Vydání 3/2004

Žalobce namítl, že na základě kontroly správnosti vykázané daně z příjmů obyvatelstva za rok 1992 provedené Finančním úřadem v Děčíně dle pomůcek vydal Finanční úřad v Děčíně dne 24. 7. 1995 platební výměr s vyčísleným nedoplatkem ve výši 94 905 Kč. V průběhu vlastní kontrolní činnosti správce daně dle názoru žalobce neoprávněně a nesprávně použil pro vyměření daně tzv. pomůcek, aniž v kontrolovaném období provedl jakékoli místní šetření. Správce daně výpočet daně na základě předložených dokladů odmítl, požadoval však jiné, blíže nespecifikované doklady, které nebyl žalobce povinen podle žádného právního předpisu vést. Žalobce namítl jak nedůvodnost použití pomůcek pro stanovení daně, tak i způsob, jakým byly tyto pomůcky pro výpočet daně použity. Jako pomůcka sloužila správci daně mimo jiné i informace statistického úřadu o dosahovaném obchodním rozpětí při prodeji podobného sortimentu zboží. Na základě této informace správce daně vytvořil ve volné úvaze příjmy jako daňový základ pro doměření daně. Žalobce se snažil využít všech řádných i mimořádných opravných prostředků pro změnu vydaných platebních výměrů, avšak vždy bez úspěchu.

Žalovaný uvedl, že zejména názor žalobce na neoprávněnost a nesprávnost použití pomůcek pro vyměření daně ve smyslu § 31 odst. 5 d. ř. se týká jiného rozhodnutí než rozhodnutí napadeného žalobou. Také napadání samotné konstrukce pomůcky, se kterou se měl žalobce možnost seznámit, je nedůvodné, neboť se jedná o způsob stanovení daně bez součinnosti s daňovým subjektem již poté, co se žalobce sám svou důkazní nouzí připravil o možnost součinnosti při stanovení daně. Dále žalovaný namítá, že žalobce nepředložil inventarizaci zásob zboží ve smyslu § 6 odst. 3 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ani evidenci prodejních cen dle § 11 odst. 1 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách. V daňovém řízení na výzvu žalovaného ze dne 30. 11. 1994 byl žalobce vyzván k předložení veškerých důkazů o správnosti výše dosažených příjmů z prodeje zboží a k prokázání výše užívané obchodní přirážky. Žalobce sdělil, že všechny doklady předložil a jiné nemá a nemá ani povědomost o tom, že by měl jiné doklady vést. Skutečnost, že ve výkazu o majetku a závazcích v daňovém přiznání za rok 1993 k 1. 1. 1993 je uveden stav zásob ve výši 135 000 Kč, nelze považovat za novou skutečnost, která by byla důkazem, jenž bez zavinění žalobce nemohl být uplatněn již dříve v řízení. Tento důkaz by byl prokázán, pokud by žalobce na základě výzvy správce daně předložil fyzickou inventuru zásob ke 31. 12. 1992, což se nestalo.

Domněnka žalobce, že lze mít za prokázané, že stav zásob k 1. 1. 1993 je roven stavu k 31. 12. 1992, je tedy mylná, protože nebyl předložen žádný doklad o inventarizaci a fyzické inventuře zásob zboží k 31. 12. 1992 dle § 6 odst. 3 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, takže údaj uváděný jako nová skutečnost nebyl žádným způsobem prokázán. Není tedy důkazem, který by mohl mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí o daňové povinnosti. Žalovaný dále namítl, že žalobce údaje požadované správcem daně neprokázal v průběhu daňového řízení ani na výzvu ve smyslu § 31 odst. 9 d. ř., jíž bylo po žalobci požadováno předložení evidence a inventarizace, tj. záznamů, jejichž vedení ukládají zákony. Poté, co je nepředložil, byl žalobce vyzván k předložení jakýchkoli jiných důkazních prostředků k prokázání svých tvrzení o výši příjmů vykázaných v účetnictví. Postup správce daně byl přitom v souladu se zákonem, neboť žalobce byl vyzván jen k prokázání toho, co o výši svých příjmů sám tvrdil. Zavinění žalobce dle názoru žalovaného spočívá dále v tom, že žalobce porušil ustanovení § 6 odst. 3 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, podle kterého jsou účetní jednotky povinny inventarizovat majetek a závazky podle § 29 téhož zákona.

K tomuto vyjádření žalovaného podal žalobce repliku, ve které uvádí, že pokud žalovaný namítá, že žalobce nepředložil k daňové kontrole evidenci podle § 11 odst. 1 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, tato povinnost se na žalobce nevztahuje, neboť žalobce byl prodávajícím v sortimentu ovoce a zeleniny a v citovaném zákoně se evidenční povinnost při prodeji vztahuje pouze na ceny spotřebního zboží prodávaného konečnému spotřebiteli. Žalobce neprodával ani žádné zboží podléhající regulaci cen. Pokud žalovaný uvádí, že žalobce nepředložil k datu 31. 12. 1992 ani žádný doklad o inventarizaci a fyzické inventuře zboží ve smyslu § 6 odst. 3 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, neuvedl již, že tento zákon umožňuje tuto povinnost splnit i způsobem uvedeným v § 30 odst. 2 citovaného zákona. Správce daně obdržel od žalobce inventurní soupis zboží ke dni 1. 1. 1993, který však odmítl s tím, že se soupis zboží dotýká období roku 1993, tedy období, ve kterém správce daně kontrolu neprovádí. Na základě uvedeného je žalobce přesvědčen, že správce daně pochybil při daňové kontrole zejména proto, že nad zákonný rámec vyžadoval doklady, které nebyl žalobce povinen předložit, a na základě této tzv. nesoučinnosti při stanovení daně správce daně stanovil daň z příjmů podle názoru žalobce neoprávněně dle pomůcek.

Žaloba je důvodná.

Dle § 54 d. ř. se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže a) vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí, b) rozhodnutí bylo učiněno na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu, křivé výpovědi svědka nebo křivého znaleckého posudku nebo rozhodnutí bylo dosaženo jiným trestným činem, c) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a rozhodl-li příslušný orgán o ní dodatečně v podstatných skutečnostech, ovlivňujících výši stanovené daně nebo procesní postavení daňového subjektu jinak.

V řízení o povolení obnovy tedy správce daně nezkoumá, zda rozhodnutí vydané v daňovém řízení je v souladu se zákonem nebo zda rozhodnutí předcházelo úplné zjištění skutkového stavu věci. Zkoumá pouze, zda jsou splněny zákonné podmínky. Jestliže žalobce uplatnil důvod podle § 54 odst. 1 písm. a) d. ř., posuzuje se jen, zda vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, zda nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a zda mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.

V projednávané věci bylo řízení o povolení obnovy daňového řízení zahájeno na žádost žalobce. Žalobce v žádosti o povolení obnovy řízení uváděl důvody, které žalovaný neuznal za zákonné důvody pro povolení obnovy řízení, a proto odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o povolení obnovy řízení zamítnul.

Podle § 32 odst. 11 věty první d. ř. musí být výrok rozhodnutí o řádných i mimořádných opravných prostředcích vždy odůvodněn. Odůvodněním je přitom třeba rozumět vyložení skutkových i právních důvodů, které správní orgán vedly k rozhodnutí. Pokud se rozhoduje o žádosti účastníka, u níž zákon za splnění stanovených podmínek předpokládá vyhovění, musí správní orgán v odůvodnění negativního rozhodnutí přesvědčivě vyvrátit splnění zákonem stanovených podmínek. Rozhodně nelze považovat za dostatečné, když se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí spokojí s tvrzením, že z podané žádosti o obnovu řízení a následného odvolání vyplývá, že žalobce dodatečně předkládá tvrzení a vysvětlení ohledně nesprávně vedeného účetnictví. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivě nevyvrátil, že zákonem stanovené podmínky pro povolení obnovy řízení nebyly splněny, když pouze uvedl, že se o zákonem stanovené podmínky nejedná. Není tedy zřejmé, které z podmínek neshledal naplněnými a proč. Žalobce v žádosti o obnovu řízení ze dne 9. 8. 1996 uvedl pět důvodů pro povolení obnovy, další důvody pod písm. a) až d) uvedl v doplnění žádosti o obnovu řízení ze dne 5. 5. 1997. Povinností žalovaného tedy bylo v souladu s § 54 odst. 1 d. ř. u každého jednotlivého důvodu obnovy uvedeného v žádosti žalobce zkoumat, kdy tato skutečnost (popř. důkaz) vyšla najevo, a zda se tedy skutečně jedná o nově najevo vyšlou skutečnost nebo důkaz. V kladném případě se měl pak žalovaný zabývat tím, zda tyto skutečnosti či důkazy nemohly být bez zavinění žalobce nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a zda mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Žalovaný však takto důvody žalobcem uvedené v žádosti o obnovu řízení nepřezkoumával, a napadené rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné.

Pro posouzení věci je nerozhodné, že žalovaný své rozhodnutí dodatečně odůvodňoval ve vyjádření k žalobě, neboť se nejedná o součást soudem přezkoumávaného rozhodnutí.

Soud naopak odmítl námitky žalobce týkající se postupu správce daně v řízení o vyměření daně. Ty jsou v této fázi soudního řízení irelevantní, neboť původními daňovými řízeními se soud může zabývat pouze při porovnání skutkového stavu a povinností žalobce a správce daně v rámci posuzování, zda byly splněny podmínky pro obnovu řízení.

Ze shora uvedených důvodů soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro vady řízení bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud neshledal důvod k současnému zrušení rozhodnutí o povolení obnovy vydaného v I. stupni, neboť žalovaný se jím bude znovu zabývat v řízení odvolacím.