Vydání 8/2026

(…)

[18] Úvodem věcného přezkumu napadeného usnesení městského soudu Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že při odmítnutí žaloby přichází pojmově v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. jako zvláštní ustanovení ve vztahu k ostatním důvodům podle § 103 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98, č. 625/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud se tak může zabývat pouze tím, zda usnesení o odmítnutí žaloby je zákonné či nikoli.

[19] Jádrem sporu je otázka, zda stěžovateli svědčí aktivní procesní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného o zastavení přestupkového řízení vedeného s třetími osobami. Stěžovatel v kasační stížnosti staví svou argumentaci především na znění čl. 78 odst. 1 GDPR a na judikatuře Soudního dvora týkající se soudní ochrany proti rozhodnutím dozorového úřadu.

[20] Podle čl. 77 odst. 1 GDPR .

[21] Podle čl. 78 odst. 1 GDPR .

[22] Podle čl. 78 odst. 2 GDPR .

[23] Výkladu čl. 78 GDPR napomáhá bod č. 143 odůvodnění GDPR: „[…]“

[24] Nejvyšší správní soud předesílá, že mezi účastníky není sporu o tom, že čl. 78 odst. 1 GDPR je přímo použitelným ustanovením unijního nařízení a že pojmy v něm obsažené jsou pojmy unijního práva, jež musí být v souladu s judikaturou Soudního dvora vykládány autonomně a jednotně (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, , C-283/81, bod 19, či ze dne 21. 10. 2008, , C-467/08, bod 33). To však samo o sobě neznamená, že by toto ustanovení vylučovalo aplikaci vnitrostátních pravidel upravujících procesní podmínky soudní ochrany. Podle ustálené judikatury Soudního dvora v oblastech, které nejsou upraveny unijním právem, přísluší každému členskému státu na základě zásady procesní autonomie stanovit procesní pravidla určená k ochraně práv vyplývajících z unijního práva (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 7. 1. 2004, , C-201/02, bod 67, či ze dne 14. 12. 1995, , C-312/93, bod 12). V kontextu realizace práv podle čl. 77 a 78 GDPR Soudní dvůr ve shora označeném rozsudku potvrdil (bod 45), že: „.”

[25] Princip procesní autonomie aplikoval ve vztahu k realizaci práv zaručených čl. 77 a 78 GDPR i Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 1 As 71/2024-53, v němž konstatoval: „ […] “

[26] Vztah čl. 78 odst. 1 GDPR a soudního řádu správního je proto nutno chápat tak, že unijní právo vymezuje oprávnění subjektu údajů domáhat se soudní ochrany proti právně závaznému rozhodnutí dozorového úřadu či jeho nečinnosti, zatímco vnitrostátní právo stanoví procesní rámec jeho uplatnění (tj. příslušný typ žaloby, lhůty, formální náležitosti atd.). Závěr městského soudu, že právo na účinnou soudní ochranu dle čl. 78 odst. 1 GDPR je „“, lze proto obecně považovat za správný. Úkolem vnitrostátního soudu je pouze zajistit, aby tato pravidla nebyla méně příznivá než pravidla upravující obdobné vnitrostátní prostředky ochrany a v praxi nečinila výkon práv přiznaných unijním právem nemožným nebo nepřiměřeně obtížným (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci , body 46, 48 a 57). Je však věcí českého práva podřadit řízení, v jehož rámci oprávněná osoba realizuje své právo na účinnou soudní ochranu proti právně závaznému rozhodnutí dozorového úřadu, pod odpovídající ustanovení českého práva a stanovit procesní podmínky pro uplatnění práv.

[27] Pro posouzení aktivní procení legitimace žalobce dovolávajícího se ochrany vyplývající z GDPR je proto významná zákonná úprava obsažená v soudním řádu správním. Jakkoli Nejvyšší správní soud nepopírá, že každý subjekt údajů má právo na účinnou soudní ochranu proti nečinnosti či rozhodnutí dozorového orgánu, čemuž nemůže procesní úprava nepřiměřeně bránit, na straně druhé nelze tvrdit, že subjekty údajů mohou napadat jakékoli rozhodnutí dozorového úřadu, které má vztah k ochraně jejich práv. Rozhodující je vždy povaha napadeného aktu, v dané věci povaha rozhodnutí dozorového orgánu.

[28] Stěžovatel žalobou nenapadl rozhodnutí žalovaného o jeho stížnosti podle čl. 77 GDPR, nýbrž rozhodnutí vydané v přestupkovém řízení vedeném s obviněnými z přestupku. To ostatně městský soud správně identifikoval a výslovně uvedl, že předmětem soudního přezkumu je právě toto rozhodnutí, nikoli způsob vyřízení stížnosti stěžovatele. Tento závěr stěžovatel v kasační stížnosti nikterak nerozporuje. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom plyne, že ve věcech správního trestání třetím osobám zásadně nesvědčí veřejné subjektivní právo na to, aby s jiným subjektem bylo zahájeno řízení o přestupku, aby byl uznán vinným, anebo aby mu byla uložena sankce (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 3. 2021, čj. 6 As 108/2019-39, , č. 4178/2021 Sb. NSS, bod 84, nebo též rozsudky NSS ze dne 4. 4. 2019, čj. 1 As 74/2018-40, bod 53, ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012-351, body 208 a 209, či ze dne ze dne 11. 3. 2008, čj. 8 As 46/2007-98). Také Soudní dvůr ve shora citovaném rozsudku výslovně uvedl, že subjekt údajů, jehož práva byla porušena, nemá subjektivní právo požadovat konkrétní výsledek přestupkového řízení (bod 41). Městský soud v tomto směru přiléhavě uvedl, že rozhodnutí o vině a sankci v přestupkové věci se odehrává výlučně ve vztahu mezi státem a obviněným; stěžovatel tak nemohl být dotčen na své právní sféře tím, jak byla posouzena přestupková vina jiných osob.

[29] Z uvedeného vyplývá, že je nezbytné odlišit postavení subjektu údajů při vyřizování jeho stížnosti podle čl. 77 GDPR od jeho postavení v přestupkovém řízení vedeném proti jiné osobě. V prvním případě jde o řízení, jehož předmětem je posouzení tvrzeného zásahu do práv subjektu údajů a přijetí odpovídajících opatření vůči správci. Rozhodnutí, jímž dozorový úřad takovou stížnost vyřizuje, se subjektu údajů z povahy věci přímo týká ve smyslu čl. 78 odst. 1 GDPR a zakládá právo na jeho účinnou soudní ochranu. Stěžovatel je jeho bezprostředním adresátem v materiálním smyslu a jako takový má právo na soudní přezkum (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci , zejména body 47–52). Shora citovaný bod 143 odůvodnění GDPR takto soudní ochranu spojuje s odmítnutím či zamítnutím stížnosti. Naproti tomu předmětem řízení o přestupku vedeném proti jiné osobě je výlučně posouzení odpovědnosti obviněného za přestupek a případné uložení sankce. Jedná se o již zmiňovaný veřejnoprávní vztah mezi státem a obviněným. Subjekt údajů v takovém řízení nevystupuje jako jeho účastník, ledaže mu toto postavení přiznává vnitrostátní právo (dle § 68 přestupkového zákona jsou účastníky obviněný, poškozený v části týkající se jím uplatněného nároku na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení a případně vlastník věci, která může být zabrána). Ani z rozsudku čj. 1 As 71/2024-53 neplyne, že by případné navazující přestupkové řízení představovalo rozhodnutí o stížnosti nebo že by byl stěžovatel oprávněn napadat jeho výsledek jako akt, který se ho ve smyslu čl. 78 odst. 1 GDPR týká.

[30] K jinému závěru nevede ani stěžovatelem odkazovaný rozsudek . Soudní dvůr v tomto rozsudku vyložil, že rozhodnutí dozorového úřadu vydané o stížnosti subjektu údajů podle čl. 77 GDPR je právně závazným rozhodnutím, které se tohoto stěžovatele týká, a proto podléhá soudnímu přezkumu v plné jurisdikci (zejm. body 50, 53 a 70). Tento závěr se však vztahuje právě na situaci, kdy subjekt údajů brojí proti rozhodnutí vydanému o jeho vlastní stížnosti, nikoli proti rozhodnutí vydanému v samostatném přestupkovém řízení vedeném proti jiné osobě. Tvrzení stěžovatele, že „“ neobstojí. V tehdy projednávaném případě se subjekty údajů domáhaly přezkumu rozhodnutí dozorového úřadu vydaného o jejich stížnostech podle čl. 77 GDPR, přičemž dozorový úřad po přezkoumání opodstatněnosti stížností konstatoval, že jimi napadené zpracování osobních údajů bylo podle GDPR zákonné (bod 50). Nešlo tedy o přezkum výsledku přestupkového řízení vedeného s třetí osobou jako v nyní projednávané věci.

[31] Nejvyšší správní soud opakuje, že odlišení vyřízení stížnosti a zastavení přestupkového řízení je naprosto klíčové. Stěžovatel se podanou žalobou i kasační stížností domáhal zrušení rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení. Nejvyšší správní soud k výše uvedenému dále doplňuje, že také rozšířený senát v recentním rozsudku ze dne 6. 5. 2026, čj. 4 As 13/2025-41, , k přípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí o zastavení správního řízení s odkazem na rozsudek zdůraznil, že správních soudů připouští soudní ochranu všude tam, kde je rozumně představitelné dotčení jednotlivce na jeho právech jednáním veřejné správy (ať již formou konání nebo opomenutí konat či jejich kombinací), pokud nejde o dotčení . Tato zásada znamená, že soudní kontrola jednání veřejné správy je nezbytná pouze tehdy, je-li rozumně představitelné, že takovéto jednání vskutku do právní sféry jednotlivce zasahuje (bod 35). Rozšířený senát v rozsudku (i ve vztahu ke konkrétním důvodům odmítnutí žaloby) následně zdůraznil, že je nutno odlišit dvě situace. První zahrnuje jednání veřejné správy, které nikdy nemůže zasáhnout do práv a povinností žádného jednotlivce, a tedy ani navrhovatele. Ve druhém případě do něčích práv nebo povinností zasáhnout může, avšak s jistotou se tak nemůže stát ve vztahu k navrhovateli. Do prvé skupiny případů zařadil usnesení o zastavení řízení vydaná v řízeních zahajovaných z moci úřední, jejichž zahájení si žádný jednotlivec nemůže vynutit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle rozsudku . Rozsudek mezi tato řízení výslovně zařadil také řízení o spáchání správního deliktu (přestupku), protože poškozený se nemůže domáhat zahájení přestupkového řízení proti podezřelému z přestupku; poškozený či jiné osoby odlišné od obviněného nemohou napadat výrok správního rozhodnutí týkající se viny či sankce, včetně výroku o zastavení řízení o přestupku (bod 84 rozsudku ). Rozsudek pak také vyloučil možnost, aby se obviněný z přestupku mohl žalobou domáhat zrušení usnesení o zastavení řízení o přestupku (bod 49). Rozsudek ve spojení s rozsudkem tedy potvrzuje shora vyřčené závěry. Protože si poškození přestupku nemohou vyžalovat zahájení přestupkového řízení, nelze dovodit ani jejich právo žalovat unesení o jeho zastavení.

[32] Nejvyšší správní soud dodává, že z průběhu přezkoumávaného správního řízení a obsahu správního spisu vyplývá, že žalovaný se stěžovatelovou stížností řádně a pečlivě zabýval. Na jejím základě nejprve shromáždil mnohé podklady a následně zahájil řízení o přestupku. V zahájení přestupkového řízení lze spatřovat úkon žalovaného, jímž přisvědčil stížnostním důvodům; v opačném případě by přestupkové řízení vůbec nezahajoval. Uvedené však nelze zaměňovat se stěžovatelovým právem na to, aby obvinění byli shledáni vinnými z přestupku a byl jim uložen správní trest, čehož se domáhal žalobou proti usnesení o zastavení přestupkového řízení. Žalované rozhodnutí nebylo vydáno v řízení o stěžovatelově stížnosti, nýbrž v následném přestupkovém řízení, což městský soud správně odlišil.

[33] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dále podotýká, že v těchto procesních situacích, tj. kdy dříve zahájené přestupkové řízení je následně zastaveno, neboť posuzovaný skutek není přestupkem, musí žalovaný následně „negativně“ vyřídit stížnost podanou podle GDPR. Žalovaný takto stěžovatelům (poškozeným) sdělí, proč stížnost neshledal důvodnou. Vypořádání stížnosti mohou subjekty údajů napadnout žalobou ve správním soudnictví. Výsledkem řízení před správními soudy nebude posouzení viny, či neviny dříve obviněného z přestupku, respektive zastavení přestupkového řízení. Soud pouze přezkoumá, zda žalovaný řádně posoudil podanou stížnost. Tento postup eliminuje, aby „překlopením“ stížnostního řízení do přestupkového subjekty údajů ztratily možnost soudního přezkumu vyřízení stížnosti podané dle GDPR.

[34] Městský soud tedy nepochybil v závěru, že stěžovateli nesvědčí aktivní legitimace podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Napadené rozhodnutí nerozhodovalo o jeho právech či povinnostech, nýbrž o tom, zda se jiné osoby dopustily přestupku a zda jim má být za něj uložena sankce. V tomto ohledu je ustálená Nejvyššího správního soudu, na niž městský soud odkázal, plně přiléhavá. Správný je i závěr městského soudu, že stěžovateli nesvědčí aktivní legitimace podle § 65 odst. 2 s. ř. s. Nebyl totiž účastníkem přestupkového řízení. Na tomto závěru nic nemění, že impulsem k zahájení přestupkového řízení byla stížnost stěžovatele k dozorovému úřadu. Nejvyšší správní soud nicméně považuje za potřebné korigovat bod 17 odůvodnění napadeného usnesení, v němž městský soud nepříliš obratně uvedl, že „“.

[35] Soudní dvůr v rozsudku vyloučil, že by stížnost subjektu údajů podle čl. 77 GDPR mohla být vnímána jako prostý podnět subjektu údajů dozorovému orgánu, ze kterého by plynula pouze povinnost dozorového orgánu podatele o osudu jeho podnětu zpravit. Tento výklad odmítl i Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 1 As 71/2024-53, v němž dospěl k závěru, že řízení o stížnosti podle čl. 77 GDPR je s ohledem přinejmenším na práva a povinnosti subjektu údajů nezbytné podřadit pod řízení o žádosti podle Hlavy VI správního řádu. Stížnost subjektu údajů podle čl. 77 GDPR tak není pouhým podnětem ve smyslu § 42 správního řádu, ale procesním prostředkem ochrany práv, o němž je dozorový úřad povinen vydat negativní rozhodnutí, případně informovat subjekt údajů o pokroku v řešení stížnosti a o jeho výsledku (čl. 77 odst. 2 GDPR). Stěžovatele tedy nelze obecně považovat pouze (slovy městského soudu toliko) za podatele podnětu, ale v prvé řadě za žadatele o vyřízení jeho stížnosti. Uvedená nepřesnost však sama o sobě nezpůsobuje nezákonnost odmítnutí žaloby v nyní projednávaném případě. Lze zopakovat, že stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení, nesporoval však nevyřízení stížnosti či její vyřízení v rozporu se zákonem. Odlišení těchto postupů a řízení vedených žalovaným je zásadní. Absence samostatného rozhodnutí o stížnosti nemůže sama o sobě založit aktivní legitimaci stěžovatelů proti rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení. Nosný závěr městského soudu, že stěžovatelé nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby proti žalobou napadenému rozhodnutí, tedy obstojí.

[36] Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud nepochybil, odmítl-li žalobu (viz též rozsudek rozšířeného senátu NSS ve věci ). Nelze dovodit ani porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 47 Listiny základních práv EU. Nedostatek aktivní návrhové legitimace k žalobě proti rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení, jehož výlučným předmětem je otázka správně trestní odpovědnosti třetích osob, do práva poškozených na přístup k soudu nezasahuje. Ústavní soud ostatně takto opakovaně konstatoval, že také poškozený v trestním řízení se může dovolávat práva na účinné vyšetřování jen ve výjimečných případech, přičemž právo na účinné vyšetřování trestné činnosti nezaručuje konkrétní výsledek řízení (viz za všechny nález ÚS ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1958/23, č. 71/2024 Sb. ÚS). Tím spíše nelze seznat právo na konkrétní výsledek vyšetřování přestupkové činnosti. Nejvyšší správní soud k této námitce pouze nad rámec již uvedeného podotýká, že žalovaný před zahájením přestupkového řízení i v jeho průběhu shromáždil množství podkladů, na jejichž základě posoudil vinu osob obviněných z přestupku. Nelze tedy tvrdit, že by řádně nešetřil možný zásah do stěžovatelových práv.

[37] Výrok městského soudu o odmítnutí žaloby tedy obstojí. Nejvyšší správní soud však musí korigovat důvod odmítnutí, protože odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nebylo namístě. Rozšířený senát v rozsudku shrnul, že krajský soud žalobu odmítne podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jako žalobu podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou, bylo-li usnesení o zastavení správního řízení vydáno v řízení, u něhož nelze vyloučit vynucení si jeho zahájení žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, ale žaloba proti usnesení byla podána osobou, jejíž právní pozice se zastavením správního řízení oproti situaci před jeho zahájením nemohla zhoršit, a současně podle zákona nepřipadalo v úvahu ani skončení správního řízení jiným způsobem, pro žalobce z nejrůznějších úhlů pohledu příznivějším nebo majícím pro něj v podstatných ohledech odlišný právní význam. Z výše uvedeného vyplývá, že nyní přezkoumávané usnesení o zastavení řízení bylo vydáno v řízení, jehož zahájení si žádný jednotlivec nemohl vynutit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Pro takové případy rozšířený senát stanovil, že krajský soud žalobu odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s. Městský soud tedy stěžovatelovu žalobu odmítl v souladu se zákonem, byť z nesprávného zákonného důvodu. Kasační stížnost proto není důvodná. (…)