Vydání 7/2005

Mezi účastníky je sporná otázka výkladu o použití ustanovení § 81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. a § 58 zákona o důchodovém pojištění v dané věci. Dle § 81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. brání zahájení řízení o dávku důchodového pojištění tomu, aby v téže věci probíhalo jiné řízení. Toto ustanovení upravuje tzv. překážku věci zahájené, litispendenci. Pokud Městský soud v Praze z tohoto ustanovení vyvodil, že rozhodnutí o přiznání dávky důchodového pojištění brání tomu, aby byla přiznána jiná dávka důchodového pojištění, pak ustanovení § 81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. vyložil a následně použil nesprávně. Účelem procesního institutu překážky věci zahájené ve správním řízení je zabránit tomu, aby správní orgán nejednal o stejném nároku totožné osoby ve více řízeních, což by mohlo mít za následek vynesení několika závazných rozhodnutí ve stejné věci. O takový případ se však nejednalo, neboť žádný z účastníků nezpochybňoval skutečnost, že řízení o přiznání starobního důchodu žalobkyni bylo ukončeno rozhodnutím ze dne 22. 5. 2003, které nabylo zpětvzetím odvolání ze dne 18. 6. 2003 právní moci. Až poté podala žalobkyně žádost o přiznání částečného invalidního důchodu. Z uvedeného je zřejmé, že ve chvíli zahájení řízení o přiznání částečného invalidního důchodu jeho dalšímu průběhu nemohlo bránit zahájené řízení ve věci starobního důchodu, neboť se již jednalo o věc rozhodnutou.

Městský soud v Praze opřel svůj výše citovaný závěr o ustanovení § 81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., obsahově však dovozoval, že rozhodnutí ve věci částečného invalidního důchodu brání překážka rozhodnutí o starobním důchodu. Ani s tímto závěrem nelze souhlasit. Je třeba zdůraznit, že v řízení o důchodovém pojištění lze totožnost věci definovat pouze „“ (totožnost podstaty nároku), neboť určení „“ (shoda v osobě) jako kritérium nepřichází v úvahu, protože žadatelem o dávku je vždy tentýž účastník řízení.

Starobní důchod a částečný invalidní důchod jsou různými dávkami důchodového pojištění, jsou upraveny odlišnými ustanoveními zákona o důchodovém pojištění, a přestože je lze oba řadit mezi tzv. „přímé důchody“, jejich povaha i účel se liší. Z pojmu „důchod“, obsaženého v názvu obou dávek, lze dovodit společný znak, tj. dávka má nahradit ztrátu nebo omezení příjmu z vlastní pracovní činnosti; rozdíl je v příčině této ztráty či omezení. V případě starobního důchodu je to důsledek přirozené sociální události – dosažení určitého věku, bez dalšího zkoumání vlivu věku na osobu pojištěnce, u částečného invalidního důchodu se jedná o individuální pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Tomuto odlišení odpovídá způsob právní úpravy základních podmínek vzniku a trvání obou nároků. Z uvedeného vyplývá, že v řízení o přiznání starobního důchodu jsou zjišťovány u stejné osoby jiné skutečnosti než v řízení o přiznání částečného invalidního důchodu; odlišně jsou vymezeny též skutečnosti mající vliv na trvání či změnu každé z dávek a kritéria jejich posuzování.

Stěžovatel dále namítal, že Městský soud v Praze v napadeném rozsudku nerozlišoval mezi pojmy „nárok na důchod“ a „nárok na výplatu důchodu“. I tato námitka je důvodná. Vznik nároku na důchod a jeho výplatu upravuje ustanovení § 54 zákona o důchodovém pojištění. Dle odstavce 1 tohoto ustanovení vzniká nárok na důchod dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem. Nárok na výplatu důchodu pak dle odstavce 2 vzniká splněním podmínek stanovených tímto zákonem pro vznik nároku na důchod a na jeho výplatu a podáním žádosti o přiznání nebo vyplácení důchodu.

Z uvedeného vyplývá, že zákon o důchodovém pojištění rozlišuje mezi pojmy „nárok na důchod“ a „nárok na výplatu důchodu“, přičemž toto rozlišování má praktické důsledky. Nárok na důchod vzniká splněním podmínek stanovených zákonem; vzniká tedy ze zákona i bez podání žádosti o přiznání nároku. Můžeme proto rozlišovat mezi nárokem, který vznikl splněním zákonných podmínek, ale nebyl zatím rozhodnutím příslušného orgánu deklarován, a mezi nárokem, o kterém již bylo kladně rozhodnuto. Podmínkou nároku na výplatu důchodu je jednak splnění podmínek stanovených pro vznik nároku na důchod, dále dodržení podmínek stanovených pro výplatu v některých zákonem stanovených případech (např. při souběhu nároků na výplatu více důchodů, souběh s výdělečnou činností atd.), a podání žádosti o přiznání důchodu nebo o vyplácení důchodu. Jako příklad významu rozlišování obou pojmů lze uvést případ, kdy zanikne nárok na dávku, nicméně výplata pokračuje až do doby vykonatelnosti rozhodnutí o odnětí dávky.

V případě žalobkyně se jednalo o situaci, kdy jakožto poživatelka plného invalidního důchodu od roku 1980 dosáhla v roce 1991 důchodového věku, splnila podmínky pro vznik nároku na starobní důchod, nepožádala však o jeho přiznání a následnou výplatu. Ustanovení § 58 zákona o důchodovém pojištění upravuje souběh nároků na výplaty dávek, nikoli samotných nároků na dávky; žalobkyni byl proto v souladu se zákonem nadále vyplácen plný invalidní důchod, aniž byl stěžovatel povinen porovnávat výši obou dávek. Pokud byl žalobkyni přiznán starobní důchod rozhodnutím ze dne 22. 5. 2003 a žalobkyně následně dne 18. 6. 2003 podala žádost o přiznání částečného invalidního důchodu, o kterém stěžovatel v řízení zjistil, že je vyšší než přiznaný starobní důchod, pak postupoval zcela v souladu se zákonem, jestliže jí přiznal vyšší částečný invalidní důchod a dle § 58 zákona o důchodovém pojištění zároveň rozhodl, že starobní důchod vyplácen nebude. K zániku nároku na starobní důchod došlo ze zákona dle citovaného ustanovení.

Městský soud v Praze tedy z důvodu nerozlišování mezi právními pojmy nesprávně vyložil ustanovení § 58 zákona o důchodovém pojištění, jestliže dospěl k závěru, že upravuje posouzení souběhu nároků na jednotlivé druhy důchodů před jejich přiznáním.

Je rovněž zřejmé, že se nelze ztotožnit se závěrem Městského soudu v Praze, že již v době řízení o žádosti žalobkyně o starobní důchod si stěžovatel měl vyřešit otázku, který důchod při jejich souběhu je vyšší, a na základě § 58 zákona o důchodovém pojištění rozhodnout. Stěžovatel ke dni rozhodnutí o starobním důchodu rozhodl i o odnětí plného invalidního důchodu a konstatoval, že žalobkyně je částečně invalidní, není však z úřední povinnosti v takovém případě bez nové žádosti povinen rozhodnout o přiznání částečného invalidního důchodu. Tato povinnost je stanovena pouze v případě rozhodování o přiznání plného či částečného invalidního důchodu, nikoliv v řízení o jeho odnětí, jak již Nejvyšší správní soud judikoval (sp. zn. 4 Ads 9/2004).^*) Žalobkyně podala žádost o přiznání částečného invalidního důchodu dne 18. 6. 2003, stěžovatel proto neměl možnost porovnat výši požadovaného nároku s výší starobního důchodu v rozhodnutí vydaném dne 22. 5. 2003, tedy ještě před zahájením řízení o částečný invalidní důchod. Žalobkyni byl přiznán nejdříve starobní důchod, neboť o něj požádala dříve; po zjištění existence nároku na vyšší dávku jí tato dávka byla přiznána od stejného data, tj. od 1. 6. 2003, rozdíl za dané období jí byl přiznán a vyplacen. Nedošlo tedy k žádnému zkrácení na právech.