Vydání 11/2025

[42] Předně se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou uplynutí prekluzivní lhůty ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 pro zahájení přezkumného řízení ve věci veřejnoprávní smlouvy. K případné prekluzi by byl ostatně povinen přihlédnout i z úřední povinnosti, neboť prekludovanému, a tudíž již neexistujícímu (zaniklému) právu nelze poskytovat ochranu (k tomu přiměřeně srov. např. nález ÚS ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, č. 38/2009 Sb. ÚS).

[43] V posuzované věci fond stěžovateli poskytl dotaci dle zákona o SZIF, který v § 11a odst. 1 uvádí: V odstavci 2 stanovuje: Zákon o SZIF tedy upravuje prekluzivní lhůtu pro zahájení řízení o vrácení neoprávněné platby . Podle žalovaného přitom bylo možno zahájit přezkumné řízení ve věci nezákonnosti veřejnoprávní smlouvy v rámci této desetileté prekluzivní lhůty.

[44] Naproti tomu stěžovatel tvrdí, že bylo nutno dodržet čtyřletou prekluzivní lhůtu ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95. Podle tohoto ustanovení platí: […]

[45] Nejvyšší správní soud pro úplnost podotýká, že byť toto nařízení označuje lhůty jako „promlčecí“, ze znění čl. 3 odst. 1, jakož i z jeho teleologického výkladu je třeba dovodit, že tyto lhůty mají povahu lhůty prekluzivní (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 3. 2022, čj. 5 Afs 4/2021-66, č. 4333/2022 Sb. NSS, bod 28).

[46] V souvislosti s otázkou použitelnosti úpravy obsažené v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 je namístě připomenout, že Soudní dvůr v současnosti vede pod číslem C-539/24, , řízení o předběžných otázkách položených Nejvyšším správním soudem v jiné věci, které se týkají právě výkladu čl. 3 odst. 1 a 3 nařízení č. 2988/95 (viz usnesení NSS ze dne 31. 7. 2024, čj. 10 Afs 82/2024-52). Jedná se o následující otázky:

[47] Nejvyšší správní soud tak zpochybnil soulad ustanovení § 44a odst. 11, věty poslední, rozpočtových pravidel, které upravuje desetiletou prekluzivní lhůtu pro vyměření odvodu a penále (toto ustanovení konkrétně uvádí: ), s unijním právem.

[48] V této věci se sice jedná o poněkud odlišnou situaci – zákon o SZIF upravuje vlastní prekluzivní lhůtu pro zahájení řízení o vrácení , kterou stanovuje v délce 10 let ode dne vyplacení (viz § 11a). Výslovně však nestanovuje prekluzivní lhůtu pro zahájení takových řízení o nesrovnalosti, která nevedou k vrácení , a to z důvodu, že k samotnému vyplacení ještě nedošlo (jak tomu bylo ve věci stěžovatele). Zodpovězení uvedených předběžných otázek by proto mohlo být i pro posouzení této věci, v níž je primárně potřeba si ujasnit, zda byla tato dle nařízení č. 2988/95 na posuzovanou věc vůbec použitelná. Nejvyšší správní soud nicméně nepovažoval za nezbytné přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí Soudního dvora. Dospěl totiž shodně s městským soudem k závěru, že čtyřletá pro zahájení stíhání o nesrovnalosti ve smyslu citovaného nařízení byla v posuzované věci tak i tak dodržena. Úvahy, které Nejvyšší správní soud vedly k tomuto závěru, jsou rozvedeny dále.

[49] Nejprve je vhodné zmínit, že pod pojem (týkající se nesrovnalosti), k jehož zahájení stanovuje čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 čtyřletou prekluzivní lhůtu, je dle judikatury Soudního dvora třeba zahrnout jednak řízení, jejichž účelem je uložení sankce (viz čl. 5 nařízení č. 2988/95), a jednak řízení, jejichž výsledkem je uložení správního opatření (k tomu srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 29. 1. 2009, , C-278/07 a , C-280/07, ze dne 17. 9. 2014, , C-341/13 či ve věci . Toto ustanovení se tedy „“ (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 9. 2015, , C-383/14, srov. rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2024, čj. 4 Afs 52/2023-85).

[50] Soudní dvůr již ve své rozhodovací praxi rovněž jednoznačně vyslovil, že běh čtyřleté prekluzivní lhůty pro zahájení stíhání začíná od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti, kterou se podle čl. 1 odst. 2 téhož nařízení rozumí jakékoli porušení právního předpisu „“ Evropské unie (viz rozsudky ze dne 6. 10. 2015, -, C-59/14, či ze dne 10. 4. 2025, ,C-657/23). Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 2. 2024, čj. 4 Afs 52/2023-85, konstatoval, že „“. Pro závěr o nesrovnalosti ve smyslu nařízení č. 2988/95 přitom postačí pouhá potencialita poškození unijního rozpočtu. Nejvyšší správní soud v odkazované věci rovněž odmítl názor tehdejšího žalovaného, že „“.

[51] Ve světle uvedených závěrů lze přisvědčit závěru městského soudu, že za stíhání nesrovnalosti ve smyslu uvedené unijní úpravy lze považovat také přezkumné řízení veřejnoprávní smlouvy, o které šlo v nyní posuzované věci. Nejedná se sice přímo o řízení o vrácení již poskytnuté (srov. bod 23 rozsudku NSS čj. 4 Afs 52/2023-85, v němž soud konstatoval, že nařízení č. 2988/95 v čl. 3 pododstavec 1 obsahuje lhůtu pro zahájení řízení o vrácení poskytnuté ); zrušením veřejnoprávní smlouvy však dochází k tomu, že stěžovatel pozbyde nárok na vyplacení již přiznané , a to v důsledku existence nesrovnalosti (porušení právního předpisu upravující střet zájmů), která by potenciálně mohla vést k poškození unijního rozpočtu. V tomto smyslu tak lze přezkumné řízení veřejnoprávní smlouvy materiálně považovat za řízení směřující k uložení opatření či správní sankce ve smyslu čl. 4 a 5 nařízení č. 2988/95.

[52] Mezi stranami není sporu o tom, že k šetřené nesrovnalosti (porušení zákona o střetu zájmů) mělo dojít uzavřením veřejnoprávní smlouvy dne 17. 5. 2018. Žalovaný zahájil přezkumné řízení dne 17. 7. 2023, tedy více než 4 roky po vzniku nesrovnalosti. Rozhodná proto byla otázka (mezi stranami sporná), zda došlo (kdy a jakým úkonem) k přerušení běhu čtyřleté prekluzivní lhůty dle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2899/95.

[53] Městský soud správně konstatoval, že aby byl určitý úkon způsobilý přerušit běh prekluzivní lhůty, musí kumulativně naplňovat tyto podmínky: i) musí být vydán příslušným orgánem, ii) musí být oznámen dané osobě, iii) musí se týkat vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti (viz čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95). Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje splnění první a třetí z uvedených podmínek. Městský soud při posouzení této otázky správně vyšel z obecných závěrů rozsudku Soudního dvora ve věci , podle něhož „“ (viz bod 33). Soudní dvůr dále konstatoval, že „“ (bod 47).

[54] Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že by závěry uvedeného rozsudku Soudního dvora nebyly na nyní posuzovanou věc přenositelné s ohledem na odlišné skutkové okolnosti, které dle stěžovatele tkví v tom, že v případě řešeném Soudním dvorem spočívala nesrovnalost výlučně v porušení povinností příjemce veřejné podpory. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že také v nyní posuzovaném případě spočívala šetřená nesrovnalost (existence střetu zájmů) v pochybení stěžovatele, coby příjemce . Podle Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování na projekty Programu rozvoje venkova na období 2014–2020, konkrétně kapitoly 4 nazvané , písm. e) zodpovídá za plnění podmínek stanovených Pravidly výhradně žadatel/příjemce . Podle písm. j) musí být projekt v souladu s příslušnou právní úpravou (a tedy i v souladu s pravidly stanovujícími zákaz střetu zájmů, pozn. NSS) od data podání žádosti o dotaci do konce lhůty vázanosti projektu na účel. Toto pravidlo tedy platí rovněž pro zákaz střetu zájmů ve smyslu § 4c zákona o střetu zájmů. Uvedenou podmínku proto musí žadatel splňovat po celou dobu vyřizování žádosti o dotaci (viz rozsudek NSS ze dne 15. 1. 2025, čj. 10 Afs 157/2024-62, č. 4665/2025 Sb. NSS). Bylo proto na stěžovateli jako žadateli o dotaci/příjemci , aby zajistil, že mu v čerpání nebrání existence střetu zájmů. Pokud tedy stěžovatel na více místech své kasační stížnosti upozorňuje na to, že se případného porušení podmínek pro poskytnutí dopustil fond, a nikoliv sám stěžovatel, nelze mu v tomto jeho předpokladu přisvědčit. Ostatně Nejvyšší správní soud již ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že za dodržení podmínek, které se vážou k udělení , je zodpovědný primárně příjemce (srov. např. rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 Afs 15/2012-38, č. 2713/2012 Sb. NSS).

[55] Shodně s městským soudem i Nejvyšší správní soud považuje fond za příslušný orgán ve smyslu výše citované unijní úpravy, tedy orgán oprávněný k vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti, a to s ohledem na jeho oprávnění plynoucí mu z § 12a odst. 1 zákona o SZIF (resp. § 12a odst. 2 zákona o SZIF, ve znění účinném od 1. 1. 2023). Podle tohoto ustanovení je fond oprávněn, a to i bez ohlášení, provádět kontrolu

[56] Přestože je tedy fond stranou veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí (jak upozorňuje stěžovatel), zároveň je, jako poskytovatel , oprávněn, v mezích svého zákonného zmocnění, provádět kontrolu plnění podmínek pro poskytnutí , tj. rovněž prověřovat způsobilost příjemce , a tedy také posuzovat případnou existenci střetu zájmů. Je tak třeba jej ve smyslu výše uvedené judikatury Soudního dvora považovat za orgán oprávněný činit dotčené úkony týkající se vyšetřování nebo stíhání nesrovnalosti. Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že by úkon přerušující prekluzivní lhůtu mohl provést toliko orgán příslušný k vedení přezkumného řízení, tedy ministerstvo.

[57] Dále bylo třeba posoudit, zda fond učinil ve vztahu ke stěžovateli úkon, který způsobil přerušení prekluzivní lhůty, tj. úkon, jenž se týkal vyšetřování nebo řízení, v němž byly dostatečně přesně vymezeny operace, kterých se týkají podezření na nesrovnalosti. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že takovým úkonem bylo oznámení fondu o pozastavení administrace projektu ze dne 30. 3. 2022. Fond zde sice stručně, leč dostatečně konkrétně stěžovateli sdělil, že administrace projektu a platba nebudou provedeny v termínech, jež předpokládají Pravidla pro žadatele (obecná část čl. 10), a to z důvodu prověřování způsobilosti příjemce ve smyslu prováděcího nařízení Komise (EU) č. 809/2014, čl. 48 () spojené s probíhajícím auditem Evropské komise – DG AGRI (Generálního ředitelství pro zemědělství a rozvoj venkova) ke střetu zájmů. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by se tento úkon fondu nijak netýkal vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. Naopak, fond tímto úkonem upozorňoval stěžovatele na nesrovnalost spočívající ve střetu zájmů, jež byla předmětem šetření Komise. Fond ostatně ohledně této nesrovnalosti posléze, v návaznosti na výsledky auditu Komise, zahájil kontrolu způsobilosti příjemce . Ze stejného důvodu – existence střetu zájmů – poté ministerstvo zahájilo přezkumné řízení týkající se zákonnosti uzavřené veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí . Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem v tom, že fond tuto nesrovnalost ve sdělení ze dne 30. 3. 2022 dostatečně specifikoval; stěžovateli muselo být zřejmé, že se jednalo o střet zájmů Andreje Babiše, který byl v rozhodné době veřejným funkcionářem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona o střetu zájmů. Nejednalo se tedy o jakýkoliv úkon obecné povahy, nýbrž o úkon s jasnou souvislostí s podezřením na konkrétní nesrovnalost, která byla posléze důvodem pro zrušení veřejnoprávní smlouvy v přezkumném řízení ze strany žalovaného.

[58] Nadto lze souhlasit i se závěrem městského soudu (viz bod 33 rozsudku), že dalším úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty bylo sdělení fondu o ukončení administrace žádosti o dotaci ze dne 10. 5. 2023. Právo ministerstva zahájit přezkumné řízení tak nemohlo být a nebylo prekludováno. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že další úkony fondu, kterými by mělo dojít k přerušení prekluzivní lhůty soud v napadeném rozsudku nezmiňoval (tj. ani zahájení kontroly fondu ze dne 21. 12. 2022, jak uvádí stěžovatel v kasační stížnosti).

[59] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou použitelnosti § 4c zákona o střetu zájmů na poskytování dotací dle zákona o SZIF. Stěžovatel sice tuto otázku vznesl až v rámci třetího okruhu své kasační argumentace, z hlediska logické návaznosti argumentace je však třeba ji vyřešit již na druhém místě, neboť v případě negativní odpovědi by bylo bezpředmětné řešit samotnou existenci střetu zájmů (viz druhý okruh kasační argumentace). Nejvyšší správní soud již na tomto místě předesílá, že s hodnocením této otázky městským soudem souhlasí.

[60] Ustanovení § 4c zákona o střetu zájmů, ve znění účinném v době uzavření veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí , stanoví: (znění účinné do 31. 12. 2023).

[61] Městský soud se dostatečně vypořádal s podstatou obsáhlé žalobní argumentace vztahující se k této otázce; napadený rozsudek není v tomto ohledu nepřezkoumatelný. Akcentoval zejména závěr správních orgánů, že použitelnost § 4c zákona o střetu zájmů na poskytování dotací podle zákona o SZIF plyne již ze samotného textu tohoto ustanovení a také ze smyslu a účelu právní úpravy zákazu střetu zájmů. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by městský soud vystavěl svou argumentaci na zcela jiných důvodech než správní orgány, a že by tak zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Zmíněné důvody aplikovatelnosti § 4c zákona o střetu zájmů na posuzovanou věc jsou obsaženy v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který v této souvislosti citoval ze stanoviska Komise vydaného v rámci auditního šetření, s nímž se ztotožnil. Rovněž v rozhodnutí o rozkladu žalovaný zdůraznil, že správní orgány jsou vázány smyslem a účelem zákona o střetu zájmů, které nesvědčí o tom, že by se zákaz obsažený v § 4c tohoto zákona vztahoval toliko na poskytované dle rozpočtových pravidel. Jak uvedl již městský soud, správní rozhodnutí obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek, přičemž z těchto rozhodnutí jednoznačně plynou závěry směřující k použitelnosti § 4c zákona o střetu zájmů i na poskytování dotací dle zákona o SZIF, které potvrdil v řízení o žalobě rovněž městský soud.

[62] Nejvyšší správní soud považuje za podstatné zejména zdůraznit, že účelem právní úpravy zamezení střetu zájmů veřejných funkcionářů obsažené v § 4 až 4c zákona o střetu zájmů je ochrana veřejného zájmu, popřípadě zamezení situacím, ve kterých by ke vzniku možného střetu mohlo dojít. Z výše citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/17, ve kterém se Ústavní soud zabýval návrhem na zrušení mimo jiné ustanovení § 4a až 4c zákona o střetu zájmů, vyplývá, že smyslem § 4c uvedeného zákona je zabránit střetu zájmů při vynakládání veřejných prostředků, tedy poskytování dotací nebo investičních pobídek společnostem ovládaným či vlastněným veřejným funkcionářem. Má tak jít o nástroj k zamezení nežádoucího střetu zájmů veřejného funkcionáře ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona o střetu zájmů s jeho soukromými zájmy. Dle Nejvyššího správního soudu je již na první pohled zřejmé, že primárním účelem je ochrana veřejných rozpočtů, resp. veřejného zájmu, bez ohledu na to, podle jakého zákona jsou veřejné prostředky () vynakládány.

[63] Nejvyšší správní soud je přitom shodně s městským soudem přesvědčen, že pojem upravující rozpočtová pravidla použitý v § 4c zákona o střetu zájmů zahrnuje nejen rozpočtová pravidla (tj. zákon č. 218/2000), výslovně uvedená v odkazu v poznámce pod čarou č. 14, ale rovněž další předpisy vztahující se k rozpočtovým pravidlům v materiálním smyslu. Městský soud správně zdůraznil, že poznámka pod čarou obsažená v zákonném textu není součástí závazné právní normy. Jejím hlavním účelem je lepší orientace v právním předpisu, nemůže však vést k restriktivnějšímu výkladu jinak obecnějšího ustanovení (viz např. nálezy ÚS ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, č. 173/1999 Sb. ÚS, či ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, č. 14/2000 Sb. ÚS). Ze samotného zákonného textu (bez zohlednění poznámky pod čarou) tento výklad (tj. že by se uvedené ustanovení vztahovalo výhradně na poskytování dotací dle rozpočtových pravidel) nelze dovodit, a proto stěžovatel městskému soudu neoprávněně vytýká, že se naopak dopustil výkladu nepřípustně rozšiřujícího. Zákaz střetu zájmů stanovený v § 4c je tedy třeba vztáhnout rovněž na poskytování nenárokových dotací dle zákona o SZIF (o takovou dotaci jde i v této věci), jelikož se nepochybně také jedná o zákon, jenž materiálně upravuje rozpočtová pravidla. Konkrétně obsahuje úpravu rozpočtových pravidel fondu, resp. pravidel týkajících se financování fondu a využívání finančních zdrojů fondu prostřednictvím činnosti fondu spočívající v poskytování dotací (viz § 6, § 6a, § 6c, § 11, § 11a zákona o SZIF). Účelem státního fondu je vyčlenit určité veřejné finanční prostředky na poskytování dotací, které by jinak byly vyplaceny příslušnými složkami státu.

[64] Ve prospěch předestřeného výkladu svědčí i městským soudem zmiňovaná novelizace § 4c zákona o střetu zájmů zákonem č. 253/2023 Sb., která zpřesnila zde uvedenou formulaci následovně: […]. Byť tuto novelu zrušil z procesních důvodů Ústavní soud (viz nález ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 41/23), nepochybně rovněž vypovídá o úmyslu zákonodárce potvrdit dosavadní praxi a vztáhnout zákaz střetu zájmů na poskytování dotací i podle dalších zákonů materiálně upravujících rozpočtová pravidla, resp. poskytování dotací.

[65] Stěžovatel ostatně nepředložil žádný přesvědčivý argument, proč by se mělo v tomto ohledu rozdílně zacházet s dotacemi poskytovanými dle rozpočtových pravidel a s dotacemi poskytovanými dle zákona o SZIF. Nejvyšší správní soud nepovažuje za případnou argumentaci stěžovatele spočívající v tom, že poskytovateli dotací dle zákona o rozpočtových pravidlech jsou typicky ústřední orgány státní správy, jejichž organizační vazba na vůli členů vlády je užší než u státních fondů. Podle Nejvyššího správního soudu by se vyplácení dotací prostřednictvím státních fondů mělo řídit pravidly, která jsou srovnatelná s pravidly pro vyplácení dotací jednotlivými ministerstvy. Účelem právní úpravy střetu zájmů je totiž zabránit situacím, kdy by určité osobě mohla být poskytnuta proto, že je ovládána členem vlády (veřejným funkcionářem). K takovým situacím přitom bezpochyby může dojít i při poskytování nenárokových dotací dle zákona o SZIF. Podle kasačního soudu by tak zcela postrádalo logiku, aby se z hlediska posouzení střetu zájmů postupovalo různě v závislosti na tom, podle jakého zákona jsou (tedy veřejné finanční prostředky ze státního rozpočtu či unijního rozpočtu) poskytovány.

[66] Pokud jde o úvahy městského soudu týkající se eurokonformního výkladu § 4c zákona o střetu zájmů, Nejvyšší správní soud podotýká, že městský soud tím jen podpořil svou argumentaci o výkladu tohoto ustanovení, která by obstála již sama o sobě. Městský soud správně připomněl unijní rozměr národní úpravy střetu zájmů, na který upozornil rovněž Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/17 (viz zejména body 103 a 104), a z něj vyplývající povinnost zamezit tomu, aby mohli veřejní funkcionáři zneužívat svěřenou moc k prosazování svých vlastních zájmů na úkor zájmu veřejného, potažmo i zájmu Evropské unie (více viz odůvodnění napadeného rozsudku, body 47 až 50).

[67] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem i v tom, že předestřený výklad lze dovodit rovněž z judikatury Nejvyššího správního soudu, a to např. rozsudků čj. 10 Afs 157/2024-162, či ze dne 14. 1. 2025, čj. 1 Afs 172/2024-59, a dalších, které se týkaly ukončení administrace žádosti společností spadajících do skupiny Agrofert o dotaci poskytovanou dle zákona o SZIF právě z důvodu rozporu s § 4c zákona o střetu zájmů. Nejvyšší správní soud se v nich otázkou aplikovatelnosti § 4c zákona o střetu zájmů na poskytování dotací dle zákona o SZIF sice výslovně nezabýval, z kontextu těchto rozhodnutí je však zřejmé, že takový výklad plně akceptoval.

[68] Stěžovatel dále zpochybňuje závěr soudu, že posuzovaná veřejnoprávní smlouva o poskytnutí byla uzavřena v rozporu s § 4c zákona o střetu zájmů. Zejména nesouhlasí s tím, že by v okamžiku uzavření dohody byl ovládající osobou společnosti Agrofert, tj. jediného akcionáře stěžovatele, Andrej Babiš.

[69] Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře do jisté míry otázkou existence střetu zájmů Andreje Babiše jako veřejného funkcionáře v souvislosti s poskytováním dotací společnostem patřícím do skupiny Agrofert zabýval. V nedávné době řešil otázku, zda jsou tyto osoby způsobilým žadatelem o dotaci, konkrétně, zda jsou vlastněny osobou (společností Agrofert), kterou ovládá veřejný funkcionář. Dospěl přitom k závěru, že nelze považovat za pochybení, pokud správní orgány v této otázce vyšly z auditních zjištění Komise, která dospěla k jednoznačnému konstatování, že se na Andreje Babiše, jakožto veřejného funkcionáře, vztahuje § 4c zákona o střetu zájmů, neboť prostřednictvím svěřenských fondů nepřímo ovládá společnost Agrofert. Nejvyšší správní soud tak potvrdil postup poskytovatele (fondu) spočívající v ukončení administrace žádosti o dotaci z důvodu nezpůsobilosti žadatele právě s odkazem na porušení § 4c zákona o střetu zájmů vyplývající z auditních závěrů Komise (např. rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2025, čj. 5 Afs 228/2024-61, bod 56; ze dne 14. 1. 2025, čj. 1 Afs 172/2024-59, bod 48, ze dne 20. 3. 2025, čj. 10 Afs 269/2024-67, bod 33, či ze dne 27. 2. 2025, čj. 7 Afs 201/2024-60, bod 43). Nejvyšší správní soud tím zároveň připustil (i když se touto otázkou sám věcně nezabýval), že veřejný funkcionář může nepřímo ovládat právnickou osobu prostřednictvím svěřenských fondů.

[70] Ze zjištění auditu Komise vyšly správní orgány (zcela logicky) i v této věci, s těmito závěry se ztotožnily a vtělily je do svých rozhodnutí. Veřejnoprávní smlouva o poskytnutí tak byla dle jejich názoru uzavřena v rozporu s § 4c zákona o střetu zájmů. Městský soud tento závěr aproboval.

[71] Kasační námitky stěžovatele směřují zejména proti výkladu pojmu a jeho aplikaci na posuzovaný skutkový stav. Stěžovatel se domáhá, aby byl tomuto pojmu přiřazen stejný význam jako v zákoně o obchodních korporacích.

[72] Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že § 4c zákona o střetu zájmů (citovaný v bodě [60] výše) ukládá zákaz vstupovat do určitých právních vztahů, konkrétně přijímání dotací, s osobou, ve které má určitou majetkovou účast (alespoň 25% podíl) buď přímo veřejný funkcionář, nebo jiná osoba, kterou veřejný funkcionář ovládá (tj. ovládaná osoba). Pojem či používá zákon o střetu zájmů na více místech, aniž by však bylo výslovně uvedeno, co přesně se pod konceptem ovládání ve smyslu tohoto zákona rozumí.

[73] Povahou a účelem § 4c zákona o střetu zájmů se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/17, v němž uvedl, že jde o možnost ovlivňování jednání státu, resp. jeho orgánů veřejnými funkcionáři ve prospěch jejich vlastních (osobních či soukromých) zájmů. V tomto případě je podstatná právě povaha majetkové účasti (aspekt získání prospěchu) na obchodní společnosti vstupující do obchodních vztahů s veřejným sektorem. Konkrétně je stanovena 25% hranice účasti na obchodní společnosti. Dále toto ustanovení operuje s pojmem , což je třeba chápat tak, že vztah mezi veřejným funkcionářem a příslušnou obchodní společností je natolik intenzivní, že není žádných pochyb o tom, že v takovýchto případech střet zájmů nastává bez dalšího dokazování (viz bod 188 nálezu).

[74] Ústavní soud rovněž vyslovil, že při výkladu sporných ustanovení tohoto zákona je třeba mimo jiné vycházet rovněž z obsahu a účelu unijní úpravy střetu zájmů, zejména pak s přihlédnutím k definici pojmu obsažené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euroatom) 2018/1046, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, mění nařízení (EU) č. 1296/2013, (EU) č. 1301/2013, (EU) č. 1303/2013, (EU) č. 1304/2013, (EU) č. 1309/2013, (EU) č. 1316/2013, (EU) č. 223/2014 a (EU) č. 283/2014 a rozhodnutí č. 541/2014/EU a zrušuje nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012. Toto nařízení v čl. 61 odst. 3 uvádí, že . Rovněž je třeba vycházet z navazujících prováděcích unijních předpisů. Konkrétně Ústavní soud odkázal na přílohu I oddíl VIII písm. D bod 5 směrnice Rady 2011/16/EU o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/799/EHS, podle které se pod rozumí fyzické osoby, které mají kontrolu nad subjektem. V případě svěřenského fondu se tímto termínem rozumí zakladatel, správce svěřenského majetku, osoba vykonávající dohled nad správou fondu (pokud existuje), obmyšlený nebo skupina obmyšlených a jakákoli jiná fyzická osoba mající nejvyšší faktickou kontrolu nad svěřenským fondem, a v případě právního uspořádání, které není svěřenským fondem, se tímto termínem rozumí osoby v rovnocenném nebo obdobném postavení. Přitom toto ustanovení ukládá, aby byl pojem vykládán způsobem, který je v souladu s doporučeními Finančního akčního výboru (). Odkázal také na čl. 3 odst. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849, o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES, podle kterého je skutečným majitelem třeba rozumět fyzickou osobu nebo , nebo fyzickou osobu nebo (viz bod 106 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/17). Z nálezu Ústavního soudu tak lze dovodit spíše širší pojetí pojmu , jak ostatně upozorňuje i městský soud v napadeném rozsudku (viz bod 55).

[75] V českém právním řádu upravuje koncept ovládání zákon o obchodních korporacích, podle jehož § 74 odst. 1 je ovládající osobou . Z hlediska jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu je třeba přisvědčit městskému soudu, že při výkladu pojmu pro účely zákona o střetu zájmů je třeba úpravu obsaženou v zákoně o obchodních korporacích použít jako interpretační vodítko. Zároveň však Nejvyšší správní soud připomíná obecnou zásadu, podle níž je uplatňování soukromého práva nezávislé na uplatňování práva veřejného (viz § 1 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku). Úpravu ovládání obsaženou v zákoně o obchodních korporacích je nutno v posuzované věci použít v souladu s výše uvedeným smyslem a účelem zákona o střetu zájmů, jímž je primárně ochrana veřejného zájmu, zejména ochrana veřejných rozpočtů, a rovněž zajištění rovného zacházení s hospodářskými subjekty (případnými příjemci ). Na druhou stranu právní úprava obsažená v zákoně o obchodních korporacích je úpravou soukromoprávní, sledující primárně jiné účely.

[76] Jak ve svých závěrech shrnula i Komise (viz Konečné stanovisko po předložení zprávy smírčího orgánu ve věci č. 21/CZ/895), zákon o obchodních korporacích je součástí práva soukromého a upravuje v prvé řadě obchodní . To je zřejmě i důvod, proč ustanovení o ovládání zmiňují pouze obchodní , a nikoli jiné subjekty (s právní osobností či bez ní), které by nicméně mohly být také „ovládány“, ale které nejsou primárně předmětem tohoto zákona. Na druhé straně je zákon o střetu zájmů součástí práva veřejného a jeho cílem je zabránit střetu zájmů ve všech jeho podobách. V tomto kontextu by měl být pojem v § 4c zákona o střetu zájmů chápán spíše obecněji jako subjekt nebo mechanismus, jehož prostřednictvím je vykonáván vliv a který se neomezuje na kategorii obchodních korporací ve smyslu zákona o obchodních korporacích. Jinak by bylo možné použití tohoto ustanovení jednoduše obejít kupříkladu založením svěřenského fondu a zároveň dotčené podíly ve skutečnosti nadále ovládat. Komise proto dospěla k závěru, že § 4c platí i v situaci, kdy veřejný funkcionář má rozhodující vliv na obchodní korporaci prostřednictvím ovládaného subjektu, který není obchodní korporací a který nemusí mít právní osobnost, jako je například svěřenský fond. Nejvyšší správní soud se s tímto výkladem zcela ztotožňuje. S ohledem na uvedené závěry tak bylo možné připustit, že Andrej Babiš ovládal společnost Agrofert nepřímo prostřednictvím svěřenských fondů, do nichž vložil kmenové akcie této společnosti.

[77] Ostatně i podle zákona o obchodních korporacích lze realizovat ovládání nejen právně, ale i fakticky. Faktické ovládání přitom může plynout z jakékoliv významné skutečnosti (např. může jít o osobu blízkou většinovému společníkovi), která znamená možnost rozhodujícího vlivu (srov. Doležil, T. § 74. In: Lasák, J. a kol. Praha: Wolters Kluwer, 2014, dostupný z ASPI). Jako prostředek uplatnění nepřímého rozhodujícího vlivu tedy mohou být dle uvážení Nejvyššího správního soudu využity i jiné osoby, případně i tzv. subjekty, jako jsou svěřenské fondy (představující vyčleněné jmění), a to například právě ze strany osoby, která vyčlenila majetek do svěřenského fondu jako zakladatel a které má být plněno jako obmyšlenému.

[78] Nejvyšší správní soud shrnuje, že veřejný funkcionář je ovládající osobou ve smyslu § 4c zákona o střetu zájmů tehdy, pokud může v obchodní korporaci (ovládané osobě) vykonávat přímo či nepřímo rozhodující vliv. Nepřímý vliv lze přitom vykonávat rovněž prostřednictvím svěřenských fondů, do nichž veřejný funkcionář vložil svou majetkovou účast na ovládané osobě. To za předpokladu, že si veřejný funkcionář zachová možnost tyto svěřenské fondy přímo či nepřímo řídit, resp. je ovládat.

[79] Městský soud v bodě 59 napadeného rozsudku založil svůj závěr o faktickém ovládání společnosti Agrofert Andrejem Babišem prostřednictvím svěřenských fondů, do nichž Andrej Babiš vložil akcie společnosti Agrofert, zejména na následujících skutečnostech, vyplývajících ze statutů obou svěřenských fondů:

- Účelem svěřenských fondů byla vedle správy svěřeného majetku také ochrana zájmů Andreje Babiše. Pokud by svěřenský správce nakládal s majetkem v rozporu s tímto účelem, mohl by být odvolán. Andrej Babiš byl v obou fondech po dobu svého života jediným obmyšleným; za doby trvání správy svěřenských fondů mohl obdržet veškerý zisk z majetku do nich vložených. V případě skončení správy svěřenských fondů za života Andreje Babiše, by mu měl být vydán veškerý majetek.

- Andrej Babiš jmenoval svěřenskými správci Zbyňka Průšu a Alexeje Bílka, kteří byli oba jeho dlouholetí spolupracovníci a členové představenstva společnosti Agrofert. Určil rovněž případné náhradníky svěřenských správců. Podle statutů je svěřenský správce oprávněn činit zásadní rozhodnutí týkající se majetku vyčleněného do svěřenského fondu pouze se souhlasem rady protektorů (rozhodnutí o naložení se ziskem, o výkonu hlasovacích práv spojených s akciemi společnosti Agrofert a o jednorázové nebo opakující se dispozici s majetkem o hodnotě přesahujícím limit stanovený radou protektorů). Svěřenského správce odvolává a jmenuje tříčlenná rada protektorů, jež je z výkonu dohledu odpovědná Andreji Babišovi. V případě porušení pravidel správy nebo jiné povinnosti při výkonu funkce svěřenského správce podle statutů nebo příslušných právních předpisů může svěřenského správce odvolat rovněž Andrej Babiš.

- Členem rady protektorů byl rovněž rodinný protektor, jmenovaný a odvolávaný kdykoli i bez důvodu Andrejem Babišem. Ostatní protektory mohl Andrej Babiš odvolat, pokud by porušili pravidla správy nebo jiné povinnosti podle statutů nebo obecných právních předpisů. K přijetí jakéhokoli rozhodnutí bylo třeba souhlasu všech členů rady. Se jmenováním nového protektora museli souhlasit zbývající dva protektoři včetně toho rodinného. Klesne-li počet členů rady protektorů pod tři, přestane být usnášeníschopná. Pokud zbývající členové rady protektorů nejmenují na uvolněné místo nového protektora v přiměřené lhůtě, nejpozději ale do 60 dnů od zániku funkce protektora, je Andrej Babiš oprávněn sám svolat zvláštní zasedání rady protektorů, jíž se může sám účastnit, má jeden hlas a je oprávněn rozhodovat o jmenování chybějícího protektora nebo protektorů.

- Rodinnou protektorkou v obou svěřenských fondech byla Monika Babišová, manželka Andreje Babiše. Ostatními protektory byli jmenováni Zbyněk Průša, Alexej Bílek a Václav Knotek, někdejší místopředsedové více společností ze skupiny Agrofert.

[80] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s konstatováním městského soudu, že Andrej Babiš prostřednictvím obou fondů zvolil uspořádání a způsob správy svého majetku (společnosti Agrofert), které mu i nadále umožňovaly nejen získávat veškerý zisk z majetku ve svěřenských fondech, ale také fakticky nepřímo ovládat skupinu Agrofert. S ohledem na výše zmíněnou vnitřní strukturu a nastavení fungování svěřenských fondů je totiž zřejmé, že Andrej Babiš se mohl přímo i nepřímo podílet na řízení fondů, a to zejména díky možnosti odvolání svěřenského správce v určitých případech a rovněž díky v podstatě neomezené možnosti odvolávat a jmenovat rodinného protektora a za určitých okolností i možnosti odvolat ostatní protektory, a tím pádem i ovlivňovat usnášeníschopnost a rozhodování rady protektorů. Svěřenští správcové obou fondů sice formálně naplňují znaky ovládající osoby společnosti Agrofert dle § 75 odst. 1 a 2 zákona o obchodních korporacích (jak se stěžovatel domáhá v kasační stížnosti), ve skutečnosti si však faktický rozhodující vliv v zásadních záležitostech nadále uchoval Andrej Babiš, jenž měl na prospěchu společností patřících do skupiny Agrofert nadále přímý hospodářský zájem, a nepředešel tak možným situacím střetu zájmů při výkonu své veřejné funkce.

[81] Městský soud srozumitelně vysvětlil, že kombinace předestřených skutečností (nikoliv jednotlivé okolnosti, jež by stály izolovaně) vytváří ucelený obraz svědčící o existenci faktického ovládání společnosti Agrofert Andrejem Babišem prostřednictvím svěřenských fondů. Nejvyšší správní soud považuje v tomto ohledu napadený rozsudek za přezkoumatelný a vnitřně konzistentní, nepřisvědčuje tak stěžovatelově námitce o částečné nepřezkoumatelnosti rozsudku. S ohledem na celkové nastavení svěřenských fondů je zřejmé, že se nemohlo jednat o dostatečný nástroj pro vyhovění požadavkům § 4c zákona o střetu zájmů, neboť Andrej Babiš zjevně i nadále mohl vykonávat ve společnosti Agrofert faktický rozhodující vliv, byť formálně již nebyl vlastníkem akcií této společnosti.

[82] Stěžovatel se v kasační stížnosti (obdobně jako před tím v žalobě) pokouší zpochybnit jednotlivé okolnosti svědčící o faktickém ovládání společnosti Agrofert prostřednictvím svěřenských fondů, Nejvyšší správní soud však znovu zdůrazňuje (což ostatně učinil i městský soud v napadeném rozsudku, viz bod 66), že je potřeba vzít v úvahu všechny předestřené okolnosti svědčící o naplnění pojmu v jejich souhrnu. Stěžovatel však spíše „vytrhává“ z kontextu a zpochybňuje jednotlivé okolnosti, aniž by se mu podařilo zpochybnit celkový předestřený koncept ovládání.

[83] Pokud stěžovatel namítá, že městský soud nepřípadně poukázal na § 3 odst. 3 písm. a) zákona o střetu zájmů (podle něhož ), Nejvyšší správní soud uvádí, že se jednalo spíše o podpůrný poukaz městského soudu na obecně platná pravidla stanovená v § 3 zákona o střetu zájmů, jež je třeba mít na zřeteli i při aplikaci § 4c tohoto zákona. Jedná se o povinnost zdržet se každého jednání, při kterém mohou osobní zájmy veřejného funkcionáře ovlivnit výkon jeho funkce ve veřejném či obecném zájmu. Není-li takové zdržení se jednání možné, musí dát přednost veřejnému zájmu, jehož ochrana či prosazování jsou mu svěřeny (viz nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 4/17, body 189 a 190). V tomto kontextu městský soud správně upozornil, že pokud Andrej Babiš jako veřejný funkcionář nadále mohl pobírat zisk z majetku ve svěřenských fondech a věděl, že po jeho odchodu z veřejné funkce se mu celý jeho majetek vrátí, logicky měl přímý hospodářský zájem na úspěchu společností vložených do fondů. Byl přitom povinen zdržet se veškerého jednání, kterým by upřednostňoval tento svůj soukromý zájem před zájmem veřejným.

[84] Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje názoru stěžovatele, že ovládající osobou společnosti Agrofert byl v době uzavření veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí výlučně Zbyněk Průša, jakožto správce svěřenského fondu AB private trust I, kterému svědčí domněnka ovládání společnosti Agrofert ve smyslu § 75 zákona o obchodních korporacích.

[85] V této souvislosti Nejvyšší správní soud opětovně zdůrazňuje, že úprava ovládání obsažená v zákoně o obchodních korporacích je určena primárně pro účely soukromého práva; konkrétně úprava vyvratitelných domněnek v § 75 slouží spíše pro ochranu společníků než pro účely definování ovládající a ovládané osoby z hlediska zákona o střetu zájmů. Nadto se jedná pouze o pomocná kritéria, která nebrání dospět k závěru o ovládání v jiných případech a formách, například právě ze strany zakladatele či obmyšleného svěřenského fondu. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, v této věci byl závěr o ovládání založen na existenci nepřímého faktického vlivu, který mohl Andrej Babiš na společnost Agrofert vykonávat prostřednictvím svěřenských fondů. V takovém případě je zcela mimoběžný opakovaný požadavek stěžovatele, aby městský soud vyvracel domněnky ovládání stanovené zákonem o obchodních korporacích.

[86] Opodstatněná není ani stěžovatelova výtka, že městský soud neprokázal žádný konkrétní projev domnělého faktického ovládání společnosti Agrofert Andrejem Babišem. Ostatně ani § 74 zákona o obchodních korporacích nestanoví pro uplatnění ovládání požadavek skutečného výkonu rozhodujícího vlivu. Postačuje pouhá možnost takový vliv vykonávat. Musí se však jednat o možnost reálnou (nikoliv čistě o teoretickou či potenciální), podloženou určitou skutečností (např. prosazením vůle v orgánech, účasti ve společnosti apod., viz Doležil, T. § 74. In: Lasák, J. a kol. Praha: Wolters Kluwer, 2014, dostupný z ASPI). K učinění závěru o faktickém ovládání tak postačí prokázání reálné možnosti vykonávat rozhodující vliv, což městský soud dostatečně učinil poukazem na skutečnosti vyplývající ze statutů obou svěřenských fondů. Podstatná byla potencialita uplatnění vlivu, aniž by ke konkrétním projevům muselo dojít. Nebylo tedy podstatné, zda rozhodující vliv byl či nebyl ve skutečnosti nějakým způsobem vykonáván, a městský soud ani žalovaný tak nemuseli prokazovat jeho konkrétní projevy.

[87] Pokud stěžovatel poukazuje na to, že z existence manželského svazku nelze automaticky dovozovat, že by ve společnosti vlastněné jedním manželem automaticky vykonával faktický rozhodující vliv druhý manžel, Nejvyšší správní soud uvádí, že taková situace v této věci posuzována nebyla. Skutečnost, že rodinným protektorem ve svěřenských fondech byla manželka Andreje Babiše, byla toliko jednou z více indicií svědčících o existenci ovládání; osoby blízké jsou ostatně považovány za osoby jednající ve shodě [viz § 78 odst. 2 písm. g) zákona o obchodních korporacích]. K tomu bylo podstatné, že rodinného protektora mohl Andrej Babiš kdykoliv odvolat a jmenovat nového, přičemž rada protektorů byla usnášeníschopná pouze za přítomnosti všech tří členů. V tomto ohledu měl Andrej Babiš rovněž nepochybný vliv na rozhodování rady, což bylo jednou ze skutečností svědčících o existenci jeho vlivu na chod svěřenských fondů a zprostředkovaně také na společnost Agrofert. Skutečností podporující tento závěr byl rovněž fakt, že funkcionáři svěřenských fondů byly jmenovány osoby dlouhodobě spolupracující s Andrejem Babišem, což jen potvrzovalo závěr o absenci nezávislosti fondů na jeho vlivu. Sama o sobě by nicméně tato skutečnost nebyla pro konstatování existence rozhodujícího vlivu dostatečná.

[88] Městský soud se nedopustil vadného výkladu statutů svěřenských fondů, jak se domnívá stěžovatel. Jak již Nejvyšší správní soud zmínil, výše uvedené nastavení vnitřního fungování svěřenských fondů svědčí jednoznačně o tom, že správa svěřeného majetku nemohla být vykonávána zcela nezávisle na zakladateli fondu Andreji Babišovi. Stěžovatel má jistě pravdu v tom, že cílem založení fondů byla snaha vyhovět požadavkům uvedeným v zákoně o střetu zájmů, to se ovšem s ohledem na výše uvedené skutečnosti nepodařilo. Andrej Babiš tak vyhověl požadavkům zákona o střetu zájmů spíše jen „na oko“ tím, že již sám nevlastnil kmenové akcie společnosti Agrofert. Sám stěžovatel poukazuje na to, že doba trvání fondů byla navázána toliko na období, kdy bude Andrej Babiš veřejným funkcionářem, což dle kasačního soudu jen nasvědčuje tomu, že Andrej Babiš měl zájem na úspěchu společností spadajících do skupiny Agrofert, neboť věděl, že se opět stane jejich majitelem a byl tak zjevný jeho soukromý zájem.

[89] Městský soud spíše pro úplnost odkázal na další způsoby, kterými Andrej Babiš mohl vyhovět zákonu o střetu zájmů. Jedním z těchto způsobů mohl být prodej jeho majetku, byť sám soud uznal, že tento postup by byl s ohledem na nedostatek času obtížně proveditelný. Další možností bylo, aby se společnosti spadající do skupiny Agrofert neucházely o z veřejných rozpočtů. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 4/17, v němž Ústavní soud vyslovil, že vlastnictví či soukromá činnost může vést k neslučitelnosti s výkonem veřejné funkce; je přitom rozhodnutím veřejného funkcionáře samého, čemu dá přednost (a když tak neučiní, pak rozhodnutím toho, kdo jej může, či je povinen z funkce odvolat, je-li to právně předvídáno). „ […], “ (bod 133 nálezu). Bylo tedy na Andreji Babišovi, aby při výkonu funkce veřejného činitele eliminoval veškeré své aktivity, které by mohly zakládat střet zájmů. Jestliže tedy i nadále fakticky nepřímo ovládal společnost Agrofert, nebyly osoby s majetkovou účastí této společnosti nad 25 % způsobilým žadatelem o nenárokové . Ačkoliv tím tyto osoby jistě mohly být poškozeny v hospodářské soutěži oproti svým konkurentům, jak namítal stěžovatel, bylo pouze na Andreji Babišovi, aby střet zájmů účinně odstranil a umožnil tak těmto společnostem žádat o nenárokové .

[90] Městský soud také zcela správně uzavřel, že žalovaný pro posouzení otázky ovládání nebyl vázán závěry Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 26. 9. 2019, který se zabýval naplněním předpokladů § 4a zákona o střetu zájmů a pro tyto účely konstatoval, že Andrej Babiš neovládá společnosti náležející do skupiny Agrofert. Správní orgány na základě zjištění auditního šetření Komise dospěly při posuzování otázky existence střetu zájmů dle § 4c zákona o střetu zájmů k jinému závěru, a tedy že Andrej Babiš nepřímo ovládal společnost Agrofert, s čímž se nyní Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Správní orgány nebyly povinny následovat stěžovatelem odkazované rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje v jiné věci, pokud jej nepovažovaly za správné a dostatečně odůvodnily svůj odlišný závěr ohledně otázky ovládání společnosti Agrofert.

[91] Nakonec stěžovatel zpochybnil závěr městského soudu, že veřejnoprávní smlouvu o poskytnutí bylo nutno zrušit s účinky k datu jejího uzavření (). Ani této kasační argumentaci Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

[92] Přezkoumání souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy upravuje § 165 správního řádu. Podle jeho odstavce 7 se pro tyto účely obdobně použijí ustanovení správního řádu (není-li v odst. 1 až 6 stanoveno jinak) upravující přezkumné řízení. Podle § 94 odst. 4 správního řádu platí: Odstavec 5 tohoto ustanovení stanoví:

[93] Pro stanovení účinků rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení je dále podstatné ustanovení § 99 správního řádu, podle jehož odst. 3 platí: -

[94] Nejvyšší správní soud je shodně s městským soudem přesvědčen, že okolnosti nyní posuzovaného případu odůvodňovaly zrušení veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí s účinky , tedy k datu uzavření dohody. Dohoda totiž byla uzavřena v rozporu s § 4c zákona o střetu zájmů; stěžovatel již v době jejího uzavírání nebyl způsobilým příjemcem .

[95] Proti tomuto závěru soudu brojí stěžovatel primárně argumentací, která se prolíná kasační stížností, spočívající v tom, že nemůže být odpovědný za nesplnění podmínky stanovené v § 4c zákona o střetu zájmů. Nejvyšší správní soud přitom již výše zdůraznil, že za dodržení všech podmínek pro poskytnutí , tedy včetně dodržení zákonné podmínky zákazu střetu zájmů, je odpovědný výlučně příjemce (viz výše bod [54]). Totéž mu v napadeném rozsudku podrobně vysvětlil rovněž městský soud, a to včetně odkazů na judikaturu (viz body 77 až 79 napadeného rozsudku), kterou již nyní Nejvyšší správní soud nebude znovu opakovat.

[96] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že v posuzované věci bylo podstatné, že veřejnoprávní smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem o střetu zájmů. Bylo přitom na stěžovateli, aby zajistil, že po celou dobu administrace projektu bude splněna podmínka stanovená v § 4c zákona o střetu zájmů (viz kapitola 4 Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování na projekty Programu rozvoje venkova na období 2014-2020). Této povinnosti stěžovatel nedostál, neboť již při uzavření dohody byl nezpůsobilým žadatelem o dotaci, a nelze mu tak přisvědčit, že by se sám nedopustil žádného pochybení. Pro úplnost Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že pro posouzení souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy byla rozhodná existence střetu zájmů (a tedy nedodržení podmínky stanovené v § 4c zákona o střetu zájmů) v době uzavření veřejnoprávní smlouvy, a nikoliv v době podání žádosti stěžovatele o dotaci (což nepřesně uvedl žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti a stěžovatel to ve své replice zpochybňuje).

[97] V souvislosti s kasačními námitkami týkajícími se vadně provedeného poměřování práv nabytých stěžovatelem v dobré víře z veřejnoprávní smlouvy a veřejného zájmu, Nejvyšší správní soud předně potvrzuje závěr městského soudu, že stěžovatel ve skutečnosti z posuzované dohody o poskytnutí žádná práva v dobré víře nenabyl. Již při uzavírání smlouvy si totiž mohl (a měl) být vědom existence střetu zájmů, a tudíž své nezpůsobilosti dotaci přijmout. I když neuvedl v žádosti žádné nepravdivé údaje (jak sám opakovaně zdůraznil), je nutno mu přičíst k tíži, že setrval na své žádosti o dotaci i přesto, že nebyl způsobilým příjemcem; jeho mateřská společnost byla totiž v době uzavření veřejnoprávní smlouvy ovládána veřejným funkcionářem. Ačkoliv tedy stěžovatel na základě uzavřené dohody formálně nabyl právo na poskytnutí (fond totiž se stěžovatelem veřejnoprávní smlouvu uzavřel i přes zákaz stanovený v § 4c zákona o střetu zájmů), nelze mu přisvědčit v tom, že by v jeho případě byla založena domněnka poctivosti a dobré víry, jak se domáhá v kasační stížnosti.

[98] Závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 77/2010-81, na který stěžovatel v této souvislosti odkazuje, nejsou na posuzovaný případ přiléhavé. V tehdy řešené věci dospěl soud k závěru, že žalobce nelze postihovat (uložením odvodu za porušení rozpočtové kázně) za nedodržení určité zákonné povinnosti, které bylo zapříčiněno orgány veřejné moci. Žalobci zde konkrétně nemohlo být přičítáno k tíži neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků způsobené nejasností veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí příspěvku na zřízení společensky účelných pracovních míst. V nyní posuzované věci se však nejednalo o případně nejasnou sjednanou podmínku v dohodě o poskytnutí , nýbrž o zřejmou, zákonem stanovenou podmínku zákazu střetu zájmů.

[99] I kdyby však Nejvyšší správní soud připustil, že výklad § 4c zákona o střetu zájmů, resp. pojmu ve smyslu tohoto ustanovení, nebyl v době uzavření veřejnoprávní smlouvy zcela vyjasněn, a tedy že stěžovatel mohl v dobré víře určitá práva z nezákonně uzavřené dohody nabýt, stejně by to nic nezměnilo na výsledném posouzení otázky, kdy nastaly účinky zrušení veřejnoprávní smlouvy v přezkumném řízení.

[100] Městský soud v tomto ohledu zcela správně rozvedl, že i kdyby stěžovatel práva z dohody v dobré víře nabyl, jak se zřejmě domníval správní orgán I. stupně, nad těmito právy stěžovatele by zcela jistě převážil veřejný zájem. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by městský soud v poměřování těchto práv ve smyslu § 94 odst. 4 správního řádu jakkoliv pochybil. Veřejným zájmem v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu byl nepochybně zejména zájem na ochraně veřejných rozpočtů (a to rozpočtu českého i rozpočtu Evropské unie) zmiňovaný městským soudem, ale také zájem na zajištění rovného zacházení s hospodářskými subjekty zabráněním střetu zájmů, které bylo nutno za daných skutkových okolností shledat jako naléhavější než zájem na uskutečnění projektu (viz odůvodnění napadeného rozsudku v bodech 81 až 83). S ohledem na specifika věci městský soud správně pojal veřejný zájem v jeho nejširším slova smyslu, což v sobě do určité míry zahrnovalo i širší kontext případu, tj. že obdobná situace nastala i v dalších dotačních řízeních týkajících se společností spadajících do skupiny Agrofert. Spíše podpůrně bylo možno zohlednit (jak argumentovaly správní orgány) rovněž absolutní výši neoprávněně vyplacených prostředků, a to i při respektování skutečnosti, že § 94 odst. 4 správního řádu je logicky zaměřen primárně na důsledky, které vyvolává zrušení konkrétního aktu veřejné správy (v tomto případě dohody). Městský soud rovněž zcela správně uvedl, že zjištěný střet zájmů Andreje Babiše mohl vyvolat legitimní pochybnosti o tom, zda fond neuzavřel se stěžovatelem veřejnoprávní smlouvu o poskytnutí právě v důsledku toho, že Andrej Babiš vykonával veřejnou funkci. V případě, že by tomu tak skutečně bylo (kvůli těmto rizikům ostatně existují pravidla na ochranu před střetem zájmů), nelze připustit, aby z toho těžily společnosti zprostředkovaně ovládané veřejným funkcionářem na úkor ostatních subjektů žádajících o nenárokové .

[101] Nejvyšší správní soud dále neshledal, že by městský soud nepřípustně dotvořil odůvodnění rozhodnutí žalovaného, a že by byl v tomto ohledu napadený rozsudek částečně nepřezkoumatelný či nezákonný. Žalovaný ve svém rozhodnutí zdůraznil, že za dodržení podmínek pro poskytnutí je odpovědný její příjemce, nikoliv poskytovatel. Uzavřel, že stěžovatel nebyl již v době uzavření smlouvy způsobilým příjemcem , a proto nelze napravit nezákonnost dohody jinak než ji zrušit s účinky . Byť žalovaný rovněž odkázal na § 99 odst. 3 správního řádu, nelze z toho dovodit, že by založil svůj závěr o účincích zrušení dohody výlučně na tom, že stěžovatel předložil nesprávné a neúplné podklady, a nikoliv na tom, že to odůvodňovaly okolnosti případu. Jinými slovy je tak z rozhodnutí žalovaného, byť v tomto ohledu dosti stručného, dostatečně zřejmé, jaké důvody jej k učiněnému závěru vedly; s těmito důvody se městský soud ztotožnil a rozvedl je s ohledem na vznesené žalobní námitky.