Vydání 10/2025

[18] Podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 30. 9. 2023 platilo, že pojištěnec má nárok na předčasný důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a

[19] Mezi stranami není sporné, že stěžovatel věkovou podmínku podle písmene a) nesplňoval, protože jeho důchodový věk činil 64 let a 8 měsíců (není tedy nižší než 63 let), a do důchodového věku mu tak chyběly více než tři roky. Ke dni, od kterého žádal přiznat předčasný důchod (18. 10. 2023), by však splňoval podmínku podle písmene b), protože v tento den by dosáhl věku 60 let a do důchodového věku by mu chybělo méně než pět let.

[20] Zákonem č. 270/2023 Sb. se ale věková podmínka pro odchod do předčasného důchodu změnila. Od 1. 10. 2023 podle § 31 odst. 1 nově pro každého pojištěnce jednotně platí, že má nárok na předčasný důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a

[21] Je jasné, že stěžovatel tuto podmínku ke dni, od kterého žádal přiznat předčasný důchod, nesplňoval (do důchodového věku mu chyběly čtyři roky a osm měsíců – tedy více než tři roky). Právě proto ČSSZ jeho žádost zamítla. Stěžovatel však namítá, že se při rozhodování měla použít předchozí úprava, jejíž podmínky ke dni, od kterého žádal důchod přiznat, splňoval. Sporná je tedy jediná otázka: podle jaké právní úpravy měla ČSSZ rozhodovat?

[22] Ta v sobě zahrnuje několik dílčích otázek, kterými se Nejvyšší správní soud bude postupně zabývat. Předně se bude věnovat přechodnému ustanovení zákona č. 270/2023 Sb., které se týká nároků na předčasný důchod (). Protože však toto ustanovení – ani kdyby bylo vykládáno šířeji, než odpovídá jeho znění – nedopadá na tento případ, Nejvyšší správní soud se dále zaměří na to, jaká právní úprava je rozhodná pro posuzování nároků na předčasný důchod obecně (). A protože podle obecných pravidel měla ČSSZ posoudit nárok podle zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. 10. 2023, vypořádá se Nejvyšší správní soud i s tím, zda nejde o ústavně nepřípustný zásah do legitimního očekávání ().

[23] Podle čl. II bodu 1 zákona č. 270/2023 Sb. platí, že

[24] Podle § 31 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění přitom platí, že (tj. předčasný důchod) (tj. předčasný důchod)Nárok na předčasný důchod tedy vzniká dnem, od něhož je tento důchod přiznán (oproti nároku na řádný starobní důchod, který vzniká dnem splnění zákonných podmínek – § 54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění).

[25] To znamená, že citované přechodné ustanovení na stěžovatelův nárok nedopadá. Jako den, od kterého mu měl být přiznán předčasný důchod, totiž ve své žádosti určil 18. 10. 2023. Tímto dnem by jeho nárok býval vznikl. Dříve nevznikl ani vzniknout nemohl, protože stěžovatel přiznání předčasného důchodu požadoval až od 18. 10. 2023 [což byl den jeho 60. narozenin, tedy první den, od kterého mu předčasný důchod mohl být přiznán podle § 31 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění ve znění do 30. 9. 2023]. Byť byla žádost podána ještě za účinnosti předchozí úpravy, podle ní se má na základě přechodného ustanovení rozhodovat o nárocích, které nabytím účinnosti zákona č. 270/2023 Sb.

[26] Přechodné ustanovení mělo podle důvodové zprávy dopadat právě na případy předčasných starobních důchodů, jeho text je ale matoucí. Nelze jej vykládat doslovně, protože nároky na předčasný důchod vznikají vždy právě až dnem, od nějž jsou pojištěncům rozhodnutím přiznány. (Nemohla tak nastat situace, aby nárok na předčasný důchod vznikl do 30. 9. 2023 a současně o něm nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto.) Aby mělo přechodné ustanovení smysl, který mu chtěl zákonodárce dát, je třeba je vykládat tak, že se vztahuje na nároky, pro jejichž vznik byly před nabytím účinnosti tohoto zákona (a takovou podmínkou je i podání žádosti – rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2025, čj. 4 Ads 184/2024-20, bod 27).

[27] Takto vyložil přechodné ustanovení i Ústavní soud v nedávném nálezu ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 47/23, č. 272/2025 Sb., když odpovídal na otázku, zda nová právní úprava podmínek pro odchod do předčasného důchodu má pravě, nebo jen nepravě retroaktivní účinky. Dospěl k závěru, že jde jen o nepravou retroaktivitu, protože pojištěncům nebyly odebrány už dosažené nároky. Vycházel přitom z toho, že přechodné ustanovení dopadá na nároky pojištěnců, kteří do konce září 2023 splňovali všechny tři hmotněprávní podmínky pro přiznání předčasného důchodu, tedy podmínku věku, doby pojištění a podání žádosti. Těmto pojištěncům by podle Ústavního soudu byl předčasný důchod přiznán, i kdyby se o něm rozhodovalo až za účinnosti nové právní úpravy (bod 133). Napadená úprava, která některým pojištěncům odňala či odložila splnění jedné ze tří podmínek, tedy věkové podmínky, se nijak nedotkla žádného pojištěnce, který ke dni její účinnosti splňoval všechny hmotněprávní podmínky vzniku nároku (bod 135).

[28] Ani tak však přechodné ustanovení na nárok stěžovatele nedopadá. Jak zaznělo výše: jeho nárok za účinnosti předchozí úpravy nevznikl a ani vzniknout nemohl, protože veškeré hmotněprávní podmínky pro jeho přiznání by stěžovatel býval splnil až 18. 10. 2023.

[29] To, že se o nároku nemá rozhodovat podle předchozí úpravy, však ještě nutně neznamená, že se o něm má rozhodovat podle té nové. Chybí-li výslovné přechodné pravidlo, použijí se obecná pravidla. Je tedy třeba zodpovědět otázku, na základě jakého právního stavu (ke kterému dni) se o nárocích na předčasný důchod obecně rozhoduje. Odpověď na tuto otázku přitom úzce souvisí se stěžovatelovou námitkou, že kdyby ČSSZ dodržela zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí, a tak by o jeho žádosti rozhodla ještě za účinnosti předchozí úpravy (do 30. 9. 2023), nárok by mu musela přiznat.

[30] Obecně platí, že správní orgány rozhodují podle účinné právní úpravy, tedy podle právního stavu ke dni svého rozhodování, nikoli ke dni zahájení řízení. To vyplývá přímo z povahy správního řízení, které směřuje k vydání konstitutivního správního rozhodnutí. Teprve právní mocí takového rozhodnutí vzniká, mění se či zaniká právo a povinnost (rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, čj. 1 As 24/2011-79, bod 27).

[31] Rozhodování o nárocích na předčasný důchod je ale zvláštní v tom, že nárok vzniká dnem, od něhož je předčasný důchod přiznán. Sám pojištěnec tedy v žádosti určuje rozhodný den, od kterého mu nárok na předčasný důchod vznikne, pokud jsou splněny i ostatní zákonné podmínky (již citovaný rozsudek NSS čj. 4 Ads 184/2024-20, bod 27). Protože nárok na předčasný důchod má k tomuto dni teprve vzniknout, musí se o žádosti rozhodovat nikoli podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování, ale ke dni požadovaného přiznání.

[32] Zároveň platí, že nárok na předčasný důchod nelze přiznat dříve, než pojištěnec splní všechny podmínky, byť jde o takové podmínky, jejichž splnění k určitému dni v budoucnu je jisté (věková podmínka). Rozhodla-li by ČSSZ o přiznání nároku, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky, šlo by o rozhodnutí nezákonné. Má-li se rozhodovat podle právního stavu ke dni požadovaného přiznání, nelze nárok přiznat dříve než v tento den, protože není jisté, jaká právní úprava bude účinná (fakticky by tak ČSSZ rozhodovala nikoli k budoucímu dni požadovaného přiznání, ale ke dni svého rozhodování).

[33] Na tom nic nemění ani povinnost orgánů sociálního zabezpečení rozhodovat o přiznání dávek důchodového pojištění do 90 dnů od zahájení řízení (§ 85a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Lze-li žádost o důchod podat čtyři měsíce přede dnem požadovaného přiznání a zároveň je příslušný orgán sociálního zabezpečení povinen rozhodnout do 90 dnů ode dne zahájení řízení (tj. od podání žádosti), znamená to, že žádosti podané dříve než 90 dnů přede dnem požadovaného přiznání, k němuž má pojištěnec nejdříve splňovat všechny podmínky, se buď mají ve lhůtě pro vydání rozhodnutí zamítnout, protože ještě nejsou splněny podmínky, nebo se nároky mají přiznávat předem. Podle Nejvyššího správního soudu nedává smysl žádost zamítat, je-li zřejmé, že k požadovanému dni budou podmínky splněny; tím by totiž pozbyla smysl možnost i v těchto případech (kdy teprve ke dni požadovaného přiznání mají být podmínky splněny) podat žádost až se čtyřměsíčním předstihem. Nelze však ani přiznávat nárok předem, protože zkrátka ještě nejsou splněny všechny podmínky stanovené zákonem.

[34] Nejvyšší správní soud si všímá, že jak čtyřměsíční doba, ve které lze podat žádost předem, tak 90denní lhůta pro vydání rozhodnutí byly nastaveny stejným zákonem (zákonem č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Oba instituty však mají svůj vlastní účel. Těžko lze z nastavení obou těchto časových úseků dovozovat, že se důchody mohou přiznávat jen na základě , ne faktického splnění podmínek. Namístě je spíše takový výklad, že lhůta pro vydání rozhodnutí v případech, kdy teprve mají být splněny všechny podmínky stanovené zákonem (a zároveň byla žádost podána čtyři měsíce před tímto okamžikem, jak to umožňuje § 82 odst. 4 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení), skončí až dnem, od kterého lze předčasný důchod nejdříve přiznat.

[35] Argumentace stěžovatele, že ČSSZ měla o jeho žádosti rozhodnout ještě před změnou právní úpravy (a že rozhodla účelově až po změně), tak není důvodná. Jak správně uzavřel krajský soud: není pravda, že by ČSSZ vydáním rozhodnutí až po změně právní úpravy způsobila nezákonnost tohoto rozhodnutí. I kdyby totiž o stěžovatelově žádosti rozhodla do 30. 9. 2023, nemohla by mu vyhovět, neboť v té době ještě nebyly splněny podmínky pro přiznání nároku. Z toho je také zřejmé, že krajský soud nepominul, že o samotné překročení lhůty pro vydání rozhodnutí (průtahy) nejde. Byť v napadeném rozsudku předně uvedl, že překročení lhůty zpravidla nemívá vliv na zákonnost rozhodnutí a že jako ochrana proti průtahům slouží opatření proti nečinnosti či následná nečinnostní žaloba (bod 20), dále už plně odpovídal na smysl žalobní argumentace (bod 21 a násl.).

[36] Pojištěncům, kteří podali žádost ještě za účinnosti předchozí úpravy a podmínky by bývali splnili až po 30. 9. 2023, by nárok mohl být přiznán tehdy, kdyby obecně platilo, že se nároky na předčasný důchod posuzují podle právního stavu ke dni podání žádosti. To by však zákonodárce musel – jako výjimku z obecného pravidla – výslovně stanovit (již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 24/2011-79, bod 28). Neučinil tak ani nevýslovně tím, že pojištěncům umožnil žádat o dávky důchodového pojištění ještě předtím, než jsou pro to splněny všechny podmínky. Účelem této možnosti není, aby si tak žadatelé zvolili právní úpravu, podle které se jejich nárok posoudí, ale především aby se vyhnuli případnému výpadku příjmů v době plánovaného odchodu do důchodu. Nejvyšší správní soud si uvědomuje, že podání žádosti o přiznání nároku je v případě předčasných důchodů nejen nezbytným procesním úkonem, ale současně i hmotněprávní podmínkou pro vznik nároku. To však neznamená, že se tím „uzamkne“ právní stav rozhodný pro posouzení žádosti. Pouhé splnění jedné z podmínek pro vznik určitého nároku nezajišťuje, že právní úprava rozhodná pro posouzení ostatních podmínek zůstane stejná. I kdyby nárok na předčasný důchod vznikal ze zákona, vznikal by až splněním poslední z podmínek stanovených právní úpravou účinnou v době jejího splnění (nikoli v době splnění první z nich).

[37] Zbývá odpovědět na otázku, zda v důsledku posouzení stěžovatelova nároku podle zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. 10. 2023 – a ne v předchozím znění účinném v době podání žádosti – nebylo ústavně nepřípustně zasaženo do stěžovatelova legitimního očekávání.

[38] Na tomto místě je třeba se vrátit k nálezu Pl. ÚS 47/23, ve kterém se Ústavní soud při věcném přezkumu § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. 10. 2023 a čl. III zákona č. 270/2023 Sb., stanovícího účinnost od 1. 10. 2023, zabýval tím, jak tato úprava zasáhla do důvěry jednotlivců v právní řád a jeho neměnnost. Z hlediska účinků této úpravy odlišil Ústavní soud dvě situace (body 125–129):

Takto nová úprava dopadla na ty pojištěnce, kteří přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 270/2023 Sb. splňovali věkovou podmínku pro odchod do předčasného důchodu (a současně podmínku doby pojištění), ale po účinnosti tohoto zákona ji splňovat přestali. Do 30. 9. 2023 tedy měli možnost požádat o předčasný důchod. Od 1. 10. 2023 této možnosti dočasně pozbyli. V důsledku nové úpravy se okamžik splnění věkové podmínky odložil, a to nanejvýš o dva roky. Nová úprava tedy na tuto skupinu pojištěnců dopadla tak, že (nejpozději) ode dne platnosti zákona č. 270/2023 Sb., tedy od 7. 9. 2023, stáli před rozhodnutím, zda do 30. 9. 2023 podají žádost o předčasný důchod za stávajících podmínek, anebo tuto možnost nevyužijí, a tak se jim od 1. 10. 2023 na určitý čas uzavře. Jde tedy o zklamanou důvěru pojištěnců v to, že budou moci i po 30. 9. 2023 odejít do předčasného důchodu, nastane-li v jejich životě okolnost, kvůli níž o to projeví zájem.

Takto nová úprava dopadla na ty pojištěnce, kteří přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 270/2023 Sb. nesplňovali věkovou podmínku, ale mohli očekávat, že ji brzy po 30. 9. 2023 splní. Nová úprava u této skupiny pojištěnců v každém případě odložila možnost odchodu do předčasného důchodu o celé dva roky. Jde tedy o zklamané očekávání pojištěnců, že v období po 30. 9. 2023 začnou splňovat věkovou podmínku nutnou pro přiznání nároku na předčasný důchod.

[39] Ústavní soud dospěl k závěru, že v první situaci jde jen o nepravou retroaktivitu, která je přípustná. Protože pak uzavřel, že tím spíše není ústavně problematická ani druhá situace (tedy situace, kterou teď Nejvyšší správní soud řeší), je třeba shrnout odůvodnění nálezu i k první situaci (body 154–167):

Nepravá je obecně přípustná. Posuzování, zda je výjimečně nepřípustná, spočívá v poměřování cíle, který zákonodárce sledoval, a prostředků, které k jeho dosažení zvolil, se zklamanou důvěrou jednotlivce v trvající použitelnost dosavadní právní úpravy. Nejde však o hledání řešení nejlépe šetřícího všechny zájmy a práva. Ústavní soud jen vylučuje zjevné excesy. Zkoumá, zda je zásah do důvěry jednotlivce (byť je třeba i nepřiměřeně přísný ke sledovanému cíli). Význam má zejména to, o jaké právo jde a jak silné očekávání zakládá, nebo společenská naléhavost zavedení nové úpravy.

Právo na předčasný důchod je součástí práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny). Ani vzdáleně však nejde o právní úpravu, která by se dotýkala podstaty a smyslu tohoto základního práva. Důvěra v to, že se právní úprava předčasných důchodů do budoucna nezmění, požívá spíše nízké ochrany, a to i s ohledem na smysl a účel této úpravy (jde o výjimku, ne o standardní prodloužení řádného starobního důchodu). Zákonodárce není povinen chránit dlouhodobé plány pojištěnců na odchod do předčasného důchodu. Právní úprava v oblasti důchodů obecně podléhá poměrně častým změnám, a ani u těch řádných se na neměnnost právní úpravy nelze spoléhat. Tím spíše to platí pro důchody předčasné.

Nízká byla důvěra pojištěnců v nezměnitelnost právní úpravy (resp. v to, že nebude změněna věková podmínka) také v tomto konkrétním případě. Nová úprava byla ještě před přijetím široce medializována a veřejně diskutována, a to nejen z hlediska obsahu, ale i účinnosti. Veřejná diskuse se vedla i o pozměňovacím návrhu, v jehož důsledku nakonec nebylo zavedeno (původně zamýšlené) přechodné období.

Pojištěnci se nadto mohli nové úpravě přizpůsobit. Nejpozději od 7. 9. 2023, kdy byl zákon č. 270/2023 Sb. vyhlášen, se s novou úpravou mohli seznámit a do 30. 9. 2023 se rozhodnout, zda odejdou do předčasného důchodu za stávajících podmínek, anebo této možnosti nevyužijí, načež se jim dočasně uzavře, než tak budou moci případně učinit za zpřísněných podmínek.

Cíl, který zákonodárce sledoval, lze označit za legitimní. Jednalo se o reakci na stav, kdy se odchod do předčasného důchodu mohl pojištěncům paradoxně vyplatit oproti čekání na řádný starobní důchod. Takový stav je v rozporu s účelem předčasných důchodů. Nová úprava tedy sledovala legitimní cíl narovnání této paradoxní situace. Zpřísnění věkové podmínky mělo za cíl snížit lákavost a výhodnost předčasných důchodů, a to za účelem stabilizovat veřejné rozpočty a zajistit potřebnou mezigenerační solidaritu, jakožto nezbytné předpoklady udržitelnosti důchodového systému do budoucna (srov. obecnou část důvodové zprávy k návrhu zákona č. 270/2023 Sb.). Za legitimní cíl a faktický důsledek lze právě proto označit také rovnost občanů v širokém slova smyslu, respektive snahu zabránit vzniku nedůvodných rozdílů ve výši důchodů mezi různými skupinami obyvatel. Jinak řečeno, nepřiměřeně výhodné předčasné důchody jedné skupiny pojištěnců v konečném důsledku zaplatí jiní pojištěnci.

Legitimní cíl sleduje také stanovení účinnosti napadené úpravy v relativně krátkém čase po jejím vyhlášení. Chybějící přechodné ustanovení, které by umožnilo odejít do předčasného důchodu pojištěncům dosud splňujícím věkovou podmínku i po účinnosti nové úpravy, mělo především zabránit dalšímu hromadnému odchodu do předčasných důchodů (jaký výrazně zatížil důchodový systém zejména v roce 2022; opět srov. obecnou část důvodové zprávy).

To, že má nová úprava odrazovat od odchodu do předčasného důchodu, je také legitimní cíl. I v tomto ohledu lze spatřovat odlišnost mezi předčasnými a řádnými starobními důchody. Zatímco záměrné odrazování od odchodů do řádného důchodu by svědčilo o selhání systému sociálního zabezpečení, u předčasných důchodů taková úvaha neplatí.

[40] Ve druhé situaci, tedy u pojištěnců (jako je stěžovatel), kterým nebyla odňata už splněná věková (ani jiná) podmínka, je podle Ústavního soudu zásah do důvěry v právní řád výrazně nižší. Bylo totiž zasaženo jen do obecné důvěry těchto pojištěnců v to, že za několik týdnů či měsíců po 30. 9. 2023 začnou splňovat podmínky pro odchod do předčasného důchodu. Takový zásah obstojí. Argumenty k přípustnosti nepravé retroaktivity v zásadě platí i zde. Jediným důsledkem, který je ve druhé situaci – oproti té první – tvrdší, je nemožnost pojištěnců se nové úpravě přizpůsobit. Nová úprava mohla některým pojištěncům zmařit jejich plány, a vyvolat tak v jejich životě jisté nepříjemnosti. Takový důsledek však v právním státě není nepřípustný. Plánování odchodu do předčasného důchodu, a to navíc v době, kdy ještě pojištěnec ani nesplňuje podmínky pro podání žádosti (tedy nesplňuje přinejmenším dvě ze tří hmotněprávních podmínek), nepožívá ústavněprávní ochrany. Možnost odchodu do předčasného důchodu se pojištěncům o dva roky odložila, nikoli navždy odňala. V případě potřeby, tedy při ztrátě zaměstnání krátce před dosažením řádného důchodového věku, jim zůstaly zachovány jiné formy podpory (body 168–172).

[41] Ústavní soud však dále uvedl, že je na správních soudech, jak posoudit případy těch pojištěnců, kteří podali žádost o přiznání nároku na předčasný důchod předem (jak umožňuje zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení v § 82 odst. 4) – ještě za účinnosti předchozí úpravy. Zákon podle Ústavního soudu zjevně připouští vícero výkladových možností. Protože už však jde o otázku výkladu a použití práva v konkrétním případě, nemohl se k ní Ústavní soud při přezkumu ústavnosti napadené úpravy vyjádřit (body 173–174).

[42] Nejvyšší správní soud má za to, že ani v případech pojištěnců, kteří o předčasný důchod požádali za účinnosti předchozí úpravy (a ještě nesplňovali podmínky pro přiznání důchodu), nebylo nepřípustně zasaženo do jejich legitimního očekávání, tedy do důvěry v právní řád a jeho neměnnost. Jediným rozdílem je to, že v těchto případech byla právní úprava změněna už během probíhajícího řízení o žádostech (podaných leckdy i v době, kdy nová právní úprava ani nebyla schválena). Z hlediska účinků jde však o tentýž zásah, který už Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 47/23 označil za únosný – do důvěry pojištěnců v to, že za několik týdnů či měsíců po 30. 9. 2023 začnou splňovat podmínky pro přiznání předčasného důchodu. Tito pojištěnci podali žádost, takže odchod do předčasného důchodu patrně skutečně plánovali. Nová právní úprava jim tento plán zmařila. Jak ale výslovně uvedl Ústavní soud: plánování odchodu do předčasného důchodu nepožívá ústavněprávní ochrany.

[43] Pojištěnci nemohli očekávat, že si podáním žádosti v určitý den zajistí i to, podle jakých právních pravidel se bude o několik týdnů či měsíců později rozhodovat (nemohli spoléhat na to, že na ně nedopadne případná změna právní úpravy účinná kdykoli přede dnem rozhodným pro vznik nároku na předčasný důchod). Správní orgány totiž obvykle nerozhodují podle právní úpravy účinné při zahájení řízení (bod [30]) – a význam možnosti podat žádost předem je jiný (bod [36]). Zákonodárce jistě mohl v přechodné úpravě stanovit, aby se o už podaných žádostech rozhodlo podle dosavadní úpravy. Pokud to však neudělal, nejde o neúnosný zásah do důvěry v právní řád a jeho neměnnost, která v případě starobních důchodů obecně (a tím spíše v případě těch předčasných) požívá nízké ochrany. Protože jde o úpravu, která se – i podle Ústavního soudu – ani vzdáleně nedotýká podstaty a smyslu základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny), není ani namístě hledat výklad šetřící podstatu a smysl tohoto základního práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24, body 16–32).

[44] Nejvyšší správní soud bere v úvahu i to, že někteří pojištěnci už se mohli s důvěrou v to, že jim předčasný důchod bude přiznán, po podání žádosti – v době, kdy zákon č. 270/2023 Sb. nebyl schválen – začít zařizovat tak, aby ke dni požadovaného přiznání už nevykonávali výdělečnou činnost (např. podali výpověď). Na ně mohla změna právní úpravy dopadnout o něco tvrději. V tomto případě ale ze správního spisu (z ) vyplývá, že stěžovatelův pracovní poměr měl ke dni požadovaného přiznání trvat. Nadto platí, že pokud pojištěnec vykonává výdělečnou činnost, nárok na předčasný důchod může být přiznán; důchod jen v takovém případě nelze vyplácet (§ 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění). Zákon tedy ani nenutí ty pojištěnce, kteří ještě pracují, aby pracovat přestali, i když není jisté, že jim nárok na předčasný důchod skutečně bude přiznán.

[45] Důvody, proč v tomto případě nejde o nepřípustný zásah do legitimního očekávání, dobře vystihl i krajský soud. Přesto je třeba jeho dvě dílčí úvahy opravit anebo doplnit.

[46] Krajský soud založil svůj závěr, že nešlo o nepřípustný zásah, i na tom, že stěžovatel podal žádost předčasně – v rozporu s právní úpravou. Formálně vzato tomu tak bylo: stěžovatel totiž podal žádost na konci května 2023, tedy dříve než čtyři měsíce přede dnem, od kterého žádal přiznat předčasný důchod, a tak ji podal v rozporu s § 82 odst. 4 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (). Co dělat s předčasně podanými žádostmi, však stanoví § 83b odst. 2 téhož zákona, podle kterého platí, že orgán sociálního zabezpečení zastaví řízení, je-li žádost podána o více než měsíc dříve, než to umožňuje § 82 odst. 4; jinak řízení přeruší a prvním dnem čtyřměsíční doby v něm pokračuje. Zákon tedy fakticky prodlužuje dobu pro podání žádosti až na pět měsíců. Na žádost stěžovatele je tedy třeba hledět jako na žádost v podstatě řádně podanou. Stěžovateli by paradoxně nebylo co vytýkat v situaci, kdy by se i v jeho případě mělo řízení zastavit a on by o pár týdnů později podal žádost znovu. To, že ji podal o něco dříve, než podle zákona měl, je pro posouzení intenzity zásahu do jeho očekávání nerozhodné.

[47] Dále krajský soud uvedl, že se stěžovatel mohl ještě před změnou právní úpravy rozhodnout, zda přijme podmínky předčasného důchodu zavedené změnou (které jsou ve srovnání s předchozí úpravou přísnější). To ale není pravda. Stěžovatel se o ničem rozhodnout nemohl – změnám podmínek pro odchod do předčasného důchodu zavedeným zákonem č. 270/2023 Sb. se nemohl nijak přizpůsobit. To je ostatně jediný důsledek, který Ústavní soud považoval v situaci pojištěnců, kteří za účinnosti předchozí úpravy nesplnili podmínky pro odchod do předčasného důchodu, za tvrdší (). I přesto však ve výsledku považoval zásah do jejich důvěry za výrazně nižší.

[48] Stěžovatel také výslovně namítal, že bylo zasaženo jeho legitimní očekávání nabytí majetku. Jak vysvětlil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 47/23: jde o zvláštní typ důvěry jednotlivce v právní řád (odlišné od obecného legitimního očekávání, které se překrývá s pojmem důvěry jednotlivce v právní řád a jeho neměnnost), která má povahu základního práva chráněného podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Evropský soud pro lidská práva – a tak i Ústavní soud, který pod vlivem jeho judikatury rozhoduje – ale vnímá legitimní očekávání nabytí majetku úžeji, než se může jevit z kusých citací judikatury. Byť pod ochranu legitimního očekávání nabytí majetku mohou podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva spadat i sociální dávky včetně důchodů, změna podmínek souvisejících s nárokem na určitou dávku sama o sobě zásah do tohoto očekávání nezakládá. Ke vzniku legitimního očekávání nabytí majetku je třeba, aby měl jednotlivec konkrétní, vymahatelné a jasně založené, tedy dostatečně „hmatatelné“ právo či nárok. Zároveň tu musí být okolnost, že jednotlivec měl důvěru v nějaký právní akt, který mu majetek už do určité míry přiznal (smlouva, jednání orgánu veřejné správy či soudní rozhodnutí). K tomu se v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva mnohdy jako rozhodující přidala okolnost, že šlo o odebrání či snížení dávek, na jejichž čerpání byl pojištěnec existenčně zcela závislý (body 136–144 nálezu).

[49] Na základě těchto východisek dospěl Ústavní soud k závěru, že pojištěnci () neměli žádné právo, tím méně nárok, který by bylo možné považovat za legitimní očekávání nabytí konkrétního majetku. Pokud doposud nesplnili jednu z hmotněprávních podmínek pro přiznání nároku tím, že nepožádali o přiznání předčasného důchodu, neměli nijak konkrétní, vymahatelné, jasně založené ani jinak dostatečně „hmatatelné“ právo, které by zakládalo legitimní očekávání nabytí majetku ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Před účinností změny právní úpravy nejenže dávku nečerpali, ale ani o její čerpání nežádali. Nespoléhali se tedy na žádný konkrétní právní akt, který by jejich legitimní očekávání podporoval. S účinností změny jim nepřestala plynout určitá dávka ani se jim nesnížila kvůli tomu, že by přestali splňovat podmínky pro její přiznání. Naopak, všechny podmínky nesplňovali nikdy. Předčasný důchod nadto není dávkou existenční či nenahraditelnou (body 145–147 nálezu). Je tak zřejmé, že nebylo zasaženo ani do legitimního očekávání nabytí majetku těch pojištěnců, kteří sice o předčasný důchod předem požádali, ale nesplňovali jinou z hmotněprávních podmínek – tu věkovou.

[50] Stěžovatel konečně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3493/15. Z tohoto nálezu vyplývá, že ke vzniku legitimního očekávání není nezbytné, aby o nároku žadatele bylo rozhodnuto, ale postačí, pokud by byl takový nárok – tedy pokud žadatel v daném období splňoval všechny podmínky stanovené zákonem pro přiznání předčasného důchodu. Argumentace tímto nálezem však má zásadní trhlinu v tom, že stěžovatel nikdy (před účinností zákona č. 270/2023 Sb.) podmínky nesplňoval. V nálezu šlo oproti tomu o situaci žadatelky, která přišla o už získané doby pojištění za výkon zaměstnání v Arménii, protože skončila platnost mezinárodní dohody, která jí dobu tohoto zaměstnání uznávala za dobu pojištění. Ústavní soud přiznal ochranu jejímu legitimnímu očekávání, že získaná doba pojištění za zaměstnání v Arménii nebude zpětně odebrána. Přihlédl zejména k tomu, že dohoda přestala platit prakticky okamžitě (zveřejněním sdělení ve Sbírce mezinárodních smluv); změna právní úpravy se dala jen těžko předvídat a žadatelka tak měla významně omezenou možnost se jí přizpůsobit (požádat o předčasný důchod ještě v době platnosti dohody).

[51] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že stěžovatel požádal o předčasný důchod v dobré víře, a rozumí tomu, že právní důsledky nové úpravy jej mohly nepříjemně zaskočit – tím spíše, že podmínku věku by splnil už necelé tři týdny po rozhodném datu. Hranice mezi dosavadním a novým právním režimem však někde vést musí a je na zákonodárci, jak přísně ji nastaví, pokud tím nezasáhne do podstaty ústavně chráněného sociálního práva. To se zde nestalo.