Vydání 12/2025

[16] Právní úprava snížení starobních důchodů některým představitelům komunistického režimu je obsažena v § 67d až § 67f zákona o důchodovém pojištění, která byla do citovaného předpisu včleněna s účinností od 1. 1. 2023 na základě novelizace provedené zákonem č. 455/2022 Sb. Citovaná ustanovení obsahují pravidla hmotněprávní, procesní postup je upraven v § 113 – § 114b zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.

[17] výčet osob, jichž se snížení starobního důchodu týká, tj. osob, které lze pro účely zákona o důchodovém pojištění považovat za , je uveden v § 67d. Odstavec 1 citovaného ustanovení obsahuje výčet pozitivní, odstavec 2 naopak vymezuje skupinu osob, na něž se úprava nevztahuje – zejména osoby, které sice po určitou dobu vykonávaly činnost ve prospěch komunistického režimu, ale později proti němu aktivně vystupovaly, popřípadě osoby, které se po pádu režimu osvědčily (reatestace vojáků z povolání). Podle § 67 odst. 1 písm. b) zákona je představitelem komunistického režimu i osoba, která byla v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989

[18] Podle § 67d odst. 3 zákona o důchodovém pojištění je podmínkou snížení procentní výměry starobního důchodu zařazení dotčené osoby do seznamu představitelů vypracovaného Ústavem pro studium totalitních režimů. V § 67e a § 67f poté citovaný zákon stanoví rozsah snížení starobního důchodu (300 Kč za každý byť započatý rok, v němž byla dotčená osoba představitelem komunistického režimu), jakož i pravidla pro určení okamžiku, od něhož ke snížení důchodu dochází. Současně zákon stanoví dolní hranici, pod kterou nelze starobní důchod snížit.

[19] V nyní posuzované věci stěžovatel nikterak nezpochybňuje skutkový stav, tzn. zejména nečiní sporným, že byl v období od dubna 1988 do 17. 11. 1989 představitelem komunistického režimu ve smyslu § 67d odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, neboť působil jako vedoucí tajemník Městského výboru Komunistické strany Československa Brno. V rámci své argumentace nezpochybňuje splnění jakýchkoliv dalších zákonných předpokladů pro snížení starobního důchodu a neohrazuje se ani vůči rozsahu snížení důchodu. Veškeré jeho námitky se v zásadě upínají k otázce ústavní konformity aplikované právní úpravy a ke zpochybnění způsobu, jak se s touto otázkou vypořádal městský soud. Krom nezákonnosti napadeného rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přitom namítá i jeho dílčí nepřezkoumatelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].

[20] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval vytýkanou (částečnou) nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, neboť se jedná o vadu, k níž by musel přihlédnout i z úřední povinnosti a pro niž by byl zpravidla nucen rozsudek městského soudu zrušit.

[21] Již v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud akcentoval, že „--“ V obdobném duchu se nese i navazující , která zásadně pohlíží na nevypořádání žalobních námitek jako na důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu (srov. kupříkladu rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2009, čj. 8 Afs 73/2007-111, či ze dne 24. 3. 2010, čj. 1 Afs 113/2009-69, č. 2065/2010 Sb. NSS). Bohatá rozhodovací praxe se váže též k otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu jeho nesrozumitelnosti (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, čj. 4 Azs 94/2007-107, ze dne 21. 8. 2008, čj. 7 As 28/2008-76, či ze dne 22. 9. 2010, čj. 3 Ads 80/2009-132).

[22] V posuzované věci Nejvyšší správní soud žádné takové vady napadeného rozsudku neshledal. Z jeho odůvodnění je patrné, jak o věci městský soud smýšlel a proč nepovažoval žalobní argumentaci stěžovatele za opodstatněnou. Vytýká-li pak stěžovatel městskému soudu, že se nedostatečně vypořádal s námitkou zásahu do jeho vlastnického práva, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že kvalita žaloby a míra konkretizace žalobních bodů do značné míry předurčuje i rozsah, v jakém se účastníku řízení dostane na jeho výhrady odpovědi. Nejvyšší správní soud ověřil, že stěžovatel v žalobě žádnou podrobnější argumentaci stran porušení čl. 11 Listiny nepředestřel. Za jedinou pasáž ve vztahu k tvrzenému zásahu do vlastnického práva lze považovat odstavec 6 žaloby, v níž uvedl: „“ S ohledem na způsob, jakým stěžovatel svoji námitku formuloval, jakož i na její obecnost, se jeví reakce městského soudu, který se podrobněji nezabýval výkladem čl. 11 Listiny, ale zaměřil svoji pozornost především na otázku retroaktivity a legitimního očekávání, jako zcela dostačující. Ostatně institut legitimního očekávání byl původně spjat toliko s majetkovými právy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2008, , stížnost č. 55179/00, bod 52 a v něm podaný výklad čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, blíže viz Langášek, T. In Neckář, J. a kol. Dny práva. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 1852-1860), takže závěry městského soudu týkající se legitimního očekávání se logicky vztahují k porušení vlastnického práva. Lze tedy učinit dílčí závěr, že napadený rozsudek je přezkoumatelný.

[23] Jedná-li se o zbylé kasační námitky, Nejvyšší správní soud se v prvé řadě vyjádří k tvrzení stěžovatele, že městský soud měl povinnost postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a předložit věc Ústavnímu soudu.

[24] Podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy:

[25] Podle čl. 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu:

[26] Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy:

[27] Již ze samotného jazykového výkladu posledně citovaného ustanovení je patrné, že soud není při posuzování, zda existuje důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu, vázán návrhem účastníka řízení. Je na dotčeném soudu, aby si sám předběžně posoudil, zda shledává zákon, jehož by mělo být při rozhodnutí věci použito, za rozporný s ústavním pořádkem, či nikoliv. S tím nicméně souvisí povinnost soudu vtisknout příslušné úvahy (namítal-li rozpor s ústavním pořádkem účastník řízení) do odůvodnění svého rozhodnutí. Podrobněji se této otázce věnoval v napadeném rozsudku i městský soud, který poukázal rovněž na obsah komentářové literatury, z níž vyplývají totožné závěry. Nejvyšší správní soud nepovažuje za účelné opakovat již jednou vyřčené a pouze ve stručnosti shrnuje, že městský soud postupoval v souladu s právními předpisy, neboť si o ústavní konformitě relevantních ustanovení zákona o důchodovém pojištění učinil vlastní úsudek a své úvahy předestřel v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Námitku, že byl městský soud povinen postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy tedy považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodnou.

[28] Stěžejní část kasační stížnosti se pak týká namítané rozpornosti právní úpravy snížení starobního důchodu některým představitelům komunistického režimu s ústavním pořádkem. Stěžovatel argumentuje především porušením rovnosti ve smyslu čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, nepřípustnou retroaktivitou zákona a zásahem do legitimního očekávání, potažmo vlastnického práva.

[29] Podle čl. 1 Listiny:

[30] Podle čl. 3 odst. 1 Listiny:

[31] Podle čl. 11 odst. 1 Listiny:

[32] Podle čl. 30 odst. 1 Listiny: Podle odstavce 3 tohoto článku pak

[33] Podle čl. 41 odst. 1 Listiny:

[34] Nejvyšší správní soud se v nyní projednávané věci zabývá snížením starobního důchodu, který je nepochybně nárokem chráněným na ústavněprávní úrovni čl. 30 odst. 1 Listiny, jenž zakotvuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Vzhledem k tomu, že však stěžovatel porušení čl. 30 Listiny nenamítá, nebude se soud na tomto místě uvedenou otázkou zevrubněji zaobírat.

[35] Stěžovatel spatřuje protiústavnost posuzované právní úpravy (§ 67d – § 67g zákona o důchodovém pojištění) v prvé řadě v tom, že se dle jeho mínění jedná o porušení rovnosti ve smyslu čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.

[36] Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že princip rovnosti je relativní kategorií, která nevyžaduje absolutní stejnost práv, ale vylučuje neodůvodněné rozdíly v zacházení mezi subjekty ve srovnatelné situaci. Právní rozlišování je přípustné (a může být i žádoucí), pokud není projevem libovůle a má objektivní a rozumné důvody (srov. např. nálezy ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 36/93, č. 132/1994 Sb., ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, č. 6/1996 Sb., ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, č. 40/2003 Sb., či ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13, č. 162/2014 Sb.).

[37] Záruky rovnosti jsou v Listině zakotveny v čl. 1 a v čl. 3 odst. 1. Zatímco čl. 1 Listiny je koncipován obecněji jako záruka neakcesorické rovnosti v důstojnosti a v právech, v souvislosti s čl. 3 odst. 1 Ústavní soud hovoří o rovnosti akcesorické, která v sobě zahrnuje zákaz odlišného zacházení na základě „zakázaných“ důvodů, a to při výkonu některého ze základních práv. V novější judikatuře pak Ústavní soud dovodil, že striktní rozlišování akcesorické a neakcesorické rovnosti nemá v řízení o kontrole právních předpisů zásadní význam, neboť všechny námitky opřené o čl. 3 odst. 1 Listiny jsou vždy normativně „pokryty“ čl. 1 Listiny, jehož dosah je z povahy věci širší (viz nálezy ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 18/15, č. 271/2016 Sb., či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/17, č. 69/2018 Sb.). V již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/15 současně vysvětlil, že „[…]-[…]“

[38] Ze zde uvedeného tedy vyplývá, že při posuzování, zda určitý právní předpis zakládá nerovné zacházení, které by bylo rozporné s čl. 1 či čl. 3 odst. 1 Listiny, se intenzita soudního přezkumu odvíjí od důvodu rozlišování. Jedná-li se o některý z podezřelých důvodů (tzn. na základě některé z charakteristik vyjmenovaných v čl. 3 odst. 1 Listiny či na základě jiného obdobného důvodu), budou nároky kladené na zdůvodnění odlišného zacházení velmi vysoké. Naopak, v případě rozlišovacího kritéria, které je ve své podstatě neutrální či není problematické, postačí posoudit, zda má právní úprava legitimní cíl a sporná ustanovení jsou schopná jej dosáhnout. Zákonodárcem zvolené řešení nemusí být v takovém případě nutně tím nejvhodnějším, ale postačí, pokud má racionální vztah ke stanovenému cíli (krom judikatury citované v bodě [37] viz rovněž nálezy ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, č. 403/2002 Sb., či ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07, č. 135/2010 Sb.).

[39] V nálezu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 32/17, č. 71/2019 Sb., shrnul Ústavní soud jednotlivé kroky při posuzování, zda nedošlo k porušení rovného zacházení, do zjednodušeného testu, podle něhož je třeba si zodpovědět následující otázky: (1) Jedná se o různé subjekty ve stejné nebo srovnatelné situaci? (2) Je s těmito subjekty zacházeno rozdílně? (3) Je odlišné zacházení danému subjektu k tíži? (4) Je posuzované zacházení projevem libovůle, nebo má legitimní cíl a napadená ustanovení jsou s to jej dosáhnout?

[40] V nyní posuzované věci dospěl městský soud k závěru, že dotčená ustanovení zákona o důchodovém pojištění nezakládají nepřípustné nerovné zacházení. Konstatoval, že k rozlišování nedochází na základě žádné z chráněných charakteristik vyjmenovaných v čl. 3 odst. 1 Listiny a při hodnocení sporné právní úpravy vycházel ze zjednodušeného testu popsaného v předchozím bodu tohoto rozsudku. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.

[41] Předně souhlasí s tím, že neexistuje důvod, pro který by bylo třeba vycházet z přísnějšího testu proporcionality (čehož se domáhá v kasační stížnosti stěžovatel), neboť právní úprava snižování důchodů některým představitelům komunistického režimu není založena na rozlišování na základě žádného z podezřelých důvodů. Takovými důvody jsou primárně charakteristiky vyjmenované v čl. 3 odst. 1 Listiny, tzn. pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, víra a náboženství, politické či jiné smýšlení, národní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní nebo etnické menšině, majetek, či rod. Hovoří-li pak citované ustanovení dále o tzv. , Ústavní soud k tomu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/15 uvedl, že tento pojem „“

[42] Nyní posuzovaná ustanovení zákona o důchodovém pojištění nedopadají na všechny osoby, které byly před 17. 11. 1989 členy komunistické strany, ale pouze na její vrcholné představitele a stěžejní členy jejího (nejen politického) aparátu. Jedná se tedy o osoby, které působily na klíčových pozicích (zákonodárných, výkonných, soudních atd.), a to ať již na úrovni celostátní, či na úrovni nižších územních celků (krajské, okresní apod.). Za zvolené kritérium rozlišování tak lze označit výkon určité (dostatečně vysoké) funkce v rámci mocenského aparátu komunistického režimu, což nelze považovat za hledisko rozlišování, které by bylo jakkoliv podezřelé. Právě naopak, pokud Česká republika jako demokratický právní stát již v minulosti deklarovala, že komunistický režim považuje za protiprávní, zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný (viz § 2 zákona č. 198/1993 Sb., zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu), považuje Nejvyšší správní soud skutečnost, že se některé osoby na udržování tohoto režimu v zásadní míře podílely, za legitimní rozlišovací znak (obdobné kritérium odlišení Ústavní soud akceptoval např. v nálezu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, č. 107/1996 Sb., který se týkal výsluhového příspěvku u vojáků z povolání náležejících k politickému aparátu či tajným službám před 17. 11. 1989).

[43] Pokud se pak jedná o samotnou aplikaci zjednodušeného testu (viz bod [39] tohoto rozsudku), nemá zde Nejvyšší správní soud městskému soudu co vytknout. Odpovědi na první tři otázky (tzn. jestli se jedná o subjekty v témže či podobném postavení, jestli dochází k odlišnému zacházení a jestli je takové zacházení subjektu k tíži) jsou nasnadě. Není pochyb o tom, že zákonodárce z osob, které splňují či již v minulosti splnily podmínky pro přiznání starobního důchodu (tzn. jedná se o subjekty ve srovnatelném postavení) vyčlenil jednu skupinu, s níž zachází jiným, a to znevýhodňujícím způsobem – snižuje jim procentní výměru starobního důchodu. Zbývá tak pouze posoudit, zda si zákonodárce nepočínal svévolně, zda má stanovená právní úprava legitimní cíl a zda lze vytyčeného cíle prostřednictvím sporných ustanovení dosáhnout. Městský soud v této souvislosti vycházel především z odůvodnění pozměňovacího návrhu k zákonu č. 455/2022 Sb., který předložil ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka.

[44] Na počátku navrhované právní úpravy stála myšlenka, že za účelem nastolení elementární sociální spravedlnosti v rámci vyrovnání s totalitní minulostí je nezbytné zajistit, aby osoby, které působily na klíčových pozicích v rámci komunistického aparátu, nečerpaly nepřiměřené a společensky neobhajitelné výhody v oblasti důchodového pojištění. Z odůvodnění pozměňovacího návrhu je nicméně patrné, že jeho zpracovatelé byli vedeni snahou zvolit takové řešení, které nebude přespříliš radikální a bude šetřit podstatu práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Z tohoto důvodu také odmítli inspiraci tehdejší slovenskou právní úpravou (dnes již zrušený zákon č. 283/2021 Z.z., o odobratí nezaslúžených benefitov predstaviteľom komunistického režimu), která byla shledána problematickou a potenciálně protiústavní. V konečném důsledku má proto snížení procentní výměry starobního důchodu vybraným nejvýznamnějším představitelům komunistického režimu představovat spíše symbolické gesto.

[45] Tento cíl považuje Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem za zcela legitimní a s ohledem na nutnost vyrovnání se s dřívějším nedemokratickým režimem za naprosto přirozený a žádoucí. Nejedná se ostatně o snahu nikterak ojedinělou. Obdobné právní úpravy totiž přijaly i jiné postkomunistické evropské země, přičemž některé z těchto úprav byly podrobeny kontrole ze strany Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), který uznal právo státu vypořádat se s komunistickou minulostí a snížit důchodové dávky představitelům komunistického režimu (např. rozsudek ze dne 14. 5. 2013, , stížnost č. 15189/10, nebo rozsudek ze dne 16. 10. 2012, , stížnost č. 49646/10). Ve věci proti Polsku nadto ESLP doplnil, že vypořádání se s minulým režimem je natolik komplexní a rozsáhlý úkol (který nadto každá dotčená země řešila s ohledem na vlastní zkušenost jiným způsobem), že nelze určit časový rámec, v němž by měl být tento proces ukončen. Proto ani skutečnost, že zákon snižující důchody představitelům komunistického režimu daná země přijala až se značným časovým odstupem (v odkazované věci 20 let po změně režimu), nic neubírá na jeho legitimitě. V této souvislosti rovněž ESLP podotkl, že pro dotčené osoby je pozdější přijetí zákona naopak výhodné, neboť mohly po celou dobu až do přijetí příslušného zákona pobírat důchod v plné výši.

[46] Nejvyšší správní soud tedy považuje za nesporné, že existuje legitimní cíl, který přijetí dotčené právní úpravy ospravedlňoval. Současně má za splněnou i navazující podmínku, a to že snížení starobního důchodu osobám, které tvořily oporu komunistického režimu a udržovaly jej v chodu, je způsobilé tohoto cíle dosáhnout. V této souvislosti připomíná rovněž již vícekrát citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95, v němž Ústavní soud zdůraznil, že se jeví jako nemorální, aby stát z veřejných prostředků, na něž přispívají všichni občané (včetně těch, které minulý režim perzekvoval), vynakládal finanční prostředky na finanční výhody (výsluhový příspěvek) pro opory komunistického režimu. I v nyní projednávané věci se jedná o rozdělování veřejných prostředků, přičemž se vychází také z toho, že osoby, které působily ve významných funkcích v rámci komunistického aparátu, dosahovaly výdělků, které byly mnohdy nadprůměrné, či minimálně podstatně vyšší oproti osobám, které proti režimu aktivně vystupovaly a které ostatně v určitých krajních případech ani žádnou výdělečnou činnost vykonávat nemohly. Na to také zákonodárce již v minulosti reagoval přijetím zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, který odpůrcům komunistického zřízení zajistil příslušné dorovnání důchodů. Jeví se tedy jako naprosto logické a ospravedlnitelné, pakliže nyní stát na straně druhé důchody představitelů dřívějšího nedemokratického režimu zkrátí takovým způsobem, aby jim z podpory tohoto režimu nadále neplynuly nadměrné výhody (vyšší důchody).

[47] Zvolené řešení není ani nikterak excesivní či svévolné, neboť se týká jen poměrně úzkého okruhu těch nejvýznamnějších představitelů a současně se při stanovení výše důchodu i nadále započítávají roky, během nichž dotčené osoby vykonávaly činnost ve prospěch komunistického režimu. Za toto období dochází pouze k určitému (nikoliv razantnímu) snížení procentní výměry – 300 Kč za každý započatý rok. Současně zákon stanoví dolní hranici, pod níž nemůže procentní výměra klesnout (způsob stanovení této částky lze nalézt v § 67e – § 67fa zákona o důchodovém pojištění, pro rok 2024 se kupříkladu jednalo o částku 14 274 Kč – v podrobnostech viz Lang, R., Voříšek, V., Pelikánová, H., Pikorová, G., Holečková, R. . § 67fa, Praha: Wolters Kluwer, 2024). Městský soud se v této souvislosti obrátil na ředitele odboru sociálního pojištění Ministerstva práce a sociálních věcí, z jehož vyjádření vyplynulo, že snížení se dosud dotklo 123 osob, přičemž nejvyšší částka snížení činila 7 075 Kč měsíčně, nejnižší pak 35 Kč měsíčně. Průměrná výše důchodu dotčených osob po snížení činila 23 973 Kč měsíčně (pro srovnání, podle veřejně dostupných dat Českého statistického ústavu dosahoval v roce 2024 průměrný důchod v ČR částky 20 736 Kč, viz www.csu.gov.cz).

[48] Nejvyšší správní soud připomíná, že jelikož se v posuzované věci nejedná o rozlišování na základě některé ze „zakázaných“ charakteristik, požívá zákonodárce poměrně značné volnosti ohledně způsobu, jakým vytyčeného cíle dosáhne. Úkolem soudů je pouze naprostou iracionalitu právní úpravy, nikoliv hledat nejvhodnější řešení. Prostor pro uvážení zákonodárce je o to větší, že se jedná o oblast sociálního zabezpečení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 53/04, č. 341/2007 Sb.). Ústavní soud setrvale judikuje (viz např. nález ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08, č. 251/2008 Sb.), že při ústavní kontrole ve vztahu k právům vyjmenovaným v čl. 41 odst. 1 Listiny je podstatné rozlišovat, zda sporná ustanovení právního předpisu zasahují do samotného esenciálního základu (minimálního standardu) základního práva, či nikoliv. Od toho se odvíjí i intenzita prováděného přezkumu. V právě souzené věci není pochyb o tom, že zákonodárce do jádra základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení nezasáhl. Zákon o důchodovém pojištění obsahuje záruky, aby výše důchodu ani po snížení neklesla pod určitou hranici a aby se tak dotčená osoba nedostala do situace, kdy by ztratila prostředky k obživě.

[49] Pokud se jedná o odkaz stěžovatele na nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, který se týkal ústavní kontroly zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, shledává jej Nejvyšší správní soud zcela mimoběžným. Předně stěžovatel odkazovaný nález značně dezinterpretuje, neboť jeho jednotlivé pasáže vytrhává z kontextu, v němž jich Ústavní soud použil. Hovořil-li Ústavní soud o tom, že první část posuzovaného zákona je toliko morálně politickým stanoviskem českého parlamentu, odmítl tím jako nepodložené obavy navrhovatelů, že by tyto normy měly představovat základ pro trestněprávní postih představitelů komunistického režimu. Jedná se však o hodnocení, které je pro posuzovanou věc naprosto irelevantní, neboť se míjí s její podstatou. Nadto, jak již správně uvedl městský soud, nevýhodný výpočet důchodu nelze považovat za trest ve smyslu čl. 7 Úmluvy, což potvrdil i ESLP ve věci .

[50] Nejvyšší správní soud tedy činí dílčí závěr, že dotčená ustanovení zákona o důchodovém pojištění nepovažuje za rozporná s čl. 1 či čl. 3 odst. 1 Listiny.

[51] Další kasační bod se týkal otázky retroaktivity. Stěžovatel se vymezil vůči argumentaci městského soudu, který dospěl k závěru, že se v souzené věci jedná o retroaktivitu nepravou, která není obecně nepřípustná.

[52] Ústavní soud v již opakovaně citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 shrnul, že „[...][...]“ Tyto závěry jsou přenositelné i na nyní projednávanou věc. Pakliže se úprava obsažená v § 67d a násl. zákona o důchodovém pojištění nikterak nedotýká samotného vzniku nároku na starobní důchod a neodebírá již přiznanou dávku zpětně, ale snižuje ji pouze do budoucna, nemůže se jednat o pravou retroaktivitu.

[53] Ústavní soud nicméně v rámci své rozhodovací činnosti dovodil (viz např. nález ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 47/23, č. 272/2025 Sb.), že i když „.“ Obdobně v kasační stížnosti argumentuje i stěžovatel, který tvrdí, že v důsledku dotčené právní úpravy dochází k zásahu do jeho legitimního očekávání a tím i vlastnického práva.

[54] Ústavní soud tedy (v návaznosti na judikaturu ESLP) připouští, že legitimní očekávání ve vztahu k nabytí konkrétního majetku představuje hodnotu chráněnou ústavním pořádkem. Jedná se však o autonomní pojem, který nelze ztotožňovat s důvěrou jednotlivce v právní řád a předvídatelnost práva (viz nález ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 30/23, č. 36/2024 Sb.). Podle judikatury ESLP přitom mohou pod ochranu legitimního očekávání majetku spadat i sociální dávky, včetně důchodů (rozsudek velkého senátu ze dne 6. 7. 2005, , stížnost č. 65731/01, rozsudek ze dne 25. 10. 2011, , stížnost č. 2033/04). To však ještě neznamená, že by bylo možné ochranu vlastnického práva, pokud se jedná o legitimní očekávání ve vztahu k nabytí určitého majetku, chápat tak široce, že by znemožňovala snížení přiznaného důchodu. Ostatně namítaným porušením čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě se ESLP zabýval i ve výše citovaném rozsudku ve věci , v němž konstatoval, že o porušení práva na ochranu vlastnictví by se zpravidla jednalo tehdy, pokud by znamenalo úplnou ztrátu prostředků k obživě, v případě rozumného a přiměřeného snížení však nikoliv (obdobně též rozsudek ze dne 3. 2. 2000, , stížnost č. 52442/99). V posuzované věci již Nejvyšší správní soud vysvětlil, že si zákonodárce nepočínal svévolně a nezasáhl do samotného jádra práva na hmotné zabezpečení ve stáří. Stěžovateli i nadále náleží starobní důchod a k jeho snížení došlo pouze v malém rozsahu a výhradně do budoucna. Posuzovaná právní úprava přitom obsahuje obecné záruky, které zajistí, že ani ve vztahu k jiným osobám, jichž se právní úprava dotýká, nebude mít za následek nemožnost zajistit základní životní potřeby a ve většině případů budou důchody uvedených osob stále minimálně průměrné (viz data evidovaná Ministerstvem práce a sociálních věcí – bod [47] tohoto rozsudku).