Vydání 8/2018

(Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, čj. 33 Ad 32/2015-32)^*)*)

Podle potvrzení zaměstnavatele žalobce byla žalobci poskytována náhrada za ztrátu na výdělku v letech 1994 až 2012. Tato náhrada za ztrátu na výdělku byla žalobci přiznána na základě rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 1. 1997, sp. zn. 20 C 76/96-36, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 16 Co 143/1997. Důvodem byl vznik nemoci z povolání (pneumokoniózy), která byla u žalobce konstatována na základě lékařského posudku. Podle osobního listu důchodového zabezpečení vydaného slovenskou nositelkou pojištění (Sociálna poisťovňa Bratislava) žalobce dosáhl od 1. 1. 1992 do 25. 2. 2002 doby pojištění v SR. Rozhodnutím Sociální poisťovny Bratislava ze dne 29. 3. 2012 byl žalobci přiznán starobní důchod ve výši 303,90 EUR měsíčně, nicméně jelikož jeho nárok na invalidní důchod ve výši 491 EUR je vyšší, nárok na slovenský starobní důchod mu zanikl. Usnesením Krajského soudu v Žilině ze dne 28. 7. 2012, čj. 25 Sd/119/2012-30, tento soud zastavil řízení ve věci žaloby proti tomuto rozhodnutí, neboť žalobce vzal svou žalobu v této věci zpět s tím, že bude svůj nárok uplatňovat po České správě sociálního zabezpečení. Ve správním spisu nejsou založeny žádné podklady dokumentující získání doby pojištění v ČR po 1. 1. 1993. Žalovaná rozhodovala o žádosti o přiznání starobního důchodu rozhodnutím ze dne 7. 6. 2013, které bylo potvrzeno rozhodnutím o námitkách ze dne 12. 11. 2013, s tím, že starobní důchod nebyl ani tehdy s odkazem na čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004 přiznán.

V odůvodnění rozhodnutí o námitkách žalovaná uvedla, že přezkoumala rozhodnutí I. stupně v plném rozsahu včetně podaných námitek a dospěla k závěru, že nejsou důvodné. Stručně shrnula právní rámec aplikovaný na předmětnou věc, zejm. čl. 20 odst. 1 a 2 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb., dále jen „Smlouva“), který se stal nejprve součástí přílohy č. III nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a s účinností od 1. 5. 2010 pak součástí přílohy č. II nařízení č. 883/2004. Dále poukázala i na článek 15 Správního ujednání o provádění Smlouvy a čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004, které upravuje povinnost členského státu poskytovat dávky jen tehdy, dosahuje-li doba pojištění alespoň jednoho roku a na základě této doby není možno získat nárok na dávku. S ohledem na skutečnost, že žalobce byl ke dni rozdělení ČSFR naposledy zaměstnán u zaměstnavatele Stredné odborné učiliště I., jehož sídlo nebylo zapsáno v obchodním rejstříku, avšak trvalý pobyt měl na území SR, je ke zhodnocení všech dob pojištění od ukončení povinné školní docházky do 31. 12. 1992 v souladu s citovaným čl. 20 odst. 2 Smlouvy příslušný výhradně slovenský nositel pojištění. Po 31. 12. 1992 žalobce nezískal na území ČR žádnou dobu pojištění, přičemž podle potvrzení DIAMO, státní podnik – odštěpný závod Odra ze dne 23. 7. 1992 pobíral žalobce od května 1994 do prosince 2011 náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 371 (do 31. 12. 2006 upraveno v § 195 zákoníku práce). Žalovaná dále odkázala na § 2 odst. 2, § 5 až § 7 zákona o důchodovém pojištění a dovodila, že doba pobírání náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 371 (do 31. 12. 2006 šlo o § 195) zákoníku práce za dobu pojištění považována není. Ačkoliv se z těchto náhrad odvádí daň z příjmů, nehradí se z nich zdravotní ani sociální pojištění. Pokud nelze z uvedených důvodů považovat dobu pobírání náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu pojištění a žalobce po 31. 12. 1992 nezískal na území ČR žádnou dobu pojištění v minimální délce 1 roku a zároveň mu nevznikl nárok na starobní důchod výhradně podle českých předpisů, nejsou tak splněny podmínky čl. 57 odst. 1 nařízení č. 883/2004 ve spojení s § 28 zákona o důchodovém pojištění potřebné pro přiznání starobního důchodu. Závěrem se žalovaná vyjádřila k žalobcem předloženému usnesení Krajského soudu v Žilině ze dne 28. 6. 2012, k němuž uvedla, že toto rozhodnutí řeší po právní stránce možnost započtení pobíraných náhrad do vyměřovacího základu pro účely zvýšení důchodu pobíraného od slovenského nositele pojištění. To však nic nemění na skutečnosti, že by tyto vyměřovací základy mohly být hodnoceny pouze tehdy, pokud by byl žalobci přiznán český starobní důchod, k čemuž však nebyly dány zákonné předpoklady.

Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně. Uvedl, že se cítí napadeným rozhodnutím diskriminován, neboť zakládá odlišný režim sociálního pojištění u osob s dlouhodobým zdravotním postižením, které pobíraly náhradu škody od zaměstnavatele z důvodu postižení nemocí z povolání nebo následky pracovního úrazu, a z toho důvodu nemožnosti podílet se dostatečně na důchodovém pojištění. Postup žalované zakládá nerovný přístup k osobám, které se bez svého zavinění dostaly do situace, kterou nemohly ovlivnit. Žalobce má za to, že jakákoliv náhrada mzdy vyplácená zaměstnavatelem z jakéhokoliv důvodu je ve své podstatě mzdou, tedy finančním plněním zaměstnavatele, které je započitatelné do základu na důchodovou dávku starobního důchodu, protože pokud by tomu tak nebylo, pak by zdanění této náhrady bylo zcela bezdůvodné. Do osobní situace žalobce navíc negativně zasáhla i ta skutečnost, že byl občanem ČSFR slovenské národnosti, neboť nemoc z povolání získal na území dnešní ČR u zaměstnavatele, který má sídlo rovněž na území dnešní ČR, přičemž se následně po vyřazení ze zaměstnání přestěhoval na Slovensko, kde byl schopen najít pro sebe zdravotně vhodnou práci. Z toho důvodu je dnes diskriminován z hlediska pobírání starobního důchodu.

Ve svém vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že podle nařízení č. 883/2004 je účelem koordinace vzájemná provázanost národních předpisů sociálních zabezpečení, nikoliv harmonizace. Znamená to, že národní předpisy ponechává beze změn a musí zaručit, že se doby pojištění získané v členském státě vezmou v úvahu pro splnění podmínek systému, který je určen jako příslušný. Na danou věc předně dopadá článek 20 Smlouvy, který je nyní součástí na základě přílohy č. 1 nařízení č. 883/2004. Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy je řešeno rozdělení nákladů k uspokojení důchodových nároků za doby zabezpečení získané na území ČSFR před 1. 1. 1993 mezi nástupnické státy. Tímto kolizním kritériem je tedy podle názoru žalované dotčen nárok každé osoby, která pracovala (získala doby pojištění) přede dnem rozdělení ČSFR. Proto bylo toto ustanovení použito i při posuzování nároku na důchod žalobce. Ze správního spisu vyplývá, že veškerá doba pojištění získaná žalobcem do 31. 12. 1992 se považuje za slovenskou dobu pojištění získanou podle slovenských právních předpisů, přičemž po datu 1. 1. 1993 žalobce nezískal žádnou dobu pojištění. Žalovaná poukázala na to, že podmínkou účasti na důchodovém pojištění je účast na nemocenském pojištění, což znamená, že zaměstnanci v pracovním poměru, kteří nesplňují podmínky účasti na nemocenském pojištění, nejsou účastni ani důchodového pojištění. Účast u osob na důchodovém pojištění je vymezena v § 5 zákona o důchodovém pojištění. Dále žalovaná odkázala na § 195 zákoníku práce a dovodila, že náhrada za ztrátu na výdělku je pouhou náhradou za výdělek, a nikoliv kompenzací výdělku, kterého by zaměstnanec mohl v průměru dosahovat, pokud by se mu pracovní úraz (nemoc z povolání) nepřihodily. Náhrada za ztrátu na výdělku je přiznána v přímé závislosti na pracovním úrazu (nemoci z povolání), jedná se o pravidelný a stálý příjem bez ohledu na trvání zaměstnání, což lze uvést právě na případu žalobce, kterému byla náhrada vyplácena, i když nebyl výdělečně činný, tzn. neměl uzavřen pracovní poměr a nebyl účasten nemocenského a důchodového pojištění. Žalovaná zdůraznila, že na tom nic nemění ani to, že podle § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění lze náhradu za ztrátu na výdělku zahrnout do vyměřovacího základu v těch kalendářních měsících, v nichž byla vyplácena. Uvedené se však týká případů, u nichž nárok na dávku důchodového pojištění vznikl, což však není případ žalobce, který na území ČR nezískal ani jeden rok doby pojištění a nevznikl mu tedy nárok na dávku důchodového pojištění.

Krajský soud v Brně žalobu zamítl.