Vydání 5/2024

[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda se jedná o kompetenční spor ve smyslu § 97 a násl. s. ř. s., který je definován třemi prvky (předpoklady). Zaprvé zde musí být vedeno řízení, v němž se rozhoduje o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob. Zadruhé, správní orgány si buď osobují pravomoc o věci rozhodnout (o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení před správním orgánem – kladný kompetenční spor), nebo naopak popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí ve věci (o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení před správním orgánem – záporný kompetenční spor). Zatřetí, těmito správními orgány musejí být subjekty vymezené v § 97 odst. 1 s. ř. s., a to pouze v tam uvedených kombinacích (usnesení NSS ze dne 29. 3. 2013, čj. Komp 3/2012-49).

[18] Nejvyšší správní soud především vychází z toho, že v nynější věci lze uvažovat jen o kompetenčním sporu mezi ústředními správními úřady navzájemve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Aplikace § 97 odst. 1 písm. a) nebo b) s. ř. s. nepřichází do úvahy, neboť obě tato ustanovení odkazují na spory správního úřadu s orgánem územní, zájmové nebo profesní samosprávy, resp. mezi orgány územní, zájmové nebo profesní samosprávy navzájem.

[19] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v daném případě žalobce i žalovaný sami sebe označili v žalobě, resp. ve vyjádření k žalobě, nikoli jako „ministerstvo“ (spravedlnosti, resp. vnitra), ale jako „ministr“ (spravedlnosti, resp. vnitra). Usilují o vyslovení pravomoci rozhodnout o návrhu nikoliv pro ministerstvo jako ústřední správní úřad, ale pro ministra spravedlnosti, resp. ministra vnitra, kteří mají o věci rozhodovat jako „nejvyšší“ služební funkcionáři podle § 2 zákona o služebním poměru ve spojení s analogickou aplikací § 133 správního řádu.

[20] Z průběhu řízení je však patrné, že vlastní kompetenční spor vznikl v rámci dvou bezpečnostních sborů: Vězeňskou službou (konkrétně ředitelem Věznice Karviná jako služebním funkcionářem) na straně jedné a Policií České republiky (konkrétně náměstkem ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje pro vnější službu) na straně druhé. Věc byla postoupena k rukám ministra spravedlnosti s využitím poměrně volné analogie dle § 133 odst. 1 správního řádu. Podle tohoto ustanovení

[21] Je zjevné, že při aplikaci výše uvedeného ustanovení si příslušní služební funkcionáři dosadili namísto pojmu „ústřední správní úřad“ pojem „nejvyšší služební funkcionář“, jímž je pro bezpečnostní sbor Vězeňské služby ministr spravedlnosti a pro Policii České republiky ministr vnitra. To zjevně učinili v důsledku zvláštní úpravy zákona o služebním poměru, kde v roli správních orgánů nevystupují „úřady“ (jako instituce), ale „služební funkcionáři“ (jako správní orgány personálního typu).

[22] Nejvyšší správní soud již v minulosti obdobný kompetenční spor přijal k meritornímu posouzení. Ve věci sp. zn. Komp 3/2017 rozhodoval pozitivní kompetenční konflikt ve věci státní služby mezi žalobcem – Českým statistickým úřadem, a žalovaným – Ministerstvem vnitra o tom, kdo je příslušný rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí předsedkyně Českého statistického úřadu o platu. Jakkoli se tehdy jako účastníci řízení označily ústřední správní úřady, reálně se jednalo o kompetenční spor mezi služebními funkcionáři – předsedou Českého statistického úřadu na straně jedné a náměstkem ministra vnitra pro státní službu na straně druhé. V rozsudku ze dne 10. 7. 2018, čj. Komp 3/2017-34, č. 3774/2018 Sb. NSS, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že „“ Poukázal též na to, že „“

[23] Na rozdíl od věci sp. zn. Komp 3/2017 se v nynější věci účastníci řízení označili v žalobě i ve vyjádření k žalobě jako ministr (spravedlnosti, resp. vnitra) a nikoli jako ministerstvo (spravedlnosti, resp. vnitra). Toto označení účastníci zvolili s ohledem na specifickou úpravu zákona o služebním poměru, jak je uvedeno již výše. Při posouzení, zda je v projednávané věci dán kompetenční spor ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s., je nutné tato specifika zohlednit. Nejvyšší správní soud vychází z toho, že samotný ministr není ústředním správním úřadem ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jelikož není jako ústřední správní úřad označen zákonem (usnesení ze dne 23. 7. 2004, čj. Komp 1/2004-70, č. 339/2004 Sb. NSS). Dle Nejvyššího správního soudu však nelze odhlédnout od skutečnosti, že ministři (spravedlnosti, resp. vnitra) jsou součástí organizační struktury ministerstev (spravedlnosti, resp. vnitra), stojí v jejich čele, jednají jejich jménem a jejich se odvíjejí od působnosti těchto ministerstev. Funkce ministra, jakož i jeho postavení jako služebního funkcionáře ve smyslu zákona o služebním poměru, je tak neoddělitelně spjata s jeho zařazením do organizační struktury daného ministerstva. I pokud by podání učinilo ministerstvo (spravedlnosti, resp. vnitra), fakticky by je jeho jménem mohl učinit ministr (spravedlnosti, resp. vnitra). Tato vzájemná spjatost ministerstev jako ústředních správních úřadů s ministry jako (mimo jiné) služebními funkcionáři vede zdejší soud k tomu, že i přes nesprávné označení stran kompetenčního sporu v žalobě a vyjádření k ní je v projednávané věci dán kompetenční spor ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nikoli však mezi ministry (spravedlnosti, resp. vnitra), ale mezi ministerstvy (spravedlnosti, resp. vnitra) jako ústředními správními úřady, které popírají pravomoc vydat rozhodnutí pro správní orgány, které jsou jim organizačně podřízeny – pro ředitele Věznice Karviná, resp. náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje pro vnější službu (již výše zmíněný rozsudek čj. Komp 3/2017-34 a rozsudek NSS ze dne 4. 8. 2011, čj. Komp 5/2010-35, č. 2557/2012 Sb. NSS).

[24] Předmětem nyní projednávané žaloby je přitom záporný kompetenční spor, kdy „“ (usnesení NSS ze dne 24. 4. 2009, čj. Komp 3/2009-11). (…)

[26] Na postavení osoby zúčastněné na řízení jako příslušníka bezpečnostního sboru dopadá úprava zákona o služebním poměru. Podle § 1 odst. 3 tohoto zákona Podle § 2 odst. 1 téhož zákona

[27] Zákonná úprava naopak výslovně neupravuje pravidlo v situaci, kdy (a) příslušník bezpečnostního sboru (zde osoba zúčastněná na řízení) změnil působení mezi bezpečnostními sbory (zde nejprve ve Vězeňské službě, poté v Policii České republiky) a (b) domáhá se určitého plnění za trvání služebního poměru v rámci druhého bezpečnostního sboru, přičemž (c) tvrzený nárok vznikl během služebního poměru k prvnímu bezpečnostnímu sboru.

[28] Co se týče judikatury, Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, se v minulosti opakovaně zabýval kompetenčními spory příslušníků bezpečnostních sborů, kteří vůči státu uplatňovali různé nároky, které vznikly za trvání služebního poměru. Přitom se nezabýval tím, zda služební poměr příslušníka stále trvá a případně zda je příslušník ve služebním poměru stále u téhož bezpečnostního sboru. Je tak zřejmé, že otázku trvání služebního poměru u (téhož) bezpečnostního sboru nepovažoval zvláštní senát za . Pokud byly splněny další zákonné podmínky, neměl zvláštní senát, bez ohledu na případné ukončení služebního poměru či převedení příslušníka k jinému bezpečnostnímu sboru, pochybnosti, že pro rozhodování těchto sporů bude příslušný služební funkcionář toho kterého sboru. Z toho je patrné, že – byť implicitně – zvláštní senát vycházel z premisy, že (usnesení zvláštního senátu ze dne 23. 5. 2023, čj. Konf 23/2021-30).

[29] Ústavní soud se v nálezu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, č. 139/2020 Sb. ÚS, zabýval otázkou odpovědnosti za škodu dle § 98 zákona o služebním poměru. Uvedl, že „“. Z kontextu je přitom patrné, že i v této věci měl Ústavní soud na mysli odpovědnost toho bezpečnostního sboru, v němž příslušník vykonával službu.

[30] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal příhodně na rozsudek čj. 2 As 401/2017-55. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud posuzoval (mimo jiné) situaci, kdy se žalobce – příslušník Celní správy – domáhal přiznání nároku na opětující se plnění spočívající v nevyplacené části základního tarifu náležejícího pro služební hodnost rada a v nevyplaceném zvláštním příplatku, včetně úroků z prodlení, od 1. 4. 2013, tedy od plánovaného obsazení volného služebního místa ve služební hodnosti rada na Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování. Jednalo se tedy o situaci, kdy příslušník přiřazený k jednomu bezpečnostnímu sboru (Celní správě) uplatňoval v rámci tohoto sboru nárok, který vznikl v rámci služby u bezpečnostního sboru jiného (Policie České republiky). Na tomto půdorysu Nejvyšší správní soud konstatoval, že „“

[31] Jinak řečeno, Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 2 As 401/2017-55 nepřisvědčil tehdejší argumentaci stěžovatele (příslušníka bezpečnostního sboru), že věcně příslušným k projednání jeho nároku (odvíjejícího se od jednání jiného bezpečnostního sboru) je právě ten bezpečnostní sbor, u něhož je aktuálně stěžovatel příslušníkem. Nejvyšší správní soud naopak v tomto rozsudku čj. 2 As 401/2017-55 aproboval závěr Městského soudu v Praze vyslovený v rozsudku ze dne 8. 11. 2017, čj. 3 Ad 10/2015-91, č. 3867/2019 Sb. NSS. Městský soud v tomto rozsudku uzavřel, že ten, kdo stojí v čele bezpečnostního sboru, jedná a rozhoduje jménem státu ve věcech služebního poměru příslušníků tohoto bezpečnostního sboru vždy jen ve vztahu k tomuto bezpečnostnímu sboru. Dále uvedl, že neplatí bez dalšího, že za případné pochybení jednoho bezpečnostního sboru odpovídá jiný bezpečnostní sbor, ve kterém dotčená osoba jako jeho příslušník vykonává službu.

[32] Nejvyšší správní soud upozorňuje také na věc sp. zn. Konf 7/2021. Tehdejší spor se týkal vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve vyplacení nesprávné výše platu zaměstnanci České správy sociálního zabezpečení, přičemž i v tehdejším případě byl zaměstnanec (podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě) v okamžiku uplatnění nároku již zaměstnancem jiného služebního úřadu. Česká správa sociálního zabezpečení podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, který řízení usnesením ze dne 13. 10. 2020, čj. 32 C 179/2020-15, zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena České správě sociálního zabezpečení. Městský soud, jako soud odvolací, se v usnesení ze dne 22. 1. 2021, čj. 23 Co 415/2020-35, ztotožnil se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 4. Mimo jiné dospěl k závěru, že „“ Česká správa sociálního zabezpečení po postoupení věci podala návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu. Zvláštní senát usnesením ze dne 7. 4. 2022, čj. Konf 7/2021-30, č. 4357/2022 Sb. NSS, rozhodl, že příslušným k vydání rozhodnutí ve věci je správní orgán. Současně konstatoval, že „“

[33] Také městský soud ve výše citovaném usnesení čj. 23 Co 415/2020-35 tedy dospěl k závěru, že přeřazení zaměstnance k jinému služebnímu úřadu nemá vliv na příslušnost služebního orgánu původního služebního úřadu rozhodnout o nároku, který vznikl v době trvání služebního poměru u původního služebního úřadu. Přestože se výše uvedené závěry vztahovaly ke služebnímu poměru dle zákona o státní službě, lze je aplikovat také na řízení týkající se služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů podle zákona o služebním poměru. Ani zákon o státní službě totiž blíže neupravuje postup pro případy, kdy k uplatnění nároku majícího původ ve služebním poměru u jednoho služebního úřadu dojde v době, kdy je státní zaměstnanec již ve služebním poměru u jiného služebního úřadu (viz § 10 odst. 2 zákona o státní službě, jenž stanoví, že ).

[34] Je tedy zřejmé, že dle výše uvedené judikatury bezpečnostní sbor, resp. příslušní služební funkcionáři mohou konat jen „dovnitř“ toho kterého bezpečnostního sboru. Jednáním „dovnitř“ bezpečnostního sboru přitom nelze rozumět jednání výlučně vůči osobám, které jsou aktuálně příslušníky daného bezpečnostního sboru, a to ve všech věcech těchto příslušníků; tedy i ve věcech vztahujících se k jejich službě v jiných bezpečnostních sborech. Naopak je třeba je chápat tak, že bezpečnostní sbor, resp. služební funkcionář je oprávněn jednat ve všech věcech týkajících se tohoto bezpečnostního sboru, a to včetně nároků majících původ ve služebním poměru u tohoto bezpečnostního sboru, přestože se nárok týká osoby, která již (v okamžiku uplatnění nároku) příslušníkem daného bezpečnostního sboru není.

[35] Žalobce odkazuje na tzv. průchodnost služebních poměrů a namítá, že příslušným k rozhodnutí v posuzované věci by měl být služební funkcionář bezpečnostního sboru, u něhož je příslušník v okamžiku uplatnění nároku ve služebním poměru, a to právě „“. Průchodnost služebních poměrů je zajišťována § 20 zákona o služebním poměru, který upravuje postup při ustanovování příslušníků na volná služební místa, včetně obsazování služebních míst příslušníky jiných bezpečnostních sborů. Účelem průchodnosti služebních poměrů je tedy umožnění co nejjednoduššího a nejplynulejšího „volného pohybu“ příslušníků mezi služebními místy v rámci jednoho bezpečnostního sboru nebo mezi různými bezpečnostními sbory. K zabezpečení aplikace § 20 zákona o služebním poměru a k zajištění průchodnosti služebních poměrů vede Ministerstvo vnitra dle § 3 zákona o služebním poměru evidenci volných služebních míst v bezpečnostních sborech a evidenci údajů o příslušnících bezpečnostních sborů zařazených v záloze, odvolaných ze služebního místa a o příslušnících, kteří požádali o převedení na jiné služební místo. Důvodová zpráva k § 3 zákona o služebním poměru výslovně uvádí: „“.

[36] Rozhodnutí o nároku příslušníka služebním funkcionářem bezpečnostního sboru, u něhož již příslušník nadále není ve služebním poměru, není v rozporu s účelem a smyslem tzv. průchodnosti služebních poměrů. Určení věcné příslušnosti služebního funkcionáře k rozhodnutí o nároku (bývalého) příslušníka se možnosti plynule přecházet mezi služebními místy v různých bezpečnostních sborech nikterak nedotýká.

[37] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že také městský soud v rozsudku čj. 3 Ad 10/2015-91 konstatoval, že „“ Žalobce na tuto pasáž odkazuje a dodává, že „“.

[38] Z citovaného rozsudku městského soudu nicméně nevyplývá, že by v případě přesunu mezi bezpečnostními sbory pro rozhodování ve všech věcech služebního poměru příslušníka (včetně věcí souvisejících s jeho služebním poměrem u předchozího bezpečnostního sboru) byl příslušný služební funkcionář bezpečnostního sboru, jehož příslušníkem se dotčená osoba později stala (tj. jehož příslušníkem byla v okamžiku uplatnění nároku a nikoli v okamžiku jeho tvrzeného vzniku). Městský soud pouze konstatoval, že ve výjimečných případech může být pravidlo rozhodování „dovnitř“ bezpečnostního sboru prolomeno, pokud by to bylo zapotřebí za účelem naplnění principu průchodnosti služebních poměrů. Tato výjimka cílí na rozhodování přímo související s převáděním příslušníků mezi jednotlivými bezpečnostními sbory a tím také s naplňováním principu průchodnosti služebních poměrů. Při tomto rozhodování může služební funkcionář jednat částečně „vně svého“ bezpečnostního sboru, pokud například příslušníka odvolá z dosavadního služebního místa a současně jej převede do personální pravomoci služebního funkcionáře jiného bezpečnostního sboru, který na základě tohoto úkonu provede ustanovení příslušníka na nové služební místo v jiném bezpečnostním sboru (jako tomu bylo ostatně i v nynější věci).

[39] Jak uvedeno výše (viz bod [27]), zákon výslovně neupravuje situaci, která nastala v nynější věci. Nicméně z výše citované judikatury plynou pro nyní projednávanou věc tyto závěry: (a) uplatnění nároku příslušníka bezpečnostního sboru, resp. bývalého příslušníka, u služebního funkcionáře téhož sboru nebrání, pokud již příslušníkem tohoto sboru není, anebo pokud již vůbec není ve služebním poměru k jakémukoli bezpečnostnímu sboru ( zvláštního senátu odkazovaná v části IVb. tohoto rozsudku); a (b) nároky ze služebního poměru, které mají původ právě ve vztahu k určitému bezpečnostnímu sboru v době, kdy zde vykonával služební poměr jeho (bývalý) příslušník, nelze uplatňovat u jiného bezpečnostního sboru, k němuž byl tento příslušník přeřazen a u něhož je ve služebním poměru v době uplatnění nároku (rozsudek NSS čj. 2 As 401/2017-55). Nejvyšší správní soud se se závěry citované judikatury ztotožňuje.

[40] Podpůrně lze argumentovat i důvody praktickými. Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že nároky vyplývající ze zákona o služebním poměru často uplatňuje několik příslušníků společně v jednom řízení. Vedení společného řízení o nárocích více příslušníků je v souladu se zásadou efektivnosti a hospodárnosti řízení. Pokud by Nejvyšší správní soud přistoupil na argumentaci žalobce, jedním z důsledků by v některých případech byla nemožnost vedení takového společného řízení. Není totiž neobvyklé, že někteří příslušníci, kteří uplatňují nárok podle zákona o služebním poměru, již v okamžiku uplatnění nároku nejsou ve služebním poměru k bezpečnostnímu sboru, u něhož má uplatňovaný nárok původ. Řízení by se pak muselo rozdělit do dvou (nebo i více) „linií“, a to podle toho, u kterého bezpečnostního sboru byli příslušníci ve služebním poměru v okamžiku uplatnění nároku. O jinak totožných nárocích by tedy rozhodovaly různé správní orgány, resp. různí služební funkcionáři. Nastat by mohla také situace, kdy by k rozdělení do dvou „linií“ došlo v případě rozhodování o nárocích totožného příslušníka majících původ ve služebním poměru u totožného bezpečnostního sboru, a to pokud by příslušník část těchto nároků uplatnil za trvání služebního poměru u původního bezpečnostního sboru a část po svém zařazení do služebního poměru k jinému bezpečnostnímu sboru. Všechny výše popsané důsledky jsou pro hladké fungování právní praxe nežádoucí, a proto je lze v situaci nejasné právní úpravy použít jako podpůrný argument pro určení, který ze správních orgánů, u nichž připadá v úvahu jejich pravomoc ve věci rozhodovat, tuto pravomoc skutečně má. Také tyto úvahy vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že ukončení služebního poměru u bezpečnostního sboru, u něhož má uplatňovaný nárok původ, nemá vliv na věcnou příslušnost služebního funkcionáře tohoto bezpečnostního sboru pro rozhodnutí o tomto nároku.

[41] Rovněž nelze pomíjet aspekt tzv. institucionální paměti. Pro rozhodnutí o nárocích příslušníků bezpečnostních sborů je nezbytná nejen znalost zákonných i podzákonných právních předpisů týkajících se konkrétního bezpečnostního sboru (tedy nejen zákona o služebním poměru), ale, jak trefně upozorňuje také osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření, je nutné mít povědomí také o praktickém fungování tohoto bezpečnostního sboru. Touto „institucionální pamětí“ disponuje obvykle ten bezpečnostní sbor (resp. služební funkcionář), u něhož má uplatněný nárok původ. Služební funkcionáři tohoto bezpečnostního sboru mají navíc k dispozici veškerou dokumentaci týkající se příslušníka a jeho služebního poměru u tohoto bezpečnostního sboru.

[42] Nejvyšší správní soud dodává, že výše uvedené závěry vyslovil v souvislosti s přechodem příslušníků mezi dvěma různými bezpečnostními sbory. Nelze je tedy bez dalšího aplikovat na případy, v nichž příslušník změní služební místo v rámci jednoho bezpečnostního sboru. K této situaci se, s ohledem na předmět nynějšího řízení, Nejvyšší správní soud nevyjadřoval.

[43] V nyní posuzované věci osoba zúčastněná na řízení uplatnila nárok na zaplacení finanční částky za hodiny odpracované v rámci služebního poměru u Vězeňské služby. Není tak pochyb o tom, že se jedná o nárok, který má původ ve služebním poměru osoby zúčastněné na řízení k Vězeňské službě. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že v okamžiku uplatnění tohoto nároku již osoba zúčastněná na řízení nebyla příslušníkem tohoto bezpečnostního sboru, jelikož se stala příslušníkem Policie České republiky.

[44] Výše uvedené závěry nejsou v rozporu ani s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak namítá žalobce. Pravomoc služebního funkcionáře jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků jménem státu je zakotvena právě v § 2 odst. 1 zákona o služebním poměru, ve spojení s § 1 odst. 3 téhož zákona. Příslušným bezpečnostním sborem ve smyslu § 1 odst. 3 zákona o služebním poměru, jehož služební funkcionáři jednají a rozhodují ve věcech služebního poměru dle § 2 zákona o služebním poměru, pak je ve světle výše citované judikatury ten bezpečnostní sbor, o jehož věc se jedná. Odkaz žalobce na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2019, čj. 16 Kss 5/2017-173, č. 3897/2019 Sb. NSS, není přiléhavý. V tehdy projednávané věci senát předkládající věc rozšířenému senátu dovozoval pravomoc rozšířeného senátu z § 25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, dle kterého . Rozšířený senát konstatoval, že „povaha věci“ může vyloučit přiměřenou aplikaci trestního řádu, nikoliv však založit přiměřenou aplikaci jiného právního předpisu. Na nyní projednávanou věc tudíž závěry usnesení rozšířeného senátu nedopadají, jelikož pravomoc služebních funkcionářů rozhodovat ve věcech služebního poměru vyplývá přímo ze zákona o služebním poměru.

[45] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k rozhodnutí o nároku osoby zúčastněné na řízení je příslušný ředitel Věznice Karviná, neboť v okamžiku vzniku tvrzeného nároku byla osoba zúčastněná na řízení příslušníkem Vězeňské služby.

[46] Nejvyšší správní soud si je vědom, že ředitel Věznice Karviná není a ani nemohl být účastníkem kompetenčního sporu, jelikož není ústředním správním úřadem ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. V již výše zmíněném rozsudku čj. Komp 5/2010-35 však Nejvyšší správní soud konstatoval, že „“ Ředitel Věznice Karviná je v souladu s § 2 odst. 2 a 6 zákona o služebním poměru podřízen žalobci, resp. ministru spravedlnosti, který je součástí organizační struktury žalobce. Nejvyšší správní soud tak v nynější věci uložil povinnost rozhodnout přímo řediteli Věznice Karviná.