Vydání 7/2005

Žalovaný zahájil dne 13. 4. 2001 z vlastního podnětu správní řízení s uvedenými soutěžiteli, mezi něž náleží i žalobce. Důvodem bylo porušení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže (dále též „zákon“), které žalovaný spatřoval ve stanovení prodejní ceny inseminační dávky pro chovatele na relevantním trhu. Na základě shromážděných podkladů žalovaný zjistil, že žalobce spolu s ostatními účastníky řízení jako tzv. oprávněnými organizacemi působil na stejné horizontální úrovni relevantního trhu. Celkový tržní podíl všech účastníků řízení na relevantním trhu činil v roce 2000 cca 50 %. Bylo zjištěno, že žalobce vlastní 1/3 podíl na základním jmění akciové společnosti Y., která byla založena jako společný podnik společností X. a Ch., a dále že dochází k jeho pravidelným kontaktům s dalšími účastníky řízení v rámci skupiny P. (tvořené společnostmi Z., X., Ch. a A.). Žalovaný provedl rozsáhlá šetření ohledně osoby žalobce a jeho kapitálového a personálního propojení s jednotlivými účastníky řízení, provedl analýzu vývoje prodejních cen výrobku u žalobce a dalších účastníků řízení a zabýval se spoluprací jednotlivých účastníků řízení v oblasti testace býků. Zaměřil se rovněž na prokázání vzájemných kontaktů mezi jednotlivými účastníky řízení v rámci skupiny účastníků H. a skupiny účastníků P. Šetřením žalovaný zjistil, že žalobce se setkával s ostatními účastníky řízení v rámci skupiny P. na poradách, na nichž se projednávaly mj. prodejní ceny výrobku. Žalovaný dále zjistil, že žalobce uzavřel s účastníky řízení, společnostmi X. a A., smlouvy, ve kterých byla obsažena písemná ujednání týkající se stanovení prodejní ceny inseminačních dávek plemenných býků z podílu společné testace. Závěrem analýzy prodejních cen pak bylo zjištění, že žalobce i ostatní účastníci řízení uplatňovali při stanovení prodejní ceny pravidlo, že cena uvedená v jejich ceníku není nižší než cena, kterou stanoví ve svém ceníku majitel býka, a výjimky z tohoto pravidla byly naprosto ojedinělé. Na základě toho dospěl žalovaný k závěru, že při obchodování s konečným výrobkem docházelo ze strany žalobce a ostatních soutěžitelů k vědomé koordinaci jejich chování v hospodářské soutěži, jež byla zaměřena na postup při stanovování konečných (prodejních) cen. Analýzou chování soutěžitelů na trhu, zjištěním obsahu jejich společných jednání a zhodnocením důkazů bylo prokázáno, že se žalobce spolu s ostatními soutěžiteli předem informovali o svých budoucích prodejních cenách a tyto ceny, jež nebyly nižší než ceny stanovené vlastníkem býka, dodržovali. Takový postup posoudil žalovaný jako protisoutěžní jednání, naplňující ustanovení § 3 odst. 1 zákona, neboť jednání žalobce spolu s ostatními soutěžiteli ve vzájemné shodě vedlo k narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu. Žalobce dále porušil toto ustanovení i tím, že s dalšími dvěma účastníky řízení uzavřel dohodu o minimální prodejní ceně ve smyslu citovaného ustanovení. Důsledkem dodržování minimální prodejní ceny byla mezi žalobcem a ostatními soutěžiteli navzájem eliminována hospodářská soutěž na relevantním trhu výrobků. Skutečnost, že v některých případech prodal žalobce inseminační dávky za cenu vyšší, nemá vztah ke skutečnosti, že došlo k porušení zákona.

Žalobce ve svém vyjádření k výsledkům šetření prohlásil, že nedošlo ke kartelovým dohodám mezi ním a ostatními soutěžiteli na relevantním trhu a že se při tvorbě cen řídil nabídkou a poptávkou na trhu. Odmítl porušení § 3 odst. 1 zákona, neboť porovnáním cen s ceníky konkurentů zjistil odlišné ceny inseminačních dávek.

Na základě uvedených zjištění žalovaný svým rozhodnutím ze dne 13. 7. 2001 rozhodl v bodě I výroku, že žalobce svým jednáním ve vzájemné shodě s ostatními soutěžiteli porušil § 3 odst. 1 zákona, v bodě II výroku, že žalobce uzavřením písemných dohod, jejichž součástí byla i dohoda o minimální ceně výrobku, porušil § 3 odst. 1 a § 3 odst. 2 písm. a) zákona, v bodě III výroku zakázal žalobci plnění jednání ve vzájemné shodě a plnění zakázaných cenových dohod a v bodě IV výroku rozhodl o uložení pokuty žalobci za výše uvedená porušení zákona ve výši 300 000 Kč.

Proti rozhodnutí vydanému v prvém stupni podal žalobce rozklad podle § 61 odst. 1 správního řádu. Předseda žalovaného v rozkladovém řízení rozhodnutí ve výrokové části I a III změnil, ve výrokové části II zrušil a ve výrokové části IV potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí o rozkladu mj. uvedl, že správní orgán prvního stupně shromáždil ve správním řízení řadu důkazů prokazujících, že ke společnému postupu žalobce a ostatních soutěžitelů v oblasti stanovení prodejních cen došlo následkem jejich přímého nebo zprostředkovaného kontaktu a jejich jednání není náhodným nebo logickým důsledkem ekonomických podmínek na relevantním trhu. Mezi žalobcem a dalšími dvěma soutěžiteli došlo k uzavření zakázané dohody narušující soutěž a současně bylo prokázáno jednání žalobce a ostatních soutěžitelů ve vzájemné shodě. Ke změnám, jež učinil ve výrokové části, připomněl, že k nim přistoupil proto, aby bylo z výroku rozhodnutí jednoznačně patrné, jakých forem zakázaného jednání se žalobce a ostatní soutěžitelé dopustili.

Žalobou podanou u Vrchního soudu v Olomouci dne 10. 12. 2002 se žalobce domáhá zrušení tohoto rozhodnutí. Namítá zejména, že napadeným rozhodnutím předsedy žalovaného došlo k porušení ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 2 správního řádu, a tvrdí, že rozhodnutí nebylo vydáno v souladu se zákony, nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, správní orgán si neopatřil pro rozhodnutí potřebné podklady, neuvedl, jakými úvahami byl při hodnocení důkazů, na základě nichž rozhodoval, veden, a jeho rozhodnutí postrádá logickou argumentaci. Žalovaný nevzal především v úvahu skutečnost, že ustanovení § 3 odst. 1 zákona se sice z hlediska vyslovení neplatnosti zmiňuje o veškerých dohodách narušujících soutěž, že je však nutno brát v úvahu, a to vzhledem k tzv. bagatelním kartelům a praxi přijaté v evropské judikatuře, že toto narušení soutěže musí být citelné. Jak dále žalobce upozorňuje, v případě cen nižších by se dostal dokonce do rozporu nejen s dobrými mravy, ale i s § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“). V této souvislosti dále tvrdí, že žalovaný zcela přehlédl skutečnost, že jím zkoumané smluvní dokumenty pouze deklarují závazek smluvních stran o tom, že nebudou prodávat inseminační dávky plemenných býků za ceny nižší, než jsou obecné tržní nákupní ceny inseminačních dávek od vlastníků chovných býků. Cena je, resp. může být, pro žalobce jako zhotovitele díla pouze podkladem pro kalkulaci ceny díla. Uvedené smlouvy nelze proto považovat za cenovou dohodu, neboť „cenou“ je až vlastní cena za dílo. Za rozhodující přitom žalobce považuje skutečnost, že mezi účastníky nebylo dohodnuto, že ceny jimi zhotoveného díla budou stejné či velmi podobné, a nebyl dohodnut ani jakýkoliv doporučený cenový rámec. Žalobce dále namítá, že jeho jednání nevedlo ani nemohlo vést k narušení ani ohrožení hospodářské soutěže (zvláště ne citelnému), neboť zcela prokazatelně jednal ve své cenové politice samostatně a bez jakýchkoliv vazeb na jiné subjekty na nabídkové straně trhu. Předseda žalovaného ignoroval i řadu jeho dalších námitek a svévolně užíval fakta zjištěná o jiných účastnících řízení i proti žalobci, výsledkem čehož bylo vydání nesprávného rozhodnutí.

Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že žalobce narušil hospodářskou soutěž na trhu inseminačních dávek plemenných býků v České republice tím, že uzavřel s účastníky správního řízení X. a A. zakázanou a neplatnou dohodu o minimální prodejní ceně, a dále tím, že obdobně při stanovování svých prodejních cen jednal ve vzájemné shodě s dalšími účastníky řízení. Výrok rozhodnutí opřel žalovaný o skutková zjištění na základě důkazů jak přímých, tak nepřímých, které shromáždil a v rámci volného hodnocení důkazů vyhodnotil. V napadeném rozhodnutí veškeré skutečnosti shrnul a poukázal na důkazy, jež se staly podkladem pro jeho rozhodnutí, a současně se vypořádal se všemi námitkami žalobce. K námitce žalobce, že nevzal v úvahu požadavek citelného narušení soutěže ve smyslu § 3 odst. 1 zákona, žalovaný uvádí, že je mu známa rozhodovací praxe Evropské komise a Evropského soudního dvora ve vztahu k hodnocení zakázaných dohod dle ustanovení čl. 81 Smlouvy o založení Evropského společenství jako dohod tzv. bagatelních – tj. dohod, které, ačkoliv splňují kritéria zakázanosti, nejsou schopny narušit hospodářskou soutěž v dostatečné míře, neboť na dohodě se účastnící soutěžitelé nedosahují na daném relevantním trhu takového postavení, které by zakládalo možnost podstatného narušení hospodářské soutěže na daném trhu. Zákon definuje tzv. bagatelní dohody [§ 3 odst. 4 písm. c)] jako dohody, jež sice svým obsahem patří do rámce ujednání narušujících soutěž, avšak na tuto soutěž mají jen minimální účinek. Jako kritérium byl stanoven 5 % podíl zásobování celostátního trhu nebo méně než 30 % podíl místního trhu, jehož zásobování se účastníci dohody pravidelně zúčastní. Otázkou možnosti aplikace tohoto ustanovení se žalovaný zabýval, avšak zjistil, že účastníci správního řízení nesplňují procentní kritéria zastoupení na trhu ve smyslu § 3 odst. 4 písm. c) zákona, neboť v roce 2000 činil jejich celkový tržní podíl cca 50 %. Žalovaný dále v této souvislosti konstatuje, že veškerá ujednání o cenách mezi soutěžiteli na horizontální úrovni jsou svojí podstatou natolik závažná, že k citelnému narušení soutěžního prostředí může dojít bez ohledu na velikost podílu účastníků dané dohody na trhu. K námitce žalobce, že ceny jím účtované odpovídaly nákladům a že stanovení nižších cen by bylo nejen v rozporu s dobrými mravy, ale i s § 2 odst. 3 zákona o cenách, žalovaný zdůrazňuje, že se v případě zakázané dohody o ceně nejedná o sjednání ceny mezi prodávajícím a kupujícím ve smyslu zákona o cenách, ale o ujednání mezi účastníky dohody, spočívající v tom, že tito účastníci budou svůj výrobek prodávat za určitou jednotnou cenu. Ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách dopadá až na vztahy mezi prodávajícím a kupujícím a týká se nepřiměřenosti ceny. Není proto možné zaměňovat oblast úpravy právních vztahů regulovanou zákonem o cenách s oblastí úpravy právních vztahů regulovanou zákonem o ochraně hospodářské soutěže, neboť každá z těchto úprav dopadá na jiné právně vztahy. K námitce žalobce, že žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl skutečnosti svědčící o tom, že žalobce v některých případech stanovil a účtoval odlišně od ostatních účastníků řízení, uvádí, že tato skutečnost je k výše uvedeným dohodám a jednání žalobce ohledně minimálních cen zcela irelevantní. Zásadní a právně by mohla být pouze skutečnost, že by žalobce uplatňoval nižší cenu, než jaké byly mezi jednotlivými účastníky jednání ve vzájemné shodě dohodnuty.

Nejvyšší správní soud, na něhož věc přešla podle § 132 s. ř. s., zamítl žalobu jako nedůvodnou.