zahájeno dne 6. 6. 2024 (k určení okamžiku zahájení veřejného, případně opakovaného veřejného projednání viz rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2026, čj. 21 As 226/2025-78, body 34–50), tzn. ještě za účinnosti starého stavebního zákona. Úprava návrhu po veřejném projednání si vyžádala opakované veřejné projednání. To bylo zahájeno dne 21. 10. 2024, tj. již za účinnosti nového stavebního zákona. Vypuštění maximální kapacity plochy Z.99, tedy sporná otázka v této věci, bylo jednou ze změn, pro které se konalo opakované veřejné projednání. Proto právě tato fáze pořizování změny č. 7 je pro účely posouzení přípustnosti stěžovatelova návrhu u krajského soudu stěžejní. V rámci opakovaného veřejného projednání nebyla uplatněna žádná negativní stanoviska ani žádné námitky či připomínky (s. 10-11 odůvodnění změny č. 7).

[22] Krajský soud v bodech 55–57 napadeného rozsudku posoudil přípustnost návrhu na zrušení změny č. 7. Ze skutečnosti, že veřejné projednání změny č. 7 bylo zahájeno za účinnosti starého stavebního zákona dne 6. 6. 2024, dovodil, že ve vztahu ke změně č. 7 je zapotřebí aplikovat starý stavební zákon. Ustanovení § 307 odst. 2 nového stavebního zákona se tak v této věci neuplatní.

[23] Krajský soud tedy bez jakéhokoli vysvětlení pominul proběhlé opakované veřejné projednání, přestože jej nový stavební zákon v § 323 odst. 9 výslovně označuje za jednu z fází pořizování změny územního plánu, která určuje použití původní, případně nové právní úpravy. Podle § 323 odst. 9 nového stavebního zákona totiž platí, že .

[24] Nejvyšší správní soud proto pro určení přípustnosti návrhu musí dále posoudit otázku, zda má být opakované veřejné projednání konané již za účinnosti nového stavebního zákona vedeno podle dosavadní právní úpravy, jestliže „standardní“ veřejné projednání bylo zahájeno ještě za účinnosti starého stavebního zákona. K této otázce se krajský soud nijak nevyjádřil a spokojil se s tím, že do 30. 6. 2024 bylo zahájeno „standardní“ veřejné projednání. Tím však vyloučil jakýkoli význam opakovaného veřejného projednání ve smyslu § 323 odst. 9 nového stavebního zákona.

[25] Ustanovení § 323 odst. 9 ve svém nynějším znění bylo do nového stavebního zákona doplněno novelou č. 152/2023 Sb. Nový stavební zákon původně obsahoval v tomto smyslu § 323 odst. 8, podle něhož . Až v důsledku novelizace se § 323 zčásti vrátil do původní podoby, jakou měl ve vládním návrhu nového stavebního zákona (sněmovní tisk č. 1008/0), tehdy jako § 321 odst. 9 ve znění: .

[26] Důvodová zpráva k původnímu návrhu zákona č. 283/2021 Sb. k § 321 odst. 9 uvádí: „.“ Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že zvýrazněná pasáž citované důvodové zprávy odkazuje na opakované veřejné projednání, které bylo (shodně jako „standardní“ veřejné projednání) zahájeno nového stavebního zákona, a proto se má dokončit . Takto to alespoň plyne ze znění vládního návrhu § 321 odst. 9.

[27] Důvodová zpráva k novelizujícímu zákonu č. 152/2023 Sb. společně ke změnám v § 323 uvádí, že: „[…].“ Konkrétně k § 323 odst. 9 důvodová zpráva uvádí: „.“

[28] Ze zvýrazněných pasáží obou důvodových zpráv je zřejmé, že se shodují v tom, že okamžik zahájení veřejného projednání (nikoli jen veřejného projednání) je určující pro to, zda se pro samotné opakované veřejné projednání a následný schvalovací proces územního plánu (nebo jeho změny) použije právní úprava podle starého, nebo nového stavebního zákona.

[29] Opačný výklad by ostatně vedl k tomu, že by slova byla v § 323 odst. 9 nového stavebního zákona zbytečná. Na tom, zda a kdy bylo zahájeno opakované veřejné projednání, by vůbec nezáleželo, neboť každému takovému opakovanému veřejnému projednání vždy předchází „standardní“ veřejné projednání. Druhá ze skutečností, které jsou podle přechodného ustanovení rozhodné, by tedy nikdy nemohla nastat, aniž by předtím nastala ta první, která by však vždy měla prioritní význam.

[30] K odlišnému výkladu § 323 odst. 9 nového stavebního zákona ovšem dospěl jak komentář (doposud jediný) k novému stavebnímu zákonu (Bursíková, L.; Korbel, F.; Černý, P.; Lachmann, M.; Roztočil, A.; Bohadlo, D. a kol. . 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2025), tak metodické sdělení Ministerstva pro místní rozvoj k postupu pořizování územních plánů a jejich změn po 30. 6. 2024. Citovaný komentář uvádí, že v případě zahájení veřejného projednání do dne účinnosti nového stavebního zákona se má postaru dokončit celý proces pořizování . Stejný názor zastává i ministerstvo v metodickém sdělení, kde se pro případ úprav návrhu po veřejném projednání uvádí, že návrh se v rozsahu úprav projedná na opakovaném veřejném projednání, při kterém se postupuje obdobně podle § 52 starého stavebního zákona (bod 14 metodiky). Metodické sdělení obecně vychází z toho, že bylo-li veřejné projednání zahájeno do 30. 6. 2024, dokončí se celý zbývající postup pořizování územního plánu nebo jeho změny podle starého stavebního zákona (bod 11 a násl.). Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že komentářová literatura ani metodická sdělení pro něj nejsou závazná (rozsudky NSS ze dne 25. 8. 2022, čj. 6 Ads 138/2022-37, č. 4389/2022 Sb. NSS, bod 15, či ze dne 16. 8. 2010, čj. 2 Afs 53/2010-63, bod 18).

[31] Komentář opírá svůj výklad mimo jiné o skutečnost, že komentované ustanovení používá v odstavci 9 spojku „nebo“, před kterou neuvádí čárku. „“ S tímto výkladem Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Absence čárky před spojkou „nebo“ skutečně dává najevo, že nastat mohou obě možnosti – někdy proběhne jen veřejné projednání, někdy i opakované veřejné projednání. Obě uvedené fáze pořizování územního plánu přitom vymezují okamžik, podle kterého se určí použitelná právní úprava. Naplnění kterékoli z hypotéz, které předvídá § 323 odst. 9 nového stavebního zákona (tj. zahájení veřejného projednání přede dnem účinnosti nového stavebního zákona zahájení opakovaného veřejného projednání přede dnem účinnosti nového stavebního zákona), vede k aktivaci dispozice (dokončí se [územní plán nebo jeho změna] podle dosavadních právních předpisů). To znamená, že pasáže a se vztahují shodně k okamžiku zahájení veřejného projednání i okamžiku zahájení opakovaného veřejného projednání (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 29. 8. 2017, čj. 5 As 154/2016-62, č. 3632/2017 Sb. NSS, body 16–19). Přítomnost čárky by naopak naznačovala, že okamžik určující právní úpravu lze vztáhnout pouze k jedné z těchto fází, aniž by však z ustanovení bylo zřejmé, kterou z těchto fází zvolit; veřejné projednání totiž nastane vždy, a to jako první v pořadí, opakované veřejné projednání nastane pouze za situace dřívějšího proběhnutí „standardního“ veřejného projednání. Tím by se opět stala nadbytečnými slova „“.

[32] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tím, že veřejné projednání je natolik pokročilou fází, že by již po ní nebylo účelné upravit návrh územního plánu a postupovat podle nového stavebního zákona, jak komentář taktéž uvádí. Jako dostatečně pokročilou fázi lze podle názoru Nejvyššího správního soudu označit až okamžik, kdy je ukončena fáze veřejného, respektive opakovaného veřejného projednání a je již nepochybné, že návrh nebude podstatně upravován. Až v tento okamžik se proces pořizování ocitá ve své závěrečné fázi, kdy by již nedávalo smysl, aby se návrh upravoval podle nového stavebního zákona.

[33] Jak Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil, pokud by se přiklonil ke komentářovému výkladu, potvrdil by, že slova „“ jsou v § 323 odst. 9 nového stavebního zákona nadbytečná. To jistě zákonodárce nezamýšlel. Tvorba zbytečných ustanovení není slučitelná s předpokladem rozumného zákonodárce, z něhož se při výkladu právních předpisů vychází. V pochybnostech výklad nemá vést k výsledku, podle kterého pro určitá pravidla vzhledem k jejich vztahu k ostatním pravidlům nezbude žádný prostor pro jejich použití.

[34] Veřejné projednání lze chápat jako fázi, tedy jako určitý procesní úsek při pořizování územního plánu, který začíná okamžikem zahájení a končí lhůtou pro podávání námitek či připomínek a stanovisek dotčených orgánů (§ 52 odst. 3 starého stavebního zákona; viz též § 97 nového stavebního zákona, podle něhož již není možné podávat námitky). Účelem veřejného projednání je totiž nejen seznámit veřejnost s návrhem územního plánu, ale i umožnit nad ním veřejnou debatu a shromáždit námitky a připomínky (§ 22 starého stavebního zákona a k tomu např. rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2012, čj. 1 Ao 7/2011-526, č. 2698/2012 Sb. NSS, bod 625 a násl.; viz též § 96 a násl. nového stavebního zákona). Stejný smysl má i opakované veřejné projednání. To se však uskuteční pouze v případě změn návrhu (§ 53 odst. 2 starého stavebního zákona; viz též § 103 odst. 3 nového stavebního zákona). Nejedná se tedy o či nevýznamné úpravy. Právě pokud je úprava podstatná, je třeba veřejné projednání v rozsahu provedených úprav návrhu zopakovat, a v takovém případě mají dotčené subjekty opět právo uplatnit námitky a podat připomínky, ty se však musí týkat provedených úprav (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014, čj. 50 A 15/2014-50, č. 3212/2015 Sb. NSS, nebo rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2016, čj. 8 As 121/2015-53, bod 35). Rovněž z těchto důvodů považuje Nejvyšší správní soud za logické, aby se rozhodná právní úprava určovala nejen podle zahájení veřejného projednání, ale též opakovaného veřejného projednání. Předmětem opakovaného veřejného projednání může být mnohdy rozsáhlá změna návrhu územního plánu.

[35] Z důvodů výše předestřených Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že opakované veřejné projednání ve smyslu přechodného ustanovení § 323 odst. 9 nového stavebního zákona má svůj samostatný význam a jako takové je rozhodující pro určení, zda se od okamžiku zahájení opakovaného veřejného projednání použije režim starého, nebo nového stavebního zákona. Nejvyšší správní soud tento závěr učinil nejen s ohledem na výklad jazykový, ale též systematický – návaznost jednotlivých fází v přechodném ustanovení § 323 nového stavebního zákona, historický a teleologický – zkoumání úmyslu zákonodárce z důvodových zpráv a srovnání účelu veřejného a opakovaného veřejného projednání (srov. nález ÚS ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.).

[36] Z § 323 odst. 9 nového stavebního zákona tak lze dovodit, že došlo-li k zahájení veřejného projednání nebo opakovaného veřejného projednání nového stavebního zákona, dokončí se proces projednání územního plánu a následný schvalovací proces podle tohoto zákona (závěr, že se od okamžiku zahájení veřejného projednání nebo opakovaného veřejného projednání dokončí proces pořizování územního plánu nebo jeho změny podle určené právní úpravy, potvrdil rozsudek čj. 21 As 226/2025-78, body 51–52).

[37] V nynější věci bylo zahájeno veřejné projednání dne 6. 6. 2024. Následně se však konalo opakované veřejné projednání, při kterém bylo projednáváno zde sporné vypuštění omezení kapacity plochy Z.99. Opakované veřejné projednání bylo zahájeno až po dni účinnosti nového stavebního zákona dne 21. 10. 2024. Na fázi opakovaného veřejného projednání i následnou schvalovací fázi pořízení změny č. 7 tak dopadal nový stavební zákon a s ním i jeho § 307 odst. 2.

[38] Použití § 307 odst. 2 nového stavebního zákona je přímo v tomto ustanovení podmíněno třemi předpoklady: 1) navrhovatel neuplatnil v řízení o vydání opatření obecné povahy žádné důvody proti tomuto opatření; 2) navrhovatel mohl uplatnit důvody; 3) opatření nepodléhalo posouzení vlivů na životní prostředí.

[39] První a třetí z uvedených podmínek jsou v této věci splněny. Z odůvodnění změny č. 7 je zřejmé, že v rámci opakovaného veřejného projednání nebyla uplatněna žádná negativní stanoviska ani žádné námitky či připomínky a že opatření nepodléhalo posouzení vlivů na životní prostředí (s. 10–11 a s. 27 odůvodnění).

[40] Druhou z podmínek je nutné blíže posoudit. Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že mu bylo znemožněno se proti změně týkající se plochy Z.99 bránit. Poukázal na to, že z mapových podkladů k návrhu pro opakované veřejné projednání není zřejmé, že se změna č. 7 týká též plochy Z.99. Stěžovatel je přesvědčen, že mezi textovou a grafickou částí k napadené změně územního plánu panují rozpory a odpůrce porušil § 13 odst. 2 vyhlášky č. 500/2006 Sb.

[41] Podle § 13 odst. 2 věty poslední vyhlášky č. 500/2006 Sb. [případně viz též příloha 8 část I odst. 3 písm. a) bod 1 nového stavebního zákona: ]. Grafická část návrhu změny č. 7 pro opakované veřejné projednání neobsahovala vyznačení plochy Z.99, která byla předmětem opakovaného veřejného projednání. Nejvyšší správní soud se však přiklání k závěru krajského soudu, podle něhož není mezi textovou a grafickou částí rozpor. Ve věci je podstatné, že v případě plochy Z.99 došlo pouze k vypuštění regulativu, jímž se určovala intenzita výstavby v dané ploše. Tato změna nijak neovlivnila hranice plochy Z.99, její prostorové (neboli vnitřní – slovy krajského soudu) uspořádání a účelové určení (bod 74 napadeného rozsudku). Stanovení podmínek prostorového uspořádání, na jehož údajnou změnu stěžovatel upozorňuje, ostatně spadá pod textovou část územního plánu [viz příloha 7 část I odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 500/2006 Sb.; shodně pak příloha 8 část I odst. 1 písm. f) nového stavebního zákona]. V grafické části se nijak nevyznačuje (srov. příloha 7 část I odst. 4 téže vyhlášky; případně příloha 8 část I odst. 3 nového stavebního zákona). Textová část návrhu ve své výrokové části (bod 8) obsahovala informaci o změně týkající se plochy Z.99. Tato změna byla odůvodněna v závěru bodu 8.1 na straně 20 návrhu tím, že pro toto území je zpracovaný regulační plán Smrkovice II, jenž prověřil kapacitu území a stanovil kapacitu zastavitelné plochy. Skutečnost, že se změna č. 7 týká též plochy Z.99, byla nepochybně zřejmá z textové části návrhu změny pro opakované veřejné projednání, která byla veřejnosti, tedy i stěžovateli, dostupná prostřednictvím úřední desky Městského úřadu v Písku.

[42] Krajský soud správně vypořádal též námitku týkající se projednání změny územního plánu s osadním výborem (bod 89 napadeného rozsudku). Podle § 121 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), . Podle odstavce 2 . Z citovaného ustanovení ani jiného relevantního právního předpisu neplyne povinnost obce, aby osadnímu výboru předkládala návrh územního plánu nebo jeho změny k projednání. Osadní výbor mohl k návrhu změny č. 7 předkládat svá vyjádření a reagovat na připomínky a podněty občanů obce, jak ustanovení předvídá.

[43] Skutečnost, že pozvánka k opakovanému veřejnému projednání byla učiněna s odkazem na starý stavební zákon, nelze považovat za objektivní důvod, pro který by bylo možné omluvit procesní pasivitu stěžovatele. Pozvánka byla řádně zveřejněna, a stěžovatel tak měl možnost se proti změnám, které byly předmětem opakovaného veřejného projednání, aktivně bránit.

[44] Všechny podmínky použití § 307 odst. 2 nového stavebního zákona jsou v této věci splněny. Z tohoto důvodu by Nejvyšší správní soud měl přistoupit ke zrušení rozsudku krajského soudu a návrh odmítnout namísto něj podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., a to ve znění účinném od 1. 1. 2026 (čl. XI bod 1 zákona č. 314/2025 Sb.), neboť stěžovatelův návrh na zrušení změny č. 7 byl od počátku nepřípustný podle § 307 odst. 2 nového stavebního zákona. Tím, že krajský soud tak neučinil a návrh věcně projednal, zatížil řízení zmatečností, jelikož ve věci chyběly podmínky řízení [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. K této vadě Nejvyšší správní soud přihlíží i bez kasační námitky (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Takový postup by však byl v nynější věci v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu.

[45] Ústavní soud opakovaně uvedl, že pokud soud svým procesním postupem vyvolá v účastnících řízení legitimní očekávání, že k jejich podání bude přihlíženo nebo že bude projednáno, požívá toto legitimní očekávání právní ochrany (nálezy ÚS ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3157/14, č. 8/2015 Sb. ÚS, bod 20, nebo ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 2373/21, č. 82/2022 Sb. ÚS, body 27 a 31). Obdobně k legitimnímu očekávání účastníků založenému procesním postupem soudu přistupuje i Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 18. 2. 2022, čj. 1 As 354/2021-27, bod 30, nebo ze dne 5. 5. 2023, čj. 5 As 37/2022-24, body 15–16). Tyto závěry lze vztáhnout též na správní orgány, které svým procesním postupem založily legitimní očekávání účastníků. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z principu důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy „“ (nález ÚS ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3476/11, č. 25/2012 Sb. ÚS, bod 18).

[46] Odpůrce postupoval při pořizování i schválení změny č. 7 podle starého stavebního zákona; stejně tak vyhláška o opakovaném veřejném projednání obsahovala poučení v souladu se starým stavebním zákonem. Krajský soud v napadeném rozsudku bez velkých pochyb uzavřel, že odpůrce postupoval správně, jestliže vydal změnu č. 7 podle starého stavebního zákona. Ze spisu nevyplývá, že by některá ze stran v průběhu řízení o změně č. 7 nebo řízení u krajského soudu či Nejvyššího správního soudu brojila či se jakkoli vyjadřovala proti tomu, že proces vydání změny č. 7 probíhal podle původní právní úpravy. Stěžovatel v návrhu upozornil, že změna č. 7 byla vydána ještě podle starého stavebního zákona, a proto se na ni nevztahuje § 307 odst. 2 nového stavebního zákona. Dodal, že i kdyby ve věci měl být použit nový stavební zákon, stěžovatel neměl faktickou možnost uplatnit připomínky, neboť nebyl o změně územního plánu řádně informován.

[47] Odpůrce i stěžovatel tak byli po celou dobu přípravy změny č. 7 v přesvědčení, že je při jejím vydání se správně postupovalo podle starého stavebního zákona. Tento zákon ani soudní řád správní přitom nestanoví, že by uplatnění námitek či připomínek v řízení o vydání opatření obecné povahy bylo podmínkou přípustnosti soudního přezkumu tohoto opatření (tuto podmínku zavedl až nový stavební zákon v § 307 odst. 2). Proto stěžovatel, jenž byl při pořizování změny územního plánu vedeného v režimu starého stavebního zákona procesně pasivní, mohl být po celou dobu v přesvědčení, že bude moci v řízení před soudem uplatňovat veškeré návrhové body tzv. pětikrokového algoritmu přezkumu opatření obecné povahy, vyjma bodu posledního, kterým je přezkum z hlediska proporcionality, tj. přiměřenosti výsledné regulace.

[48] Pokud by Nejvyšší správní soud nyní odmítl návrh na zrušení změny č. 7 s ohledem na § 307 odst. 2 nového stavebního zákona namísto krajského soudu, porušil by jednu z ústavních zásad spravedlivého procesu, tj. právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud proto věcně posoudil veškeré kasační námitky stěžovatele.

[49] K námitkám, že bylo stěžovateli znemožněno, aby se bránil proti změně týkající se plochy Z.99, se Nejvyšší správní soud vyjádřil v předchozích bodech 42 až 44.

[50] K obecné námitce, že dokumentace návrhu změny č. 7 nebyla k opakovanému veřejnému projednání předložena „“, Nejvyšší správní soud odkazuje na vyjádření odpůrce ke kasační stížnosti, se kterým souzní. Odpůrce na s. 9 vyjádření vysvětlil, že po opakovaném veřejném projednání byly do finálního návrhu změny č. 7 doplněny kapitoly odůvodnění a drobné textové úpravy, které neměly žádný dopad na obsah projednávané změny. Takový postup je běžný. Nejvyšší správní soud připomíná, že nepodstatné změny nevyžadují opakované veřejné projednání (§ 53 odst. 2 starého stavebního zákona).

[51] Stěžovatel dále namítl, že regulační plán Smrkovice není v souladu s územním plánem města Písku, a to v části stanovující maximální kapacitu výstavby v ploše Z.99. Krajský soud popřel obsah § 71 odst. 4 starého stavebního zákona. Z ustanovení plyne povinnost obce uvést podřízenou územně plánovací dokumentaci do souladu s tou nadřízenou, nikoli naopak, jak to učinil odpůrce.

[52] Nejvyšší správní soud uvádí, že tato námitka má své místo především v řízení o regulačním plánu Smrkovice II, který stanovil kapacitu zastavitelné plochy Z.99 až na 52 parcel pro rodinné domy (původní územní plán Písek umožňoval výstavbu pouze 42 rodinných domů).

[53] Stěžovatel vznesl obdobnou námitku i v řízení sp. zn. 22 As 242/2025 ve věci změny č. 1 regulačního plánu Smrkovice II. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že územní plán je závazný pro pořízení a vydání regulačního plánu. To však neznamená, že úprava obsažená v regulačním plánu musí přesně zrcadlit úpravu obsaženou v územním plánu. Podstatné je, aby regulační plán respektoval koncepci vymezenou územním plánem. Tu může doplňovat a upřesňovat, aniž by to vedlo k rozporu mezi územně plánovacími dokumentacemi. Ten by nastal v případě, pokud by regulační plán přinesl zcela novou regulaci, se kterou územní plán nepočítá (viz bod 46 rozsudku čj. 22 As 242/2025-63, či též rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2014, čj. 9 Aos 2/2013-118, body 38–39). To v posuzovaném případě nenastalo. Regulační plán pouze zpřesnil počet stavebních parcel, a to v rámci mantinelů stanovených územním plánem (rozsudek čj. 22 As 242/2025-63, body 55–56). V této souvislosti změna č. 7 územního plánu Písek pro nadbytečnost vypustila index k ploše Z.99, jenž upravoval množství rodinných domů na dané ploše (s. 25 odůvodnění změny č. 7).

[54] Regulační plán Smrkovice II a územní plán Písku tak nelze považovat za vzájemně rozporné (22. senát v bodě 57 svého rozsudku poukázal též na to, že údaje o maximální kapacitě vymezených ploch v územním plánu jsou pouze orientační a určené zejména pro dimenzování dopravní a technické vybavenosti; to potvrzuje i odpůrce v závěru s. 7 vyjádření k návrhu). Nadto Nejvyšší správní soud ve své předchozí judikatuře dovodil možnost, aby se obec do určité míry odchýlila od nadřazené územně plánovací dokumentace. Ta totiž ze své povahy bývá zpravidla obecná a je na dokumentaci nižšího stupně, aby ji vhodně konkretizovala. Odchylku je však nutné dostatečně zdůvodnit (rozsudky NSS ze dne 22. 12. 2011, čj. 8 Ao 6/2011-87, č. 2741/2013 Sb. NSS, body 73–77, a ze dne 14. 5. 2025, čj. 10 As 19/2025-45, bod 18).

[55] Odpůrce na s. 25 odůvodnění změny č. 7 uvedl, že regulační plán Smrkovice II prověřil kapacitu území s ohledem na výměru zastavitelné plochy Z.99 cca 7,15 ha. Při odečtu plochy nutné pro umístění komunikace (cca 0,85 ha) zbývá výměra cca 6,3 ha. Pro plochy individuálního bydlení je v územním plánu stanovena minimální výměra pozemků 800 m², proto by bylo možné v ideálním případě situovat do zastavitelné plochy Z.99 až 80 pozemků. Regulační plán však zpřesnil využitelnost území optimálně a hospodárně na 52 pozemků. Odpůrce tak objasnil, jakým způsobem regulační plán posoudil kapacitu sporné plochy. Z důvodu, že kapacita plochy je dostatečně upravena regulačním plánem, vypustil z územního plánu regulativ maximální kapacity plochy. Takové zdůvodnění je dostatečné a logické.

[56] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal rozpor mezi územně plánovacími dokumentacemi.