Vydání 12/2004

Číslo: 12/2004 · Ročník: II

417/2004

Mimosoudní rehabilitace a osvědčení o neplatném skončení pracovního poměru

Ej 483/2004
Mimosoudní rehabilitace: osvědčení o neplatném skončení pracovního poměru
k § 21 odst. 1 písm. d) a § 22 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (v textu též "zákon o mimosoudních rehabilitacích")
Potvrzení bývalého zaměstnavatele o tom, že pracovní poměr stěžovatele byl zrušen dne 3. 9. 1969 podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (jelikož stěžovatel svému zaměstnavateli oznámil, že zůstává v cizině, kde přijal zaměstnání a požádal o azyl), nelze považovat za osvědčení vydané podle § 22 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, potvrzující neplatnost skončení pracovního poměru ve smyslu § 21 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona [tj. okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, ve znění zákona č. 153/1969 Sb.].
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, čj. 6 Ads 19/2004-74)
Věc:
Otakar L. v L. proti České správě sociálního zabezpečení o úpravu důchodu podle § 22 zákona o mimosoudních rehabilitacích, o kasační stížnosti žalobce.
Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 6. 12. 2000 zamítla žalobcovu žádost o úpravu důchodu podle § 22 zákona o mimosoudních rehabilitacích s odůvodněním, že úpravu důchodu podle tohoto ustanovení nelze provést, neboť podle potvrzení bývalého zaměstnavatele, ČVUT v Praze, fakulta strojní, ze dne 21. 11. 2000, byl žalobcův pracovní poměr zrušen dne 3. 9. 1969 podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Zaměstnavatel nepotvrdil skončení žalobcova pracovního poměru podle § 21 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a proto nelze provést úpravu žalobcova důchodu podle téhož zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2001 tak, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení potvrdil. Městský soud v Praze dospěl ke shodnému závěru jako Česká správa sociálního zabezpečení: žalobce nedoložil neplatné skončení svého pracovního poměru u ČVUT v roce 1969 z důvodů požadovaných v zákoně o mimosoudních rehabilitacích způsobem, který tento zákon vyžaduje, tj. "osvědčením" vystaveným zaměstnavatelem. Předložený doklad o skončení pracovního poměru toto osvědčení nenahrazuje, neboť uvedené důvody nejsou důvody vyžadovanými v ustanovení § 53 odst. 1 písm. c) zákoníku práce.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2001 podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2002 tak, že odvolání neshledal důvodným a rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Proti rozsudku Vrchního soudu podal žalobce dne 30. 1. 2003 dovolání. Nejvyšší správní soud toto podání posoudil jako kasační stížnost, neboť žalobce nemůže být krácen na svých právech za situace, kdy po změně právní úpravy související s přijetím soudního řádu správního nedopadají na věc přechodná ustanovení.
Žalobce (dále "stěžovatel") uplatnil kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal, že splňuje podmínky pro provedení úpravy starobního důchodu ve smyslu ustanovení § 24 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a měl za to, že dostatečným způsobem ve smyslu § 22 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích prokázal, že okamžité zrušení pracovního poměru ke dni 3. 9. 1969 bylo důsledkem politické perzekuce a zejména pak porušením jeho lidských práv a svobod a bylo provedeno na základě § 4 zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 Sb., o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Podle ustanovení § 21 zákona o mimosoudních rehabilitacích se za neplatný pro účely tohoto zákona považuje právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru nebo členského poměru k družstvu (dále jen "pracovní vztah") z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 2 odst. 2 a 3). Pod písm. a) až e) jsou uvedeny příklady, jichž se to týká. Okamžité zrušení pracovního poměru je uvedeno pod písmenem d) citovaného § 21 takto: "byl-li pracovní poměr okamžitě zrušen podle § 53 odst. 1 písm. c) zákoníku práce č. 65/1965 Sb., ve znění zákona č. 153/1969 Sb.".
Podle § 22 odst. 1 až 4 téhož zákona na žádost toho, jehož pracovní vztah skončil z důvodů uvedených v § 21, vydá mu o tom osvědčení organizace, u níž byl v pracovním vztahu, nebo její právní nástupce (...). Žádost podle odstavce 1 lze podat do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona. Nevydá-li organizace osvědčení do tří měsíců ode dne, kdy žádost obdržela, může osoba uvedená v odstavci 1 podat do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona soudu návrh na určení, že důvodem skončení pracovního vztahu byly okolnosti uvedené v § 21. Za osvědčení ve smyslu odstavce 1 se považuje i osvědčení nebo jiný doklad vydaný organizací přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i soudní rozhodnutí, jestliže z nich vyplývá, že pracovní poměr skončil z důvodů uvedených v § 21.
V daném případě stěžovatel nedoložil svůj požadavek ani "osvědčením" ani "soudním rozhodnutím" a svůj nárok odůvodnil písemným dokladem ze dne 26. 9. 1969, v němž mu děkan fakulty strojní ČVUT sděluje, že vzhledem k tomu, že nenastoupil dne 1. 7. 1969 po skončení dovolené do práce a dopisem ze dne 8. 7. 1969 oznámil, že zůstane v cizině, porušil tímto jednáním pracovní kázeň takovým způsobem, že je dán důvod ke zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a proto se souhlasem základní organizace příslušného odborového svazu se zrušuje jeho pracovní poměr dnem 3. 9. 1969.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Praze a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatel nedoložil neplatnost skončení svého pracovního vztahu k ČVUT k 3. 9. 1969 z důvodů uvedených v zákoně o mimosoudních rehabilitacích. Písemný doklad o skončení pracovního vztahu není dokladem nahrazujícím osvědčení požadované citovaným zákonem. Stěžovatelem tvrzený důvod, že zůstal tehdy v cizině kvůli obavám, že by s ním byl ukončen pracovní poměr pro jeho vystupování proti okupaci a podepsání "2000 slov", pak nezakládá jeho nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť podle tohoto zákona je odškodněn ten, u něhož z důvodů v zákoně o mimosoudních rehabilitacích uvedených skutečně ke skončení pracovního vztahu došlo. Podle tohoto zákona nelze odškodnit obavu, byť reálnou, ale skutečné neplatné skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele z důvodů uvedených v tomto zákoně. V rozhodném období, tedy v září roku 1969, zaměstnavatel z důvodů, kterých se stěžovatel obával, pak ani nebyl oprávněn s ním pracovní poměr skončit, protože zákon mu to umožňoval až po novele zákoníku práce provedené zákonem č. 153/1969 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1970.
Proto ani stěžovatelovu námitku, že okamžité zrušení pracovního poměru ke dni 3. 9. 1969 bylo důsledkem politické perzekuce a zejména pak porušením jeho lidských práv a svobod a bylo provedeno na základě § 4 zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 Sb. ze dne 22. 8. 1969, o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku, nelze přijmout, neboť jeho pracovní poměr byl zrušen dne 3. 9. 1969 podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Vzhledem k výše uvedenému ani podle platné právní úpravy v rozhodném období nemohl být pracovní poměr okamžitě zrušen podle § 53 odst. 1 písm. c) zákoníku práce č. 65/1965 Sb. a rovněž § 4 zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 Sb. na tento případ nedopadá.
(zdi)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.