Vydání 4/2006

Na základě kontroly zahájené dne 20. 2. 2003 zjistila Česká obchodní inspekce, inspektorát Praha, že leasingová smlouva uzavřená dne 21. 11. 2002 mezi panem Richardem V. a žalobkyní neobsahuje stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr způsobem uvedeným v příloze zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen "zákon č. 321/2001 Sb."). Tím žalobkyně porušila § 4 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, a naplnila tak skutkovou podstatu ustanovení § 9 odst. 1 písm. d) zák. č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. Za toto jednání jí ředitel správního orgánu uložil pokutu ve výši 15 000 Kč. V odůvodnění správní orgán prvního stupně uvedl, že uzavřená leasingová (nepojmenovaná) smlouva v sobě obsahuje prvky jak smlouvy nájemní, tak i kupní. Účelem uzavřené smlouvy je v jejím důsledku koupě najaté věci a uzavřená leasingová smlouva zaručuje po uplynutí sjednané doby právo odkupu předmětu leasingu za již dohodnutou kupní cenu. Dle § 2 písm. a) zák. č. 321/2001 Sb. se spotřebitelským úvěrem mj. rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Současně dle § 1 odst. 2 písm. b) se zákon nevztahuje na nájemní smlouvu, která po uplynutí určité doby nezaručuje převod vlastnického práva nebo práva obsahově obdobného vlastnickému právu. Podle správního orgánu prvého stupně z uvedeného vyplývá, že nájemní smlouva, která převod vlastnického práva zaručuje, podléhá režimu citovaného zákona. Žalobkyně přitom spotřebiteli neposkytla informaci o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr jako o jednom z řady ekonomických ukazatelů, který vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru a prostřednictvím kterého lze posoudit výhodnost spotřebitelského úvěru.

K odvolání žalobkyně snížil ústřední ředitel České obchodní inspekce uloženou pokutu na 3000 Kč. Zdůraznil, že finanční leasing je nepojmenovaným smluvním typem, ve kterém jsou však zcela zřetelně obsaženy prvky úvěru, nájmu a koupě. Spotřebitelé tak řeší situaci, kdy nedisponují prostředky na nákup předmětu leasingu v hotovosti, a využívají tedy nabídky leasingových společností, které dodavateli předmět leasingu uhradí, přenechají jej za úplatu spotřebiteli k užívání téměř jako věci vlastní s tím, že toto smluvní ujednání spotřebiteli zaručuje po určité době rovněž přechod vlastnického práva. Pokud jde o poskytnutí peněžních prostředků ve smyslu definice spotřebitelského úvěru, k takovémuto poskytnutí, v rámci právního vztahu označeného jako finanční leasing včetně předmětné smlouvy, evidentně dochází. Ústřední ředitel České obchodní inspekce upozornil také na to, že finanční leasing plní z hlediska spotřebitelů rovněž funkci úvěrovou. Z hlediska spotřebitele jde právě o odklad platby ceny předmětu leasingu a její rozložení do splátek, které ovšem pořízení věci formou leasingu oproti okamžité platbě prodraží. Není pravda, že účelem předmětných smluv je pouze dočasný nájem předmětu leasingu, nikoliv již koupě najaté věci. Všeobecné smluvní podmínky spotřebitelům přechod vlastnického práva zaručují, což je evidentní ze znění bodu 6.2.1. a následujících. Spotřebitel tedy má po určitý čas věc v nájmu a později pak nabude věc za úplatu do vlastnictví. Koupi následující po nájmu věci zřetelně vystihuje termín "koupě najaté věci" v příkladném výčtu forem spotřebitelského úvěru a je v našem právním řádu jako prostředek pro charakteristiku finančního leasingu již delší čas užíván. K argumentu žalobkyně, že předmětné ujednání není shodné s nájemní smlouvou, ústřední ředitel uvedl, že v pasážích upravujících dočasné a úplatné užívání cizí individuálně určené věci leasingovým nájemcem, což je též podstata nájemní smlouvy, mají předmětné smlouvy k tomuto smluvnímu typu přinejmenším velmi blízko. Z výkladu § 1 odst. 2 písm. b) lze tedy dovodit přinejmenším tolik, že úmyslem zákonodárce bylo finanční leasing citovanému zákonu podřadit. V rámci definice spotřebitelského úvěru v § 2 písm. a) toho pak nepochybně dosáhl. V úvahách o výši pokuty však ústřední ředitel dovodil, že nesprávně vypočtený údaj o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr neměl na spotřebitele bezprostřední dopad; žalobkyně krom toho - přes své pochyby o aplikovatelnosti citovaného zákona na finanční leasing - měla snahu vypočíst a zahrnout tento údaj do textu smlouvy a nadále postupuje v souladu se stanoviskem inspekce.

V žalobě, jíž žalobkyně napadla toto rozhodnutí, se opět objevuje argumentace, podle níž poskytování leasingových služeb, zejména finančního leasingu, do působnosti zák. č. 321/2001 Sb. nespadá, neboť leasing v žádné ze svých forem neodpovídá definici spotřebitelského úvěru podle uvedeného zákona. Neaplikovatelnost zák. č. 321/2001 Sb. na finanční leasing vyplývá již ze samotné definice spotřebitelského úvěru, jak je uvedena v § 2 písm. a) zák. č. 321/2001 Sb. Pojmovým znakem spotřebitelského úvěru je pouze poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci. Ani jedna z těchto alternativ však u leasingu nenastává. V případě spotřebitelského úvěru dochází k převodu vlastnictví na základě smlouvy, přičemž platba kupní ceny je odložena na pozdější dobu. Podpisem leasingové smlouvy nedochází k převodu vlastnického práva na leasingového nájemce, ale předmět leasingu zůstává ve vlastnictví leasingové společnosti. Účelem leasingové smlouvy přitom není koupě najaté věci, jak je uvedeno v rozhodnutí, nýbrž poskytnutí možnosti užívání předmětu leasingu po určitou dobu za stanovených podmínek. Žalobkyně tedy trvá na svém stanovisku, že leasingová smlouva jako smlouva inominátní, která není nájemní smlouvou ve smyslu právní úpravy občanského zákoníku, nemůže být podřizována zákonu č. 321/2001 Sb., a to i s ohledem na § 1 odst. 2 písm. b), z kterého dle názoru žalobkyně naopak vyplývá, že úmyslem zákonodárce nebylo finanční leasing citovanému zákonu podřadit. V daném případě podle žalobkyně totiž leasingová smlouva nejenže není nájemní smlouvou, ale ani nezaručuje převod vlastnického práva. K tomuto převodu vlastnického práva dochází až po souhlasném projevu obou smluvních stran samostatnou kupní smlouvou. Z dikce všeobecných smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy, vyplývá, že je tu možnost kupní smlouvu uzavřít, koupě předmětu leasingu však není zaručena.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že není důvod vyjímat z veřejnoprávní regulace finančních služeb poskytovaných spotřebiteli finanční leasing. Spotřebitelé využívají tohoto nástroje se stejným účelem jako například splátkový prodej. V obou případech se jedná o způsob nabytí zboží v situaci, kdy okamžitá platba celé kupní ceny výrobku pro spotřebitele není možná, popř. by představovala neúměrný náklad. Potřebnost veřejnoprávní úpravy finančního leasingu je dále umocněna okolností, že vzhledem ke značné variabilitě leasingu chybí jeho výslovná úprava jako zvláštního smluvního typu, což klade na orientaci spotřebitele v tomto právním vztahu zvýšené nároky, a je tudíž žádoucí některá jeho práva garantovat prostřednictvím zákona č. 321/2001 Sb. Mezi příklady spotřebitelského úvěru v § 2 písm. a) zák. č. 321/2001 Sb. se nachází mimo jiné "koupě najaté věci", přičemž spotřebitel v daném právním vztahu opravdu má předmět leasingu nejprve v úplatném užívání jako věc cizí a současně mu ze smlouvy plyne právo nabýt po určité době věc do vlastnictví. Tuto skutečnost sice žalobkyně opakovaně zpochybňuje, nicméně přechod vlastnictví je v bodě 6.2.1. a násl. všeobecných smluvních podmínek spotřebiteli garantován a lze se oprávněně podle žalovaného správního orgánu domnívat, že pro spotřebitele je kauzou celého právního vztahu. V daňových předpisech se ostatně k charakteristice finančního leasingu užívá již několik let právě termín "koupě najaté věci" a žalovanému není známo, že by se proti tomu ze strany leasingových společností či jejich asociace zvedl nějaký odpor. Konkrétně zákon ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nazývá finanční leasing smlouvou o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci (popř. najatého hmotného majetku).

V replice žalobkyně dále vyvracela názor žalovaného, podle nějž lze zaměňovat pojmy "finanční leasing" a "koupě najaté věci". Upozornila na § 28 odst. 3 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví ""), z nějž dovodila, že ani zákonodárce nepoužívá pro leasingovou smlouvu jako smlouvu nepojmenovanou jednotnou definici. Současně uvedla, že smlouva o koupi najaté věci je jako smluvní typ upravena v § 489 a násl. obchodního zákoníku, a že na základě této smlouvy dojde k uzavření kupní smlouvy jednostranným právním úkonem nájemce, který písemně oznámí pronajímateli, že uplatňuje právo na koupi věci, zatímco kupní smlouva, která je uzavírána současně s ukončením leasingové smlouvy, je dvoustranným právním úkonem.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.