Vydání 4/2016

[10] Jak již bylo řečeno úvodem tohoto rozsudku, nyní projednávaný případ představuje další kapitolu na téma tzv. česko-slovenských důchodů. Tato problematika prošla v období po rozpadu Československa značným vývojem, jehož se účastnila celá řada aktérů – v oblasti orgánů veřejné moci to byly především orgány sociálního zabezpečení, správní soudy, Ústavní soud, Soudní dvůr Evropské unie a v neposlední řadě též zákonodárce. Pravidla týkající se dorovnání důchodu k úhrnu českého dílčího důchodu a slovenského dílčího důchodu (resp. též vyrovnávacího nebo dorovnávacího příspěvku či přídavku) se v průběhu let dynamicky měnila v důsledku interakcí mezi uvedenými institucemi. Tato pravidla proto nelze vykládat izolovaně, nýbrž s vědomím historie jejich utváření. Nejvyšší správní soud proto považuje za účelné, ne-li nutné, alespoň stručně zrekapitulovat právní (či právně-politický) vývoj v oblasti problematiky tzv. česko-slovenských důchodů. Nejvyšší správní soud zde neaspiruje na úplnost popisu vývoje celé problematiky, zmiňuje toliko nejnutnější pro nyní vedené řízení.

[11] Ačkoliv se Československá socialistická republika stala k 1. 1. 1969 federací, zachovala si jednotnou důchodovou soustavu. Rozdělení soustavy si však vyžádal rozpad Československa. Úprava vzájemných vztahů v oblasti sociálního zabezpečení byla provedena Smlouvou o sociálním zabezpečení – dvoustrannou mezinárodní smlouvou koordinačního charakteru, která mezi nástupnické státy mimo jiné rozdělila odpovědnost za nároky vyplývající z účasti na důchodovém systému zaniklé federace. Pro problematiku česko-slovenských důchodů je zásadní článek 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení:

„

.“

[12] Článek 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení tak určil jako kritérium pro rozdělení dob zaměstnání získaných přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky sídlo zaměstnavatele osoby ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Uvedené pravidlo zajišťuje, aby doby zaměstnání v ČSFR zohledňoval pro účely důchodu pouze jeden z nástupnických států.

[13] Rozdílný politický, právní a ekonomický vývoj České republiky a Slovenské republiky po rozpadu federace se projevil mimo jiné ve výši důchodů. V případě některých osob tak byla celková výše starobního důchodu v důsledku započítání „“ doby pojištění do „“ důchodu podle článku 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení nižší, než kdyby byla daná doba započítána do „“ důchodu. Zvlášť po změně přístupu českých orgánů sociálního zabezpečení, které původně vykazovaly vstřícnost projevující se ve vyplácení vyšších důchodů osobám oprávněným podle českých předpisů v rámci postupu k odstraňování tvrdosti (viz Křepelka, F. „“ důchodci v pasti práva Evropské unie. , 2011, roč. 19, č. 2), se dostala před české obecné soudy řada sporů, v nichž se žalobci domáhali dorovnání výše důchodů.

[14] Dané spory se dostaly až k Ústavnímu soudu, který v několika případech uznal požadavky stěžovatelů za oprávněné a zásadním způsobem zasáhl do aplikační praxe týkající se sporů z oblasti česko-slovenských důchodů. Ústavní soud konstatoval, že společný československý stát „“. Podle Ústavního soudu proto „zaměstnání v cizinězaměstnáním v ciziněobjektivními‘rozumnými‘.“ (nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02, N 80/30 SbNU 245, č. 80/2003 Sb. ÚS). Ve vztahu k článku 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení Ústavní soud uvedl, že „“. (nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, č. 72/2005 Sb. ÚS).

[15] Ústavní soud dané principy zopakoval i v dalších nálezech (ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, N 16/36 SbNU 173, č. 16/2005 Sb. ÚS, ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, N 54/44 SbNU 665, č. 54/2007 Sb. ÚS, ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, N 190/47 SbNU 465, č. 190/2007 Sb. ÚS, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 298/06, N 222/47 SbNU 921, č. 222/2007 Sb. ÚS, ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 365/05, N 48/48 SbNU 567, č. 48/2008 Sb. ÚS, ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 228/06, N 54/48 SbNU 619, č. 54/2008 Sb. ÚS, ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 366/05, N 98/49 SbNU 459, č. 98/2008 Sb. ÚS, ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 257/06, N 187/51 SbNU 295, č. 187/2008 Sb. ÚS). Z judikatury Ústavního soudu plyne, že s ohledem na právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (článek 30 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“) a princip rovnosti (článek 3 odst. 1 Listiny) nelze „“ dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem na územní dnešního Slovenska zpětně považovat za dobu zaměstnání v cizině. Tato doba musí být považována za dobu „českou“, ačkoliv se podle článku 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení jedná o dobu získanou na Slovensku. Z toho pak vyplývá povinnost českých orgánů sociálního zabezpečení přiznat dotčeným občanům České republiky dorovnání (vyrovnávací příspěvek) ve výši rozdílu mezi předpokládaným důchodem, který by jim náležel, pokud by „“ doby pojištění byly počítány jakožto doby české, a úhrnem důchodů přiznaných českým a slovenským nositelem pojištění. Takový nárok podle Ústavního soudu svědčí s ohledem na osobní působnost článku 30 Listiny pouze občanům České republiky. Rozhodovací činnost Ústavního soudu reflektovala prostřednictvím interních normativních instrukcí, které měly implementovat požadavky vyslovené Ústavním soudem (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, čj. 3 Ads 130/2008-204, bod [47]).

[16] Je třeba dodat, že citované nálezy Ústavního soudu se týkaly situací před vstupem České republiky do Evropské unie. Ústavní soud v těchto případech vyloučil použitelnost unijního práva: „.“ (citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05). V následné rozhodovací praxi však Ústavní soud vztáhl – bez vysvětlení – zmíněné závěry i na nároky na dávky vzniklé po 30. 4. 2004 (např. nález ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 939/10, N 153/58 SbNU 295, č. 153/2010 Sb. ÚS). V nálezu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1375/07, N 41/52 SbNU 417, č. 41/2009 Sb. ÚS, Ústavní soud dokonce výslovně Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že místo respektování judikatury Ústavního soudu přistoupil k aplikaci evropského práva.

[17] Nejvyšší správní soud se však na unijní aspekty problematiky česko-slovenských důchodů dotázal Soudního dvora prostřednictvím předběžné otázky podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Soudní dvůr rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, , C-399/09, Sb. rozh., s. I-5573,tak, že pravidlo dovozené judikaturou Ústavního soudu není v rozporu s kritériem rozdělení pravomocí stanoveným v článku 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení, které je zachováno čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství¹⁾ ve spojení s částí A bodem 6 přílohy III uvedeného nařízení (bod 39). Vyrovnávací příspěvek totiž nevede ke zpochybnění použitelného režimu ani pravomoci orgánů, které určuje Smlouva o sociálním zabezpečení, ale na základě Smlouvy o sociálním zabezpečení umožňuje požadovat od jiného orgánu sociálního zabezpečení vyrovnávací dávku vyplácenou vedle obecné dávky (bod 36). Současně však Soudní dvůr konstatoval, že pravidlo dovozené judikaturou Ústavního soudu diskriminuje na základě státní příslušnosti příslušníky jiných členských států ve srovnání s českými státními příslušníky (bod 43). Nálezy Ústavního soudu podle Soudního dvora ústí v přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, jakož i nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti vyplývající z kritéria bydliště vůči těm, kteří využili svého práva na volný pohyb (bod 49), a jsou tak v rozporu s článkem 3 ve spojení s článkem 10 nařízení č. 1408/71.

[18] Nejvyšší správní soud po vydání rozsudku Soudního dvora ve věci v řízení pokračoval a rozhodl citovaným rozsudkem čj. 3 Ads 130/2008-204. S odvoláním na rozhodnutí Soudního dvora třetí senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že . Z toho důvodu se proto neuplatní při posuzování nároků na dávky, které mají být přiznány od data po 30. 4. 2004, tj. po vstupu České republiky do Evropské unie. Nejvyšší správní soud se tak na základě rozsudku Soudního dvora odchýlil od judikatury Ústavního soudu. Současně třetí senát dospěl k závěru, že „[ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, N 6/52 SbNU 57][ve věci ] článek 20 [Smlouvy o sociálním zabezpečení].“

[19] Na celou situaci reagoval též zákonodárce. Poslaneckým pozměňovacím návrhem byla do návrhu zákona č. 428/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o důchodovém spoření a zákona o doplňkovém penzijním spoření, vložena ustanovení, která podle vlády (předkladatelky) implementovala závěry rozsudku Soudního dvora ve věci . Jednalo se o následující ustanovení, která odstranila pravidla dovozovaná z judikatury Ústavního soudu:

“

[20] Zanedlouho po přijetí zákona č. 428/2011 Sb. se však k věci znovu vyjádřil Ústavní soud citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 5/12. Ústavní soud připomněl, že v lisabonském nálezu č. I (nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08, N 201/51 SbNU 445, č. 446/2008 Sb.) uvedl, že může „ a “[bod 120]Jakkoliv Ústavní soud vysvětlil, že taková situace může nastat jen v případech zcela výjimečných, v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/12 k takovému kroku přistoupil a prohlásil akt orgánu EU – rozsudek Soudního dvora ve věci – za akt . Ústavní soud setrval na svém názoru, že na problematiku nároků českých občanů plynoucích ze sociálního zabezpečení do doby 31. 12. 1992 nelze vztáhnout evropské právo, neboť se jedná o důsledek specifické události rozdělení Československa, která je nesrovnatelná s právními poměry plynoucími pro oblast sociálního zabezpečení z volného pobytu osob v EU. Ve vztahu k rozsudku Soudního dvora ve věci Ústavní soud výslovně uvedl:[Soudního dvora ve věci ].“.

[21] Ústavní soud se v posledně jmenovaném nálezu vyjádřil též k § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 30. 11. 2013. Ústavní soud uvedl, že „§ 106a [zákona o důchodovém pojištění] “Danou úpravu proto Ústavní soud prohlásil za obsoletní: „[zákona o důchodovém pojištění][Soudního dvora ve věci ]derogačními[Soudního dvora][zákona o důchodovém pojištění]cessante ratione legis cessat ipsa .“

[22] Na předestřený vývoj znovu reagoval Nejvyšší správní soud, který v jednom z dalších případů česko-slovenských důchodů položil Soudnímu dvoru další předběžnou otázku (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2012, čj. 6 Ads 18/2012-82). Šestý senát Nejvyššího správního soudu se Soudního dvora dotázal na tři předběžné otázky, přičemž ta třetí zněla následovně: „“ K zodpovězení daných otázek ze strany Soudního dvora ovšem v důsledku zpětvzetí kasační stížnosti stěžovatelky nedošlo. Nejvyšší správní soud s ohledem na to vzal žádost o rozhodnutí Soudního dvora o předběžných otázkách zpět a řízení zastavil (usnesení ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 Ads 18/2012-211). Soudní dvůr danou věc vyškrtl z rejstříku usnesením předsedy prvního senátu Soudního dvora ze dne 27. 3. 2013.

[23] Zejména však na výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/12 reagoval též zákonodárce, a to zákonem č. 274/2013 Sb., kterým přijal zcela nové znění § 106a zákona o důchodovém pojištění a do tohoto předpisu vložil nový § 106b a § 106c. Zákonodárce zákonem č. 274/2013 Sb. zavedl novou dávku – dorovnávací přídavek některým poživatelům českého a slovenského starobního důchodu. Tímto krokem zákonodárce reflektoval předchozí vývoj judikatury českých soudů a Soudního dvora popsaný shora a vstoupil do ústavního dialogu se jmenovanými aktéry, přičemž se prostřednictvím zákona č. 274/2013 Sb. pokusil vyrovnat s různými, do jisté míry si odporujícími, přístupy Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora.

[24] V nyní projednávané věci postupovaly orgány sociálního zabezpečení právě podle nové právní úpravy zavedené zákonem č. 274/2013 Sb. Stěžovatelce však dorovnávací přídavek nepřiznaly, neboť nesplňovala podmínky § 106a zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatelka nesplnění podmínek § 106a zákona o důchodovém pojištění výslovně připustila, avšak uvedla, že s ohledem na derogaci § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 30. 11. 2013 (citováno v bodu [19] tohoto rozsudku) již nic nebrání tomu, aby bylo skupinám, na něž § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném od 1. 12. 2013 nepamatuje, dorovnání přiznáno na základě principů vyjádřených v dřívější judikatuře Ústavního soudu.

[25] S ohledem na výše popsanou historii sporů týkajících se česko-slovenských důchodů je zřejmé, že stěžovatelčino přesvědčení je liché. Právní úprava dorovnávacího přídavku zakotvená v § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění nepředstavuje pouhý doplněk k dříve formulovaným závěrům Ústavního soudu. Zákonodárce novelou č. 274/2013 Sb. vstoupil do řadu let trvajícího „“ mezi Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem, který dospěl až do fáze nesouladu Ústavního soudu se Soudním dvorem, a to s cílem daný problém komplexně vyřešit: „[Soudního dvora].“ (důvodová zpráva k zákonu č. 274/2013 Sb., dostupná z www.psp.cz). Záměrem zákonodárce bylo přijmout takovou úpravu, která by brala v úvahu jak principy akcentované Ústavním soudem, tak principy, na nichž postavil své rozhodnutí Soudní dvůr, tedy úpravu vyhovující judikatuře obou jmenovaných soudů. Podle důvodové zprávy se jedná o úpravu, jež „“. Soudní dvůr totiž nevyloučil možnost poskytovat dorovnání důchodů, pouze označil za nepřípustné dorovnání vázat na podmínku českého občanství, která je podle něj diskriminační (bod 53 rozsudku ve věci ). Zákonodárce tak využil poměrně široký prostor, který Soudní dvůr vnitrostátním orgánům ponechal, a pokusil se jej zaplnit takovou úpravou, která by vyhovovala požadavkům unijního práva i závěrům vysloveným Ústavním soudem. Je zřejmé, že taková snaha zákonodárce je zcela legitimní a nemůže být povrchně označena za protivení se všeobecné závaznosti nálezů Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť řešení této složité problematiky vyžadovalo komplexní pozitivněprávní úpravu, již soudy včetně soudu ústavního ve své kompetenci poskytnout nemohly a nemohou.

[26] Stěžovatelce z uvedených důvodů nelze přisvědčit v jejím požadavku, aby jí orgány sociálního zabezpečení přiznaly „“ na základě dřívější judikatury Ústavního soudu, a nutně přitom ignorovaly snahu zákonodárce o komplexní řešení problematiky česko-slovenských důchodů zhmotněnou v § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. 12. 2013 a odhlížely od podmínek tam stanovených. Zákon č. 274/2013 Sb. totiž ve vývoji problematiky česko-slovenských důchodů započal novou kapitolu.

[27] Na druhou stranu je však jistě možné z hlediska závěrů přijatých Ústavním soudem posoudit vymezení institutu dorovnávacího přípěvku v § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění. Právě na zpochybnění ústavní konformity nové zákonné úpravy stěžovatelka patrně mířila v kasační stížnosti, v níž uváděla, že se zákonodárce neřídil „“. Nejvyšší správní soud se proto v tomto ohledu ústavní konformitou § 106a zákona o důchodovém pojištění zabýval. Nepřistupoval však k zevrubnému abstraktnímu posouzení ústavnosti nové úpravy, nýbrž přezkoumával situaci stěžovatelky, maje na paměti jí vznesené námitky (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky vůči § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném od 1. 12. 2013 nejsou důvodné a že dané ustanovení obstojí.

[28] Je namístě zopakovat, že Ústavní soud své závěry o nutnosti dorovnávání tzv. slovenských důchodů vystavěl na čl. 30 odst. 1 Listiny (právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří) a na čl. 3 odst. 1 Listiny (zákaz diskriminace). Je třeba připomenout, že právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří je jedním z práv, jichž se lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato práva provádějí, za podmínky dodržení čl. 4 odst. 4 Listiny, který garantuje minimální standard daného práva (např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 2/08, N 73/49 SbNU 85, č. 166/2008 Sb., zejm. body [52] – [54]).

[29] Nárok na dorovnávací přídavek je podle § 106a zákona o důchodovém pojištění v rozhodném znění podmíněn tím, že pojištěnec a) získal před 1. 1. 1993 aspoň 25 let československé doby pojištění, za kterou mu byl po 31. 12. 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění, b) získal v období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1995 aspoň 1 rok doby pojištění podle právních předpisů České republiky; pro účely splnění této podmínky se do doby pojištění nezahrnují náhradní doby, c) český starobní důchod a slovenský starobní důchod jsou vypláceny ke dni, od něhož pojištěnec žádá o přiznání dorovnávacího přídavku, a d) výše dorovnávacího přídavku má ke dni, od něhož pojištěnec žádá o jeho přiznání, kladnou hodnotu. Současné nastavení podmínek pro vznik nároku na dorovnávací přídavek tak opustilo Soudním dvorem kritizovanou podmínku státního občanství ČR (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci , bod 49: „“)a je z hlediska státního občanství a bydliště osoby neutrální, jak Nejvyšší správní soud k nové právní úpravě poznamenal ještě před její účinností (rozsudek ze dne 30. 5. 2013, čj. 4 Ads 116/2012-43).

[30] Je třeba přiznat, že v důsledku aplikace uvedených podmínek získá nárok na dorovnávací přídavek užší skupina osob než podle judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud např. vyhověl i stěžovatelce, která byla mezi 1. 9. 1960 a 28. 7. 1996 zaměstnána ve slovenské části federace, ke dni podání žádosti o starobní důchod u Sociální pojišťovny (9. 8. 1996) měla trvalý pobyt na území Slovenské republiky a byla slovenskou občankou. Po přiznání důchodu se stěžovatelka přestěhovala do České republiky za manželem a dne 10. 6. 1998 jí bylo uděleno české státní občanství (citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/06). Důvodová zpráva k zákonu č. 274/2013 Sb. připouští, že smyslem návrhu zákona není plošně dorovnávat důchody všem pojištěncům, kteří získali jakoukoli dobu důchodového zabezpečení před rozdělením ČSFR, neboť Česká republika by tím nevyváženě a jednostranně přebírala v nepoměrné výši důchodové závazky bývalé federace. Podmínky uvedené v předchozím bodu tohoto rozsudku měly zajistit, aby byl nárok na dorovnávací přídavek dán jen v odůvodněných případech – tedy aby svědčil osobám, které získaly za doby federace alespoň 25 let doby pojištění, za kterou jim byl po rozpadu federace přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění [§ 106a odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění], a které po rozpadu ČSFR projevily vztah k České republice jako nástupnickému státu účastí v českém důchodovém pojištění [§ 106a odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění]. Uvedené dvě podmínky ve svém kumulativním efektu váží nárok na dorovnávací přídavek na existenci reálného pouta mezi žadatelem o dorovnávací přídavek a Českou republikou v kontextu specifické historické události rozpadu Československa, na níž je předmětná důchodová dávka bezprostředně vázána. Požadavek na existenci takového pouta aproboval i Soudní dvůr (rozsudek ze dne 21. 7. 2011, , C-503/09, Sb. rozh., I-6497,bod 89, a tam citovaná).

[31] Sám Ústavní soud se k ústavním požadavkům ve vztahu k problematice česko-slovenských důchodů podrobně vyjádřil ve svém posledním (!) nálezu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2524/10, N 149/66 SbNU 255, č. 149/2012 Sb. ÚS. Jakkoliv se pochopitelně jedná o jeden z mnoha nálezů k česko-slovenským důchodům (viz výše), Nejvyšší správní soud z něj vychází proto, že je nejnovější a že v něm Ústavní soud relativně podrobně osvětlil a shrnul jádro problému česko-slovenských důchodů, a to v období, kdy již mohl reflektovat i rozsudek Soudního dvora ve věci i svůj vlastní výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 5/12 (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3650/11, body [29] – [30], kde sám Ústavní soud taktéž vycházel z výkladu učiněného v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2524/10).

[32] Ústavní soud zdůraznil, že při posuzování nároků osob na dorovnání je třeba mít stále na zřeteli i původní účel, který předmětné mezinárodní smlouvy sledovaly a jímž bylo nejen určení státu příslušného k přiznání důchodových dávek, ale rovněž i spravedlivé rozložení zátěže státních rozpočtů či veřejných fondů, z nichž je v tom kterém nástupnickém státě důchod vyplácen (bod [30] citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 2524/10). Ve vztahu k tomuto účelu Ústavní soud konstatoval, že „“ (bod [28]). Ústavní soud pak upřesnil, že „[ú].“ (bod [29]).

[33] Maje na zřeteli Ústavním soudem zformulovaný účel vyplácení dorovnávacího přídavku, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ústavní práva stěžovatelky nebyla porušena. Právní úprava dorovnávacího přídavku zakotvená v § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění respektuje základní účel judikatury Ústavního soudu k česko-slovenským důchodům, vyjádřený v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2524/10. Jak plyne z předchozích odstavců, nárok na dorovnávací přídavek podle § 106a zákona o důchodovém připojištění svědčí osobám, které mohly nabýt přesvědčení, že budou pobírat v plné výši český důchod, tedy osobám, které byly na výši důchodu v důsledku rozpadu federace bezprostředně poškozeny, ačkoliv v průběhu svého života nemigrovaly. Ve vztahu k podmínce stanovené v § 106a odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, tj. podmínce získání alespoň 25 let doby pojištění za doby federace, lze dodat, že právě tento aspekt zdůrazňovaly některé nálezy Ústavního soudu, podle nichž „“ způsobená článkem 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení spočívala především v tom, že občanu České republiky, který splnil podmínku minimálního počtu 25 let pojištění podle zákona o důchodovém pojištění za existence společného československého státu, tj. do 31. 12. 1992, uvedený článek 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení zpětně splnění této podmínky upíral, v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva; srov. citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 365/05 a sp. zn. I. ÚS 366/05. Nelze také popřít, že faktor času, který nás stále více vzdaluje od existence společného státu a okamžiku jeho rozpadu, relativizuje význam někdejších federálních pojistných dob pro výši nyní a v budoucnu přiznávaných důchodových dávek, nemluvě o postupném zacelování ran, které v mnohých spoluobčanech rozpad společného státu před téměř čtvrtstoletím mohl zanechat.

[34] Ze správního spisu Nejvyššího správní soud zjistil, že stěžovatelka mezi lety 1968 a 1972 studovala ve slovenské části federace v Košicích. Poté od roku 1972 do roku 1996 pracovala u různých zaměstnavatelů v Košicích a v okolí a zde také bydlela. Důchodového pojištění v České republice byla stěžovatelka účastna až od července 1997, kdy získala zaměstnání v Praze. České občanství podle svých slov stěžovatelka nabyla v roce 2001. Již z tohoto letmého přehledu vyplývá, že stěžovatelka nejenže nesplnila podmínky § 106a zákona o důchodovém pojištění, ale zejména nespadá mezi osoby, na něž Ústavní soud mířil v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2524/10. V jejím případě nebyly dány legitimní důvody, aby se přiznáním „“ za federální dobu pojištění cítila poškozena na svých právech. Stěžovatelka měla před rozpadem ČSFR (a ještě několik let po něm) místo zaměstnání na území Slovenska a z hlediska okolností relevantních pro důchodové pojištění neměla k české části federace žádnou vazbu. Je tak třeba uzavřít, že stěžovatelka nebyla poškozena na svém právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, a už vůbec ne v intenzitě zasahující do minimálního standardu uvedeného práva (čl. 4 odst. 4 Listiny).

[35] S ohledem na stěžovatelčinu historii důchodového pojištění zmíněnou v předchozím bodu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky nebyl porušen ani čl. 3 odst. 1 Listiny (zákaz diskriminace). Prvním krokem při posuzování, zda došlo k (přímé) diskriminaci, je zkoumání, zda došlo k vyčlenění osoby ze skupiny srovnatelných jednotlivců. Jinými slovy, prvotní otázkou je, zda jsou porovnávané subjekty či skupiny vůbec srovnatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, N 10/72 SbNU 111, č. 44/2014 Sb., bod [34], nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13, N 138/74 SbNU 141, č. 162/2014 Sb., bod [45]; srov. též Bobek, M. . In: Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. (eds.). Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 101). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že situace stěžovatelky není srovnatelná s případy, jež obecně vymezil Ústavní soud (viz zejm. body [30]–[33] tohoto rozsudku). S ohledem na výše řečené je třeba za relátor v nyní projednávané věci považovat úzký vztah mezi pojištěncem a českou částí společného státu v kontextu jeho federativního uspořádání a následného rozpadu, neboť právě z něj plyne jednak legitimní očekávání určité osoby ohledně jejího zabezpečení ve stáří a jednak případný diskriminační potenciál (srov. zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2524/10, bod [29]). Takový vztah, vyjádřený v nyní účinném znění zákona o důchodovém pojištění [zejména v jeho § 106a odst. 1 písm. b)], ovšem v případě stěžovatelky nebyl dán, jak bylo vyloženo výše, a tudíž lze již na základě prvního kroku v rámci testu (přímé diskriminace) konstatovat, že nedošlo k její diskriminaci ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny. (…)