Vydání 7/2013

(...) Žalobkyně v podané žalobě namítla, že nejsou naplněny znaky uvedené v § 2 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona o ochraně spotřebitele, neboť zákazník nebyl v postavení spotřebitele a žalobkyně v postavení podnikatele ve smyslu tohoto zákona, protože chemický přípravek, jehož aplikace byla důvodem reklamace, žalobkyně poskytla zdarma v rámci podpory produktů. Tuto námitku neshledal soud důvodnou. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že zákazník koupil u žalobkyně zboží, přičemž část výrobků byla poskytnuta zdarma, resp. za kupní cenu 0 Kč. Je však nepochybné, že všechno uvedené zboží bylo předmětem jediné obchodní transakce, jejímž smyslem a cílem byl nákup a prodej zboží, který byl jednoznačně označen ve fakturách, jež jsou součástí spisového materiálu. Ze skutečnosti, že určitý druh zboží je poskytován v souvislosti s uzavíranou kupní smlouvou na jiné zboží prodávajícím zdarma, nelze dovodit, že v rámci tohoto jediného právního úkonu a vztahu, který na základě tohoto úkonu vzniká mezi dvěma subjekty, nejde o vztah kupujícího a prodávajícího, resp. spotřebitele a prodávajícího ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Z § 2 odst. 1 písm. b) citovaného zákona vyplývá, že prodávajícím je podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby. Žalobkyně zcela nepochybně prodala svému zákazníkovi výrobky a v souvislosti s tím mu poskytla určitý ve formě bezplatného chemického přípravku, pořád však šlo o prodej a koupi určitého zboží. Samotná skutečnost, že určité přípravky jsou v souvislosti s kupní smlouvou poskytovány zdarma, nezbavují prodávajícího jeho odpovědnosti za bezvadnost poskytnutého zboží a nic nemění na jeho postavení prodávajícího ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele. (...)

K námitce, že správní orgány nesprávně vyhodnotily obsah reklamace, když nevycházely z listinných důkazů, které měly k dispozici s tím, že zákazník mohl reklamovat pouze vady dodávky od žalobkyně a nikoliv vady dodávky celé technologie, je nutno konstatovat, že předmětem řízení u správních orgánů nebylo posouzení otázky, zda a v jakém rozsahu mohl zákazník (dále jen "spotřebitel") vady reklamovat, tedy jaký byl obsah reklamace, předmětem posouzení nebyla ani otázka, zda reklamace byla či nebyla uplatněna oprávněně. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že předmětem řízení bylo posouzení, nakolik žalobkyně postupovala v souladu se zákonem při vyřizování reklamace, kterou spotřebitel uplatnil. Jak je patrno z výroku rozhodnutí inspektorátu, který byl napadeným rozhodnutím potvrzen, pokuta byla žalobkyni uložena jednak proto, že doklad ze dne 4. 6. 2008, který inspektorát považoval za vyřízení reklamace ze dne 3. 6. 2008, neobsahuje zákonem předepsané náležitosti, a jednak proto, že reklamace ze dne 12. 6. 2008 nebyla vyřízena v zákonem stanovené lhůtě. Správní orgány tedy neposuzovaly oprávněnost uplatněné reklamace, oprávněnost uplatněných vad apod. Tuto námitku soud neshledal důvodnou, neboť otázka oprávněnosti uplatněné reklamace nebyla předmětem řízení před správními orgány, proto se ani inspektorát nemohl dopustit rozšiřujícího výkladu, jak žalobkyně namítala.

Žalobkyně dále namítala, že správní orgány nesprávně posoudily obsah e-mailové korespondence, když jako datum reklamace uvedly datum 3. 6. 2008 a následně datum 12. 6. 2008. K této námitce soud uvádí následující:

Z výroku rozhodnutí inspektorátu ze dne 12. 3. 2009 je zřejmé, že pokuta byla žalobkyni uložena proto, že správní orgány dospěly k závěru, že žalobkyně porušila § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele tím, že dne 4. 6. 2008 zaslala spotřebiteli písemné potvrzení o vyřízení reklamace, které nemělo zákonem předepsané náležitosti, neobsahovalo údaje o tom, kdy spotřebitel reklamaci uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob vyřízení spotřebitel požaduje [a tím se dopustila správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. t) tohoto zákona]. Dále byla pokuta uložena žalobkyni proto, že správní orgány dospěly k závěru, že žalobkyně svým jednáním porušila § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele tím, že jako prodávající nevyřídila reklamaci UV technologie, uplatněnou spotřebitelem dne 12. 6. 2008, v zákonem stanovené lhůtě 30 dnů [a tím naplnila skutkovou podstatu podle § 24 odst. 7 písm. v) tohoto zákona].

Uvedenému výroku rozhodnutí koresponduje obsah kontrolního protokolu ze dne 15. 10. 2008 i odůvodnění rozhodnutí inspektorátu ze dne 12. 3. 2009. Z nich vyplývá, že inspektorát dospěl k závěru, že spotřebitel uplatnil u žalobkyně dvě reklamace UV technologie. Jednu reklamaci uplatnil dne 3. 6. 2008, druhou dne 12. 6. 2008. Ve vztahu k reklamaci ze dne 3. 6. 2008 inspektorát vyhodnotil jako doklad o vyřízení reklamace doklad "" ze dne 4. 6. 2008. Ve vztahu k reklamaci ze dne 12. 6. 2008 inspektorát uzavřel, že nebyla vyřízena v zákonné lhůtě, když při kontrole dne 15. 10. 2008 nebyl doložen žádný doklad o tom, že by reklamace byla vyřízena.

Současně je však nutno konstatovat, že z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 9. 6. 2006 je patrno, že žalovaná jako odvolací orgán konstatovala uplatnění reklamace dne 3. 6. 2008, uznala doklad ze dne 4. 6. 2008 za doklad o převzetí reklamace (který však nemá zákonem předepsané náležitosti) a konstatovala, že spisovým materiálem je zdokumentováno, že žalobkyně nevyřídila shora uvedenou a uplatněnou reklamaci v zákonné lhůtě třiceti dnů ode dne uplatnění. Z uvedené části odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dovodit, že žalovaná konstatovala nevyřízení reklamace ze dne 3. 6. 2008, když doklad ze dne 4. 6. 2008 považovala pouze za doklad o převzetí reklamace. Přitom z odůvodnění rozhodnutí inspektorátu vyplývá, že inspektorát doklad ze dne 4. 6. 2008 považoval za doklad o vyřízení reklamace (bez zákonem požadovaných náležitostí), a to ve vztahu k reklamaci ze dne 3. 6. 2008. Za nevyřízenou považoval nikoliv reklamaci ze dne 3. 6. 2008, nýbrž reklamaci ze dne 12. 6. 2008. V tomto směru je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť z něho nevyplývá, zda a z jakých důvodů žalovaná jako odvolací orgán hodnotila předložené doklady odlišně, když doklad ze dne 4. 6. 2008 hodnotila jako doklad o převzetí reklamace, jež byla uplatněna dne 3. 6. 2008, přičemž považuje tuto uvedenou reklamaci za nevyřízenou. O reklamaci, kterou inspektorát vyhodnotil jako druhou uplatněnou reklamaci ze dne 12. 6. 2008, se odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezmiňuje.

Žalobkyně dále namítala, že správní orgány považovaly za neprokázané vyřízení reklamace při jednání žalobkyně s oznamovatelem dne 24. 6. 2008, a to přesto, že bylo možno provést důkazy výslechy svědků, kteří se spotřebitelem jednali a jejichž výslech žalobkyně navrhovala. Žalobkyně současně poukázala na to, že protokol ze dne 24. 6. 2008 správní orgány nesprávně hodnotily z pohledu doby předložení tohoto protokolu, aniž by se zabývaly jeho obsahem. Tyto námitky shledal soud důvodnými.

Ve vztahu k reklamačnímu protokolu ze dne 24. 6. 2008 je v odůvodnění rozhodnutí inspektorátu ze dne 12. 3. 2009 konstatováno, že tento protokol byl doručen správnímu orgánu až dne 30. 10. 2008, z vyjádření zástupkyně spotřebitele vyplývá, že spotřebitel se žádné schůzky nezúčastnil a protokol nepřevzal. O účelovosti protokolu svědčí fakt, že protokol je podepsán pouze jednatelem žalobkyně. Nic nenasvědčuje, že reklamace byla vyřízena dne 24. 6. 2008, když z následné korespondence vyplývá, že reklamační řízení ještě nebylo ukončeno. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je v podstatě konstatováno totéž s tím, že jednatel žalobkyně byl přítomen kontrolám, které prováděl inspektorát, v době kontrol předmětný dokument nedoložil. Z písemnosti nevyplývá, že by spotřebitel či jeho právní zástupce byl s protokolem před provedením kontrol seznámen, což lze dovodit i z e-mailu jednatele žalobkyně ze dne 10. 7. 2008.

Z uvedeného obsahu obou rozhodnutí odůvodnění vyplývá, že správní orgány považovaly předložení reklamačního protokolu z 24. 6. 2008 za účelové jednání. Tento závěr byl učiněn s přihlédnutím k tomu, že reklamační protokol předložila žalobkyně jako kontrolovaná osoba, až po provedení druhé kontroly, a to k námitkám ze dne 27. 10. 2008, které uplatnila do kontrolního protokolu ze dne 15. 10. 2008.

K této otázce je nutno poukázat na obsah spisového materiálu, ze kterého vyplývá, že kontrolou, která byla provedena dne 6. 8. 2008, bylo inspektorátem konstatováno, že podnět spotřebitele na nedodržení třicetidenní lhůty nebyl shledán důvodným. Žalobkyně jako kontrolovaná osoba tedy do té doby neměla důvod předkládat jiné doklady, než které byly dosud kontrolním orgánům předloženy, jelikož kontrola byla uzavřena s tím, že oznámení je nedůvodné. Až v kontrolním protokole ze dne 15. 10. 2008 inspektorát konstatoval nedodržení třicetidenní lhůty pro vyřízení reklamace, jež byla uplatněna dne 12. 6. 2008. Je však otázkou, kdy se tuto skutečnost dozvěděl nebo dozvědět mohl.

V obou kontrolních protokolech inspektorátu je jako osoba přítomná při kontrole uveden jednatel žalobkyně. Ani jeden protokol však jmenovaným není podepsán. Z obsahu spisového materiálu přitom vyplývá, že oba tyto protokoly byly žalobkyni jako kontrolované osobě doručovány poštou (protokol ze dne 6. 8. 2008 jako příloha sdělení ze dne 14. 8. 2008, protokol ze dne 15. 10. 2008 jako příloha dopisu ze dne 20. 10. 2008) s tím, že v průvodních dopisech je žalobkyně poučena o tom, že jako kontrolovaná osoba má možnost podat písemné zdůvodněné námitky k výsledkům kontroly. Z obsahu spisového materiálu tedy nevyplývá, že by jednatel žalobkyně byl při kontrole, resp. při závěru kontroly, při níž byl vyhotovován kontrolní protokol, přítomen, nelze tedy dovodit, že by s kontrolním zjištěním ze dne 15. 10. 2008, které bylo diametrálně odlišné od šetření, jež bylo provedeno dne 6. 8. 2008, byl jednatel žalobkyně seznámen dříve než tím, že mu protokol o provedené kontrole z 15. 10. 2008 byl doručen poštou dne 23. 10. 2008. Za této situace nelze žalobkyni vytýkat, že své stanovisko ke kontrolním zjištěním, jež byla uvedena v kontrolním protokolu ze dne 15. 10. 2008, uplatnila poté, kdy jí byl kontrolní protokol doručen. Soud má za to, že z pouhé skutečnosti, že reklamační protokol ze dne 24. 6. 2008 byl předložen až poté, kdy žalobkyni byl doručen kontrolní protokol ze dne 15. 10. 2008, za situace, kdy není zřejmé, že by v protokolu označený jednatel žalobkyně byl kontrole a závěru kontroly, resp. zápisu kontrolního protokolu přítomen, nelze dovozovat účelové jednání.

Žalovaná v závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí sice uvedla, že podepsaný jednatel žalobkyně byl přítomen provedeným kontrolám, toto tvrzení nemá oporu v obsahu spisového materiálu. Jak již bylo uvedeno, kontrolní protokol ze dne 15. 10. 2008, ale ani ze dne 6. 8. 2008, není jednatelem žalobkyně podepsán. Ve spise není založen žádný doklad o tom, že by jednatel žalobkyně byl předvolán, aby se zúčastnil kontroly či byl vyrozuměn o provedení kontroly dne 15. 10. 2008. Naopak ze spisu vyplývá, že protokol byl po jeho vyhotovení zaslán žalobkyni prostřednictvím pošty. Z výroku rozhodnutí inspektorátu ze dne 12. 3. 2009 přitom současně vyplývá, že kontrola se konala v prostorách inspektorátu, nikoliv v sídle žalobkyně.

Z vyjádření žalobkyně ze dne 27. 10. 2008 ke kontrolnímu protokolu ze dne 15. 10. 2008 pak vyplývá, že žalobkyně jako reakci na kontrolní zjištění namítá vyřízení reklamace dne 24. 6. 2008 při ústním jednání, které se konalo uvedeného dne s tím, že navrhuje výslech osob, které jednání se spotřebitelem vedly. Správní orgány postupovaly nesprávně, jestliže se spokojily s negativním vyjádřením právní zástupkyně spotřebitele. Takovéto vyjádření nelze považovat za důkazní prostředek, který je pak vyhodnocen jako důkaz toho, že žalobkyně existenci jednání dne 24. 6. 2008, jehož předmětem měl být i uvedený reklamační protokol, neprokázala, aniž jsou provedeny důkazy, které k prokázání svého tvrzení navrhla, resp. aniž je konkrétně uvedeno, proč doplnění dokazování není potřebné. Je nepochybné, že k provedení důkazů lze použít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci (§ 51 správního řádu), stejně tak je nepochybné, že je na rozhodnutí správního orgánu, aby posoudil potřebu dalšího dokazování. To však neznamená, že návrh na dokazování účastníka řízení je nutno odmítnout proto, že "" vyjádří své záporné stanovisko. Vyjádření právní zástupkyně spotřebitele nelze považovat za důkazní prostředek, který může sloužit jako důkaz. Jakkoliv není výčet důkazů , je zřejmé, že správní řád předpokládá dokazování formou listin, ohledání, svědeckou výpovědí či znaleckým posudkem. Vyjádření zástupkyně spotřebitele takovýmto důkazním prostředkem není a býti nemůže. Bylo namístě provedení výslechů nejen žalobkyní navržených svědků, ale přímo spotřebitele, aby bylo možno posoudit, zda a s jakým obsahem proběhlo jednání dne 24. 6. 2008, zda předmětem jednání byl reklamační protokol, zda byl spotřebitel seznámen s tím, že žalobkyně považuje reklamaci za nedůvodnou.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí je pro zdůvodnění závěru, že nebylo reklamační řízení ukončeno, proveden odkaz na e-mail jednatele žalobkyně ze dne 10. 7. 2008 a dopis právního zástupce žalobkyně s tím, že z této korespondence vyplývá, že reklamační řízení nebylo stále uzavřeno. V odůvodnění však již není uvedeno, z jakých konkrétních údajů obsažených v těchto dokladech je závěr o neukončeném reklamačním řízení učiněn. Obecně je nutno konstatovat, že nelze vyloučit následnou korespondenci mezi prodávajícím a spotřebitelem ani poté, kdy reklamační řízení je ukončeno. Také v tomto směru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Lze přisvědčit žalované, že reklamační protokol ze dne 24. 6. 2008 není podepsán spotřebitelem. Tato skutečnost však neznamená, že s jeho obsahem nebyl seznámen, pokud proběhlo jednání ze dne 24. 6. 2008, jehož předmětem měl být uvedený protokol. Aby bylo možno učinit jednoznačný závěr, je nutno doplnit dokazování výše uvedeným způsobem. (...)