Vydání 12/2025

[26] Stěžejní otázkou posuzované věci je, zda se na majetek stěžovatelky vztahují sankce Evropské unie. Vzhledem k tomu, že ke zmrazení majetku stěžovatelky došlo v důsledku jejího napojení na sankcionovanou osobu – Dmitrije Alexandroviče Pumpjanského, je namístě se nejprve zabývat tvrzením stěžovatelky, že se na samotného Pumpjanského sankce uvalené Radou Evropské unie nevztahují (není zahrnut na sankčním seznamu), resp., že nebyly dostatečně zohledněny rozsudky Tribunálu, kterými byly postupně rušeny akty, jimiž byl Pumpjanský na sankčním seznamu ponecháván.

[27] Podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 269/2014 platí: Zmrazením hospodářských zdrojů se pak podle čl. 1 písm. e) tohoto nařízení rozumí

[28] Sankční seznam (příloha č. I nařízení č. 269/2014) [společná zahraniční a bezpečnostní politika] (srov. čl. 3 odst. 1 nařízení č. 269/2014). Uvedené rozhodnutí Rady 2014/145/SZBP kterým se mění rozhodnutí 2014/145/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny [dále jen „rozhodnutí Rady 2014/145/SZBP“] stanoví seznam sankcionovaných osob a zároveň cestovní omezení a zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů těchto osob. Z důvodu zajištění jednotného uplatňování tímto rozhodnutím přijatých opatření bylo nezbytné přijmout regulační opatření na úrovni Evropské unie, a to právě nařízení č. 269/2014 (srov. bod 5 odůvodnění tohoto nařízení), které ovšem vychází ze sankčního seznamu, jak je sestaven a měněn podle rozhodnutí Rady 2014/145/SZBP. V důsledku toho je sankční seznam sestaven a následně aktualizován pokaždé dvěma akty, a to rozhodnutím Rady, kterým se mění rozhodnutí Rady 2014/145/SZBP, a prováděcím nařízení Rady, kterým se provádí nařízení č. 269/2014. S ohledem na čl. 6 rozhodnutí Rady 2014/145/SZBP a čl. 14 odst. 4 nařízení č. 269/2014 se sankční seznam pravidelně přezkoumává, pročež se u jednotlivých osob rozhoduje nejprve o jejich prvotním zařazení na sankční seznam a v následných aktech o jejich ponechání na tomto seznamu.

[29] V posuzované věci bylo podmínkou pro zmrazení majetku stěžovatelky podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 269/2014 zařazení Pumpjanského na sankční seznam. Pumpjanský byl na tento seznam zařazen rozhodnutím Rady (SZBP) 2022/397 ze dne 9. března 2022, kterým se mění rozhodnutí 2014/145/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, resp. prováděcím nařízením Rady (EU) 2022/396 z téhož dne, žalobu proti tomuto rozhodnutí a prováděcímu nařízení Tribunál zamítl rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, , T-270/22 (dále jen „T-270/22“). Důvodem pro prvotní zařazení Pumpjanského na sankční seznamem bylo zejména, že byl předsedou představenstva společnosti PJSC Pipe Metallurgic Company a předsedou a členem představenstva skupiny Sinara. Podporoval tedy spolupráci s orgány Ruské federace a státními podniky, včetně společností Ruské železnice, Gazprom a Rosněft. Po počátečních fázích ruské útočné války proti Ukrajině se dne 24. 2. 2022 spolu s dalšími 36 podnikateli setkal s prezidentem Ruské federace Vladimirem Putinem a dalšími členy ruské vlády, aby jednali o dopadu opatření v návaznosti na sankce Západu (podrobněji viz odůvodnění k bodu 722 sankčního seznamu).

[30] Tribunál však následně v odpovídajícím rozsahu zrušil další rozhodnutí Rady a prováděcí nařízení, kterými byl Pumpjanský na sankčním seznamu ponecháván (konkrétně výše uvedenými rozsudky T-740/22, T-272/24 a T-541/24). Důvodem pro zrušení těchto aktů, stručně řečeno, bylo, že Pumpjanský na své posty v uvedených společnostech rezignoval a další důvody pro ponechání Pumpjanského na sankčním seznamu, které Rada Evropské unie uváděla v následných aktech, podle názoru Tribunálu pro ponechání na tomto seznamu nepostačovaly. Posledním z uvedených rozsudků bylo zrušeno rozhodnutí Rady (SZBP) 2024/2456, kterým se mění rozhodnutí 2014/145/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny ze dne 12. 9. 2024, jakož i prováděcí nařízení Rady (EU) 2024/2455 z téhož dne; na základě těchto aktů byl stěžovatel zařazen na sankční seznam v době vydání rozhodnutí žalovaného (právě k okamžiku rozhodování žalovaného je skutkový a právní stav rozhodný – srov. § 75 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud však konstatuje, že navzdory zrušení několika rozhodnutí o ponechání Pumpjanského na sankčním seznamu Rada nadále vydává rozhodnutí a prováděcí nařízení, kterými je Pumpjanský na sankčním seznamu ponecháván – aktuálně rozhodnutím Rady (SZBP) 2025/1895, kterým se mění rozhodnutí 2014/145/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny ze dne 12. 9. 2025 a prováděcím nařízením Rady (EU) 2025/1894 z téhož dne (ponechán na sankčním seznamu do 15. 3. 2026) – a to znovu s aktualizovaným odůvodněním pro ponechání Pumpjanského na seznamu, takže zrušení těchto aktů Tribunálem nelze bez dalšího předpokládat.

[31] Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodování orgánů Evropské unie se pohybuje obrazně řečeno v bludném kruhu, v němž je Pumpjanský rozhodnutími Rady a prováděcími nařízeními opakovaně ponecháván na sankčním seznamu (s aktualizovaným odůvodněním pro ponechání) a následně (zpravidla po rozhodnutí o jeho dalším ponechání na seznamu) je Tribunálem rozhodnutí o dřívějším (již neaktuálním) ponechání Pumpjanského na sankčním seznamu zrušeno. Nejvyšší správní soud však není povolán tento pomyslný bludný kruh rozetnout. Jedná se o sankce uvalené Evropskou unií, nikoliv Českou republikou, o zařazení subjektů na sankční seznam rozhodují orgány Evropské unie a je na nich, aby respektovaly rozhodnutí Tribunálu a zvážily, zda je namístě Pumpjanského i nadále ponechávat na sankčním seznamu (například na základě dalších zjištění, které nebyly v době řízení u Tribunálu známy). Není na žalovaném ani na správních soudech, aby posuzovaly, zda jsou osoby na sankční seznam zařazovány oprávněně.

[32] Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak v okamžik rozhodování Finančního analytického úřadu, tak v okamžik nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného byl Pumpjanský zařazen na sankční seznam (že tam zařazen být v dané období neměl, se ukázalo dodatečně po vydání rozsudků Tribunálu), a správní orgány tak v době svého rozhodování neměly jinou možnost než na jeho majetek mezinárodní sankce uplatnit, pokud dospěly k závěru, že je skutečným majitelem stěžovatelky. Koneckonců i v okamžik rozhodování Nejvyššího správního soudu je Pumpjanský na sankčním seznamu uveden. I kdyby tedy měly správní orgány rozhodovat o zmrazení majetku stěžovatelky nyní (znovu), nezbylo by jim než vydat v zásadě totožná rozhodnutí, jako která byla v posuzované věci napadena (správní orgány zásadně rozhodují podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí). Jednoduše řečeno – majetek Pumpjanského i nyní podléhá sankcím a k jeho „rozmrazení“ [viz § 12 odst. 1 písm. h) zákona o provádění mezinárodních sankcí] bude moci dojít v okamžik, kdy jmenovaný v aktuální době nebude zařazen na sankčním seznamu, resp. nebude skutečným majitelem stěžovatelky; k této otázce viz dále. Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud považuje námitku týkající se nedostatečného zohlednění rozsudků Tribunálu za nedůvodnou.

[33] Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti tak zůstává k zodpovězení otázka, zda byl v posuzované době Dmitrij Alexandrovič Pumpjanský skutečným (koncovým) majitelem stěžovatelky. Finanční analytický úřad vydal rozhodnutí podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o provádění mezinárodních sankcí, podle něhož „[ú]“. Učinil tak proto, aby bylo postaveno najisto, že skutečným majitelem stěžovatelky, tj. společnosti OGREA, je skrze společnost FURDBERG právě D. A. Pumpjanský (jediný akcionář společnosti FURDBERG, která je jediným společníkem společnosti OGREA), na něhož se vztahují mezinárodní sankce podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 269/2014, pročež se omezení vyplývající z tohoto ustanovení vztahují i na majetek stěžovatelky. Stěžovatelka ovšem tvrdí, že Pumpjanský vlastníkem akcií společnosti FURDBERG nebyl, resp. není, neboť před svým zařazením na sankční seznam vlastnictví k těmto akciím převedl na D. F. Silaeva, na kterého se mezinárodní sankce nevztahovaly – tomu ale správní orgány ani městský soud nepřisvědčily, protože podle jejich názoru k právnímu jednání, jež mělo vést k tomuto převodu akcií, ve skutečnosti došlo po zmrazení majetku Pumpjanského, resp. v rozporu se zákazem obcházení sankcí.

[34] Nejvyšší správní soud podotýká, že určení vlastnictví k akciím společnosti FURDBERG sice nebylo (ani nemohlo být) předmětem řízení, šlo však o předběžnou otázku, kterou si ve smyslu § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu Finanční analytický úřad mohl pro účely svého rozhodnutí posoudit sám. Správní orgány správně vycházely z toho, že pro převod akcií společnosti zapsané a sídlící v Kyperské republice je rozhodné kyperské právo – rozhodné právo při převodu akcií obchodní společnosti se neřídí nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní a závazkové vztahy (Řím I) s ohledem na výluku obsaženou v čl. 1 odst. 2 písm. f) tohoto nařízení a vzhledem k tomu, že soudu není známa žádná mezinárodní smlouva upravující tuto otázku, je podle § 30 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, rozhodným právem to právo, podle kterého společnost FURDBERG vznikla (přiměřeně srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 8 Cmo 105/2024). Tento názor ostatně zastává i stěžovatelka.

[35] V posuzované věci správní orgány nezaložily své závěry na aplikaci konkrétního ustanovení vnitrostátního kyperského práva, ale na přímo použitelném předpisu Evropské unie (nařízení č. 269/2014). Takovému postupu není dle Nejvyššího správního soudu čeho vytknout.

[36] Před hodnocením skutkových zjištění a závěrů správních orgánů je nutno zdůraznit, v čem spočívá specifičnost nyní posuzovaného řízení. K zařazení Pumpjanského na sankční seznam došlo v návaznosti na nevyprovokovanou a neodůvodněnou vojenskou agresi Ruské federace vůči Ukrajině zahájenou v únoru roku 2022; Rusko svými protiprávními vojenskými akcemi hrubě porušuje mezinárodní právo a zásady Charty Organizace spojených národů a ohrožuje evropskou a celosvětovou bezpečnost a stabilitu [srov. bod 4 odůvodnění výše zmíněného rozhodnutí Rady (SZBP) 2022/397]. Tato reakce směřovala proti osobám, které podporovaly vládu Ruské federace, které měly z vazby na tuto vládu prospěch nebo které jí poskytovaly značné zdroje příjmů, resp. na osoby spojené se subjekty zařazenými na sankční seznam (srov. bod 5 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Rady). Zmrazení majetku je tedy politickým rozhodnutím směřujícím proti aktérům přímo či nepřímo podporujícím Ruskou agresi proti Ukrajině, potažmo ohrožení celosvětové stability a bezpečnosti.

[37] Nutno podotknout, že Finanční analytický úřad nashromáždil celou řadu podkladů popisujících způsoby obcházení sankcí ze strany občanů Ruské federace, která sama k obcházení sankcí napomáhá či se o jejich obejití snaží. Právě to je třeba mít na paměti při posouzení, zda správní orgány zjistily dostatečně skutkový stav. Je evidentní, že čelí situaci, při které jsou sankce obcházeny jednáním, které se má jevit jako formálně bezvadné, ale jehož skutečným smyslem je snižování efektivity uvalených sankcí (a to třeba i za asistence ze strany Ruské federace). Po správních orgánech nelze požadovat, aby poskytly přímé důkazy jasně prokazující účelovost jednání stěžovatelčina skutečného majitele – to je ostatně takřka vyloučeno. Správní orgány sice musejí v souladu se zásadou materiální pravdy (§ 3 správního řádu) zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je však třeba respektovat, že i možnosti správního orgánu jsou s ohledem na kontext věci omezeny. Zjištění správního orgánu je nutno zasadit do širšího kontextu okolností, které vedly k uvalení sankcí na osoby napomáhající Ruské federaci v její vojenské agresi. Nelze připustit, aby lpění na bezpodmínečném vyjasnění všech okolností týkajících se konkrétní transakce vedlo k neefektivitě mezinárodních sankcí a v konečném důsledku přispívalo k ohrožování celosvětové či evropské stability a bezpečnosti. Nejvyšší správní soud samozřejmě nenabádá k rezignaci na základní principy dobré správy a fungování demokratického právního státu, ty však musejí být realizovány tak, aby nemohly být zneužity k jeho podkopání, jinak by totiž již nadále nesloužily k jeho udržení, ale naopak by kouzlem nechtěného jeho vlastní existenci ohrožovaly.

[38] Jak zjistily správní orgány, je nepochybné, že dne 9. 3. 2022 byl Pumpjanský zařazen na sankční seznam a následně dne 11. 3. 2022 došlo k podání ke kyperskému obchodnímu rejstříku (tzv. formulář HE57), podle kterého mělo dojít k 4. 3. 2022 k převodu akcií ve společnosti FURDBERG. K zápisu však nikdy nedošlo a z podání samotné stěžovatelky vyplývá, že podle správce kyperského obchodního rejstříku byl převod akcií v rozporu se sankčními opatřeními. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud poznamenává, že dílčí pochybení městského soudu, když měl obdobně jako Finanční analytický úřad za to, že o zápisu do kyperského obchodního rejstříku rozhoduje rejstříkový soud, nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Ze správního spisu vyplývá že kyperský státní orgán navrhovaný zápis převodu akcií neprovedl, neboť jej evidentně vyhodnotil jako rozporný s mezinárodními sankcemi – a právě to je podstatné. Zda se jednalo o soud, či jiný orgán veřejné moci, na posouzení věci nic nemění.

[39] Podle stěžovatelčiných tvrzení došlo k převodu akcií na základě smlouvy ze dne 15. 1. 2022 (tu však nepředložila) s tím, že k samotnému převodu mělo dojít dne 4. 3. 2022, tedy před zařazením Pumpjanského na sankční seznam. Správní orgány těmto tvrzením neuvěřily a mají podklady dodané obchodnímu rejstříku za antedatované, a to zejména s ohledem na chaotické změny ve společnosti FURDBERG, které nastaly okolo zařazení Pumpjanského na sankční seznam a které nasvědčovaly tomu, že nejde o dlouhodobě plánované změny, ale o rychlou (nepromyšlenou) reakci na toto zařazení. Jednalo se především o změnu členů představenstva: členy představenstva byly ustanoveny osoby, které v této funkci setrvaly pouze po krátkou dobu (dne 22. 5. 2022 byly nahrazeny jinými osobami ruské státní příslušnosti), ačkoliv předtím se členové představenstva v této společnosti měnili zpravidla po několika letech; jedním z takto krátce působících členů byl Silaev (na kterého měly být akcie společnosti převedeny), který byl předtím členem představenstva od 17. 2. 2006 do 31. 8. 2020, přičemž v tomto období byl obchodním partnerem jak Pumpjanského, tak i jeho syna (taktéž zařazen na sankční seznam) a právníků Ch. G. V. a K. D. K., kteří podle zjištění Finančního analytického úřadu v minulosti prokazatelně napomáhali při obcházení protiruských sankcí v rámci Spojených států amerických a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

[40] Uvedené skutečnosti nasvědčují podle správních orgánů tomu, že bezprostředně po zařazení Pumpjanského (a dalších osob vystupujících jako členové představenstva společnosti) na sankční seznam došlo k urychleným změnám, aby se společnost zbavila sankcionovaných osob, a teprve následně došlo k hledání stabilních náhradníků. To má svědčit o tom, že se vše odehrálo v reakci na sankce (po jejich uvalení), nikoliv dříve.

[41] Správní orgány mezi těmito skutečnostmi označily za stěžejní, že ani správce kyperského obchodního rejstříku nezapsal změny, k nimž mělo dojít ke dni 4. 3. 2022. Stěžovatelka kontruje, že zápis v obchodním rejstříku má pouze povahu, pročež k převodu akcií došlo nezávisle na obsahu obchodního rejstříku. Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato argumentace je vcelku mimoběžná. Důvodem, pro který správní orgány dospěly k závěru, že k převodu akcií Pumpjanského nedošlo, není pouhá absence zápisu v obchodním rejstříku. K převodu podle správních orgánů nedošlo proto, že celá řada okolností poukazuje na to, že k jednání, jehož účelem byl převod akcií, došlo teprve po zařazení Pumpjanského na sankční seznam a doklady o tomto jednání byly antedatovány. K převodu tedy nedošlo, neboť mělo jít o nakládání s majetkem, který byl zmrazen podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 269/2014.

[42] Nejvyšší správní soud připomíná, že k hodnocení uvedených skutečností je nutno přistupovat s povědomím o širších okolnostech věci, jak již naznačil výše. Je třeba mít na paměti, že ke změně dlouhodobého vlastníka všech akcií společnosti FURDBERG mělo dojít jen pár dní po zahájení plnohodnotné invaze na Ukrajinu a pouhých pět dní před jeho zařazením na sankční seznam, přičemž obdobné jednání spočívající v předložení antedatovaných dokumentů těsně po zařazení osoby na sankční seznam je podle podkladů založených ve správním spise běžným způsobem, jakým byly v minulosti obcházeny protiruské sankce – tomu koneckonců odpovídá i pozdější znění čl. 8 odst. 1 nařízení č. 269/2014, které vyžaduje hlášení transakcí, k nimž došlo dva týdny před zařazením osoby na sankční seznam [Nařízení Rady (EU) 2023/426 z, kterým se mění nařízení č. 269/2014]. Je sice pravda, že toto znění nebylo v době, kdy mělo dojít k převodu akcií společnosti FURDBERG, účinné, žalovaný i městský soud ovšem na tuto úpravu odkazovali pouze podpůrně, aby poukázali na to, že obcházení sankcí tvrzeními o převodech majetku těsně před zařazením osoby na sankční seznam, je častým problémem, který vedl i k uvedené změně znění čl. 8 odst. 1 nařízení č. 269/2014. Takové argumentaci není čeho vytknout.

[43] V kontextu obcházení mezinárodních sankcí nelze přehlédnout výše zmiňovanou okolnost, že byl Pumpjanský zařazen na sankční seznam mj. právě pro jeho účast na jednání 36 podnikatelů s ruským prezidentem Vladimírem Putinem a členy ruské vlády, které se konalo po počátečních fázích ruské útočné války a týkalo se dopadů rozhodnutí opatření v návaznosti na sankce Západu. To zajisté podporuje závěr o účelovém jednání Pumpjanského, jehož cílem bylo obejít mezinárodní sankce.

[44] Ačkoliv bylo primárně na správních orgánech, aby skutkový stav zjistily, nelze odhlédnout od toho, že to byla stěžovatelka, která měla přístup k veškerým informacím, které mohly závěr o převodu majetku po jeho zmrazení zvrátit – nepředložila však ani smlouvu o převodu akcií ze dne 15. 1. 2022 a ani nikterak nevysvětlila okolnosti převodu akcií (například ekonomický smysl této transakce nezávislý na uvalených sankcích). Nutno podotknout, že správní orgán je oprávněn požadovat předložení listin i od osob, které důkazní břemeno nenesou (resp. ani nejsou účastníky řízení) – srov. § 53 odst. 1 správního řádu. Požaduje-li správní orgán předložení listiny, kterou sám nedisponuje, po účastníku řízení, jehož zájmu má její obsah svědčit a který má zjevně jednoduchou možnost listinu obstarat, a ten ji přesto nepředloží, je namístě, aby tato skutečnost byla zohledněna při hodnocení důkazů v jeho neprospěch, ačkoliv účastník řízení nenesl důkazní břemeno (obdobným způsobem se nahlíží na nesplnění vysvětlovací povinnosti v civilním řízení – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). V posuzované věci tak lze hodnotit nepředložení smlouvy o převodu akcií ze strany stěžovatelky jako další okolnost nasvědčující tomu, že k převodu akcií tak, jak tvrdila stěžovatelka, nedošlo. Ačkoliv stěžovatelka nemá zákonnou povinnost mít k dispozici tuto smlouvu, jedná se o smlouvu uzavřenou jejím skutečným majitelem, a je tak zcela nepochopitelné, proč by k této smlouvě neměla mít přístup.

[45] Namísto předložení požadované smlouvy se stěžovatelka omezila v podstatě pouze na předkládání takřka irelevantních podkladů, které závěr o účelovosti převodu a jeho datu nemohly zvrátit. Stěžovatelkou předkládaná právní stanoviska advokátních kanceláří ani související dokumenty se otázkou antedatování smluvního jednání a souvisejících úkonů, resp. obcházením sankcí, nezabývají. Interní dokumenty společnosti FURDBERG, které stěžovatelka předložila správním orgánům a které mají prokazovat naplnění podmínek pro převod vlastnictví akcií podle kyperského práva, závěr o antedatovaném jednání rovněž nejsou s to vyvrátit (nejedná se například o listiny, které by byly k datu předcházejícímu zařazení Pumpjanského na sankční seznam úředně ověřeny).

[46] Některými důkazy stěžovatelka navíc sama podpořila závěry správních orgánů – předložila rozhodnutí Ministerstva financí Kyperské republiky ze dne 26. 4. 2024, č. 05. 21. 019.002, o schválení žádosti A. D. P. (syna Dmitrije Alexandroviče Pumpjanského – majitele společnosti FURDBERG) na základě čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 269/2014 (o výjimce ze sankčních opatření) o provedení zápisu do kyperského obchodní rejstříku o odstoupení z pozice ředitele společnosti FURDBERG. To ovšem pouze dokládá, že i podle kyperských státních orgánů na společnost FURDBERG dopadají mezinárodní sankce podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 269/2014; jinak by totiž řízení o výjimce z těchto sankcí vůbec nedávalo smysl. Jde tedy pouze o další indicii svědčící ve prospěch závěrů správních orgánů.

[47] Dlužno dodat, že podle názoru Nejvyššího správního soudu nemůže požívat právní ochrany ani právní jednání, kterého se subjekt dopustí před svým zařazením na sankční seznam, je-li jeho skutečným účelem obcházení sankcí, neboť jde ve své podstatě o zneužití práva. Ustanovení čl. 9 nařízení č. 269/2014 ostatně výslovně zapovídá úmyslné obcházení sankčních opatření: V posuzované věci je přitom zjevná snaha vyhnout se účinkům sankcí i ze samotných tvrzení stěžovatelky (ačkoliv je správní orgány nepovažovaly za pravdivá). Podle stěžovatelky totiž mělo dojít k uzavření smlouvy o převodu akcií dne 15. 1. 2022 s tím, že k převodu samotnému mělo dojít teprve dne 31. 3. 2022; smlouvou ze dne 2. 3. 2022 však měl Pumpjanský se Silaevem dohodnout změnu data účinnosti převodu na 4. 3. 2022, což by však vypovídalo o evidentní snaze vyhnout se sankcím, která by právní ochranu nezasluhovala. Ani kdyby tedy tvrzení stěžovatelky ohledně okamžiků, k nimž k jednání Pumpjanského mělo dojít, byla pravdivá, na celkovém posouzení věci by se nic nezměnilo.

[48] Nejvyšší správní soud uzavírá, že podle jeho názoru správní orgány zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a na základě toho bylo možno dospět k závěru, že je Pumpjanský stále vlastníkem společnosti FURDBERG, pročež obstojí i jejich závěr, že majetek stěžovatelky podléhá sankcím podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 269/2014.

[49] Na uvedených závěrech nemůže stěžovatelčina argumentace ničeho změnit. Stěžovatelka má pravdu v tom, že ve správním spise je založena odpověď francouzského Ministerstva hospodářství, financí, průmyslu a digitální suverenity (), ze které vyplývá, že majetek společností VINARA a PSJB (vlastněných společností FURDBERG) nebyl ve Francii zmrazen, neboť byl prokázán prodej společnosti FURDBERG ke dni 4. 3. 2022. Z tohoto oznámení však nelze seznat, jaké podklady měly k dispozici francouzské správní orgány a jakými úvahami se řídily, případně zda nepochybily. Jak správně uvedl městský soud, postup francouzských orgánů není pro rozhodnutí v dané věci nijak určující či závazný.

[50] Ani zápis Silaeva coby vlastníka stěžovatelky v evidenci skutečných majitelů na posouzení věci nic nemění. Tato evidence upravená v zákoně o evidenci skutečných majitelů je jedním z nástrojů boje proti praní špinavých peněz a financování terorismu; z tohoto zákona však v žádném případě nevyplývá, že by jejím obsahem byly orgány státu vázány. Ostatně se ani nejedná o veřejný rejstřík [ viz § 120 odst. 2 občanského zákoníku, a § 1 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřeneckých fondů; dále srov. sněmovní tisk č. 886/0, důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů, I. Obecná část, 1. Vysvětlení nezbytnosti právní úpravy, bod (3), 8. volební období, 2017-2021]. Jistě, má-li evidence skutečných majitelů plnit svůj účel, je třeba, aby jeho obsah odpovídal skutečnosti, a dozvěděl-li se tedy Finanční analytický úřad o nesprávnosti zápisu, měl podat soudu příslušnému k zápisu do této evidence oznámení o nesrovnalosti ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o evidenci skutečných majitelů; neučinil-li tak, toto opomenutí nemá žádný vliv na řízení v nynější věci. Ze skutečnosti, že soud provedl zápis, nelze dovodit, že je tento zápis správný – soud totiž přezkoumává pouze, zda tvrzené skutečnosti vyplývají z předložených listin, nikoliv další okolnosti (§ 29 zákona o evidenci skutečných majitelů).

[51] Stěžovatelka ve svých podáních v rozsahu, ve kterém se zabývala důkazním břemenem v posuzované věci, hojně odkazovala na judikaturu Soudního dvora (zejm. na rozsudky ze dne 18. 7. 2013, , ve spojených věcech C-584/10 P, C-593/10 P a C-595/10 P, a ze dne 15. 11. 2012, , ve věci C-417/11 P). Nejvyšší správní soud konstatuje, že tyto rozsudky pro posuzovanou věc nejsou , neboť se zabývají podmínkami pro zařazení osob na sankční seznamy (odlišné od nyní řešeného sankčního seznamu), nikoliv podmínkami řízení o určení, zda se na konkrétní majetek uplatní sankce, neboť náleží osobě zapsané v sankčním seznamu. Tyto rozsudky tedy řeší zcela odlišné otázky a jejich závěry nejsou pro nyní posuzovanou věc rozhodné.

[52] Nelze přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že by se posuzované řízení mělo opírat o stejné principy jako trestní řízení či přestupkové řízení. Obcházení sankcí zajisté může mít i trestní aspekt, je-li pachateli kladeno za vinu spáchání trestného činu porušení mezinárodních sankcí (§ 410 trestního zákoníku) či přestupku (§ 19 zákona o provádění mezinárodních sankcí) a v příslušných řízeních se tedy principy trestního, potažmo přestupkového práva zajisté užijí. V nyní posuzované věci však šlo o uplatnění mezinárodních sankcí, jejichž uvalení bylo politickým rozhodnutím. Nejvyšší správní soud nevidí důvod, pro který by mělo takové řízení být ovládáno stejnými zásadami jako řízení o přestupku či o trestném činu.

[53] S tím souvisí otázka koncentrace řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu. Podle stěžovatelky toto ustanovení na nyní řešenou věc nedopadá, ačkoliv na něj správní orgány i městský soud odkazovaly. Nejvyšší správní soud konstatuje, že se v tomto případě jedná o čistě hypotetickou otázku, neboť nedošlo k situaci, kdy by se žalovaný či městský soud odmítl zabývat tvrzením stěžovatelky kvůli tomu, že jej neuplatnila v průběhu prvostupňového řízení. V posuzované věci odkázal na § 82 odst. 4 správního řádu žalovaný, neboť stěžovatelka teprve v odvolání poukázala na rozsudek ve věci T-740/22, následně ovšem vysvětlil, proč jeho vydání na věci nic nemění (zejm. proto, že je Pumpjanský na sankčním seznamu ponecháván i akty přijatými po vydání uvedeného rozsudku Tribunálu). Městský soud pak na koncentraci řízení ve smyslu uvedeného ustanovení odkázal, když vypořádával žalobní bod týkající se odpovědi francouzského Ministerstva hospodářství, financí a průmyslu a digitální suverenity; následně ovšem přesto (byť stručně) vysvětlil, proč toto stanovisko nezakládá důvodnost žaloby (postup správních orgánů jiného státu není pro české správní orgány závazný). Jak plyne z výše uvedeného, Nejvyšší správní soud se oběma těmito otázkami věcně zabýval. Žádné stěžovatelčino tvrzení tedy nebylo odmítnuto s pouhým odkazem na koncentraci řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu.

[54] Stěžovatelka poprvé v kasační stížnosti vznesla námitku, že i kdyby nedošlo k převodu akcií společnosti FURDBERG ke dni 4. 3. 2022 v důsledku sankcí, došlo by k převodu automaticky ke dni, kdy byl Pumpjanský v důsledku rozsudku Tribunálu ze sankčního seznamu vyřazen. Tuto námitku nevznesla dříve, ač již v odvolání na rozsudek Tribunálu ve věci T-740/22 odkazovala. Vzhledem k tomu, že tuto námitku stěžovatelka neuplatnila jako žalobní bod v řízení o žalobě, ačkoli jí v tom nic nebránilo, považuje ji Nejvyšší správní soud za nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4. s. ř. s. Nadto svou argumentaci blíže nerozvádí a nevysvětluje, proč by k takovému automatickému převodu mělo dojít podle rozhodného kyperského práva. Nepředložila ostatně ani smlouvu o převodu akcií, která by pro posouzení této otázky byla významná.