4677/2025
Ochrana přírody a krajiny: náhradní opatření k nápravě; Přestupky: trvající přestupky; ne bis in idem
Ochrana přírody a krajiny: náhradní opatření k nápravě
Přestupky: trvající přestupky;
ne bis in idem
k § 86 odst. 2 a § 88 odst. 2 písm. g) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
Nesplní-li právnická nebo podnikající fyzická osoba náhradní opatření k nápravě podle § 86 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které spočívá v povinnosti něco vykonat (zde ve stanovené lhůtě obnovit funkce Ludvíkovického rybníka jako budoucího náhradního biotopu), dopustí se trvajícího přestupku podle § 88 odst. 2 písm. g) téhož zákona, za který jí lze opakovaně uložit pokutu, pokud nejde o totožný skutek; odlišení skutku je dáno časovým obdobím, po něž trvá nesplnění nápravného opatření, což musí být ve výroku rozhodnutí vymezeno.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2025, čj. 5 As 253/2024-40)
Prejudikatura:
č. 832/2006 Sb. NSS, č. 1038/2007 Sb. NSS, č. 1842/2009 Sb. NSS, č. 4408/2022 Sb. NSS. a č. 1338/2007 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 30/1998 Sb.Věc:
CZ GOLF INVESTMENT, a. s., proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalovaného.Česká inspekce životního prostředí rozhodnutím ze dne 24. 2. 2009 uložila žalobkyni podle § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny povinnost odstranit následky neoprávněných zásahů, kterých se dopustila v měsících duben až září roku 2006 při realizaci výstavby „
Sportovního a rekreačního areálu golf resort Ústí nad Labem
“ na lokalitě místního názvu Všebořický lalok porušením základních podmínek ochrany zvláště chráněných živočichů a podmínek ochrany volně žijících ptáků, a to provedením přiměřeného náhradního opatření k nápravě spočívajícího v obnově funkcí – rekonstrukci Ludvíkovického rybníka v k. ú. Ludvíkovice ve vlastnictví státu – Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, organizační složky státu. Rybník jakožto biotop ve smyslu § 3 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně přírody a krajiny splňuje charakteristické etologické nároky pro přirozený vývoj obojživelníků, a to jak ocasatých, tak i žab. Protože navrácení nedovoleně změněné části přírody a krajiny do původního stavu bylo prakticky nemožné a především neúčelné, správní orgán I. stupně uložil žalobkyni, aby provedla právě toto náhradní opatření k nápravě podle § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to do 3 let od nabytí právní moci výše uvedeného rozhodnutí, tj. do 13. 3. 2012. Po zhotovení projektové dokumentace, provedení průzkumů a analýz požádala žalobkyně o přehodnocení náhradního opatření k nápravě, čemuž správní orgán I. stupně nevyhověl, stejně jako posléze podané žádosti o obnovu řízení, kterou zamítl rozhodnutím ze dne 29. 3. 2012 (výrok I.); současně tímto rozhodnutím ovšem vyhověl žádosti žalobkyně a vydal nové rozhodnutí, kterým prodloužil lhůtu ke splnění náhradního opatření k nápravě do 1. 1. 2014 (výrok II.).
Na základě podnětu obce Ludvíkovice a provedené kontroly správní orgán I. stupně zjistil, že žalobkyně povinnost uloženou podle § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny nesplnila; neprojevila a ani jinak neprokázala snahu o započetí prací směřujících ke splnění uloženého nápravného opatření, pročež správní orgán I. stupně dne 8. 9. 2014 vydal příkaz, kterým žalobkyni uložil pokutu 2 000 000 Kč. Proti příkazu podala žalobkyně odpor, jehož důsledkem byl příkaz zrušen, řízení pokračovalo a správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 26. 1. 2015 uložil žalobkyni pokutu ve výši 2 000 000 Kč za správní delikt (nyní přestupek) podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny, který byl spáchán dnem 2. 1. 2014. Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2015 žalovaný zamítl odvolání žalobkyně. Žalobkyně se bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, čj. 3 A 73/2015-53; kasační stížnost žalobkyně proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, čj. 6 As 264/2018-42.
Z podnětu Správy národního parku České Švýcarsko provedl správní orgán I. stupně další kontrolu, resp. inspekční šetření, a zjistil, že Ludvíkovický rybník je v havarijním stavu, nebyly na něm provedeny žádné práce související s obnovou jeho funkcí. Správní orgán I. stupně tedy zahájil přestupkové řízení a dne 15. 2. 2023 vydal rozhodnutí, kterým opět uložil žalobkyni pokutu ve výši 2 000 000 Kč za přestupek podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny, jehož se žalobkyně dopustila tím, že v období od 8. 9. 2014 do 2. 9. 2020 nesplnila svoji povinnost provést náhradní opatření k nápravě. Podané odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 9. 2023 zamítl.
Proti odvolacímu rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, které městský soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, čj. 10 A 144/2023-85, vyhověl – napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku městský soud vysvětlil, že důvodnou shledal žalobní námitku týkající se porušení zásady , podle níž nikdo nemůže být dvakrát potrestán pro stejný skutek. Podle městského soudu je přestupek podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny jednorázovým deliktem s trvajícím následkem. Nesplnění náhradního opatření bylo dokonáno dne 2. 1. 2014 tím, že žalobkyně nevykonala uloženou povinnost do 1. 1. 2014. Právě za toto jednání byla žalobkyni rozhodnutím ze dne 26. 1. 2015 uložena pokuta 2 000 000 Kč. V nyní souzené věci byla žalobkyně rozhodnutím ze dne 15. 2. 2023 opakovaně potrestána za jednání, kdy rovněž nesplnila povinnost uloženou do 1. 1. 2014. Od prvního případu se jednání odlišuje v tom, že žalobkyni je kladeno za vinu, že svoji povinnost nesplnila ani dále ve vymezeném období od 8. 9. 2014, kdy jí byl doručen příkaz v předchozí věci, do 2. 9. 2020, kdy bylo žalobkyni doručeno oznámení o zahájení přestupkového řízení v této věci. V uvedeném období však jen trval následek, tedy nesplněná povinnost vyvolaná tím, že žalobkyně včas nekonala. Za to už byla žalobkyně sankcionována, a proto je podle názoru městského soudu nynější potrestání druhým potrestáním za stejný skutek – „
ne bis in idem
nesplnění náhradního opatření do 1. 1. 2014
“. Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, neboť byl přesvědčen, že rozsudek městského soudu je nezákonný z důvodu nesprávného posouzení právní otázky, podle něhož je přestupek podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny jednorázovým přestupkem spočívajícím v tom, že povinná osoba nesplnila uložené náhradní opatření včas. V daném případě tím, že žalobkyně do 1. 1. 2014 nesplnila náhradní opatření k nápravě, vyvolala protiprávní stav spočívající v absenci přiměřené
kompenzace
uložené podle § 86 zákona o ochraně přírody a krajiny. Tím, že v rozhodnutí o uložení náhradního opatření k nápravě byla stanovena lhůta k jeho splnění, byla sledována určitost a komplementární
kontrolovatelnost plnění ukládané povinnosti. Podle stěžovatele tedy není dodržení určené lhůty samo o sobě zákonem chráněným zájmem; tím je zde splnění uloženého opatření sledujícího zájem na ochraně přírodních hodnot a ekologických funkcí dotčené části přírody. Tento zájem se uplynutím stanovené lhůty nevytrácí, trvá nadále až do provedení uloženého opatření, což se nestalo. Žalobkyně nesplnila uložené náhradní opatření k nápravě. Právě v tom podle stěžovatele spočívá trvání přestupku a stanovená lhůta je jen mezní hranicí oddělující stav souladný se zákonem od stavu protiprávního. Výklad městského soudu by vedl k nežádoucímu stavu, kdy po uložení první pokuty by žalobkyně mohla bez dalšího pokračovat v protiprávním jednání, a nemohla by tak být donucena ke splnění náhradního opatření k nápravě, které jí bylo uloženo jako kompenzace
následků jejího dřívějšího nedovoleného jednání.Podle žalobkyně městský soud přesvědčivě dovodil, že daný přestupek je jednorázovým deliktem s trvajícím následkem. Podstatným znakem přestupku je totiž způsobení protiprávního stavu, nikoli jeho udržování; viz zejména použití dokonavého vidu sloves ve skutkové podstatě přestupku. K tomu též žalobkyně poznamenala, že domoci se splnění náhradního opatření lze prostřednictvím výkonu rozhodnutí, kterým bylo toto opatření uloženo, na což poukázal i městský soud. Donucení k realizaci náhradního opatření je tak objektivně možné nezávisle na opakovaném ukládání sankcí za přestupek podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(…)
IV.2 Otázka porušení zásady ne bis in idem
Povaha přestupku podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny
[19] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval kasační námitkou zpochybňující závěr městského soudu, podle něhož došlo k porušení zásady (nikoli dvakrát v téže věci), a to v návaznosti na povahu přestupku podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny.
ne bis in idem
[20] Zásada je upravena na ústavní úrovni v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán, tedy ani potrestán, za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Jakkoli je tato zásada formulována pro oblast trestního práva, uplatní se i v oblasti správního práva; využití pro správní trestání dovodila našla svůj odraz také v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a to konkrétně v § 77 odst. 2 větě první:
ne bis in idem
judikatura
– viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, čj. A 6/2003-44, č. 1038/2007 Sb. NSS, a ze dne 4. 3. 2009, čj. 6 As 44/2008-142, č. 1842/2009 Sb. NSS. Následně zásada ne bis in idem
Nikdo nemůže být obviněn z přestupku za skutek, o němž již bylo v jiném řízení proti téže osobě pravomocně rozhodnuto.
[21] Nerespektování této překážky přestupkového řízení v praxi může vést právě k porušení zásady , které dovodil městský soud, dle jehož názoru se v této věci jedná o jednorázový přestupek s trvajícím následkem, nikoli trvající přestupek; k tomu srov. § 8 zákona o odpovědnosti za přestupky, který stanoví, že trvajícím přestupkem
ne bis in idem
je takový přestupek, jehož znakem je jednání pachatele spočívající ve
vyvolání
a následném
udržování
protiprávního stavu nebo jednání pachatele spočívající v
udržování
protiprávního stavu, který nebyl pachatelem vyvolán
.[22] V tomto ohledu je třeba poznamenat, že trvající přestupky nesmějí být zaměňovány s přestupky, k jejichž zákonným znakům náleží jen
vyvolání
, nikoli udržování protiprávního stavu, i když je s takovými přestupky následné trvání protiprávního stavu logicky spojeno – srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona o odpovědnosti za přestupky, podle níž „typickým příkladem takových přestupků, které sice mohou na první pohled vypadat jako trvající, avšak jimi nejsou, protože u nich nelze hovořit o udržování protiprávního stavu, jsou přestupky spočívající v nesplnění oznamovací povinnosti (např. podle § 76a odst. 4 písm. b) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, se držitel zbrojního průkazu skupiny A až E, držitel zbrojního průvodního listu pro tranzit zbraně anebo střeliva nebo držitel evropského zbrojního pasu dopustí přestupku tím, že neprodleně neohlásí útvaru policie ztrátu nebo odcizení zbraně kategorie A, B nebo C, střeliva do této zbraně, zbrojního průkazu nebo průkazu zbraně). V těchto případech je pro společnost nejnebezpečnější způsobení protiprávního stavu, na rozdíl od trvajících přestupků, pro které je typické, že stupeň nebezpečnosti přestupku se postupem času nemění nebo se ještě zvětšuje tím více, čím déle čin trvá
“ (sněmovní tisk č. 550/0, důvodová zpráva, zvláštní část, k § 8, 7. volební období 2013-2017).[23] Podobně uvažoval rovněž městský soud, byť se nejednalo o nesplnění oznamovací, ale kompenzační povinnosti. Podle jeho názoru jádrem jednání žalobkyně bylo jednorázové nesplnění kompenzační povinnosti ve stanovené lhůtě – „
nesplnění náhradního opatření do 1. 1. 2014
“. Tento časový aspekt však není výslovně vyjádřen ve skutkové podstatě přestupku, za který byla žalobkyni uložena pokuta; viz § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že neuvede poškozenou část přírody chráněnou podle tohoto zákona do původního stavu nebo
nesplní opatření k nápravě podle § 86
či přiměřená náhradní opatření podle § 67 odst. 4
.[24] Na druhou stranu skutková podstata tohoto přestupku používá dokonavého vidu u obou použitých sloves („ též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 17/2007-135, č. 1338/2007 Sb. NSS, v němž soud mj. s poukazem na jazykový výklad uvedl, že „
neuvede
“ nebo „nesplní
“), což by mohlo nasvědčovat závěru o jednorázovém nesplnění povinnosti, jak ostatně poukazuje i žalobkyně; k tomu srov. a contrario
užití nedokonavého vidu slovesa ‚provozuje‘ nasvědčuje trvajícímu deliktu
“ (v daném případě se jednalo o pokutu uloženou dopravci, který provozuje linkovou osobní dopravu bez licence). Nicméně, jak známo, jazykový výklad je jen prvotním východiskem, které pomáhá ujasnit si smysl a účel právní normy (viz nález ÚS ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). A tím je podle názoru Nejvyššího správního soudu v daném případě snaha postihnout omisivní jednání, jehož „jádro“ definované jako přestupek je dáno vyvoláním a následným udržováním protiprávního stavu spočívajícího v tom, že není splněno opatření k nápravě podle § 86 zákona o ochraně přírody a krajiny, který stanoví: (1)
Kdo poškodí, zničí nebo nedovoleně změní části přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona, je povinen navrátit ji do původního stavu, pokud je to možné a účelné. O možnosti a podmínkách uvedení do původního stavu rozhoduje orgán ochrany přírody.
(2)
Jestliže uvedení do původního stavu není možné a účelné, může orgán ochrany přírody uložit povinnému, aby provedl přiměřená náhradní opatření k nápravě. Jejich účelem je kompenzovat, byť jen z části, následky nedovoleného jednání.
(3)
Uložením povinnosti uvedení do původního stavu či náhradního opatření není dotčena povinnost náhrady škody podle jiných předpisů ani možnost postihu za přestupek nebo protiprávní jednání či trestný čin.
[25] Citované ustanovení je nutno vnímat jako nedílnou součást skutkové podstaty přestupku podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny, u něhož je zásadní zejména trvalá povaha povinnosti provést opatření k nápravě. Právě nerespektování této povinnosti je oním „jádrem“ jednání, které je definováno jako přestupek a které je rozhodující pro posouzení jeho trvající povahy (viz rozsudek NSS ze dne 19. 8. 2022, čj. 2 As 167/2020-32, č. 4408/2022 Sb. NSS., bod 14).
mutatis mutandis
[26] Pokuta za přestupek, který žalobkyně spáchala v roce 2006, měla především represivní a preventivní funkci. Z hlediska zájmů ochrany přírody a krajiny je však přinejmenším stejně důležité odstranit následky jejího tehdejšího protiprávního jednání, pokud nějaké vznikly. Proto zákon stanoví i tuto povinnost – tedy povinnost odstranění následků neoprávněného zásahu, přičemž preferovaným způsobem nápravy je uvedení poškozené, zničené nebo nedovoleně změněné části přírody do původního stavu (naturální
restituce
); srov. Vomáčka, V.; Knotek, J.; Konečná, M.; Hanák, J.; Dienstbier, F.; Průchová, I. Zákon o ochraně přírody a krajiny
. 1. vyd. Praha: 2018, s. 605 až 607, či Jelínková J. § 86 Zákon o ochraně přírody a krajiny. Praktický komentář
. Wolters Kluwer, dostupný z ASPI podle právního stavu k 1. 7. 2024, kde se uvádí: „Povinnost navrácení do původního stavu, pokud je to možné a účelné, vzniká přímo ze zákona. Orgán ochrany přírody rozhodnutím podle
§ 86 odst. 1 neukládá povinnost uvedení do původního stavu, ale rozhoduje o tom, že uvedení do původního stavu je možné a účelné, a stanoví pro ně podmínky (přinejmenším lhůtu, dokdy má být uvedení do původního stavu provedeno, pokud samotný způsob ‚provedení‘ je z věcného, odborného hlediska nesporný).
“[27] Není-li uvedení do původního stavu možné a účelné, může orgán ochrany přírody přistoupit k uložení přiměřeného náhradního opatření k nápravě podle § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, jako se to stalo u žalobkyně, které byla (vedle pokuty za přestupek) uložena v roce 2009 též povinnost naturální kompenzace; viz blíže § 86 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, který připouští souběžné uplatnění deliktní odpovědnosti a povinnosti odstranění následků. Nutno přitom poznamenat, že povinnost odstranění následků nemá sankční charakter, jak uvedl v odůvodnění rozsudku ze dne 16. 12. 2019, čj. 3 As 322/2017-70, Nejvyšší správní soud: „
Cílem uložení opatření podle § 86 odst. 1 a 2 zmíněného zákona je uvedení poškozených, zničených nebo změněných částí přírody do stavu, v jakém se nacházely před nedovoleným zásahem, a pokud to není možné,
“ (bod 33)kompenzace
vzniklé ekologické újmy provedením vhodných opatření. Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení se podává, že jde o modifikaci nápravy ekologické újmy, se kterou pracují například také předpisy o odpadech nebo trestní předpisy. Funkce opatření k nápravě je proto reparační a sleduje zcela odlišný cíl než sankce za přestupek.[28] Smyslem a účelem opatření k nápravě podle § 86 zákona o ochraně přírody a krajiny je tedy primárně reparace – navrácení zničené přírody a krajiny do původního stavu. A pokud to není možné a účelné, lze uložit povinnému jinou vhodnou formu
kompenzace
– zde za zničení biotopu pro řadu živočichů, včetně zvláště chráněných druhů, během výstavby golfového hřiště na lokalitě Všebořický lalok. Vhodnou kompenzací za toto protiprávní jednání žalobkyně byla určena obnova funkcí – rekonstrukce Ludvíkovického rybníka v relativně blízké lokalitě jako budoucího náhradního biotopu splňujícího potřebné nároky pro přirozený vývoj obojživelníků (ocasatých i žab).[29] Obdobně jako to zákon předpokládá u preferovaného způsobu nápravy, tj. navrácení v předešlý stav, tak i v případě tohoto náhradního opatření je třeba, aby orgán ochrany přírody stanovil konkrétní podmínky, jak a kdy má povinný subjekt plnit; nezbytnou náležitostí výroku rozhodnutí tak v zásadě musí být logicky i lhůta k provedení náhradního opatření. V opačném případě by bylo splnění uloženého náhradního opatření nejen nekontrolovatelné, jak správně naznačil stěžovatel, ale hlavně nevykonatelné. Adresátovi rozhodnutí o uložení náhradního opatření k nápravě musí být zřejmé, v čem má toto kompenzační opatření spočívat, jak a kdy ho má provést, vykonat (konkrétní obsah opatření se bude v praxi jistě lišit podle individuálních okolností každého jednotlivého případu).
[30] Náprava, resp.
kompenzace
vzniklé újmy je z hlediska zájmů ochrany přírody a krajiny naprosto stěžejní a nástrojem, který k tomuto cíli směřuje, je právě opatření k nápravě, na které odkazuje skutková podstata přestupku podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny. Toto opatření k nápravě však není vyčerpáno tím, že ho povinný subjekt (žalobkyně) nesplní ve stanovené lhůtě (do 1. 1. 2014). Smyslem ukládání opatření k nápravě je dosáhnout určitého stavu, kterým je v tomto případě evidentně kompenzace
jako taková, tedy vytvoření náhradního biotopu ve výsledku, nikoli pouze ve stanovené lhůtě (spočívá-li kompenzace
v povinnosti něco vykonat, pak tato povinnost trvá, dokud ji povinný subjekt nevykoná). Nesplněním náhradního opatření ve lhůtě se škodlivost daného přestupku nemění, spíše v čase stoupá – prodlužuje se období, kdy není náhradní stanoviště pro živočichy vytvořeno. Přitom právě zájem na jeho vytvoření je onou základní hodnotou chráněnou zákonem (objektem přestupku). [31] S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že dospěl k opačnému závěru než městský soud, a sice, že přestupek podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny spočívající v tom, že právnická nebo podnikající fyzická osoba nesplní náhradní opatření k nápravě podle § 86 odst. 2 téhož zákona, které spočívá v povinnosti něco vykonat, je trvajícím přestupkem.
[32] Trvající přestupek se posuzuje jako jeden skutek a jeden přestupek až do okamžiku ukončení protiprávního jednání, tj. až do odstranění protiprávního stavu. Tento okamžik také zákon o odpovědnosti za přestupky stanoví jako počátek běhu promlčecí doby u trvajícího přestupku [§ 31 odst. 2 písm. c)]. Pokud ovšem k odstranění protiprávního stavu nedojde ani ke dni zahájení řízení o přestupku, pak další udržování protiprávního stavu představuje nový skutek; z hlediska ukládání sankce není dána totožnost skutku (prvek ), a tedy půjde o nový přestupek, pro který počne běžet i nová promlčení doba; shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2005, čj. 5 A 164/2002-44, č. 832/2006 Sb. NSS, na který navázala další
idem
judikatura
tohoto soudu, např. rozsudek ze dne 8. 11. 2007, čj. 9 As 40/2007-61, z něhož se podává, že „ačkoli se trvající delikt (přestupek) posuzuje vždy jako jedno jednání a jeden skutek až do ukončení deliktního jednání, je třeba odlišit situaci, kdy je již v průběhu trvání deliktu (tj. dříve, než je protiprávní stav ukončen) uložena sankce. V takovém případě je, a to pouze z hlediska ukládání sankce, nutno trvající delikt považovat za ukončený, neboť se předpokládá, že právě uložení sankce pachatele donutí k ukončení protiprávního stavu. Pokud je však po uložení sankce protiprávní stav i nadále udržován a trvající delikt trvá dále, nejedná se z hlediska totožnosti skutku o skutek shodný, nýbrž o skutek nový, za který lze uložit další sankci.
“[33] Trvající přestupek trvá pořád, pokud trvá protiprávní stav, přičemž mezníkem pro posuzování spáchání trvajícího přestupku jako nového skutku a nového přestupku je „
den, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení podezřelému z přestupku
“ (srov. např. rozsudek NSS ze dne 15. 6. 2011, čj. 9 As 101/2010-101); v případě, kdy je prvním úkonem v řízení vydání příkazu (§ 150 správního řádu), je třeba za zahájení řízení považovat doručení příkazu (viz rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2018, čj. 1 As 84/2018-33). [34] Příkaz byl žalobkyni doručen dne 8. 9. 2014, což je právě rozhodující moment pro odlišení prvního přestupku, za který byla žalobkyni uložena pokuta 2 000 000 Kč rozhodnutím ze dne 26. 1. 2015, od druhého přestupku. Za ten byla žalobkyni pokuta uložena rozhodnutím ze dne 15. 2. 2023, v jehož výroku správní orgán I. stupně správně vymezil nové časové období, po které protiprávní stav trvá (je žalobkyní udržován), a které počíná dnem 8. 9. 2014 a končí dnem 2. 9. 2020, kdy bylo žalobkyni doručeno usnesení o zahájení řízení o přestupku, které vyústilo v uložení druhé pokuty 2 000 000 Kč. Tato druhá pokuta však není druhým potrestáním za stejný skutek, a tudíž ani porušením zásady , jak nesprávně konstatoval městský soud. Opakovaným uložením pokuty je postihováno vyvolání a udržování totožného protiprávního stavu (nesplnění opatření k nápravě) stejným pachatelem (žalobkyní), avšak za odlišné časové období vymezené ve výroku rozhodnutí (viz výše).
ne bis in idem
[35] Stručně shrnuto: nesplní-li právnická nebo podnikající fyzická osoba náhradní opatření k nápravě podle § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, které spočívá v povinnosti něco vykonat (konkrétně zde: ve stanovené lhůtě obnovit funkce Ludvíkovického rybníka jako budoucího náhradního biotopu splňujícího potřebné nároky pro přirozený vývoj obojživelníků), dopustí se trvajícího přestupku podle § 88 odst. 2 písm. g) téhož zákona, za který jí lze opakovaně uložit pokutu, pokud nejde o totožný skutek; odlišení skutku je dáno časovým obdobím, po které trvá nesplnění nápravného opatření, což musí být ve výroku rozhodnutí vymezeno.
[36] Stranou Nejvyšší správní soud ponechává exekuční vymáhání nesplnění opatření k nápravě ve stanovené lhůtě, protože tato otázka nebyla předmětem posuzované věci, nehledě na to, že na shora vyslovených závěrech nemůže nic změnit. Skutečnost, že se lze domoci splnění opatření k nápravě prostřednictvím výkonu rozhodnutí, kterým bylo toto opatření uloženo (např. náhradním výkonem nebo ukládáním donucovacích pokut, na které poukázala žalobkyně, jakož i městský soud), nevylučuje možnost opakovaného ukládání pokut pro nesplnění nápravného opatření, které hraje z hlediska zájmu na ochraně přírody a krajiny zásadní roli. Umožňuje napravovat, respektive kompenzovat následky neoprávněných zásahů, a tak přeneseně řečeno „navracet nebo nahrazovat, co bylo přírodě a krajině odebráno, zničeno“. O to však žalobkyně zjevně zájem nemá, náhradní opatření dlouhodobě neplní, naopak se opakovaně snaží revokovat rozhodnutí, kterým jí bylo toto opatření již v roce 2009 uloženo – nelze nepřipomenout výše zmíněné žádosti žalobkyně o přehodnocení rozhodnutí, obnovu řízení či vydání nového rozhodnutí, a dále též návrh, kterým se žalobkyně domáhala změny či zrušení rozhodnutí podle § 84 zákona o ochraně přírody a krajiny.
[37] Dlužno dodat, že věc týkající se posledně uvedené žádosti, respektive návrhu byla předmětem posouzení i ze strany Nejvyššího správního soudu, který se jako otázkou předběžnou zabýval žalobkyní namítanou nicotností rozhodnutí o náhradním opatření k nápravě z roku 2009, kterou neshledal; srov. v podrobnostech rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2018, čj. 10 As 166/2018-51, zejm. body 17 až 22.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.