Vydání 4/2025

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2025, čj. 7 Ads 74/2024-61)

Žalobce požádal o přiznání starobního důchodu ode dne 5. 4. 2010. Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2010 mu žalovaná vyhověla. V návaznosti na podané námitky žalovaná rozhodnutím ze dne 5. 10. 2010 starobní důchod žalobce zvýšila, nicméně nevyhověla žalobcovu požadavku, aby mu byla započtena též doba prodlouženého studia od 4. 2. 1972 do 1. 12. 1973 (z důvodu sportovní přípravy a reprezentace ČSSR na XX. letních olympijských hrách 1972 v Mnichově; dále jen „olympijské hry“), s odkazem na § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, který bez jakékoliv výjimky neumožňuje zohlednit dobu studia po dosažení věku 18 let přesahující šest let trvání.

Dne 14. 10. 2022 žalobce požádal podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění o změnu výše starobního důchodu s tím, že mu období od 4. 2. 1972 do 1. 12. 1973 mělo být zhodnoceno jako doba zaměstnání, jelikož v tomto období nebyl jen studentem vysoké školy, ale hlavně se věnoval ve veřejném zájmu reprezentační sportovní činnosti. Žalobce poukázal na závěrečné stanovisko Veřejného ochránce práv (dále jen „VOP“) ze dne 16. 5. 2022, podle nějž lze dovodit, že v době reprezentační sportovní činnosti odpovídal jeho vztah k Českému svazu tělesné výchovy (dále jen „ČSTV”) pracovněprávnímu vztahu, jenž podléhal nemocenskému pojištění podle § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Rozhodnutím ze dne 16. 11. 2022 žalovaná tuto žádost zamítla.

Rozhodnutím ze dne 11. 1. 2023 žalovaná zamítla námitky žalobce. V odůvodnění znovu poukázala na § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a na to, že žalobci již byla zohledněna náhradní doba pojištění odpovídající době studia od 5. 2. 1966 do 4. 2. 1972, tedy maximální možná. Žalovaná setrvala na svém stanovisku adresovaném dne 20. 1. 2022 VOP, že zhodnocení doby studia žalobce po 4. 2. 1972 předpisy o důchodovém pojištění neumožňují. Z hlediska § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců byl rozhodný obsah činností, které pracovník pro příslušného zaměstnavatele vykonával, přičemž sportovní činnost ve formě přípravy na vrcholové světové soutěže podle žalované neodpovídala pracovnímu poměru ve smyslu § 27 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 1988. V případě žalobce nebylo doloženo žádné smluvní ujednání, byť jen přibližující se zákonným požadavkům na pracovní smlouvu, žalobce byl studentem vysoké školy. Žalobce zjevně nebyl ani jmenován jako vedoucí pracovník, ostatně jmenování by musel provést orgán nadřízený ČSTV a není jasné, kdo by to měl být. To, že žalobce vykonával sportovní činnost podle pokynů, nevylučuje, že činnost byla vykonávána na dobrovolné bázi. Sportovní činnost je samozřejmě třeba vykonávat osobně a podle pokynů trenéra, ale to z ní ještě nečiní výkon práce. Dobrovolnost činnosti nevylučuje ani poskytování určitých hmotných kompenzací, přičemž stipendia poskytovaná žalobci nemohou být považována za mzdu, jež by měla zajišťovat jeho životní potřeby. Z běžně dostupných zdrojů vyplývá, že před listopadem 1989 nebyla právně upravena existence profesionálního sportu a sportovců. Systém vycházel z toho, že sportovci se své činnosti věnují vedle svého zaměstnání. I když fakticky vrcholový sport včetně systému přípravy a výchovy sportovců existoval, žalované nepřísluší blíže posuzovat soulad formální stránky se stránkou faktickou. Zhodnocení sporné doby jako doby zaměstnání by podle žalované představovalo postup , jímž by překročila své pravomoci.

Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, v níž uvedl, že sportovní činnost vykonával v kolektivu ostatních sportovců, z nichž někteří byli formálně zaměstnáni, ač zaměstnání fakticky nevykonávali a jejich mzda byla zaměstnavatelům refundována státem. Jejich činnost je považována za výkon zaměstnání, zatímco u něj tomu tak není, čímž se cítí být diskriminován. Svou činností přispíval k plnění úkolů ČSTV podle pokynů funkcionářů ČSTV, státního trenéra a vedení sekce kanoistiky, a i když neměl s ČSTV sjednánu mzdu, byl za svou činnost fakticky odměňován státem zřízeným stipendiem pro vrcholové sportovce ve výši 600 Kčs měsíčně a vedle toho dostával i materiální plnění (bezplatná doprava, ubytování, strava, zčásti též ošacení, obuv a další vybavení). Příjem žalobce přesahoval rozhodný minimální příjem pro účast na nemocenském pojištění zakotvený v § 6 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců a podle jiných předpisů pojištěn nebyl. Žalobce konal práci osobně v době a na místech určených zaměstnavatelem a udržoval pracovní výkonnost, jinak by byl z reprezentačního družstva vyřazen. Je obecně známo, že sportovní činnosti se vrcholoví sportovci musejí věnovat naprostou většinu svého času a že tréninky a účast na soutěžích jim fakticky neumožňují vykonávat vedle sportovní činnosti ještě další výdělečnou činnost. Žalobce byl do reprezentačního družstva vybrán, což dokládá uvedení jeho jména v příloze č. 3 Zprávy pro vládu ČSSR o nezbytných opatřeních pro zajištění přípravy sportovců na olympijské hry 1972 (dále jen „zpráva pro vládu“) připojené k usnesení vlády ze dne 1. 9. 1971, č. 233 (dále jen „usnesení vlády č. 233/1971“), a tímto výběrem byl založen jeho vztah k ČSTV, aniž by bylo nutné uzavírat pracovní smlouvu. Jednalo se o specifické jmenování, bližší spíše volbě. Pouze v tomto aspektu se jeho vztah k ČSTV lišil od běžného pracovního poměru a na takové případy dopadal § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. V případě žalobce lze použít i § 6 odst. 2 zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1975, který umožnil hodnotit jako zaměstnání i případy, jež by zakládaly účast na nemocenském pojištění v době vzniku nároku na důchod. V současnosti by činnost žalobce byla buď výkonem zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti anebo by byla vykonávána ve služebním poměru u armády či policie, a tudíž by byla dobou pojištění, a nikoliv náhradní dobou pojištění. Činnost žalobce přitom nebyla srovnatelná s amatérskými sportovci, kteří nedostávali pravidelnou odměnu, natožpak odpovídající mzdě z pracovního poměru na plný úvazek, a nebyli státem podporováni tak, aby se mohli soustředit pouze na sportovní činnost.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, čj. 54 Ad 2/2023-81, žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Připomněl, že socialistická ideologie nepřipouštěla existenci profesionálního sportu a profesionálních sportovců, přesto profesionální sport a přípravu sportovců stát mohutně podporoval, jak plyne též z usnesení vlády č. 233/1971. V rámci socialistické ideologie byli vrcholoví sportovci prezentováni jako amatéři, kteří se sportu věnují vedle svého zaměstnání. Tuto práci nicméně fakticky v podstatě nevykonávali, neboť se věnovali sportovní přípravě. Cílem režimu bylo těžit z momentu, kdy socialistický pracující vítězí nad kapitalistickým profesionálem. Touto optikou, tedy tím, že v socialistickém Československu formálně neexistoval profesionální sport a profesionální sportovci, ačkoli fakticky profesionální sportovci existovali, bylo podle krajského soudu nutné pohlížet i na případ žalobce, který vykonával v období od 4. 2. 1972 do 1. 12. 1973 činnost reprezentanta ČSSR ve vodním slalomu. Krajský soud dovodil, že v rámci reprezentace sice žalobce neměl uzavřenou pracovní smlouvu, ale jeho vztah k ČSTV byl dle § 27 odst. 4 zákoníku práce založen jmenováním, jež je namísto uzavření smlouvy realizováno buď ústním sdělením zaměstnavatele, nebo předáním písemného jmenování.

Shodně se žalobcem krajský soud konstatoval, že jeho činnost odpovídala § 35 odst. 1 zákoníku práce. Činností v reprezentačním družstvu přispíval k plnění úkolu ČSTV zajistit úspěšnou vrcholovou reprezentaci Československa na mezinárodních soutěžích, za reprezentační činnost dostával vedle materiálních plnění i odměnu v podobě sportovního stipendia v letech 1971 až 1973 ve výši 600 Kčs měsíčně. Tvrzení žalované, že žalobci bylo vypláceno stipendium za studium, bylo před soudem vyvráceno čestnými prohlášeními dalších členů reprezentačního družstva a ani neodpovídá obsahu správního spisu, z něhož jednoznačně vyplývá, že žalobce měl 4. ročník vysoké školy rozložen do 2 let studia a že mu bylo povoleno opakování 5. ročníku z důvodu zařazení žalobce do užšího reprezentačního družstva ve vodním slalomu; je tak zjevné, že se žalobce studiu 4. a 5. ročníku vysoké školy mohl věnovat toliko okrajově z důvodu reprezentační činnosti, která byla v tehdejší době zájmem státu, a že jeho hlavní činností v letech 1971 až 1973 byla činnost reprezentanta ve vodním slalomu, který se mj. připravoval na olympijské hry, které se konaly v roce 1972. ČSTV ukládal žalobci pracovní úkoly (tréninkové plány), za tuto práci byl žalobce odměňován a ČSTV mu vytvářel podmínky pro úspěšné plnění pracovních úkolů žalobce a dodržoval právní předpisy upravující jeho činnost. Plnil tedy povinnosti zaměstnavatele. Žalobce pak při sportovní činnosti postupoval podle pokynů zaměstnavatele, resp. nadřízených pracovníků (trenérů, funkcionářů ČSTV), konal práci osobně, v době k tomu zaměstnavatelem určené a v místech určených zaměstnavatelem a udržoval pracovní kázeň (jinak by byl z reprezentačního družstva vyřazen). Plnil tedy povinnosti zaměstnance.

Oproti tomu sport provozovaný na amatérské úrovni lidé vykonávají jako volnočasovou aktivitu, tedy jako doplněk ke svým pracovním či studijním povinnostem, nejde o sportovní činnost zaměřenou na co nejlepší výsledky a rekreační sportovci sportují maximálně několik hodin týdně. Toto rozlišení mezi reprezentační (profesionálně) a amatérsky vykonávanou sportovní činností považuje soud za obecně známou skutečnost. Argumentovala-li žalovaná možností vykonávat uvedenou činnost na dobrovolné bázi, považuje to krajský soud za zlehčování činnosti žalobce. O tom, že u žalobce šlo o sportovní činnost, která vyžadovala dlouhodobou každodenní přípravu, svědčí např. skutečnost, že se žalobce účastnil dlouhodobé finální užší přípravy reprezentačního družstva ve vodním slalomu v době od 15. 3. do 15. 9. 1972 nebo že byl vybrán k účasti na olympijské hry, kterých se účastní nejlepší sportovci v daných disciplínách z jednotlivých zemí. Na základě výše uvedeného soud uzavírá, že reprezentační činnost žalobce ve vodním slalomu v letech 1971 až 1973 vykonával dle pokynů zaměstnavatele, osobně, v době k tomu zaměstnavatelem určené a v místech určených zaměstnavatelem, udržoval pracovní kázeň, a plnil tak povinnosti zaměstnance. Sportovní činnost žalobce tak splňovala podmínky pro to, aby byla považována za zaměstnání dle § 27 zákoníku práce, a žalobce proto byl v průběhu jejího výkonu zaměstnancem dle § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, tj. byl i důchodově pojištěn. Podle krajského soudu se žalovaná při hodnocení skutkových okolností vůči žalobci dopustila přepjatě formalistického výkladu aplikovaných právních předpisů. Účel zákona č. 101/1964 Sb., historie jeho vzniku a systematické souvislosti hovoří jasně ve prospěch žalobce.

Krajský soud také považoval za nespravedlivé, že sportovci, kteří při výkonu činnosti reprezentanta ČSSR byli formálně zaměstnaní, mají sportovní činnost započtenu jako dobu důchodového pojištění, zatímco žalobce jakožto vysokoškolský student nikoliv. Podotkl přitom, že podle tehdejších předpisů bylo studium také dobou zaměstnání, takže pro zachování důchodových nároků nebyla patrná potřeba žalobce formálně zaměstnat.

Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítala, že krajský soud do svého rozsudku převzal toliko úvahy VOP, se kterými již před podáním žádosti zřetelně nesouhlasila. „Činnost sportovního reprezentanta Československé republiky“ nebyla (a není) dobou pojištění ani podle tehdejší právní úpravy, ani podle současné právní úpravy. Argument, že podle současné právní úpravy by nějaká činnost byla činností osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnáním, není důvodem pro to, aby stěžovatelka tuto činnost posoudila jako dobu zaměstnání podle právních předpisů již neúčinných, které nikdy takovouto činnost za dobu zaměstnání nepovažovaly. V dávkovém spise není založen jediný doklad, který by tvrzení VOP o tom, že ČSTV plnil povinnosti zaměstnavatele či žalobce povinnosti zaměstnance, potvrzoval, jedná se čistě o uměle vytvořenou konstrukci ze strany VOP za účelem docílení toho, aby žalobci byla sporná doba zhodnocena jako doba pojištění. Pokud VOP dovodil vznik pracovního poměru jmenováním, pak opomenul celé znění § 27 odst. 4 zákoníku práce, podle něhož mohl být jmenováním založen pracovní poměr u vedoucích pracovníků jmenovaných do jejich funkce orgánem nadřízeným organizaci, v níž měl pracovník svou funkci vykonávat. Toto ustanovení tedy bez jakýchkoliv pochyb cílilo na jinou skupinu vztahů. Žalobce nebyl zcela zjevně jmenován jako vedoucí pracovník a nebyl do této funkce vedoucího pracovníka jmenován orgánem, který by byl nadřízen ČSTV.

Stěžovatelka namítala, že ač krajský soud tvrdil, že účel zákona č. 101/1964 Sb., historie jeho vzniku a systematické souvislosti hovoří jasně ve prospěch žalobce, reálně se historií vzniku a účelem tohoto zákona v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nezabýval. Není zřejmé, jak by účel zákona č. 101/1964 Sb. mohl hovořit jasně ve prospěch žalobce, když účelem tohoto zákona nebylo považovat reprezentační sportovní činnost za dobu zaměstnání a historie vzniku tohoto zákona se reprezentační činnosti sportovců též nikterak nedotýká. Stejně tak není zřejmé, jaká ustanovení (a jakých právních předpisů) měl krajský soud na mysli, když odkazoval na stěžovatelčin přepjatě formalistický výklad „aplikovaných právních předpisů“.

Žalobce se od počátku sporu domáhal hodnocení doby vysokoškolského studia v období od 4. 2. 1972 do 1. 12. 1973, tj. v rozsahu delším než prvních šest let tohoto studia po dosažení 18 let věku. Myšlenku, že by se toto období alternativně mohlo posoudit jako doba zaměstnání, mu vnukl až VOP. Žalobce o této době jako o době zaměstnání nikdy neuvažoval, a to z toho zřejmého objektivního důvodu, že o zaměstnání se dle tehdejších právních předpisů nikdy nejednalo a s největší pravděpodobností by se nejednalo o zaměstnání ani v současnosti.

Krajský soud aplikovaná ustanovení vykládal zcela nepřípadně a v rozporu s jejich účelem. Ustanovení § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců bylo přijato za účelem zajistit nemocenské pojištění pracovníkům, jejichž pracovní poměr nebyl platný pro nedostatek předepsaného souhlasu závodního výboru Revolučního odborového hnutí nebo odboru pracovních sil Okresního národního výboru. Po vydání zákoníku práce se od těchto souhlasů upustilo a tím pozbývalo na významu i citované ustanovení, které následně dopadalo kupř. na osoby, které sjednaly pracovní smlouvu a neměly přitom způsobilost k právním úkonům a ani souhlas svého zákonného zástupce, anebo případů, kdy za organizaci uzavírající pracovní smlouvu učinil právní úkon někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn nebo překročil meze svého oprávnění, či kdy některá podstatná náležitost nebyla uvedena v pracovní smlouvě (např. druh práce), ale jinak byl zcela jasný úmysl stran uzavřít pracovní poměr. Účelem tohoto ustanovení ale nebylo zajistit účast na nemocenském pojištění osobám, které by byly bývaly pojištěny jako osoby samostatně výdělečně činné o desítky let později v budoucnosti.

Obdobně § 6 odst. 2 část věty za středníkem zákona č. 101/1964 Sb. mířil podle stěžovatelky na zcela jiné situace, než dovozoval krajský soud. Podle tohoto ustanovení se jako doba zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení hodnotilo zaměstnání, ve kterém nebyl pracovník účasten nemocenského pojištění, protože nebyl zaměstnavatelem přihlášen k nemocenskému pojištění, ačkoliv měl být přihlášen, a dále zaměstnání, ve kterém pracovník nebyl účasten nemocenského pojištění, neboť zaměstnání podle tehdy platných předpisů nezakládalo účast na nemocenském pojištění, avšak zakládalo ji v době předpisů platných v době vzniku nároku na důchod (tj. v době účinnosti zákona č. 101/1964 Sb.). Jednalo se o situace, kdy např. podle předpisů platných před účinností zákona č. 101/1964 Sb. nezakládalo účast na nemocenském pojištění tzv. vedlejší zaměstnání, např. zaměstnání uklízeček, školnic, správcových domů apod.

Ustanovení se tedy podle stěžovatelky vůbec nedotýkalo sportovních reprezentantů či sportovní reprezentační činnosti, neboť ČSTV ve vztahu k těmto sportovcům nikdy nevystupoval jako zaměstnavatel, takže na žalobce nelze pohlížet jako na pracovníka, který měl být k nemocenskému pojištění přihlášen, či jako na pracovníka, jehož zaměstnání podle právních předpisů platných před 1. 1. 1965 nezakládalo účast na nemocenském pojištění, avšak zakládalo ji v době vzniku nároku na důchod (myšleno samozřejmě po dobu účinnosti zákona č. 101/1964 Sb.). Zákonem č. 101/1964 Sb. došlo sice ke změně koncepce, resp. „přechodu“ z pojistných dob na dobu zaměstnání, tím se však nerozumělo, že jako doba zaměstnání bude hodnocena jakákoliv činnost. Účelem tohoto zákona tedy nebylo zajistit sportovním reprezentantům účast na důchodovém zabezpečení, nově se důchodové zabezpečení rozšířilo toliko na vojáky z povolání a příslušníky bezpečnostních sborů. To, že „“, nemůže nikterak zpětně změnit účel zákona č. 101/1964 Sb. či pasovat československý ústřední sportovní svaz do role zaměstnavatele jednotlivých sportovních reprezentantů pouze z toho důvodu, že zákon č. 101/1964 Sb. byl poplatný své době a výkon sportovní činnosti nepovažoval za dobu účasti na zabezpečení, jako kupř. u umělců.

Pokud krajský soud odkázal na § 27 odst. 1 až 4 zákoníku práce, podle nichž vznikal pracovní poměr uzavřením pracovní smlouvy, volbou nebo jmenováním, naprosto podle stěžovatelky pominul dikci tohoto ustanovení, které na případ žalobce zjevně nedopadá. Jmenováním mohl být založen pracovní poměr jen u vedoucích pracovníků jmenovaných do jejich funkce orgánem nadřízeným organizaci, v níž má pracovník svou funkci vykonávat. Žalobce ale nebyl vedoucím pracovníkem jmenovaným do funkce a Československý svaz kanoistiky, který dle sdělení ČSTV Karlově univerzitě ze dne 8. 1. 1971 zařadil žalobce do reprezentačního družstva ČSSR ve vodním slalomu a sjezdu, nebyl orgánem nadřízeným ČSTV, jelikož přípravu sportovců na olympijské hry zastřešoval právě ČSTV a Svazarm.

Stejně tak nepřípadně krajský soud podle stěžovatelky na případ žalobce aplikoval § 35 odst. 1 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr mezi žalobcem a ČSTV nevznikl ani na základě pracovní smlouvy, ani jmenováním podle § 27 odst. 4 zákoníku práce, nemohl se podle stěžovatelky v případě žalobce uplatnit ani § 35 odst. 1 tehdejšího zákoníku práce. Reprezentační sportovní družstvo není pracovní kolektiv zaměstnanců pracujících u téhož zaměstnavatele, ale jedná se o kolektiv sportovců, který reprezentoval Československo na mezinárodních soutěžích. Nespojovala je práce (zaměstnání) pro „zaměstnavatele“ ČSTV, ale reprezentování Československa v různých sportovních disciplínách. Sportovní činnost žalobce nebyla zaměřena na plnění cílů ČSTV, ale na jeho sportovní reprezentační činnost. Jediný vztah, který s ČSTV měl, byl dán tím, že ČSTV byl tehdejší vládou zvolen (spolu se Svazarmem) jako ústřední svaz, který měl koordinovat přípravu sportovců na olympijské hry.

Stipendium, tj. peněžitá podpora určená studentům, nebylo (a ani dnes není) vypláceno podle zákoníku práce, ale bylo upraveno samostatnými předpisy (výnosem ministerstva školství ČSSR ze dne 21. září 1978, posléze nahrazeným vyhláškou č. 113/1980 Sb.). Stěžovatelka poukázala na to, že ani jedno z čestných prohlášení neuvádí, že by se jednalo o příjem, který by vyplácel ČSTV, naopak všichni svědkové potvrdili, že se jednalo o stipendium vyplácené vysokoškolským studentům zařazeným do reprezentačního družstva, a jeden z nich přímo uvedl, že „sportovní stipendium“ ve výši 600 Kčs bylo žalobci vypláceno v pokladně Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.

Při označení ČSTV jako „zaměstnavatele“ se krajský soud mýlil, protože podle usnesení vlády č. 233/1971 politickou a sportovně technickou přípravu vybraných sportovců zajišťovalo Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra, včetně lékařského zázemí, uvolnění finančních prostředků zajišťovalo Ministerstvo financí, ministři školství měli zajistit, aby příslušné školy vytvořily vybraným studujícím sportovcům optimální podmínky jako jsou individuální studijní plány, ubytování, stravování apod., Fakulty tělesné výchovy a sportu v Praze a v Bratislavě měly ČSTV poskytnout pomoc odbornými pracovníky při finálové přípravě sportovců na olympijské hry, ministři zdravotnictví měli zajistit na základě požadavku ČSTV a ústředního výboru Svazarmu péči o zdraví vybraných sportovců a pro tyto účely vybavení pracovišť, která zajištovala lékařsko-pedagogické sledování reprezentantů. Podle zprávy pro vládu přípravu reprezentantů sice řídil ÚV ČSTV a u branně technických sportů (sportovní střelba, biatlon) ÚV Svazarmu, ale tuto přípravu zajišťovali „“. Zpráva pro vládu též potvrzuje, že „“. K materiálnímu plnění, které měl žalobce dostávat od domnělého zaměstnavatele (zajištění ubytování, stravy, ošacení, obuvi a dalších pracovních pomůcek, např. na dlouhodobých soustředěních), stěžovatelka též dodala, že pokud žalobce nějaké z těchto „plnění“ obdržel, pak nikoliv proto, že by byl zaměstnancem ČSTV, ale proto, že se účastnil mezinárodních soutěží. Ošacení československé sportovní reprezentace na olympijské hry nikdy nebylo pracovním oděvem ČSTV.

Podle stěžovatelky nebylo nikterak prokázáno, že by ČSTV plnil ve vztahu k žalobci povinnosti zaměstnavatele, neboť mu stanovoval tréninkové plány, ukládal mu, jakou činnost a kdy má vykonávat, tj. „přiděloval mu práci“. Skutečnost, že žalobce osobně vykonával sportovní činnost dle pokynů trenérů, není automaticky znakem závislé pracovní činnosti, resp. důkazem o vzniku pracovního poměru mezi žalobcem a ČSTV, neboť činnost dle pokynů lze vykonávat i mimo pracovní poměr. Krajský soud také směšoval dnešní náhled na reprezentační (sportovní) činnost vrcholových sportovců s tehdejšími podmínkami, kdy se „amatérská“ a reprezentační sportovní činnost v podstatě prolínala. Teze žalobce, že řada reprezentačních sportovců byla ve sporném období zaměstnána jen formálně, platila možná v období příprav na vrcholové soutěže, nikoliv však po celou dobu jejich sportovní činnosti, kdy ji řada tehdejších sportovců vykonávala i při svém civilním zaměstnání. Výkon sportovní činnosti na dobrovolné bázi (stejně jako činnost většiny trenérů) navíc odpovídal tehdejší historické realitě. Stěžovatelka tedy nebagatelizovala sportovní činnost žalobce ani jeho sportovní úspěchy, ale poukazovala na to, že výkon této sportovní činnosti se v tehdejší době nepovažoval za výkon zaměstnání, resp. za pracovní poměr mezi sportovcem a tehdejším ústředním tělovýchovným svazem (a v podstatě by se za takový pracovní poměr u profesionálních sportovců nepovažoval ani dnes).

Také dovozoval-li by krajský soud, že pokud by žalobce byl sportovním reprezentantem v dnešní době, byl by v době vysokoškolského studia profesionálním sportovcem zaměstnaným dle zákoníku práce či by tuto činnost vykonával jako OSVČ, jednalo by se jen o čistou spekulaci. Teoreticky by měl na výběr z několika možností – a) profesionální (inominátní) smlouva s příslušným sportovním klubem, b) OSVČ, c) nezávislé povolání, příp. d) pracovní poměr u sportovního klubu, e) členství ve sportovní asociaci za účelem výkonu daného sportu a účasti na soutěžích [bez zásadního právního ukotvení dle bodů a), b), c), d), srov. kupř. juniorskou reprezentaci v průběhu studia]. Prakticky by však výběr z těchto možností byl velmi zúžen, neboť by byl podmíněn existencí sportovního klubu, který by uzavřel profesionální nebo pracovní smlouvu s takovým sportovcem pouze z titulu výkonu reprezentace na vrcholových soutěžích ve vodním slalomu. Je ustálen názor, že výkon činnosti profesionálního sportovce není automaticky závislou prací a samo případné autonomní podřízení profesionálního sportovce pravidlům sportovního klubu nečiní z jejich vztahu vztah pracovněprávní, a to dokonce „“ (Lisse, L. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 54). Činnost sportovce se sice pojmovému vymezení závislé činnosti velmi blíží, nicméně nedosahuje její intenzity a vymyká se zákoníku práce např. způsobem odměňování, způsobem ukončení smlouvy, povinností účastnit se marketingových aktivit klubu nebo systémem sankcí za nedodržení smluvených povinností (viz rozsudky NSS ze dne 29. 11. 2011, čj. 2 Afs 16/2011-78, č. 2510/2012 Sb. NSS, ze dne 21. 1. 2014, čj. 1 Afs 73/2011-167, č. 3016/2014 Sb. NSS, či ze dne 13. 7. 2017, čj. 6 Afs 278/2016-54, č. 3612/2017 Sb. NSS).

Stěžovatelka též zdůraznila, že ani u jedné z uvedených možností, tj. ani v případě pracovního poměru, by zaměstnavatelem sportovního profesionála (tedy ani žalobce) nebyl národní sportovní svaz typu tehdejšího ČSTV (kupř. Fotbalová asociace České republiky nezaměstnává profesionální fotbalisty činné u jednotlivých sportovních klubů, stejně tak jako Český svaz kanoistů nezaměstnává sportovce ve vodním slalomu nebo kanoistice za účelem výkonu „zaměstnání“ sportovního reprezentanta na vrcholových soutěžích). Pokud by bylo uvažováno o podřízení režimu zákoníku práce, pak vždy mezi sportovcem a sportovním klubem, nikoliv sportovním svazem, a to navíc zpravidla u kolektivních sportů, nikoliv individuálních. Ustavením ČSTV do pozice zaměstnavatele žalobce se krajský soud snaží změnit historicko-politickou realitu tehdejší doby a obejít pozdější novelu zákona o důchodovém pojištění, která omezila zápočet doby studia jako náhradní doby pojištění, a v podstatě tím zasahuje i do vztahů mezi sportovními svazy a profesionálními sportovci v současnosti.

Výklad a aplikaci právních předpisů platných v 70. letech minulého století ale nelze podle stěžovatelky upravovat „na míru“ pojištěncům jen z toho důvodu, že o třicet let později byla přijata novela zákona o důchodovém pojištění, která z fiskálních důvodů zaujala přísnější náhled na hodnocení náhradních dob pojištění (zde doby studia po 18. roce věku pojištěnce). Tato novela přitom dopadá na všechny pojištěnce s datem vzniku nároku na důchod po 1. 1. 2004, u nichž z určitého důvodu trvala doba středoškolského a vysokoškolského studia po 18. roce věku déle než šest let (a netýká se pouze „liknavých“ či „podprůměrných“ studentů, jak naznačuje VOP); doba studia od 1. 1. 2010 se pak nepovažuje za náhradní dobu pojištění vůbec. Výklad právních předpisů by se neměl řídit společenským postavením pojištěnce v té které době, jeho sportovními výsledky ani úvahami nad tím, jakým způsobem by byl pojištěnec účasten nemocenského pojištění, pokud by reprezentační sportovní činnost vykonával v dnešní době, anebo by nebyl vysokoškolským studentem.

Krajský soud navíc sám přiznal, že žalobce nebylo třeba v letech 1971 až 1973 ze strany státu a „pohledu tehdejších právních předpisů“ nechat formálně zaměstnat, neboť doba studia žalobce znamenala dobu zaměstnání. Pokud tedy žalobce podle tehdejšího zákoníku práce nebyl zaměstnán, neboť byl student, není podle stěžovatelky zřejmé, z jakého důvodu krajský soud v rozporu s tím současně dovozuje, že sportovní činnost žalobce v reprezentačním družstvu ČSSR splňovala podmínky pro to, aby byla považována za zaměstnání z pohledu § 27 zákoníku práce. Ostatně pokud by platila teze krajského soudu, že ČSTV plnil roli zaměstnavatele, nemuseli by se ostatní sportovci, kteří nebyli studenty, nechat (slovy krajského soudu) „formálně“ zaměstnat, ale postačilo by, aby zůstali v „pracovněprávním vztahu“ u ČSTV.

Stěžovatelka dále upozornila, že pokud by platila teze krajského soudu, že žalobce byl zaměstnancem ČSTV z důvodů uvedených v odůvodnění rozsudku, pak by za zaměstnance museli být považováni i ostatní sportovci, a to patrně na dobu neurčitou. V podstatě každý sportovní svaz, jehož členem sportovec byl (je) a v rámci své sportovní činnosti (by) vykonával svou činnost podle pokynů trenérů a funkcionářů, bylo mu poskytováno ubytování při soutěžích, strava, ošacení (dres), obuv, případně odměny za medailové umístění atd., by byl zaměstnavatelem tohoto sportovce. Navíc i v amatérském sportu na regionální úrovni sportovci fungují v obdobném režimu, tzn. postupují podle pokynů trenéra, dodržují tréninkové plány, účastní se soutěží, byť jen okresních, krajských či celorepublikových, a obvykle fungují i jako vzory chování pro děti a mládež, motivují je k pohybu a smysluplnému trávení volného času. Při aplikaci právních předpisů nemůže být rozlišujícím kritériem to, zda se sportovec účastní vnitrostátních nebo mezinárodních soutěží či zda vedle sportovní činnosti vykonává též jiné povolání. Totéž se týká i trenérů, kteří před rokem 1989 vykonávali činnost trenéra většinou dobrovolně, a juniorských sportovců, kteří mohou dosahovat též významných sportovních úspěchů, což by se u aktivit po roce 1985 při pobírání plnění, které mělo dle krajského soudu „charakter podobný mzdě“, muselo projevit i ve vyměřovacích základech, rozsahu získaných náhradních dob atd.

Argumentace krajského soudu o vzniku pracovního poměru „jmenováním“ by navíc dopadala i na sportovce – reprezentanty, kteří byli „formálně“ zaměstnáni, neboť pro vznik pracovněprávního vztahu mezi nimi a ČSTV by splňovali úplně stejné podmínky jako žalobce; souběžný pracovní poměr přitom zákoník práce umožňoval a práva a povinnosti z těchto pracovních poměrů se posuzovaly samostatně (srov. § 69 zákoníku práce). Přitom § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců platil (byť v mírně modifikované podobě) až do 31. 12. 2008.

Na žalobce dle názoru stěžovatelky tedy nelze nahlížet jako na zaměstnance ČSTV jen proto, že on byl vysokoškolský student (a jiní sportovci nikoliv) a dokládat to údajným splněním podmínek tehdejšího zákoníku práce pro vznik pracovního poměru. Účelovost výkladu krajského soudu je ostatně patrná i z toho, že údajná doba zaměstnání mezi žalobcem a ČSTV v podstatě „kopíruje“ nezhodnocenou dobu studia.

Žalobce ve vyjádření považoval za nespravedlivé a odporující jeho legitimním očekáváním, že mu doba, kdy byl československým reprezentantem v kanoistice, nebyla zhodnocena jako doba důchodového pojištění. Přístup stěžovatelky vede k tomu, že jeho kolegové, kteří byli formálně zaměstnáni, ale zaměstnání fakticky vůbec nevykonávali, mají celou dobu reprezentační činnosti zhodnocenu jako dobu zaměstnání, zatímco žalobce nikoliv, ač pobírali stejnou odměnu a v obou případech byla hlavní náplní jejich činnosti vrcholová sportovní činnost. Ačkoliv sporné období mu původně bylo uznáno za dobu zaměstnání, po přijetí zákona č. 425/2003 Sb. o tuto dobu pojištění žalobce přišel a zákonodárce mu nedal žádnou možnost, aby tuto dobu pojištění mohl znovu získat např. dobrovolnou účastí na důchodovém pojištění [§ 6 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění se týká pouze doby studia po 1. 1. 1996].

Žalobce poukázal na text Komplexní zprávy o přípravě a účasti sportovců ČSSR na XX. olympijských hrách v Mnichově (dále jen „komplexní zpráva“) projednané dne 4. 11. 1972 na schůzi představenstva ČSTV, kterou přikládá a navrhuje k důkazu s tím, že potvrzuje úvahy krajského soudu. V kapitole věnované finančnímu zabezpečení přípravy na olympijské hry se zde uvádí, že byly pokryty všechny požadavky mj. na výkonnostní příspěvky reprezentantům, což jsou podle žalobce právě stěžovatelkou zmiňovaná „sportovní stipendia“. Nejednalo se tedy o finanční plnění od vysoké školy, ale o prostředky speciálně vyčleněné ze státního rozpočtu na „výplaty“ sportovcům. Z tohoto dokumentu vyplývá, že u vybraných sportovců vznikl stav zaměstnanecký a že celý proces přípravy byl zabezpečován centrálně, včetně finančního zabezpečení, a byl podřízen Vládní komisi pro Olympijské hry 1972.

Žalobce měl za to, že krajský soud i VOP správně jeho případ podřadili pod „záchranné“ ustanovení § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců definující důchodově pojištěnou kategorii osob, jejichž činnost obsahově odpovídala pracovnímu poměru, ale z nějakého důvodu (obvykle nesprávného postupu zaměstnavatele) u nich pracovní poměr nevznikl.

Stěžovatelka v replice poukázala na to, že vyjádření potvrzuje její stanovisko, že propagovaný výklad je jen snahou účelově obejít důsledky zákona č. 425/2003 Sb. Žalobce nemohl legitimně očekávat, že doba, kdy byl československým reprezentantem v kanoistice, mu bude zhodnocena jako doba zaměstnání (pojištění), neboť tato doba nebyla dobou zaměstnání (pojištění) ani podle právních předpisů účinných v době, kdy tuto činnost vykonával, ani podle právních předpisů pozdějších. Není zřejmé, o jaké ustanovení právního řádu či rozhodnutí soudu opírá své přesvědčení, že „“. Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2013, čj. 4 Ads 111/2012-135, a ze dne 12. 12. 2019, čj. 9 Ads 375/2018-38, potvrzují, že pro zápočet doby studia jako náhradní doby pojištění je rozhodující znění zákona účinné ke dni vzniku nároku na důchod. Nelze vycházet z právní úpravy před vznikem nároku na důchod, jakož ani z právní úpravy účinné v době studia.

Stěžovatelka varovala, že argumentace krajského soudu je aplikovatelná na jakýkoliv případ nastalý kdykoliv v minulosti (ČSTV existoval až do roku 1989), v současnosti i v budoucnu (sportovní asociace na přípravě sportovců nadále participují), neboť v zájmu všech sportovních reprezentantů bude, aby byla doba jejich studia hodnocena nad rámec zákonem limitovaných šesti let tohoto studia, popř. aby jim byla doba studia vůbec hodnocena jako taková s argumentací, že jejich sportovní reprezentační činnost v době studia (podpořená úspěchy na republikovém i mezinárodním poli) byla vlastně dobou zaměstnání u „zastřešující“ organizace.

Komplexní zpráva podle stěžovatelky pak nemá žádnou relevanci, protože spornou otázkou není, jakými cestami a financemi byla zajištěna příprava sportovců vybraných na přípravu na olympijské hry (které trvaly od 26. 8. 1972 do 11. 9. 1972), ale to, zda mezi ČSTV a žalobcem vznikl a zanikl pracovní poměr v období od 4. 2. 1972 do 1. 12. 1973, resp. zda tento poměr měl obsah zaměstnaneckého pracovního poměru. Navíc je nutno podotknout, že financování přípravy na olympijské hry zajištoval stát, příprava byla zabezpečována centrálně Vládní komisí pro Olympijské hry 1972, další činnosti (přípravu reprezentantů) zajištovali ČSTV, Svazarm, ústřední orgány, sportovní svazy a specializovaná pracoviště. Není tedy zřejmé, u jaké organizace by měl být žalobce z titulu výkonu své reprezentační činnosti vlastně zaměstnán, natožpak proč by poměr sportovců k ČSTV měl mít obsah zaměstnaneckého pracovního poměru právě jen u žalobce – studenta (a nikoliv u ostatních sportovců, u nichž byl poměr k ČSTV obdobný, ne-li totožný) a proč by tento poměr k ČSTV měl u žalobce trvat ještě více než rok po ukončení olympijských her.

Byť žalobce vnímal svou situaci jako křivdu, stěžovatelka měla za to, že dopady různých životních rozhodnutí a událostí nastalých v individuálních případech na důchodové nároky v budoucnu nelze „napravovat“ obcházením právních předpisů výkladem, nadto v rozporu s jejich účelem. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn II. ÚS 376/2000, č. 187/2000 Sb. ÚS, podle něhož v případě předpisů o sociálním zabezpečení, resp. důchodového pojištění není možné použít rozšiřující výklad právních předpisů. Upozornila též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 Ads 13/2010-80, podle nějž se započítání toliko šesti let studia po dosažení věku 18 let bez výjimky uplatní na všechny žadatele o starobní důchod bez ohledu na to, zda studovali před účinností zákona o důchodovém pojištění nebo po ní. Diskriminaci rozhodně nelze shledat v tom, že po dobu studia, kdy se pojištěnci nepodíleli na financování systému důchodového pojištění (zabezpečení), tak za ně fakticky učinil stát. Naopak právě v této skutečnosti lze spatřovat legitimní důvod pro omezování rozsahu náhradních dob, neboť takové opatření má za následek snižování znevýhodnění osob, jež do systému důchodového pojištění (zabezpečení) přispívaly svými odvody. Objektivní důvody, pro které pojištěnec nemohl dokončit studium v šestileté lhůtě od dosažení věku 18 let, nelze brát při hodnocení doby studia v úvahu, avšak ani v této skutečnosti nelze spatřovat projev diskriminace, neboť jednotlivé podmínky potřebné pro vznik nároku na starobní důchod musí být formulovány obecně a nemohou pamatovat na všechny situace, které by jejich naplnění mohly objektivně bránit.

V duplice žalobce připomněl, že ze zprávy pro vládu plyne, že jedním z hlavních úkolů bylo zabezpečit vybraným sportovcům dostatek času pro přípravu, ubytování a stravování. U zaměstnaných sportovců to bylo řešeno refundací mzdy zaměstnavateli sportovce z prostředků pro tento účel poskytovaných ze státního rozpočtu ČSTV. U sportovců – studentů vysokých škol bylo vládou uloženo Ministerstvu školství zajistit podmínky pro jejich přípravu. V době přípravy na olympijské hry bylo prakticky nemožné účastnit se výuky a nebylo možné ani pracovat na diplomové práci. Podle tehdy platných předpisů však nebylo možné přerušit studium na 2 roky přípravy na olympijské hry, neboť každá osoba starší 18 let musela mít v občanském průkazu potvrzení o zaměstnání nebo studiu. Z tohoto důvodu bylo zcela výjimečně rozhodnuto, že si mohou tito studenti prodloužit studium až o dva roky, přičemž podle předložených dokladů byla žádost o prodloužení studia zaslána přímo ČSTV jako organizací vládou pověřenou k zajištění přípravy na olympijské hry. Splnění úkolů uvedených ve zprávě pro vládu přitom potvrzuje komplexní zpráva. Z těchto dokumentů tak podle žalobce jasně vyplývá, že období dvou let přípravy na olympijské hry odpovídá pracovněprávnímu vztahu zaměstnavatele a zaměstnance.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.