Vydání 7/2005

Okresní pozemkový úřad v Chebu rozhodnutím ze dne 7. 3. 2001 s odkazem na § 9 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách schválil návrh jednoduché pozemkové úpravy v katastrálním území H.

Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad odvolání proti uvedenému rozhodnutí zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo.

Proti označenému rozhodnutí odvolacího správního orgánu podala žalobkyně žalobu Vrchnímu soudu v Praze, jíž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu orgánu ve smyslu § 247 a násl. o. s. ř., v tehdejším znění.

Protože vrchní soud o věci nerozhodl do 31. 12. 2002, převzal ji k dokončení podle § 132 s. ř. s. Nejvyšší správní soud. Ten pak usnesením ze dne 18. 2. 2003 žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že souzená věc spadá pod ty případy, kdy správní orgán v mezích své zákonné pravomoci rozhoduje v soukromoprávní věci. Uvedl, že pozemkové úpravy ve své většině nepředstavují vyvlastnění v pravém slova smyslu, protože jsou v podstatě hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků. Ochrana vlastníků s prováděnými úpravami nesouhlasících je zajištěna možností podat žalobu v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 151/2002 Sb. Podle § 9 zákona o pozemkových úpravách okresní pozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkové úpravy, pokud s ní souhlasí vlastníci aspoň dvou třetin výměry půdy dotčené pozemkovou úpravou. Ve svých důsledcích samotný postup správního orgánu s sebou přináší nikoli převládající autoritativní zásah orgánů veřejné moci vrchnostenským způsobem, nýbrž se předpokládá role , který za přesně vymezených podmínek může vydat rozhodnutí o schválení návrhu pozemkové úpravy, totiž pokud s ní souhlasí vlastníci alespoň dvou třetin půdy dotčené pozemkovou úpravou. Tento postup lze připodobnit typicky občanskoprávnímu (soukromoprávnímu) vztahu týkajícímu se způsobu řešení vzájemných vztahů v rámci podílového spoluvlastnictví (§ 139 občanského zákoníku). Ani v případě pozemkových úprav není důvod uvažovat v odlišných kategoriích, protože jde opět pouze o způsob řešení sporů vzniklých v rámci určitého vlastnického vztahu mezi více vlastníky, o čemž je nadán rozhodovat nikoli soud v prvním stupni, nýbrž správní orgán. Soudní kontrola jeho postupu je umožněna cestou podání žaloby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení, jímž Nejvyšší správní soud odmítá návrh, a to ke krajskému soudu, jehož místní příslušnost je dána ustanovením § 7 odst. 2 s. ř. s., tedy tomu, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práva toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrh odmítl podle § 46 odst. 2 s. ř. s. s poukazem na shora učiněné poučení žalobkyně o možnosti podat žalobu u věcně příslušného soudu.

Žalobkyně poté dne 17. 4. 2003 podala žalobu u Městského soudu v Praze s označením, že jde o žalobu podle části páté občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 151/2002 Sb., řídíc se tak poučením obsaženým v označeném usnesení Nejvyššího správního soudu, v níž vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím o schválení návrhu jednoduché pozemkové úpravy v katastrálním území H. a navrhla, aby soud rozhodl tak, že se tento návrh neschvaluje.

Nejvyšší správní soud poté dne 29. 4. 2003 vydal opravné usnesení, jímž opravil poučení z předchozího usnesení potud, že namísto textu o tom, že má být žaloba podána u krajského soudu, má být správně uvedeno, že žaloba má být podána u místně příslušného okresního soudu.

Usnesením ze dne 14. 1. 2004 pak Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání věci jsou příslušné okresní soudy a že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Chebu; usnesení neobsahuje odůvodnění.

Okresní soud v Chebu namítl nedostatek své pravomoci věc projednat a rozhodnout. Poukázal především na § 2 zákona o pozemkových úpravách, podle něhož se pozemkovými úpravami uspořádávají vlastnická práva k pozemkům a s nimi související věcná břemena, pozemky se jimi prostorově a funkčně upravují, scelují nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost pozemků a vyrovnání jejich hranic. Současně se jimi vytvářejí podmínky k racionálnímu hospodaření, k ochraně a zúrodnění půdního fondu, zvelebení krajiny a zvýšení její ekologické stability. V rámci řízení o pozemkových úpravách (jednoduchých či komplexních) tak dochází ke scelování či dělení pozemků, takže se jedná do jisté míry o vyvlastňovací řízení . Veřejný zájem ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který takové vyvlastnění ospravedlňuje, je pak blíže vymezen v § 2 větě druhé citovaného zákona. Jakkoli je nepochybné, že se v řízení o pozemkových úpravách rozhoduje o soukromých zájmech vlastníků, jejichž pozemky mají být sceleny či rozděleny, nelze pominout, že se rozhoduje i o zájmech veřejných. Jen z tohoto důvodu jsou pozemkové úpravy slučitelné s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. K pozemkové úpravě může dojít, pokud s ní souhlasí vlastníci alespoň dvou třetin výměry půdy dotčené pozemkovou úpravou. Ve vztahu ke zbývající třetině tak jde o vyvlastnění ve smyslu uvedeného článku Listiny základních práv a svobod. Při rozhodování o pozemkové úpravě jsou tak dotčeny zájmy soukromé i veřejné. Zde zastoupený veřejný zájem, jejž Nejvyšší správní soud zcela pominul, má přitom povahu kvalifikovaného veřejného zájmu, neboť spočívá ve veřejném zájmu na určitém výsledku daného rozhodnutí. Proto je nepřiléhavé i přirovnání řízení o pozemkových úpravách k vypořádání spoluvlastnictví podle § 139 občanského zákoníku, neboť vypořádání spoluvlastnictví je čistě soukromoprávní záležitostí, ve které veřejný zájem absentuje. Z toho plyne, že v daném řízení převažují typické znaky tzv. veřejnoprávní věci. Proto takové rozhodnutí pozemkového úřadu nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu o věci, jež by vyplývala z občanskoprávních vztahů, jak to má na mysli § 244 odst. 1 o. s. ř., ale jde o rozhodnutí orgánu veřejné správy v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a věc tedy spadá do správního soudnictví.

Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu o schválení jednoduché pozemkové úpravy, je soud ve správním soudnictví; zároveň zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2003.