Vydání 6/2004

Dílčí starobní důchod byl stěžovatelce přiznán podle ustanovení § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, které určuje podmínky pro přiznání starobního důchodu. Důsledky získání nároku na starobní důchod v různých zemích upravuje ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. tak, že vyplácí-li se poživateli důchod vypočtený se zřetelem k mezinárodní smlouvě podle poměru dob získaných v České republice k celkově získané době (dále jen „dílčí důchod“), stanoví se základní výměra a procentní výměry dílčího důchodu v poměru těchto dob, nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak. V daném případě zákon jako přednostní předpokládá postup podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (zveřejněnou pod č. 228/1993 Sb.). Podle čl. 20 Smlouvy se doby zaměstnání získané přede dnem rozdělení ČSFR považují za doby toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR, tj. ke dni 31. 12. 1992. Postup žalované této úpravě odpovídá, neboť žalobkyně měla ke dni rozdělení ČSFR zaměstnavatele na území Slovenské republiky.

Stěžovatelka ovšem poukázala na skutečnost, že splnila podmínky pro přiznání starobního důchodu podle českých předpisů, a rozdělení republiky a znění smlouvy by jí tedy nemělo být na újmu. K tomu poukázala na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, který v rozsudku sp. zn. 3 Cao 12/1996 ze dne 5. 9. 1997 vyjádřil názor, že poukazem na mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení nemůže být pojištěnec zkrácen ve svém nároku existujícím podle vnitrostátního práva. Ke stejnému závěru došel i Nejvyšší soud v dovolacím řízení. Soudy zde ovšem řešily případ pojištěnce splňujícího nárok podle vnitrostátních předpisů, který byl v době rozdělení ČSFR, a to po dobu od 1. 11. 1992 do 17. 9. 1993, zaměstnán v podniku se sídlem na Slovensku. Vrchní soud v citovaném rozsudku vycházel z právního názoru již vyjádřeného ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR č. Cpj 232/73. Pokud jde o právní povahu a právní sílu citované smlouvy, zaujal vrchní soud v rozsudku názor, že nejde o smlouvu o lidských právech a základních svobodách podle článku 10 Ústavy ČR, která by byla bezprostředně závazná a měla by přednost před zákonem. Jde však o smlouvu, která je součástí českého právního řádu. Zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění, v § 1 odst. 1 stanoví, že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění, vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení, mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Z tohoto ustanovení však nevyplývá přednost před vnitrostátním zákonem. Skutečnost, že český stát uzavřel s jiným státem smlouvu o provádění sociálního zabezpečení, nemůže být českému občanovi na újmu ve výši jeho důchodových nároků, neboť smyslem uzavření mezinárodní smlouvy nepochybně není krátit výši důchodových nároků vlastnímu občanovi, kterému vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě podle vnitrostátních předpisů.

Tento závěr je správný i podle názoru Nejvyššího správního soudu. Podle čl. 1 odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb. platí, že pokud ústavní zákony a ostatní právní předpisy přijaté před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky spojují práva a povinnosti s územím České a Slovenské Federativní Republiky a se státním občanstvím České a Slovenské Federativní Republiky, rozumí se tím území České republiky a státní občanství České republiky, pokud zákon nestanoví jinak.

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se za dobu pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem. Podle § 8 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, se pracovní poměr hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládal nemocenské pojištění. Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb. jsou pracovníci v pracovním poměru účastni nemocenského pojištění, pokud jsou činni v Československé republice.

Jak vyplývá z citovaných ustanovení, byla účast na nemocenském pojištění spojována s územím České a Slovenské Federativní Republiky (Československé republiky), a ode dne 31. 12. 1992 je tedy právem spojeným s územím České republiky. Jako dobu zaměstnání (pojištění) lze s ohledem na datum účinnosti recepční normy hodnotit stěžovatelce podle § 13 zákona č. 155/1995 Sb. pouze dobu zaměstnání (pojištění) získanou na území České republiky v celém průběhu pojištění. Hodnocení ostatních dob zaměstnání (pojištění) náleží nositeli pojištění Slovenské republiky. Požadavek stěžovatelky na zápočet veškeré doby zaměstnání (pojištění) získané před 1. 1. 1993 pro výpočet starobního důchodu je tak v rozporu s citovaným článkem 1 odst. 2 zákona č. 4/1993 Sb.; ve svém důsledku by totiž vedl k duplicitnímu zápočtu dob zaměstnání (pojištění) v obou systémech sociálního pojištění.

Pro možnost užití právního názoru vyjádřeného ve shora uvedeném rozsudku Vrchního soudu v Praze v případě stěžovatelky je tedy rozhodné, že stěžovatelce nevznikl nárok na starobní důchod podle českých předpisů, a nelze proto dovodit její plný nárok na důchod podle nich vyměřený, ani nárok na doplatek k důchodu za účelem dorovnání důchodu vypláceného nositelem pojištění podle Smlouvy. Nejvyšší správní soud rovněž vážil, zda na případ žalobkyně nedopadají důsledky nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 405/2002, ze dne 3. 6. 2003; ten ovšem hodnotil užití Smlouvy jako diskriminující v případě nároku na předčasný starobní důchod, který slovenské právo sociálního pojištění nezná.