Vydání 10/2006

Podle ustanovení § 6 zákona o ochraně spotřebitele se prodávající nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými mravy; zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat.

Co se rozumí dobrými mravy, český právní řád nedefinuje, přestože tento pojem často užívá (např. § 3 odst. 1, § 39 a § 424 občanského zákoníku a § 44 odst. 1 obchodního zákoníku). Ústavní soud vykládá dobré mravy jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. např. nález ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, publikovaný ve Sb. ÚS, svazek č. 21, nález č. 41, str. 363, a usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, publikované ve Sb. ÚS, svazek č. 10, usnesení č. 14, str. 383). Jedná se o obecně uznávané zásady a pravidla slušnosti, souhrn etických a kulturních hodnot společnosti, dílem trvalých (neměnných), dílem podléhajících vývoji, která se za stanovených (objektivních) okolností mohou z morálních přeměnit na právní.

Porušením dobrých mravů je ve smyslu novely zákona o ochraně spotřebitele zákonem č. 104/1995 Sb. (účinné od 1. 7. 1995) mimo jiné, nikoliv však výlučně, diskriminace spotřebitele. K porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 6 zákona o ochraně spotřebitele tedy nemusí vždy dojít diskriminací spotřebitele; diskriminace spotřebitele naopak vždy bude znamenat porušení dobrých mravů ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Napadené správní rozhodnutí se opírá o porušení § 6 zákona o ochraně spotřebitele v užším způsobem definovaném smyslu, tj. v diskriminaci skupiny spotřebitelů. Otázku porušení dobrých mravů jinak než diskriminací zákazníků platících platebními kartami nerozvádí.

Na rozdíl od předchozího znění zákona o ochraně spotřebitele není v současné době ani demonstrativně vymezeno, co se rozumí diskriminací. Obecně je za diskriminaci nutno považovat rozlišování sobě rovných subjektů, které část z posuzovaných subjektů poškozuje, tj. znevážení rovnosti a popírání a omezování práv těchto navzájem si rovných subjektů. Již ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 81/2004-54 (publikováno pod č. 791/2006 Sb. NSS), Nejvyšší správní soud konstatoval, že právní řád založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích. V posuzované věci tak lze za snahy o zachování jednoty právního řádu při interpretaci obdobných právních pojmů nalézt podpůrnou definici výrazu diskriminace např. v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, který tak označuje uplatnění rozdílných podmínek vůči jednotlivým soutěžitelům při shodném nebo srovnatelném plnění, jimiž jsou někteří soutěžitelé v hospodářské soutěži znevýhodněni [§ 3 odst. 2 písm. e) citovaného zákona]. Diskriminací spotřebitele je proto třeba rozumět obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými; cílem jejího zákazu je pak uzavírání shodných smluv za stejných podmínek.

Při zkoumání konkrétního jednání je třeba zabývat se nejprve otázkou srovnatelnosti transakcí. Pouze v případě závěru o jejich srovnatelnosti, tj. dostatečné shodnosti, je na místě přikročit k posouzení důvodnosti zvýhodnění některých spotřebitelů, tj. odlišnosti jim poskytnutých podmínek. Prvotní pro úvahu o diskriminační povaze poplatku ve výši 3 % z celkové částky, účtovaného zákazníkům platícím platební kartou, je zodpovězení otázky, zda se (ve srovnání s platbou hotově) jednalo o srovnatelné transakce.

Posouzení odlišností se přitom soustředí na platbu samotnou. Je totiž zřejmé, a v řízení nebylo zpochybněno, že zákazníkům stěžovatele byly poskytovány stejné služby za stejnou cenu. K rozdílu docházelo teprve v návaznosti na rozdílné formy platby účtováním přirážky za platbu kartou. Platbu a její formu je přitom třeba posoudit jako relativně samostatnou součást transakce mezi obchodníkem a spotřebitelem. Případný závěr o odlišnosti zmíněných forem platby by proto vedl k vyloučení diskriminace i při zachování žalovaným nastoleného postulátu o volné tvorbě cen a zahrnutí veškerých nákladů do konečné ceny výrobku.

Zákonnými penězi jsou ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, platné bankovky a mince vydané Českou národní bankou, a to ve své nominální hodnotě a při všech platbách na území České republiky. Podle § 22 citovaného zákona stanoví Česká národní banka vyhláškou mimo jiné postup fyzických a právnických osob při příjmu zákonných peněz a nakládání s nimi. Ustanovení § 1 vyhlášky České národní banky č. 37/1994 Sb., kterou se stanoví postup při příjmu peněz a nakládání s nimi a při poskytování náhrad za necelé a poškozené bankovky a mince (dále jen "vyhláška"), zakládá povinnost České národní banky, bank a ostatních právnických a fyzických osob přijímat zákonné peníze; podle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky přijímají právnické a fyzické osoby bez omezení platné české bankovky, podle § 1 odst. 1 písm. b) vyhlášky mohou právnické a fyzické osoby v určitých případech odmítnout přijetí mincí. Existuje tak povinnost obchodníka přijímat zákonné peníze, od které se odvozuje právo spotřebitele za poskytnuté plnění zákonnými penězi zaplatit.

Platební karta není oproti zákonným penězům v českém právním řádu definována. Ustanovení § 1 odst. 3 písm. d) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, uvádí platební kartu jako příklad platebního prostředku. Ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, definuje elektronický platební prostředek jako: a) prostředek vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě, při jehož užívání se zpravidla vyžaduje identifikace držitele osobním identifikačním číslem přiděleným vydavatelem nebo identifikace jiným způsobem, a b) elektronický peněžní prostředek. V případě prostředku vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě, jehož typickým příkladem jsou platební karty [což vyplývá mj. z důvodové zprávy k citovanému ustanovení nebo z úředního sdělení České národní banky č. 9/2004 (CBO), výklad k vybraným ustanovením zákona o platebním styku], platební karta nenahrazuje hotové peníze. Jejím užitím vzniká vícestranný vztah - banka, se kterou má obchodník uzavřenou smlouvu o přijímání platebních karet, zašle obchodníkovi na jeho účet peníze za uskutečněnou transakci a zabezpečí přenos informací o transakci vydavateli karty, který zajistí započtení transakce vůči relevantnímu účtu držitele karty. Kupující (spotřebitel) tak využitím platební karty dává příkaz bance (vydavateli prostředku vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě) k tomu, aby převedla konkrétní část peněžních prostředků na účet prodávajícího. Jakkoliv existují základní pravidla pro vydávání a užívání platebních karet, nelze v legislativním rámci České republiky dovodit zákonnou povinnost obchodníka přijímat platební karty, a neexistuje proto ani (od takové povinnosti odvozené) právo spotřebitele na uvedenou formu platby. V tomto směru neexistuje ani zákonná úprava přípustnosti či výše poplatků za úkony související s užíváním platební karty, a to jak ve vztahu mezi vydavatelem karty a spotřebitelem, tak ve vztahu mezi subjektem, se kterým má obchodník uzavřenou smlouvu o přijímání platebních karet, a obchodníkem, případně mezi spotřebitelem a obchodníkem.

Je tedy třeba uzavřít, že při platbě v hotovosti a platbě platební kartou se nejedná o srovnatelné transakce. V případě platby v hotovosti se jedná o zákonné platidlo se státem stanovenou povinností jeho , přičemž zákonné peníze samy o sobě představují v transakci protihodnotu poskytnutého plnění. V případě platby kartou se jedná o situaci, kdy obchodník na smluvním, nikoliv zákonném, základě, a za použití technického prostředku akceptuje budoucí zprostředkované plnění. Toto plnění není plně srovnatelné ani s klasickou bezhotovostní platbou, jejíž podmínky jsou zákonným způsobem ve značném rozsahu upraveny (§ 2 a násl. zákona o platebním styku, srov. zejména § 10 citovaného zákona). Aniž by proto Nejvyšší správní soud posuzoval důvodnost rozdílných podmínek pro skupinu spotřebitelů platících platebními kartami a platících hotově, může konstatovat, že k diskriminaci spotřebitelů platících platebními kartami v posuzované věci nedošlo.

Správní orgán své rozhodnutí postavil na shledaném porušení § 6 zákona o ochraně spotřebitele. Nejvyšší správní soud, přestože si je vědom širších aspektů projednávané věci, mohl věc posuzovat pouze v rámci vymezeném rozhodnutím správního orgánu a vznesenými námitkami účastníků řízení. Nezabýval se proto např. otázkou souladnosti způsobu, kterým stěžovatel informoval o přirážce, s požadavkem ustanovení § 12 zákona o ochraně spotřebitele ve spojení s § 13 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Zde by se nabízela především úvaha, zda upozornění o podmínkách platby kartou, odlišných od obvyklé praxe (nespojující s tímto druhem platby další náklady), korespondovalo s umístěním upozornění na možnost tohoto druhu platby. Stranou pozornosti Nejvyššího správního soudu zůstal rovněž soukromoprávní rozměr posuzované věci, včetně možného porušení smluvních povinností jednotlivých účastníků transakce. Nelze se na tomto místě vyhnout abstraktnímu konstatování (neboť správní orgán dokazování ani úvahu podobného směru neučinil), že účtování poplatku obchodníkem, jakkoliv nediskriminující, by nepochybně bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by zákaz podobného jednání obsahovala smlouva obchodníka s bankou o přijímání platebních karet.