Vydání 7/2004

Stěžovatel především namítá, že rozhodnutí Městského soudu v Praze je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a že je tím naplněn kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti, rozhodnutí, z něhož nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo o věci rozhodnuto, rozhodnutí zkoumající správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), rozhodnutí, jehož výrok je v rozporu s odůvodněním, rozhodnutí, které vůbec neobsahuje právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné atd.

Stěžovatel nekonkretizuje, v čem by v daném případě měla nesrozumitelnost napadeného rozsudku spočívat, a obecně napadený rozsudek za nesrozumitelný ani považovat nelze. Rozsudek má všechny zákonem předpokládané náležitosti, je vymezen předmět řízení i hlediska, z nichž bylo správní rozhodnutí zkoumáno, je detailně popsán rozhodný skutkový stav a rozvedeny právní závěry z něho vyplývající; výrok soudu má v důvodech oporu. V rozsudku je jasně a jednoznačně uvedeno, jak soud rozhodl o žalobě, z jakých důvodů, i jak uvážil o žalobních námitkách a žalobcových tvrzeních. Nejvyšší správní soud proto neshledal naplnění kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

Dále stěžovatel namítá, že soud nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a že jde tedy o rozhodnutí nezákonné. Nesprávnost právního posouzení pak spatřuje v tom, že soud v rozporu se skutečností považoval za naplněný důvod pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné a nehodnotil pak již vůbec, že stěžovatel označil a doložil důvody žádosti o azyl spočívající v politickém pronásledování – tedy ve skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného chybně neobsahuje výrok podle § 12 zákona o azylu.

K dané námitce je třeba především zhodnotit vztah ustanovení § 12 a § 16 zákona o azylu. Institut azylu plní funkci ochrany osob, které jsou v zemi původu pronásledovány za uplatňování politických práv a svobod, nebo ochrany osob, které mají odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů v zemi původu. Zákon o azylu přitom v § 2 odst. 5 vymezuje, co lze za pronásledování považovat. Zákon o azylu ovšem – a to v souladu s podmínkami mezinárodní ochrany osob pronásledovaných státní mocí – vymezuje případy žádostí, o nichž lze zrychleným a zjednodušeným způsobem rozhodnout. Mezi tyto případy, kdy lze žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou ve lhůtě 30 dnů od jejího podání, byl novelou zákona o azylu (zákonem č. 2/2002 Sb.), účinnou ke dni 1. 2. 2002, zařazen i důvod uvedený v § 16 odst. 1 písm. k), tedy případ žádosti o udělení azylu podané s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv žádost mohla být podána dříve. Zákon o azylu v ustanovení § 16 obsahuje jednak případy, kdy k naplnění podmínek zamítnutí žádosti jsou rozhodné důvody, pro které se žadatel o azyl azylové ochrany dovolává a kdy je třeba tvrzení žadatele a doložení tvrzených skutečností vážit (např. ekonomické důvody, tvrzení všeobecné nouze, jiné než azylově důvody, nevěrohodná tvrzení atp.), jednak případy objektivních skutečností, u nichž jsou důvody žádosti o azyl zcela nerozhodné (např. neexistence či padělání cestovního dokladu, hrozba vyhoštění či vydání k trestnímu stíhání). Přes rozdílnost obou kategorií zjevné nedůvodnosti (z hlediska nezbytnosti hodnocení žadatelem uváděných důvodů) rozhodne správní orgán při naplnění podmínek kteréhokoliv důvodu a dodržení zákonné lhůty pro rozhodnutí o zamítnutí žádosti, čímž je vyloučeno rozhodnutí podle § 12 zákona o azylu. Je tak zcela nerozhodné, jaké důvody stěžovatel tvrdil a jaké důkazy předkládal k doložení svého tvrzení o politickém pronásledování. Podstatné ovšem je, zda byly v jeho případě podmínky ustanovení § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu naplněny.

K tomu ze spisu vyplývá, že stěžovatel požádal o azyl až poté, kdy byl zadržen a umístěn do vydávací vazby Městského soudu v Praze ve věznici Praha-Pankrác. Podkladem k tomu byly zatýkací rozkazy vydané Okresním soudem v Košicích, a to zatýkací rozkaz ze dne 22. 5. 2002 pro trestný čin zpronevěry a zatýkací rozkaz ze dne 21. 11. 2002 pro trestný čin založení, zosnování a podporování zločinecké a teroristické skupiny a pro trestný čin podvodu. Stěžovatel přitom uvedl, že v České republice se zdržoval od února r. 2001 (žádost ze dne 6. 2. 2003), trvale pak od dubna r. 2002 (protokol o pohovoru ze dne 19. 2. 2003), což upřesnil tak, že v době od února r. 2001 do dubna r. 2002 Slovensko navštěvoval, pak už nikoliv, a to z obavy před trestním stíháním. To koresponduje s údaji o zahájení trestního stíhání a zejména s vydáním prvního zatýkacího rozkazu.

K naplnění podmínek ustanovení § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu však samotné trestní stíhání a nebezpeční vydání nestačí. Další podmínkou je, že o azyl mohlo být požádáno dříve. Je pravda, že zákon o azylu nestanoví povinnost požádat o azyl ihned po vstupu na území republiky, ovšem vzhledem k tomu, že institut azylu slouží k ochraně před pronásledováním v zemi původu, je nanejvýš logické podání takové žádosti ihned potom, kdy se osobě pronásledované či osobě důvodně se pronásledování obávající podaří vstoupit na území země, která je schopna mu takovou nezbytnou ochranu poskytnout. Stěžovatel, subjektivně vnímající trestní stíhání na Slovensku jako kriminalizaci své podnikatelské činnosti a politické pronásledování, si tohoto stíhání byl vědom již v době předcházející jeho zadržení, a to nejméně od dubna 2002 (tedy před dobou reálné hrozby vydání k trestnímu stíhání do ciziny), a současně měl objektivní možnost požádat o azyl dříve, než tato hrozba nastala. Naplnění podmínek ustanovení § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu je tak třeba považovat za odůvodněné a zamítnutí žádosti o azyl jako odpovídající zákonu. Za takové situace jsou tvrzené důvody žádosti o azyl i doklady tato tvrzení podporující nerozhodné. Pokud se jimi soud v napadeném rozsudku zabýval, činil tak jen ve vztahu k důvodům správního rozhodnutí a s ohledem na žalobní námitky.

Pokud je žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nelze současně rozhodovat o splnění podmínek podle § 12 zákona o azylu a na místě není ani výrok podle § 13 a § 14 zákona o azylu, odvozovaný od negativního výroku opírajícího se o ustanovení § 12. To je také správně a dostatečně odůvodněně uvedeno v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud tak neshledal naplněným ani kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.