Vydání 6/2025

[17] V prvé řadě je vhodné poznamenat, že Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 8 Azs 93/2023, v níž byly podány předběžné otázky Soudnímu dvoru, usnesením ze dne 5. 3. 2025, čj. 8 Azs 93/2023-101, řízení zastavil, a to pro zpětvzetí kasační stížnosti stěžovatelem. Vzhledem k tomu je v nyní posuzované věci vhodné shrnout nejdůležitější závěry, které vyplývají z rozsudku Soudního dvora ve věci .

[18] Předně, Soudní dvůr v rámci odpovědi na druhou předběžnou otázku (k možnosti vyloučení soudního přezkumu) potvrdil názor správních soudů, že právo na získání povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany je (pro oprávněné vysídlené osoby) právem zaručeným unijním právním řádem. Každá z osob, které se tohoto práva domáhají, proto musí mít v souladu s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie právo na účinný prostředek nápravy před soudem. Výluka ze soudního přezkoumání vrácení nepřijatelné žádosti dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. je tedy v rozporu s primárním unijním právem (čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie), a městský soud tudíž postupoval správně, pokud toto ustanovení v posuzované věci neaplikoval a žalobu neodmítl, ale naopak ji meritorně posoudil. To ostatně akceptoval i stěžovatel.

[19] Soudní dvůr v bodech 25 až 28 rozsudku ve věci rovněž zopakoval, že dočasná ochrana je udělována oprávněným vysídleným osobám již aktivačním rozhodnutím Rady (v daném případě tedy prováděcím rozhodnutím Rady 2022/382). V této souvislosti lze poznamenat, že formulace českých právních předpisů (zákona o dočasné ochraně a zákona č. 65/2022 Sb.) tomu plně neodpovídají, neboť sice hovoří o [§ 1 odst. 1 písm. b) zákona o dočasné ochraně], respektive o (§ 2 zákona č. 65/2022 Sb.), ovšem jinak převážně používají nepřesné zkratky poskytnutí, respektive udělení dočasné ochrany, jakoby tento udělovaly až členské státy. Již operační pokyny Komise přitom vycházejí z toho, že členské státy pouze deklaratorně potvrzují tento tím, že žadatelům přiznávají jednotlivá práva s dočasnou ochranou spojená, především právě právo pobytu. Soudní dvůr tento výklad poprvé potvrdil v rozsudku velkého senátu ze dne 19. 12. 2024, , C-244/24 a C-290/24, a následně zdůraznil právě v rozsudku ve věci (týž názor ostatně vyjádřil již osmý senát NSS v předkládacím usnesení ze dne 30. 11. 2023, čj. 8 Azs 93/2023-37, a to včetně samotné formulace první předběžné otázky). Soudní dvůr konstatoval, že prováděcím rozhodnutím tedy Rada zavedla povinnou dočasnou ochranu pro kategorie osob dle čl. 2 prováděcího rozhodnutí Rady, a to zejména pro ukrajinské státní příslušníky pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022 (bod 84 rozsudku ve věci , bod 26 rozsudku ve věci ).

[20] Další jednoznačný závěr pak plyne z argumentace Soudního dvora v rozsudku k první z položených předběžných otázek: „“ (bod 29). Nejvyšší správní soud pouze podotýká, že Soudní dvůr se zde dopustil terminologické nepřesnosti, neboť dle českého práva nejde o „“ žádosti, ale o její faktické vrácení jako nepřijatelné. I přesto je však zřejmé, že § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb., jenž vrácení žádosti v případě běžícího řízení v jiném členském státě umožňuje, je v daném ohledu v rozporu s unijním právem. To ostatně patrně implicitně uznal i stěžovatel, když vzal zpět svou kasační stížnost ve věci sp. zn. 8 Azs 93/2023.

[21] K otázce, zda je možné vrátit žadateli žádost jako nepřijatelnou v situaci, kdy mu svědčí trvající povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, se Soudní dvůr přímo nevyjádřil (z předkládacího usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2023, čj. 8 Azs 93/2023-37, je zřejmé, že žalobkyně v uvedené věci požádala o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nejen v ČR, ale i v Německu, nelze z něj však zjistit, zda jí bylo toto povolení v Německu skutečně uděleno a zda v době posuzování její české žádosti stěžovatelem trvalo). Soudní dvůr však konstatoval, že orgány členských států jsou oprávněny ověřit, zda žádající osoby (mimo jiné) (bod 30 rozsudku ). Tím připustil, jak ostatně vyplývá rovněž přímo z jeho odpovědi na první otázku Nejvyššího správního soudu, že pokud již žadatel získal povolení k pobytu v jiném členském státě, členský stát nemusí jeho nové žádosti o povolení k pobytu na jeho území vyhovět, i když ostatní podmínky pro získání tohoto povolení jsou naplněny. Nejvyšší správní soud však v této souvislosti zdůrazňuje, že Soudní dvůr hovoří o možnosti či oprávnění orgánů členských států, nezavazuje je však k tomu, aby ověření případné existence pobytového oprávnění v jiném členském státě nutně prováděly. Pokud tedy jiné členské státy takové posouzení neprovádějí, směrnici o dočasné ochraně tím neporušují.

[22] Zároveň je třeba připomenout, že základním východiskem, z něhož Soudní dvůr dovodil, že nelze žádost vrátit jako nepřijatelnou v situaci, kdy již byla obdobná žádost podána v jiném členském státě, bylo to, že dočasná ochrana byla udělena již prováděcím rozhodnutím Rady. Tím byly členským státům uloženy povinnosti ve vztahu k osobám požívajícím dočasné ochrany podle kapitoly III směrnice o dočasné ochraně, zejména povinnost zajistit jim povolení k pobytu.

[23] Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně

[24] Podle čl. 8 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně .

[25] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně nelze ve světle rozsudku Soudního dvora vykládat jinak, než že členský stát je povinen udělit povolení k pobytu každé vysídlené osobě požívající dočasné ochrany, která v danou chvíli nedisponuje povolením k pobytu v jiném členském státě. Pokud totiž Soudní dvůr považuje existenci dočasné ochrany a s ní související nárok na pobytové oprávnění za natolik zásadní, že ani běžící řízení o žádosti o povolení k pobytu v jiném členském státě (které jistě k udělení povolení k pobytu v jiném členském státě vést může) nepředstavuje dostatečný důvod pro vrácení žádosti jako nepřijatelné, tím spíše nelze povolení k pobytu (a dokonce samotné věcné posouzení žádosti) odepřít osobě požívající dočasné ochrany v situaci, kdy této osobě žádné jiné povolení k pobytu aktuálně (v době posuzování její žádosti správním orgánem) nesvědčí, byť jí bylo v minulosti v jiném členském státě uděleno. Není přitom , zda dřívější povolení k pobytu zaniklo z důvodu plynutí času nebo jiného důvodu stanoveného vnitrostátním právem daného členského státu (např. proto, že se ho držitel vzdal) či bylo z určitého důvodu v tomto státě zrušeno. Podstatné je, že daná vysídlená osoba splňující podmínky prováděcího rozhodnutí Rady (a tedy požívající dočasné ochrany), která má na celé období trvání ochrany nárok na zajištění povolení k pobytu, aktuálně žádným takovým povolením nedisponuje.

[26] Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že Soudní dvůr nepřímo potvrdil závěry citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, čj. 10 Azs 151/2024-28, podle něhož nemohlo ani dle českého práva potenciální překážku vyhovění žádosti vytvořit povolení k pobytu v jiném členském státě, které již netrvá. Není přitom rozhodné, že uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu používá obdobně nepřesné pojmy jako česká k dočasné ochraně, tedy že hovoří převážně o udělení, resp. poskytnutí dočasné ochrany namísto udělení povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Jde skutečně toliko o terminologickou nepřesnost, podstatné je, že z rozsudku desátého senátu Nejvyššího správního soudu i z rozsudku Soudního dvora vyplývá, že pokud již netrvá předchozí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě a zároveň žadatel splňuje všechny ostatní podmínky, členský stát je podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně povinen přijmout nezbytná opatření k zajištění povolení k pobytu, a to k pobytu za podmínek minimálně stejně výhodných jako ty, které jsou stanoveny v čl. 9 až 16 směrnice o dočasné ochraně (čl. 8 odst. 2 směrnice).

[27] Přestože se tedy Soudní dvůr výslovně nevyjádřil k situaci, kdy bylo žadateli uděleno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, ale v době posuzování jeho žádosti o povolení k pobytu v ČR již netrvalo, lze z jeho výkladu zejména čl. 8 směrnice o dočasné ochraně, který podal v rozsudku , výše nastíněné závěry jednoznačně dovodit ( V intencích rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, , 283/81, ECLI:EU:C:1982:335, či rozsudku velkého senátu Soudního dvora ze dne 6. 10. 2021, , C-561/19, ECLI:EU:C:2021:799, a tam citované judikatury tedy Nejvyšší správní soud nepovažuje za nezbytné, byť je i v nyní posuzované věci soudem ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, aby se znovu obracel na Soudní dvůr s další předběžnou otázkou. Nejvyšší správní soud proto uvedené závěry aplikuje na nyní projednávanou věc.

[28] Nejvyšší správní soud se předně zabýval otázkou (ne)přezkoumatelnosti napadeného rozsudku, k níž by bylo nutné přihlížet i bez námitky z úřední povinnosti. K otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se ve své judikatuře tento soud již mnohokrát vyjádřil (srov. např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno, anebo nesrozumitelností. Není však projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak měl krajský (městský) soud rozhodnout, resp., jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, čj. 3 Azs 69/2016-24, a ze dne 27. 9. 2017, čj. 4 As 146/2017-35).

[29] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost v tom, že městský soud bez dalšího konstatoval, že postavení žalobce je závislé na postavení jeho matky. Tak tomu ale nebylo. Městský soud tento svůj závěr založil především na znění čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, které citoval a následně je (byť stručně) aplikoval na projednávanou věc (body [53] a [54] napadeného rozsudku). Stěžovatel při vrácení žádosti nikterak neodůvodnil, proč by se čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady neměl na žalobce vztahovat. Ve vyjádření k žalobě pak pouze uvedl, že žalobce se narodil až po 24. 2. 2022 – nikterak se však nezabýval otázkou, zda není rodinným příslušníkem osoby, která se do rozhodného dne na území Ukrajiny zdržovala. Pokud takové kusé a nepodložené závěry městský soud vyvrátil pouze stručně, nelze v tom spatřovat nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

[30] Městský soud navíc svůj závěr o závislosti postavení žalobce na postavení jeho matky podpořil odkazem na argumentaci samotného stěžovatele. Ten totiž ve vyjádření k žalobě konstatoval, že by žalobci mohl dočasnou ochranu udělit podle § 51 zákona o dočasné ochraně, pokud by byl držitelem dočasné ochrany některý z jeho rodičů (str. 3 vyjádření k žalobě – tučně, stejnou argumentaci stěžovatel zopakoval i v předposledním odstavci na str. 2 doplnění kasační stížnosti). Sám stěžovatel tedy nerozporuje, že pokud by matce žalobce bylo povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany uděleno, vznikl by přinejmenším na základě § 51 zákona o dočasné ochraně tentýž nárok i žalobci. Pokud tedy městský soud dospěl již ve svém předcházejícím rozsudku (ze dne 10. 10. 2023, čj. 11 A 84/2023-58) ve věci žádosti matky žalobce k závěru, že vrácení žádosti matce žalobce jako nepřijatelné bylo nezákonným zásahem, bylo namístě tyto závěry přenést i do posouzení projednávané věci.

[31] Jelikož tedy napadený rozsudek nepřezkoumatelností netrpí, lze se zabývat věcnými námitkami stěžovatele. Ten zejména namítá, že žalobce není osobou uvedenou v § 3 zákona č. 65/2022 Sb., neboť nesplňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, a z tohoto důvodu stěžovatel vrátil jeho žádost jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb.

[32] Podle § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. v relevantním znění .

[33] Podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady

[34] Vzhledem k tomu, že žalobce se narodil až po 24. 2. 2022, nemohl on sám pobývat na Ukrajině do tohoto data, a nemůže tedy spadat pod čl. 2 odst. 1 písm. a) ani b) prováděcího rozhodnutí Rady. Stěžovatel tvrdí, že podmínka pobývání na Ukrajině do 24. 2. 2022 se vztahuje ke všem osobám uvedeným v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, tak tomu však není. Tato podmínka je (vedle poněkud odlišné formulace v návětí čl. 2) explicitně uvedena pouze v čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) rozhodnutí Rady, nikoli však v písmenu c) tohoto ustanovení, pod něž spadají rodinní příslušníci. Z toho je zřejmé, že unijní normotvůrce zamýšlel rodinným příslušníkům osob uvedených v čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) prováděcího rozhodnutí Rady poskytnout dočasnou ochranu, aniž by bylo nutné posuzovat, zda pobývali na Ukrajině (či vůbec někde) do 24. 2. 2022.

[35] Koho lze považovat za rodinné příslušníky, podrobněji definuje čl. 2 odst. 4 prováděcího rozhodnutí Rady:

[36] V návětí citovaného odstavce je tedy obsažena podmínka pobývání rodiny na Ukrajině před 24. 2. 2022. Je zřejmé, že kdyby šlo o rodiče s již narozenými dětmi či bezdětné manžele pobývající na Ukrajině do 24. 2. 2022, kterým se následně narodilo (další) dítě, toto dítě by podmínky čl. 2 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 2 odst. 4 písm. b) prováděcího rozhodnutí Rady nepochybně splňovalo, neboť se narodilo do rodiny, která v rozhodné době pobývala na Ukrajině. V případě žalobce rodinu, do níž se narodil, tvořila pravděpodobně pouze jeho matka (ze spisu nevyplývá, že by součástí jejich rodiny byly jakékoli další osoby). To ovšem jejího syna (žalobce) z posuzované kategorie nevylučuje. Jelikož matka žalobce pobývala do 24. 2. 2022 na Ukrajině, pak i celá žalobcova rodina do 24. 2. 2022 pobývala na Ukrajině. Lze tudíž uzavřít, že žalobce splňuje podmínky obsažené v čl. 2 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 2 odst. 4 písm. b) prováděcího rozhodnutí Rady, toto prováděcí rozhodnutí se na něj tedy povinně vztahuje.

[37] Výše uvedený jazykový a systematický výklad lze podpořit rovněž výkladem teleologickým. Neexistuje totiž žádný rozumný důvod, proč by měly být děti narozené až po 24. 2. 2022 méně ohroženy než ty, které k tomuto datu již žily, a proč by tedy měly být méně chráněny institutem dočasné ochrany. Nelze odhlédnout od toho, že účelem stanovení rozhodného dne je rozlišit osoby, které odešly z Ukrajiny již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace (např. z pracovních či ekonomických důvodů), od těch, které odešly až po tomto datu, kdy došlo k bezprecedentnímu rozšíření do té doby teritoriálně omezené ruské agrese vůči Ukrajině v podstatě na celé území tohoto suverénního státu (u těchto osob lze vycházet z toho, že hlavním důvodem opuštění země původu pro ně byla právě válka). Žalobce ani nemohl opustit Ukrajinu již před rozhodným dnem (neboť tehdy ještě nežil), jednoznačně tudíž spadá do skupiny rodinných příslušníků. V tomto kontextu se jeví jako cynická ručně psaná poznámka na žádosti žalobce „“. Tato formulace totiž působí, jako by v době narození žalobce již žádné důvody k opuštění Ukrajiny netrvaly, jako by ruská agrese se svými barbarskými leteckými i pozemními útoky proti civilnímu obyvatelstvu na Ukrajině (včetně systematického vraždění, mučení, znásilňování, věznění, zotročování či unášení nejen dospělých osob, ale i dětí na Ruskem dobytých a okupovaných územích) započala a též skončila k datu 24. 2. 2022, kterým se stěžovatel opakovaně zaklíná. Je však obecně známým faktem, že v den, kdy se žalobce narodil, zdaleka nebylo „“. Zločinná válka, v níž běžně dochází k útokům na civilní objekty, včetně obytných domů, ale i kulturních, vzdělávacích, a dokonce i zdravotnických zařízení, v době narození žalobce stále probíhala a probíhá (přes veškeré proklamace ruské strany o mírových úmyslech) dodnes. Tím spíše to platí o Mykolajivské oblasti, kde se žalobce dle dokumentů, které jsou součástí správního spisu, narodil a odkud matka žalobce přišla do České republiky. Je všeobecně známo, že právě i v této oblasti Ukrajiny probíhaly v prvních týdnech a měsících po začátku invaze tvrdé boje s devastujícím dopadem na civilní obyvatelstvo, přičemž zde byly ruské invazní síly ukrajinskou armádou zastaveny a posléze zahnány zpět za řeku Dněpr, která tvoří na jihu Ukrajiny stávající frontovou linii. Ta tak ovšem zůstává v blízkosti Mykolajivské oblasti, která tudíž čelí větší intenzitě ruských útoků než některé jiné regiony v západní či centrální části Ukrajiny. V takové situaci se nelze divit tomu, že matka s několikaměsíčním nemluvnětem (žalobcem) rodnou zemi nakonec opět opustila.

[38] Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce je osobou, na niž se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. Podaný výklad čl. 2 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 2 odst. 4 písm. b) prováděcího rozhodnutí Rady, i po porovnání jednotlivých jazykových verzí daných ustanovení a při vědomí zvláštních charakteristik unijního práva a případných obtíží, které vykazuje výklad tohoto práva i vzhledem k vlastní terminologii a autonomním pojmům, které nemají nutně stejný obsah jako jejich případné ekvivalenty ve vnitrostátních právních řádech, přitom považuje Nejvyšší správní soud za natolik zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost a že by k němu dospěly i soudy ostatních členských států rozhodující v posledním stupni i Soudní dvůr, a to v jakékoli situaci, kdy by se podrobně věnovaly výkladu tohoto ustanovení. Z tohoto důvodu považuje Nejvyšší správní soud uvedené závěry za ve smyslu již zmiňovaných rozsudků ve věci a a tam citované prejudikatury k této otázce. Jedná se tudíž o druhou z výjimek z povinnosti Nejvyššího správního soudu jakožto soudu posledního stupně obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou ohledně výkladu unijního práva.

[39] Nebylo tedy namístě, aby stěžovatel podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. vrátil žalobci jeho žádost jako nepřijatelnou z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že je osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. Tento závěr městského soudu o nezákonnosti postupu stěžovatele v daném ohledu tedy v kasačním přezkumu obstál.

[40] Nejvyšší správní soud však zároveň upozorňuje, že postavení žalobce je závislé na postavení jeho matky jak v právním smyslu [žalobce splňuje podmínky prováděcího rozhodnutí Rady právě tím, že je nezletilým dítětem vysídlené osoby spadající pod čl. 2 odst. 1 písm. a) tohoto rozhodnutí], tak i ve faktickém smyslu, neboť žalobce je plně odkázán na péči matky (řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti již zmiňovanému rozsudku městského soudu ze dne 10. 10. 2023, čj. 11 A 84/2023-58, ve věci žádosti žalobcovy matky je vedeno NSS pod sp. zn. 5 Azs 272/2023). I operační pokyny Komise zdůrazňují důležitost „“. V praxi by tak mohla být problematická situace, kdy by žalobce povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany získal, ale nějaké objektivní překážky by bránily ve vyhovění žádosti jeho matky. Jak již přitom bylo konstatováno, rozsudek Soudního dvora ve věci připouští, aby vnitrostátní právo členského státu za takovou překážku považovalo trvající povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě. Právě z tohoto důvodu podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. stěžovatel vrátil žalobcově matce její žádost jako nepřijatelnou. Podle městského soudu však i tento úkon stěžovatele představoval nezákonný zásah.

[41] Městský soud totiž shledal § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. rozporným s unijním právem, konkrétně se směrnicí o dočasné ochraně. Nelze přitom přisvědčit stěžovatelově námitce, že není možné zmiňované dokumenty vytvořené Evropskou komisí (operační pokyny a odpovědi na často kladené otázky) používat ani jako vodítko k výkladu prováděcího rozhodnutí Rady a směrnice o dočasné ochraně (resp. právních předpisů členských států přijatých k jejich provedení) pouze z toho důvodu, že se nejedná o právní akty ve formě doporučení ve smyslu pátého pododstavce čl. 288 Smlouvy o fungování EU, k němuž se přímo vztahuje městským soudem citovaná Soudního dvora (rozsudek ze dne 25. 3. 2021, , C-501/18, bod 80 a tam uvedená). Například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, čj. 4 Azs 228/2015-40, na který městský soud v daném kontextu rovněž odkazuje, obdobně akceptuje jako vodítko pro výklad unijního pojmu „“ jiné sdělení Komise. V rámci tradičních výkladových metod, které uznává rovněž Soudní dvůr, jakkoli obzvláště akcentuje metodu teleologickou, lze skutečně použít jakýkoli dokument, byť právně nezávazný, který napomůže k osvětlení úmyslu unijního normotvůrce, účelu přijaté unijní úpravy či kontextu, v jehož rámci má být aplikována. K tomu jsou oba zmiňované dokumenty Komise, která je autorkou návrhu směrnice o dočasné ochraně i prováděcího rozhodnutí Rady, nepochybně způsobilé. Sám stěžovatel ostatně neváhá podložit svou argumentaci operačními pokyny Komise, je-li to pro něj výhodné.

[42] Obdobně námitka stěžovatele, podle níž městský soud nebyl oprávněn sám posoudit otázku souladu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s unijním právem, aniž by položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru, vychází ze zjevné neznalosti základních procesních principů unijního práva. Již z čl. 267 Smlouvy o fungování EU totiž vyplývá, že povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, vyvstane-li otázka výkladu unijního práva v jeho věci (a nejsou-li dány zmiňované výjimky či dovozené judikaturou Soudního dvora), má pouze soud, jehož rozhodnutí v dané věci nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, což pochopitelně nebyl městský soud v nyní posuzované věci.

[43] Rozsudek Soudního dvora ve věci však hovoří ve prospěch argumentace stěžovatele v tom, že trvající povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě může dle vnitrostátní právní úpravy členského státu představovat překážku udělení povolení nového. Jak však tento soud již opakovaně upozornil (srov. zejména rozsudky ze dne 25. 4. 2024, čj. 6 Azs 259/2023-21, čj. 10 Azs 151/2024-28, či ze dne 24. 1. 2025, čj. 5 Azs 190/2024-20), pokud žadatel tvrdí, že žádost o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě nepodal nebo že se předcházejícího povolení k pobytu vzdal či toto povolení z jiného důvodu již netrvá, správní orgány ani soudy nemohou vycházet pouze z údajů obsažených v informačním systému členských států (TPD). Ten totiž představuje pouhou pomůcku, kterou správní orgány členských států využívají k evidenci držitelů povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Na rozdíl od veřejných rejstříků (viz zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů) však na něj nelze vztahovat princip materiální publicity.

[44] Žadatel tedy musí mít možnost se již před správním orgánem k tomu, že je veden v evidenci TPD jakožto držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, vyjádřit a případně zpochybnit, že takovým povolením skutečně disponuje. Měl by mít také možnost se tohoto povolení, respektive práv z něj vyplývajících, za účelem získání povolení k pobytu v České republice vzdát, pokud to právní řád daného členského státu umožňuje. Takové možnosti ovšem žadatel vůbec nemá, pokud je mu žádost bez dalšího vrácena dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. jako nepřijatelná. Byť tedy Soudní dvůr nevyloučil odepření udělení pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu existence téhož oprávnění v jiném členské státě, z jeho výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, jak byl shrnut v podkapitole IV.a) tohoto rozsudku, vyplývá, že k tomuto účelu nelze použít procesní institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Naopak, i v případě, že správní orgán zjistí při podání žádosti o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že žadatel je veden v evidenci TPD jako držitel povolení k pobytu v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.

[45] Je pravdou, že zákon č. 65/2022 Sb. považuje pouze za důvod nepřijatelnosti žádosti a výslovně nestanoví, že z tohoto důvodu lze žádost rovněž po řádně provedeném správním řízení zamítnout, respektive povolení neudělit. Pokud jde o , § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. odkazuje na zákon o dočasné ochraně. Ani ten sice trvající povolení k pobytu v jiném členském státě výslovně nepovažuje za důvod nevyhovění žádosti (§ 9), avšak dle jeho §10odst.1písm.a) . Z toho lze dovodit, že zákonný důvod pro neudělení povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v podobě existence takového povolení v jiném členském státě je v české právní úpravě dán, neboť by bylo ji vykládat tak, že správní orgán není oprávněn z tohoto důvodu povolení neudělit, je však oprávněn ho ze stejného důvodu vzápětí odejmout. Vedení správního řízení mj. také o této otázce tedy nic nebrání.

[46] V této souvislosti lze připomenout, že žadatelé o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany jsou vysídlenými osobami, které často neznají úřední jazyky členských států, nemají k dispozici dostatek prostředků, zázemí ani právní pomoc. Navíc již z povahy věci zpravidla bude obtížné jednoznačně prokázat neexistenci čehokoli. O tom, že vůbec nežádali o povolení k pobytu či si je neprodloužili v jiných členských státech, patrně nebudou mít žadatelé doklad, který by mohli předložit. Ani o vzdání se povolení k pobytu nemusí být jiným členským státem vydáváno písemné potvrzení. Naopak správní orgán může prostřednictvím dožádání získat veškeré podklady, které mohou být pro posouzení skutečné existence povolení k pobytu v jiném členském státě potřebné a které případnou existenci pobytového oprávnění jednoznačně prokáží.

[47] Zároveň je vhodné poznamenat, že důraz na minimalizaci úředních postupů (srov. např. čl. 8 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně, bod 16 odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady či operační pokyny Komise) měl vést k tomu, aby byla oprávněným vysídleným osobám udělena pobytová oprávnění co nejrychleji a zároveň nebyly přetíženy azylové systémy členských států. To hrozilo v situaci, kdy došlo v prvních dnech a týdnech po rozšíření ruské agrese k obrovskému přílivu vysídlených osob. V době posuzovaného postupu stěžovatele, respektive v době rozhodování městského soudu v této věci (§ 81 odst. 1 s. ř. s.) však již bylo využití institutu dočasné ochrany ustáleno, někteří držitelé pobytového oprávnění v České republice odešli do jiných členských států (které pobytová oprávnění často bez problémů udělují i druhožadatelům), případně se vrátili do země původu. Někteří rovněž ze systému dočasné ochrany přecházejí pod jiná pobytová oprávnění. Riziko přetížení správních orgánů posuzujících splnění podmínek pro udělení povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany tedy bylo v rozhodné době a je i v současnosti podstatně nižší, správní orgány tedy měly a nadále mají možnost sporné případy věcně posoudit a svá tvrzení o existenci pobytového oprávnění v jiném členském státě řádně prokázat, případně umožnit žadateli, aby podmínku neexistence takového povolení dodatečně splnil.

[48] Jak vyplývá z listin předložených stěžovatelem, matka žalobce byla evidována v systému TPD jako držitelka povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Nizozemsku. Tvrdila však, že se tohoto povolení v Nizozemsku vzdala, když se vracela na Ukrajinu. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by toto tvrzení bylo jakkoli účelové či nevěrohodné. Listiny obsažené ve správním spisu, které matka žalobce přiložila k žádosti, prokazují, že žalobce se skutečně narodil dne X na Ukrajině, odkud s matkou vycestovali dne 5. 5. 2023. Matka žalobce navíc v řízení o žalobě předložila listiny v nizozemském a ukrajinském jazyce, jimiž se snažila prokázat své tvrzení o zániku oprávnění k pobytu v Nizozemsku. Jak přitom vyplývá z výše uvedeného, bylo povinností stěžovatele ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany matky žalobce v Nizozemsku stále trvá. Vrácení žádosti žalobce i jeho matky jako nepřijatelné tedy je třeba za těchto okolností považovat za nezákonný zásah správního orgánu, neboť o tom, zda matka žalobce skutečně byla k rozhodnému datu držitelkou povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, mělo být vedeno správní řízení.

[49] Přestože tedy Nejvyšší správní soud byl nucen argumentaci městského soudu ve světle rozsudku Soudního dvora ve věci do určité míry korigovat, výrok napadeného rozsudku i jeho celkové závěry o nezákonnosti postupu stěžovatele obstojí. Bylo by přepjatým procesním formalismem, kdyby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil jen z toho důvodu, aby městský soud své odůvodnění nahradil či pouze doplnil o důvody, pro něž lze konstatovat nezákonný zásah stěžovatele i po zohlednění uvedeného rozsudku. To platí tím spíše v situaci, kdy je zapotřebí co nejdříve postavit najisto pobytový žalobce. Je totiž nadále zcela neúnosné, aby se nezletilý žalobce v České republice nadále nacházel v jakémsi právním vakuu bez přístupu k plnohodnotné zdravotní péči, sociálním službám atd. Jak upozornila i Komise ve sdělení Evropskému parlamentu a Radě ze dne 12. 4. 2017, COM(2017) 211, Ochrana migrujících dětí, „“ Tento soud byl jakožto soud nejvyšší instance v dané věci povinen vyčkat na rozhodnutí Soudního dvora ve věci , neboť výklad unijního práva, který v uvedeném rozsudku podal Soudní dvůr, byl nezbytný rovněž pro posouzení nynějšího případu. Nyní však již skutečně nic nebrání tomu, aby stěžovatel (pokud tak již neučinil) vedl o žádosti žalobce řádné správní řízení, poučil žalobce prostřednictvím jeho zákonné zástupkyně o jeho právech, provedl nezbytné dokazování a následně s maximálním možným urychlením o této žádosti rozhodl.

[50] K argumentaci stěžovatele zneužitím systému dočasné ochrany Nejvyšší správní soud závěrem pro úplnost doplňuje, že institut dočasné ochrany byl navržen za účelem „“ (bod 23 odůvodnění směrnice o dočasné ochraně). Takovému institutu prozatímní povahy nelze vytýkat, že podrobně neřeší veškeré možné okolnosti, které mohou v průběhu trvání dočasné ochrany nastat. Vinou zločinné ruské agrese vůči sousednímu suverénnímu státu však žije v Evropě několik milionů lidí v tomto provizoriu již více než 3 roky. Nelze se podivovat tomu, že „“ a vysídlené osoby zahajují a ukončují školní docházku či studium, navazují vztahy [srov. rozsudek švýcarského Federálního správního soudu () ze dne 19. 7. 2024, sp. zn. F-55/2024, anotace v anglickém jazyce dostupná z: https://caselaw.euaa.europa.eu/pages/viewcaselaw.aspx?CaseLawID=4448&returnurl=%2fPages%2fsearch.aspx], dospívají (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2025, čj. 5 Azs 274/2024-21) či mají děti (jako matka žalobce). V kontextu takových zásadních životních událostí může být změna členského státu, kde osoba požívající dočasné ochrany žije, zcela legitimní a pochopitelná. Nelze ji tedy považovat za snahu o zneužití systému dočasné ochrany, jak to činí stěžovatel. Nejvyšší správní soud již stěžovatele opakovaně upozornil, že případné zneužití práva je povinen v souladu s judikaturou českých správních soudů i Soudního dvora v konkrétním případě prokázat (srov. např. rozsudek čj. 5 Azs 190/2024-20).