Vydání 4/2004

Žalobce v opravném prostředku (žalobě) uvedl, že v době služby u vojenských technických praporů byl zatčen 14. 4. 1953 (pro trestný čin snižování vážnosti prezidenta republiky), převezen do vojenského vězení, kde byl asi deset až čtrnáct dnů, a poté eskortován do vojenského vězení N. V. P. (zkratka není z podání jasná, snad „nižší vojenská prokuratura“) na Hradčanech (do tzv. „domečku“), odkud byl propuštěn 31. 7. 1953 ještě s dalšími vojáky. Poukázal na to, že potřebné dokumenty není možno opatřit z Vojenského historického ústavu, kde jsou uloženy listiny jen do roku 1952. Proto připojil prohlášení dvou bývalých vojáků (Otty Ch. a Zdeňka K.).

Z jejich prohlášení (je založeno ve spise žalované ve fotokopii) se podává, že žalobce byl koncem května (rukou – neznámo čí – přepsáno na „března“) eskortován do NVP Praha - Hradčany, že důvody eskortování a důvody vazební jsou zřejmé z kopie přiložené žaloby a že zpět k útvaru PTP byl žalobce převelen z NVP asi za tři až čtyři měsíce. Dále oba podepsaní uvedli, že v žalobcově věci vypovídali jako svědci. Dále spis obsahuje fotokopii obžaloby nižšího vojenského prokurátora ze dne 11. 6. 1953, podle které se žalobce a další vojín Josef H. dopustili dne 14. 3. 1953 v souvislosti s úmrtím Klementa Gottwalda trestného činu snižování vážnosti prezidenta republiky. Ohledně žalobce uvádí obžaloba, že „t. č. koná službu u svého útvaru“ (u Josefa H. tato doložka chybí). V důkazních návrzích žaloby se navrhuje „předvolati oba obviněné k hlavnímu líčení od PSP 22/P Kladno“.

Dále je v kopii založen rozsudek Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 7. 1953, jímž byli oba obvinění odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců nepodmíněně. Také v rozsudku se uvádí, že oba obvinění „konají službu u svého útvaru“. Za rozsudkem je připojena doložka, z níž je patrné, že rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, a dále že usnesením ze stejného dne (31. 7. 1953) byl trest odnětí svobody oběma odsouzeným amnestován (amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953).

Žaloba i rozsudek jsou, jak uvedeno, založeny v kopiích, pořízených zřejmě Vojenským historickým ústavem.

Konečně jsou založeny dvě fotokopie rehabilitačního usnesení Vojenského obvodového soudu v Praze z 21. 12. 1990, z nichž v jedné (pravděpodobně před kopírováním pozměněné) se uvádí, že žalobce ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody byl, ve druhé se uvádí, že nebyl; dalším pro věc podstatným dokumentem je potvrzení Vězeňské služby České republiky ze dne 8. 3. 2002, podle které Jaroslav P. není veden v centrální evidenci.

Žaloba je důvodná. Skutkový stav, který vzala žalovaná za základ svého rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění a důvody, o které se rozhodnutí opírá, nejsou dostatečné.

Dokazování, které bylo provedeno, nevycházelo z originálních dokumentů, ač je zřejmé, že ze soustředěných důkazů plynou zřetelné rozpory. Podle sdělení Vojenského historického ústavu z 8. 10. 1991, které je rovněž v kopii založeno ve správním spisu, neexistují v ústavu archivní dokumenty vojenské věznice v Praze z roku 1953 a není patrno, kde vlastně jsou uloženy. V tomtéž sdělení (adresováno okresní správě sociálního zabezpečení) se uvádí, že byly zhotoveny fotokopie rozkazů 57. PTP, kde je uveřejněn rozsudek a „odeslání jmenovaného k hlavnímu líčení“. Součástí spisu tyto dokumenty nejsou, ač je zřejmě měla okresní správa, kde žalobce svou žádost podával, k dispozici, byť i nejspíše v jiném spise z doby před deseti lety.

Všechny zmíněné rozpory je třeba v dalším řízení řádným dokazováním odstranit. Za tím účelem žalovaná opatří originály původního trestního spisu z roku 1953 i spisu rehabilitačního vztahujících se k věci, zjistí, kde se nalézají archivní materiály vojenské věznice v Praze z roku 1953, a opatří si z nich věrohodnou zprávu a vyslechne jako svědky také obě osoby, jichž se žalobce v opravném prostředku dovolává (Ottu Ch. a Ing. Zdeňka K.), případně i osoby další, ukáže-li se toho potřeba. Vyslechne i žalobce k rozdílům mezi oběma předloženými kopiemi rehabilitačního usnesení, nahlédne do originálu rehabilitačního usnesení v žalobcově držení, přičemž před výslechem bude třeba žalobce poučit i o trestní odpovědnosti za padělání a pozměňování veřejné listiny.

Protože se žalovaná s rozpory v dosud soustředěných důkazech nijak nevypořádala (naříkané rozhodnutí neuvádí, proč jsou důkazy svědčící pro nárok považovány za vyvrácené), dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že dosavadní řízení trpí takovými vadami, pro které je namístě napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení [§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.].