Vydání 2/2023

(…) [20] Stěžovatel namítá především nesprávný výklad § 7 odst. 4 zákona o hazardních hrách provedený městským soudem. Z kasační stížnosti je ovšem patrno, že brojí i proti právní kvalifikaci jednání žalobkyně, které podle městského soudu nepředstavovalo přijímání nepeněžitých vkladů nebo sázek ve smyslu uvedeného ustanovení. Výklad zákonného ustanovení, jehož účelem je poznání skutečného smyslu a obsahu právního pravidla, přitom nelze ztotožňovat s následnou právní kvalifikací určitého jednání, v rámci níž je takové jednání pod výkladem vymezené pravidlo (zpravidla pod jeho hypotézu). Nejvyšší správní soud proto musí přezkoumat jak samotný výklad § 7 odst. 4 provedený městským soudem, tak jeho použití v konkrétním případě žalobkyně.

[21] Nejvyšší správní soud zároveň připomíná, že v posuzované věci jde o soudní přezkum správního rozhodnutí, jímž byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání přestupku podle § 123 odst. 1 písm. h) zákona o hazardních hrách. Odpovědnost za přestupky sestává jednak ze základu odpovědnosti v podobě spáchání přestupku (respektive viny za přestupek), jednak z následku v podobě sankce či jiné reakce veřejné moci na spáchání přestupku. Naplnění formálních znaků skutkové podstaty přestupku, v tomto případě porušení zákazu upraveného v § 7 odst. 4 zákona o hazardních hrách, představuje nutnou podmínku odpovědnosti za přestupek žalobkyně. Nejvyšší správní soud proto při přezkumu napadeného rozsudku musí postupovat rovněž v souladu s principy správního trestání, především se zásadou .

[22] V řízení před městským soudem mezi stranami nebylo sporu o tom, že kontrolující osoba se prostřednictvím internetových stránek registrovala k účasti na hazardní hře provozované žalobkyní. Na základě takové (prvo)registrace poskytla žalobkyně kontrolní osobě tzv. , jejichž výše se zobrazovala jako součást zvláštního bodového konta („Benefit konto“) v internetovém rozhraní, skrze které kontrolující osoba následně přistupovala k hazardním hrám. Nesporné bylo také to, že kontrolující osoba mohla uvedené uplatňovat ve hře, že se internetových her účastnila a že jí provozovatelem hazardní hry byla vyplacena výhra získaná v rámci uvedených her.

[23] Stěžovatel a žalobkyně se nicméně názorově rozcházejí především v otázce povahy plnění, které měla kontrolující osoba jako účastník hazardní hry vkládat do hry, a které tudíž měla žalobkyně přijmout.

[24] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit závěru městského soudu, že bonusové prostředky byly po zahájení hry proměněny na koruny české a že z tohoto důvodu „[v]“, a jednalo se proto o peněžitý vklad. Peněžitou, nebo nepeněžitou povahu plnění určuje jeho předmět. Aby se v posuzované věci jednalo o přijímání peněžitého plnění, musely tudíž být do hry jako vklad (sázka) poskytovány účastníkem (sázejícím) peníze. Městský soud v tomto ohledu zřejmě vycházel z toho, že a transakce s nimi prováděné byly v uživatelském rozhraní internetové hazardní hry vyjádřeny pomocí označení „CZK“ nebo „Kč“. Takové vyjádření je však samo o sobě zcela nedostatečné pro kvalifikaci bonusových prostředků jako peněz. K přeměně bonusových prostředků na peníze by došlo teprve v okamžiku, kdy by majetková hodnota představující bonusové prostředky skutečně splňovala definiční charakteristiky peněz. Tak by tomu bylo, pokud by účastník hazardní hry s touto hodnotou mohl disponovat jako s penězi a tato hodnota by představovala univerzální protiplnění v ekonomické směně.

[25] Ze spisu se ovšem nepodávají žádné skutečnosti svědčící pro takový závěr. Pokud žalobkyně skutečně umožňovala směnu na peníze, k takové směně případně došlo až na základě projevu vůle účastníka hazardní hry, jímž takovou směnu jako jeden ze způsobů uplatnění požadoval, a splnění dalších podmínek, a to v kurzu 100 ku 1 koruně české. Do té doby byly evidovány v uživatelském rozhraní internetových hazardních her žalobkyně ve zvláštní kategorii „Benefit konto“, a to vždy jako „body“. Pouze po zahájení konkrétní hry se hodnota zobrazovala jako „kredit v CZK“, přičemž internetové rozhraní zároveň uvádělo informaci „K dispozici 200,00 ()“. Po skončení konkrétní hry se však (zbylé) nadále evidovaly v kategorii „Benefit konto“, byly vyjádřeny jako „body“ a účastník měl stejně omezenou dispozici s těmito bonusovými prostředky jako po jejich prvotním připsání.

[26] Tvrzení městského soudu, že do hry byly jako sázka vkládány peníze, navíc ve spojení s jeho dalším závěrem, že provozovatel nepřijímal vklady nebo sázky od kontrolující osoby jako účastníka hazardní hry, vede k paradoxním důsledkům. Podle § 3 odst. 1 zákona o hazardních hrách je jedním z pojmových znaků hazardní hry vložení sázky sázejícím, sázejícím ve smyslu § 4 odst. 1 písm. b) zákona o hazardních hrách je účastník hazardní hry, který zaplatil sázku. Pokud tedy v daném případě do hry bylo vloženo peněžní plnění, ale zároveň nebylo přijato od kontrolující osoby, sázejícím nemohla být kontrolující osoba jako účastník hazardní hry, nýbrž zřejmě provozovatel sám, který peněžní plnění vkládané do hry podle městského soudu poskytoval. V protikladu k tomuto závěru však sázejícím mohla být případně jedině kontrolující osoba, neboť ta uplatnila nárok na výhru ze hry (srov. § 10 odst. 5 a 6, § 54 odst. 2 zákona o hazardních hrách) a nepochybně jí byla umožněna účast na hře. Pokud se tedy jednalo o hazardní hru, jíž se kontrolující osoba účastnila a v rámci níž uplatňovala nároky plynoucí z postavení sázejícího, provozovatel musel její vklad ve formě sázky v protikladu k závěru městského soudu přijmout.

[27] poskytnutý provozovatelem hazardní hry nemá tedy povahu peněžitého plnění. Nejvyšší správní soud proto musí dále posoudit, zda kontrolující osoba za účelem účasti na hazardní hře nepeněžní ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) zákona o hazardních hrách, a zda tedy žalobkyně takový vklad nebo sázku ve smyslu § 7 odst. 4 zákona o hazardních hrách přijala.

[28] Podle § 7 odst. 4 zákona o hazardních hrách se . Nejvyšší správní soud se nejprve zaměřil na smysl a účel tohoto zákazu. Podle stěžovatele § 7 odst. 4 slouží ochraně účastníků hazardní hry před vytvořením či udržováním závislosti na hazardní hře, a to pomocí zákazu poskytování výhod v on-line prostředí, tj. i nepeněžitých bonusů ve formě poukázky, na rozdíl od materiálních výhod poskytovaných ve fyzických hernách, které zakazuje § 7 odst. 3 zákona o hazardních hrách.

[29] Důvodová zpráva k § 7 odst. 4 zákona o hazardních hrách uvádí: „“ Citovaná pasáž takto speciálně zmiňuje patologické hráče a jejich hmotný majetek. Právě patologické hráčství je totiž zákonodárcem považováno za výrazně negativní sociální jev s vysokými společenskými náklady (viz důvodovou zprávu k zákonu o hazardních hrách, I. obecná část, body 1.2.1., 1.5. a 2.1.). Proto jako jeden z hlavních cílů zákona o hazardních hrách zákonodárce zamýšlel snížit počet patologických hráčů a zároveň mírnit negativní společenské dopady, které takové hráčství přináší.

[30] Zároveň však citovaná pasáž jako účel zákazu podle § 7 odst. 4 zákona o hazardních hrách uvádí ochranu účastníků hazardní hry obecně, což koresponduje s obecným cílem zákona o hazardních hrách přispět k ochraně spotřebitelů a osob mladších 18 let, jakož i k ochraně sázejících a jejich okolí (srov. důvodovou zprávu k zákonu o hazardních hrách, I. obecná část, bod 1.5., anebo II. zvláštní část, k § 7). Přestože „běžná“ účast na hazardních hrách neskýtá taková společenská rizika jako patologické hráčství, je nutno i takovou účast na určitých druzích hazardních her považovat za rizikovou. V nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, č. 293/2011 Sb., uvedl Ústavní soud mimo jiné: „“

[31] Podobně hazardní hry nahlíží i řada právně nezávazných aktů orgánů práva Evropské unie, například doporučení Komise 2014/478/EU ze dne 14. července 2014 o zásadách pro ochranu spotřebitelů a hráčů služeb hazardních her online a pro prevenci hraní hazardních her online nezletilými osobami (srov. jeho preambuli), Zelená kniha o online hazardních hrách na vnitřním trhu ze dne 24. 3. 2011, KOM(2011) 128, nebo usnesení Evropského parlamentu 2016/C 093/06 ze dne 10. září 2013 o on-line hazardních hrách na vnitřním trhu (2012/2322(INI). V uvedených aktech jsou zároveň formulována doporučení přijmout regulaci s cílem ochrany veřejného pořádku a ochrany spotřebitelů, a to především s ohledem na vysoký a častý výskyt patologického hráčství a nezastavitelný technologický vývoj (zejména rostoucí využívání internetu). Jedná se zároveň o cíle, v zájmu jejichž dosahování členské státy Evropské unie mohou přijmout regulaci hazardních her omezující svobodu poskytování služeb ve smyslu čl. 51 a 52 Smlouvy o fungování EU (srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 24. 3. 1994, , C-275/92, ze dne 21. 10. 1999, , C-67/98, ze dne 6. 11. 2003, , C-243/01, a rozsudek velkého senátu ze dne 6. 3. 2007, , C-338/04, C-359/04 a C-360/04). I s ohledem na tato doporučení zákonodárce přistoupil k nové regulaci hazardních her v podobě zákona o hazardních hrách (viz výše, dále srov. důvodovou zprávu k zákonu o hazardních hrách, II. zvláštní část, k § 1).

[32] Cílem současné zákonné regulace hazardních her je proto (mimo jiné) jednak omezit vznik patologického a problémového hráčství, jednak poskytovat ochranu osobám – především, ale nikoli výlučně, účastníkům hazardní hry – před újmou, která by jim mohla vzniknout v souvislosti s hazardními hrami. Za účelem toho zákonodárce reguluje a omezuje společensky rizikové aktivity v podobě provozování hazardní hry a účasti na ní.

[33] Podstatná část takových omezení a ochranných regulatorních opatření je soustředěna v § 7 zákona o hazardních hrách, včetně zákazu nepřijímat nepeněžní vklady a sázky. Jednotlivé dílčí zákazy upravené v § 7 však míří na hazardních her. Jinak řečeno: zatímco celý zákon o hazardních hrách sleduje jeden obecný makro účel, jednotlivé zákazy v něm obsažené dále sledují své vlastní, specifické mikro účely. Například § 7 odst. 3 zákon o hazardních hrách míří na takové formy podpory účasti na hazardních hrách, jejichž účelem je prodloužit a „zpříjemnit“ čas strávený v provozovně hazardních her, respektive motivovat k další účasti na hazardních hrách. Již zmiňovaný § 7 odst. 2 písm. f) zákona o hazardních hrách zase chrání potenciální účastníky hazardní hry před tím, aby se hry účastnili za nevýhodných podmínek, respektive aby byli k propagaci účasti na hazardní hře využíváni stávající účastníci.

[34] V této souvislosti je § 7 odst. 4 jednak omezovat určitý aspekt patologického hraní v podobě kompulzivního a neuváženého zásahu do majetkové sféry účastníka hazardní hry, jednak i ochrana majetkové sféry ostatních osob. Jak plyne z důvodové zprávy, záměrem zákonodárce zde bylo omezit excesivní a neuvážené hraní, v rámci něhož účastník hazardní hry zasáhne do nepeněžitých aktiv svého majetku, zejména poskytne hmotné movité či nemovité věci. Zároveň zákonodárce hodlal předcházet spojení hazardních her s trestnou činností, typicky tedy vložení kradené věci. Proto není rozhodné, zda plnění představující vklad nebo sázku pocházelo z majetkové sféry účastníka hazardní hry, nebo třetí osoby.

[35] Z uvedeného vyplývá, že zákaz upravený v § 7 odst. 4 míří a dalších osob. Nejvyšší správní soud proto nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že účel tohoto zákazu je obdobný zákazu podle § 7 odst. 3 zákona o hazardních hrách, že tudíž § 7 odst. 4 zákona o hazardních hrách zakazuje samotné poskytování nepeněžitých bonusů účastníkům provozovatelem hazardní hry a míří rovněž na poskytování výhod, jen v internetovém prostředí. Ačkoli jak § 7 odst. 3, tak § 7 odst. 4 zákona o hazardních hrách mají společný obecný cíl v podobě ochrany účastníků hazardních her a omezování rizik patologického hráčství (makro účel), oba zákazy mají odlišný konkrétní rozsah (mikro účel). Jak již bylo řečeno, § 7 odst. 4 dopadá na poskytování plnění přímo vázaného na umožnění účasti na hazardní hře účastníkem hazardní hry. Oproti tomu u poskytování výhod jde o nepřímou motivaci k takové účasti, tedy o poskytnutí plnění, které není nijak vázáno na umožnění účasti na hazardní hře, provozovatelem hazardní hry.

[36] Z tohoto důvodu je pro výklad § 7 odst. 4 zákona o hazardních hrách irelevantní stěžovatelem předložený argument , tedy že jsou-li zakázány výhody v podobě potravin, tím spíše jsou zakázány výhody v podobě nepeněžních poukazů. Byť se samotným obsahem tohoto argumentu lze souhlasit, jeho relevance je dána případně pouze ve vztahu k § 7 odst. 3 upravujícímu zákaz poskytování výhod v podobě potravin, nápojů či povzbuzujících látek, nikoli k § 7 odst. 4, upravujícím typově jiné situace. navrhovaná stěžovatelem by navíc popřela smysl zákazu podle § 7 odst. 3. Neboť pokud by měl § 7 odst. 4 zakazovat nepeněžité výhody, musel by obsáhnout i nepeněžité výhody zakázané podle § 7 odst. 3 zákona o hazardních hrách. Zákaz podle § 7 odst. 3 však zjevně míří na typově jiné situace než § 7 odst. 4, neboť zakazuje samotné poskytnutí ke hře motivujícího plnění bez nutnosti vkladu takového plnění do hry.

[37] Nejvyšší správní soud proto nesdílí názor stěžovatele, že účelem § 7 odst. 4 je zakázat poskytování bonusových plnění provozovatelem hazardní hry. Ani případné vkládání plnění, které provozovatel hazardní hry záměrně jako formu motivace poskytuje účastníkovi hazardní hry, do hazardní hry jako takové neodporuje účelu ochrany poskytované § 7 odst. 4, neboť tím nedochází k zásahu do nepeněžitých aktiv účastníka hazardní hry či třetích osob, natož k újmě na majetku způsobené kompulzivním patologickým hraním.

[38] Nejvyšší správní soud rovněž nemůže odhlédnout od jazykového znění § 7 odst. 4 zákona o hazardních hrách, který zakazuje nepeněžních v rámci . Pojmy , a jsou přitom výslovně definovány zákonem o hazardních hrách. Nejvyšší správní soud tak musel rovněž posoudit, zda uplatňování v rámci internetové hry představovalo sázku či jiný vklad v rámci hazardní hry, a dospěl k závěru, že nikoli. Ačkoli nemá pochybnost o tom, že žalobkyně kontrolující osobě umožnila účast na internetové hře, v daném případě se nejednalo o účast na ve smyslu zákona o hazardních hrách. V posuzované věci totiž absentuje základní definiční znak hazardní hry v podobě .

[39] Nejvyšší správní soud nejprve připomíná definici hazardní hry podle § 3 odst. 1 zákona o hazardních hrách jako (a) (b) (c) . Z uvedené definice Nejvyšší správní soud především zdůrazňuje podmínku , kterým je ve smyslu § 4 odst. 1 písm. b) účastník hazardní hry, který zaplatil sázku.

[40] Pojmy a zákon o hazardních hrách definuje v § 4 odst. 1 písm. c) a d). Vkladem je obecně . Demonstrativně zákon jako typy takových plnění jmenuje:

1. jednu nebo více ;

2. další , která opravňují účastníka hazardní hry k účasti na hazardní hře.

Sázkou se rozumí .

[41] V posuzované věci žalobkyně jako provozovatel hazardní hry za účelem účasti na hře nestanovovala žádné vklady odlišné od sázek (typicky manipulační poplatky) ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o hazardních hrách. Kontrolující osoba za účelem účasti na hazardní hře neposkytovala ani žádné další vklady ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) tohoto zákona nad rámec sázek nebo vkladů stanovených provozovatelem. Kontrolující osoba se tak hazardní hry účastnila případně pouze na základě sázek, což je zároveň nutným definičním znakem hazardní hry. Sázky jsou zákonem o hazardních hrách vymezeny jako druh vkladů, které sázející poskytuje dobrovolně za účelem účasti na hazardní hře, které jsou nevratné, jejichž návratnost (bonifikace) závisí na výsledku hazardní hry, a které zpravidla vstupují do určení případné výhry (srov. důvodová zpráva k zákonu o hazardních hrách, II. zvláštní část, k § 4).

[42] Společnou charakteristiku vkladů představuje plnění poskytované osobou provozovateli hazardní hry za účelem účasti na hazardní hře. Sázky i ostatní vklady jsou tedy zákonem o hazardních hrách vymezeny mimo jiné jako . Pojem plnění je třeba vykládat s ohledem obsah, který mu náleží v soukromém právu. Plnění coby předmět závazkových právních vztahů musí mít především majetkovou povahu (§ 1722 občanského zákoníku). Majetková povaha vyjadřuje ocenitelnost plnění (jeho předmětu) penězi, tedy schopnost být předmětem směny v soukromém či ekonomickém styku. Předmětem plnění mohou být peníze, ale i jakékoli jiné nepřímé předměty právních vztahů, tj. věci v právním smyslu a jiné majetkové hodnoty. Podle svého předmětu se plnění zároveň člení na peněžité a nepeněžité.

[43] Podle Nejvyššího správního soudu povaha vylučuje, aby byly jako takové poskytovány účastníkem hazardní hry jako vklad či sázka do hazardní hry. Pokud se dále v případě „uplatnění“ za účelem účasti na hazardní hře jedná o poukaz, a tedy o závazek bezplatného poskytnutí služby ze strany provozovatele hazardní hry, touto službou není nic jiného než samotné umožnění účasti na hře. Bezplatnému umožnění účasti na hře tudíž jako podmínka nepředchází žádné . Sázející se naopak v takovém případě hry účastní zcela bezplatně, a to v rozsahu umožněném provozovatelem hazardní hry. Tento rozsah bezplatně umožněné účasti na hře je pouze kvantitativně vyjádřen a omezen jednotkami v podobě „bodů“, které zároveň vstupují do určení výše případné výhry. v tomto případě představují pouze způsob určení rozsahu bezplatně poskytované účasti na hře provozovatelem hazardní hry.

[44] Ani uplatnění poukazu nelze považovat za vklad do hazardní hry. Stejně jako u bezplatného poukazu na obdržení určité hmotné movité věci neznamená uplatnění jakožto poukazu na bezplatnou účast na hře poskytnutí majetkové hodnoty účastníkem (oprávněným z poukazu) provozovateli (dlužníkovi), tj. vložení sázky. Na základě uplatnění poukazu je pouze provozovatel hazardní hry povinen plnit, tj. umožnit bezplatnou účast na hazardní hře. Považovat uplatnění coby poukazu účastníkem hry za vkládanou „protihodnotu“ by popíralo samotnou podstatu plnění provozovatele hazardní hry, které poskytuje účastníkovi v rámci poukazu, tj. umožnění účasti na hře. Žalobkyně tudíž účast na hře nepodmiňovala plněním vloženým účastníkem (sázejícím) a ani kontrolující osoba žádné plnění – majetkovou hodnotu – za účelem účasti na hře nevkládala. v tomto směru lze souhlasit s tvrzením městského soudu, že v dané věci .

[45] Z uvedených důvodů v posuzované věci v podobě vložení sázky sázejícím. Takový závěr přitom není překvapivý. Obdobně se k bonusovým plněním, a to dokonce v peněžité formě, již dříve vyjádřila odborná literatura: „ […] sázející vloží sázkuzaplatil sázkudobrovolně určené nevratné plnění […], “ (Rajchl, J.; Kramář, K.; Malíř, J.: . Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 193).

[46] Žalobkyně tudíž zákaz podle § 7 odst. 4 nemohla porušit, neboť ani jiné vklady jakožto plnění opravňující k účasti na hazardní hře. Účast na jí provozovaných internetových hrách totiž žalobkyně umožňovala bezplatně, proto v daném případě nešlo ani o provozování .

[47] Nejvyšší správní soud konstatuje, že zákonodárce zřejmě s případy poskytování podobných bonusů při tvorbě zákona o hazardních hrách nepočítal. Ostatně v důvodové zprávě zmínka o podobných bonusech či jiných reklamních či marketingových poukazech zcela absentuje. Motivaci k účasti na hře formou zdarma poskytovaných bodů a podobných bonusů tak z hlediska jazykového smyslu a záměru zákonodárce nelze podřadit pod žádný ze zákazů upravených v § 7 zákona o hazardních hrách.

[48] Výše uvedeným Nejvyšší správní soud nijak nepopírá, že případný zákaz poskytování bonusů v podobě bezplatné účasti na hazardní hře by naplňoval zákona o hazardních hrách v podobě omezování patologického hráčství a poskytování ochrany spotřebitelům a jiným osobám před újmou, která by jim mohla vzniknout v souvislosti s hazardními hrami. Ostatně takový zákaz by sledoval obdobný účel jako zákaz poskytování výhod ve smyslu § 7 odst. 3 zákona o hazardních hrách. Tyto virtuální bonusy totiž představují nežádoucí motivaci k účasti na hazardní hře, a to za současného vytvoření pocitu, že účastníkovi hry nehrozí ekonomická ztráta – v tomto směru Nejvyšší správní soud sdílí názor městského soudu vyslovený v napadeném rozsudku, bod [45] odůvodnění.

[49] Problémem v posuzované věci však zůstává, že takto charakterizovaný „boj proti návykovosti“ hráčství není možné podřadit pod žádnou skutkovou podstatu, kterou by aplikovatelný zákon o hazardních hrách obsahoval. Výklad podřazující poskytování bonusů k účasti na hazardní hře pod § 7 odst. 4 zákona o hazardních hrách je příliš extenzivní. Rozšiřuje totiž zákaz přijímání nepeněžitých majetkových hodnot od osoby za účelem účasti na hazardní hře na situace, kdy provozovatel hry přislíbí a následně umožní účast na hře bezplatně. V konečné fázi se tak zakazuje provozovateli poskytovat a zároveň sám od sebe přijímat něco, co vlastně není ani vkladem, ani sázkou.

[50] Podobná míra „interpretační kreativity“ je však v kontextu správního trestání již za hranou přípustného. Ostatně míru „dotváření“ textu zákona ze strany stěžovatele dobře dokládá situace, že by vlastně bylo jednodušší rozšířit pro podobné případy zákaz upravený v § 7 odst. 3 zákona o hazardních hrách na , tj. ignorovat slova , popřípadě tento výčet považovat za demonstrativní. Takto extenzivní interpretaci však Nejvyšší správní soud nemůže akceptovat, a to obzvlášť v oblasti správního trestání, pokud jde o naplnění formálních znaků přestupku.

[51] Jak připomněl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2020, čj. 1 As 255/2020-72, č. 4136/2021 Sb. NSS, a to rovněž v kontextu přestupků v oblasti hazardních her, v oblasti hmotného přestupkového práva se projevuje obecná zásada zákonnosti zásadami a. K výkladu zásady zakotvené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2007, čj. 2 Afs 176/2006-96, č. 1258/2007 Sb. NSS, uvedl: „[…][Úmluvy][…]volit“

[52] Rovněž čl. 7 Úmluvy (jak je interpretován Evropským soudem pro lidská práva) vyžaduje kromě dostupnosti zákonné úpravy trestnosti činů (vč. přestupků) i její předvídatelnost. Jednotlivec tak musí ze znění zákonného ustanovení a případně s pomocí výkladu v judikatuře nebo po obdržení odpovídající právní rady vědět, jaké jednání a/nebo opomenutí jej činí odpovědným za takový čin (srov. např. rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 11. 1996, , stížnost č. 17862/91, ze dne 12. 2. 2008, , stížnost č. 21906/04, a ze dne 21. 10. 2013, , stížnost č. 42750/09).

[53] Z těchto důvodů proto nelze poskytovaný provozovatelem hazardní hry typu kvalifikovat jako jednání porušující § 7 odst. 4 zákona o hazardních hrách, a tudíž rovněž ne jako přestupek podle § 123 odst. 1 písm. h) zákona o hazardních hrách. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá než zákonodárci doporučit, aby svůj legitimní záměr postihovat uvedené formy podpory hazardního hraní do budoucna vyjádřil srozumitelnou, určitou, a tudíž předvídatelnou právní úpravou, a to s ohledem mimo jiné na výše vyložená definiční ustanovení zákona o hazardních hrách.